Ústavní soud ČR
rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti
M. Š., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1999,
č.j. 22 Cdo 1186/98-117, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu
v Plzni ze dne 31. 3. 1998, č.j. 11 Co 371/97-95, a rozsudkem
Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 2. 1997, č.j. 5
C 163/96-76, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu
v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení,
a 1/ BFT T., spol. s r.o., a 2/ ESSO, s.r.o., IČO 43870198, jako
vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka podala dne 4. 2. 2000 k poštovní přepravě
ústavní stížnost, která směřovala proti rozsudku Nejvyššího soudu
ČR ze dne 17. 11. 1999, č.j. 22 Cdo 1186/98-117. Tímto rozsudkem
bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 31. 3. 1998, č.j. 11 Co 371/97-95, kterým byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 24. 2.
1997, č.j. 5 C 163/96-76. Podle názoru stěžovatelky byla
napadenými rozhodnutími porušena její práva podle čl. 95 odst. 1
Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a z vyžádaného soudního spisu, sp. zn.
5 C 163/96, který je veden u Okresního soudu v Domažlicích,
vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Na základě
žaloby stěžovatelky rozhodoval Okresní soud v Domažlicích
o určení, že stěžovatelka je vlastnicí blíže specifikované
nemovitosti v k.ú. H. F. Stěžovatelka tyto nemovitosti prodala 1/
vedlejšímu účastníkovi s podmínkou, že je nepřevede na jinou osobu
do úplného zaplacení kupní ceny, ke kterému mělo dojít do 31. 8.
1996 (č.l. 46 soudního spisu). Kupní smlouvou ze dne 5. 4. 1996,
jejíž účinky nastaly 24. 4. 1996, však byly nemovitosti prodány
2/ vedlejšímu účastníkovi. Dne 12. 9. 1996 stěžovatelka platně
odstoupila od smlouvy, neboť z dohodnuté částky nebylo zaplaceno
více než 4.000.000,- Kč. Následně se domáhala určovací žalobou
výroku soudu, že je vlastnicí těchto nemovitostí, když tvrdila, že
odstoupením od smlouvy se její vlastnictví obnovilo. Soudy 1.
a 2. stupně však došly k závěru, že 2/ vedlejší účastník nabyl
vlastnictví v dobré víře, vlastnictví se proto obnovit nemohlo,
neboť v době odstoupení od smlouvy již byly pozemky ve vlastnictví
2/ vedlejšího účastníka. Odvolací soud připustil proti svému
rozhodnutí dovolání, které stěžovatelka využila, nebyla však
úspěšná. Rubrikovaným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání
zamítnuto s odůvodněním, že v hmotném právu se tradičně uplatňuje
zásada ochrany dobré víry. Proto dodatečné odpadnutí důvodu, na
jehož základě se převodce stal vlastníkem věci, nemůže mít za
následek zánik vlastnictví nabyvatele, který nemovitosti nabyl
v dobré víře. Z § 457 o.z. a z § 458 odst. 1 o.z. nepochybně
plyne, že zákon počítá s případy, kdy nebude možné vydání toho, co
účastníci podle zrušené smlouvy dostali. Ze zákona nelze též
dovodit, že by řádně nabyté vlastnické právo mohlo zaniknout jen
proto, že odpadl právní důvod, o který opíral své vlastnictví
předchůdce vlastníka.
Rozsudky obecných soudů napadla stěžovatelka ústavní
stížností, ve které pokračuje v argumentaci z odvolání a dovolání.
Její výtky lze shrnout do těchto základních bodů:
1) Obecné soudy akcentovaly pragmatická hlediska řešení,
neboť by vznikla komplikovaná situace ve vztazích mezí ní
a zhotovitelem čerpací stanice na sporných pozemcích. V souladu
s § 610 o.z. lze dohodnout jiná vedlejší ujednání ke kupní smlouvě.
Může jít o výhrady hmotněprávní povahy, ale i o jiné závazky.
Rozdíl je jen v tom, že v prvém případě se strana, která porušila
smlouvu, nemůže úspěšně bránit, ve druhém případě, o který se
jedná, má možnost žalovat na neplatnost odstoupení od smlouvy.
Z pohledu § 80 písm. c) o.s.ř. nelze ale v obou případech
spatřovat rozdíl. Proto stěžovatelka namítá, že čl. 95 Ústavy ČR
nelze vykládat tak, jako by soudcovská nezávislost měla povahu
neomezenou a nadčasovou a de facto "nadzákonnou". Soudci však
jednali nad rámec těchto hranic;
2) Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny zaručuje rovné právo
vlastníků navzájem, stejný obsah a ochranu tohoto práva. Soudy
však svým jednáním navodily stav, kdy stěžovatelka není vlastnicí,
přitom jí nebyla uhrazena kupní cena a s ohledem na zřetelně
podvodné jednání přinejmenším 1/ vedlejšího účastníka jí už nikdy
uhrazena nebude. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se proto cítí
oprávněnou domáhat se nápravy faktického stavu u Ústavního soudu.
Na tomto základě navrhla zrušení všech tří rozsudků.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyjádření
účastníka a vedlejšího účastníka řízení. Za Nejvyšší soud ČR se
vyjádřil předseda senátu JUDr. J. S., který uvedl, že Nejvyšší
soud byl vázán skutkovým zjištěním, jak bylo vytvořeno
v předchozím řízení. Předmětem dovolacího rozhodnutí byla otázka,
zda porušení obligačního závazku věc nepřevést má za následek
neplatnost smlouvy s nabyvatelem, který o tomto závazku nevěděl
a věc nabyl v dobré víře a zda dodatečné odpadnutí právního
důvodu, na základě kterého získal převodce vlastnické právo
k věci, má za následek ztrátu vlastnického práva nabyvatele. Se
závěry dovolacího soudu (viz výše) k těmto otázkám ústavní
stížnost prakticky nepolemizuje. Dovolací soud nepopřel, že by
stěžovatelka od smlouvy platně neodstoupila a že by neměla zájem
na uvedení do předešlého stavu. Otázkou naléhavého právního zájmu
na určení se dovolací soud nezabýval. Jde o to, že platně nabyté
vlastnické právo již nemohlo zaniknout. K porušení žádného
z uváděných základních práv proto nedošlo. Za Krajský soud v Plzni
se vyjádřil JUDr. M. P., který odkázal v celém rozsahu na
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a nad jeho rámec poukázal
i na výklad § 48 odst. 1, § 457 a § 458 odst. 1 o.z. ve shodně
s argumentací Nejvyššího soudu. Navrhl zamítnutí ústavní
stížnosti. Za Okresní soud v Domažlicích se vyjádřila B. K., která
uvedla, že rozhodnutí soudu bylo potvrzeno v rámci odvolacího
i dovolacího řízení. K porušení základního práva podle čl. 11
Listiny v řízení nedošlo. Zda jsou aplikovaná ustanovení § 80
písm. c) o.s.ř. a § 49 a § 457 o.z. v souladu s Listinou,
nepřísluší okresnímu soudu posuzovat. Má však za to, že oživit
vlastnické právo stěžovatelky nemohlo. Nedostatek ošetření
smluvních vztahů včetně případného oživení vlastnictví nemůže být
chápán jako rozpor zákona s Ústavou, resp. Listinou. Postup, který
navrhuje stěžovatelka, by naopak mohl takovým zneužíváním práv
a svobod být. Proto navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
Z vedlejších účastníků se vyjádřil pouze 2/ vedlejší účastník,
který se ztotožnil se závěry obecných soudů. Soudy postupovaly
v souladu s platným právem a k žádnému rozporu s Ústavou či
Listinou nedošlo. To, že stěžovatelka ve sporu neuspěla
a s ohledem na ustanovení hmotného práva ani uspět nemohla,
nezakládá rozpor s Ústavou, popř. Listinou. Navrhl současně
zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní
stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka
oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala
všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv
poskytuje, včetně dovolání. Ústavní stížnost proto byla shledána
přípustnou.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její
opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom
v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je
stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelů.
Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů
a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že
ústavní stížnost je neopodstatněná.
Stěžovatelka především vznáší námitky k právním závěrům
obecných soudů, které se týkají výkladu ustanovení občanského
práva hmotného a procesního. Přezkoumávání takových otázek
Ústavnímu soudu nepřísluší. Pokud stěžovatelka své odvolací
a dovolací důvody znovu přednáší Ústavnímu soudu, činí tak vůči
orgánu soudní ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), v jehož
působnosti není poskytovat ochranu právům bez rozdílu jejich
povahy, neboť to je v kompetenci obecných soudů (čl. 90 Ústavy
ČR). Kompetence Ústavního soudu je dána teprve tehdy, když jsou
současně zasaženy práva a svobody základní nad rámec kautel čl.
4 Listiny, a to způsobem, který lze označit za jejich porušení.
Pouhý zásah v rámci kautel čl. 4 Listiny nestačí.
Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod
ochranou soudní moci. Základním právům stěžovatelky v dané věci
ochrana soudy odepřena nebyla. Měla možnost ve smyslu čl. 36 odst.
1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy domáhat se stanoveným
postupem svých práv (nejen základních) a soudy jí tuto ochranu
neodepřely, když v řádně vedeném soudním procesu přijaly postupně
její žalobu, odvolání a dovolání a rozhodly o nich předepsaným
způsobem. To, že stěžovatelka v řízení neuspěla, samo o sobě nelze
za porušení základních práv považovat. Všechna namítaná porušení
základních práv jsou obecná a neodůvodněná.
Ústavní soud přezkoumal, zda byl soudní proces spravedlivý
jako celek. Z tohoto hlediska neshledal pochybení, neboť řízení
bylo veřejné, strany sporu měly právo vyjadřovat se k jednotlivým
důkazům a věc byla projednána v přiměřené lhůtě obecnými soudy,
u nichž není důvodu ani důkazu, které by vedly k domněnce, že
v souzené věci nepostupovaly nezávisle a nestranně.
Tvrzené porušení čl. 95 Ústavy ČR v této souvislosti
neobstojí z následujících důvodů. Stěžovatelka se v řízení před
obecnými soudy nedovolávala neústavnosti výše uvedených ustanovení
o.s.ř. a o.z. a soudům proto nelze oprávněně vytýkat, že se touto
otázkou zvláště nezabývaly, když nedospěly k závěru, že by
aplikace čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR byla na místě. Toto ustanovení
ovšem nezakládá subjektivní právo účastníků soudního řízení, nýbrž
vymezuje vztah kompetence obecných soudů a Ústavního soudu při
soudní ochraně ústavnosti. Pokud jde o výtku porušení čl. 95 odst.
1 Ústavy ČR, je nutno opět zdůraznit, že se jedná o řízení
o ústavní stížnosti, kde se posuzuje zásah do ústavně zaručeného
veřejného subjektivního práva stěžovatelky. Dané ustanovení je
ovšem především kompetenční normou, která negativně vymezuje vztah
výkonné a soudní moci a chrání soudní moc před zásahy moci
výkonné. Ústavně zaručené subjektivní právo stěžovatelky z tohoto
ustanovení bezprostředně dovodit nelze. Takové ustanovení samo
o sobě je jen reflexem, nikoli zakotvením subjektivního veřejného
ústavního práva. Je jeho institucionální zárukou ve formě
zákonného podkladu výkonu soudní moci a její nezávislosti na moci
výkonné. Jistě i taková ustanovení mohou být základem přezkumu
ústavnosti právních předpisů, ovšem jen v případě, že návrh podá
navrhovatel, který splňuje podmínky k podání návrhu na abstraktní
přezkum ústavnosti. Tyto podmínky v daném případě stěžovatelka
nesplňuje a neústavnosti ustanovení o.s.ř. a o.z. se ani
nedovolává. Jiný výklad by znamenal, že jakékoli soudní rozhodnutí
by bylo vždy napadnutelné ústavní stížností spojenou podle § 74
zákona o Ústavním soudu s návrhem na přezkoumání zákona, popř.
jiného právního předpisu, který byl přitom státním orgánem
aplikován. Tím by ovšem došlo ke ztotožnění roviny ústavnosti
a zákonnosti, což však odporuje konstrukci ústavního soudnictví,
jak je zakotvena v Ústavě ČR.
Stěžovatelka porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 Ústavy
spatřuje v podstatě v tom, že rozhodnutí obecných soudů nevedlo
v jejím případě k úspěchu v soudním sporu. Protože, jak již bylo
uvedeno, jsou však obecné soudy povinny poskytovat podle čl. 90
Ústavy ČR ve spojení s čl. 81 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny
ochranu právům i druhé strany sporu, měl 2/ vedlejší účastník
rovněž právo dovolávat se svých základních práv, konkrétně
vlastnického práva a práva na jeho soudní ochranu. V daném případě
soudy došly ke správnému závěru, že ve vztahu k 2/ vedlejšímu
účastníkovi stěžovatelka není v žádném právním vztahu a proto se
vůči němu nemůže dovolávat svých práv žalobou podle § 80 písm. c)
o.s.ř.
Mezi stěžovatelkou a 1/ vedlejším účastníkem vznikl vztah
obligační, závazkový, nikoli vztah věcné povahy, tzn., že práva
a povinnosti z takového vztahu se týkaly pouze stran tohoto
vztahu, nikoli třetích osob. Proto se stěžovatelka nemůže úspěšně
dovolávat čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ten chrání práva věcná,
působící i vůči třetím osobám. Stěžovatelka však své vlastnické
právo při uzavírání kupní smlouvy nezajistila věcněprávními
prostředky, včetně vyznačení v katastru nemovitostí. Od vkladu
smlouvy do katastru nemovitostí dne 3. 10. 1995 proto mohl 1/
vedlejší účastník jako vlastník s nemovitostmi disponovat. Její
odstoupení od kupní smlouvy proto mohlo mít účinky pouze vůči 1/
vedlejšímu účastníkovi. Toto odstoupení se proto nemohlo
promítnout do věcněprávního postavení 2/ vedlejšího účastníka,
který vůči ní v žádném závazkovém vztahu nebyl. Naopak z jeho
řádně nabytého vlastnického práva vyplýval nárok na jeho ochranu
i vůči stěžovatelce právě ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny za
podmínky, že toto věcné právo nabyl v dobré víře a bez rozporu
s § 39 o.z. Závazkový vztah mezi smluvními stranami, včetně
odstoupení od smlouvy, se v takovém případě může projevit opět jen
mezi smluvními stranami, a nemůže mít vliv na postavení třetích
osob (mimo univerzální sukcese v případě úmrtí). Zejména pak
nemůže dojít k restituci v případě, kdy nabyvatel již neměl
nemovitost, která byla předmětem koupě, ve svém vlastnictví.
S ohledem na okolnosti případu Ústavní soud neposoudil
dovolávání se čl. 11 Listiny stěžovatelkou, která v době jeho
podání nebyla podle katastru nemovitostí vlastníkem, jako návrh
podaný někým zjevně neoprávněným. Ústavní předpisy umožňují
dovolávat se zásahu do vlastnického práva i k věci, kde právní
stav evidence vlastnictví svědčí někomu jinému. Stěžovatelka
netvrdila, že vlastnictví nabýt měla a nenabyla, jak je typické
pro restituční spory, nýbrž že vlastníkem je, neboť obecné soudy
v rozhodnutí o její určovací žalobě posoudily věc na základě
právně nesprávného názoru. Takový návrh nelze bez dalšího hodnotit
jako podaný někým zjevně neoprávněným.
Všechny potřebné otázky byly odvolacím a dovolacím soudem
řádně vyloženy a obsáhle odůvodněny. Samo nesprávné právní
posouzení by nemohlo být ve smyslu již ustálené judikatury
Ústavního soudu důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním
soudem, a to proto, že není jeho úkolem zabývat se eventuálním
porušením standardních práv fyzických osob, pokud nesprávné právní
posouzení není současně provázeno porušením ústavně procesních
principů. To však v dané věci nebylo Ústavním soudem shledáno.
Ústavní soud tak dospěl k názoru, že postupem soudů nebylo
zasaženo základní právo stěžovatelky, zakotvené v čl. 36 odst. 1
Listiny. Proto nedošlo ani k porušení čl. 95 Ústavy ČR, nehledě
k tomu, že stěžovatelka žádnou ústavně právní argumentaci
Ústavnímu soudu nepředestřela. Nebyly tak shledány důvody, proč by
se měl Ústavní soud odchýlit od své ustálené judikatury v těchto
otázkách a bylo proto rozhodnuto tak, jak je ve výroku uvedeno (§
82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 1. 2001
|
|