Ústavní soud ČR
rozhodl dne 26. 10. 1994 v senátě ve věci
ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně - ze dne
28. 2. 1994, sp. zn. 15 Co 243/93, za účasti Krajského soudu
v Brně, jako účastníka řízení a vedlejších účastníků Města
B. a Okresního soudu v Blansku, t a k t o :
Ústavní stížnosti se zcela vyhovuje a usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 28. 2. 1994, čj. 15 Co 243/93-28,
s e z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 1994, čj. 15 Co 243/93-28,
kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne
29. 3. 1993, čj. 4 C 238/92-21, o zastavení řízení a nákladech
řízení.
Stížnost směřuje proti výroku o zastavení řízení. Pochybení
spatřuje stěžovatel v tom, že soud dospěl k odmítavému závěru
proto, že Městský úřad v B. nemá způsobilost k právům
a povinnostem, že nemá právní subjektivitu a že tudíž nemá
způsobilost k řízení. Dovodil pak, že se jedná o takový nedostatek
podmínek řízení, který nelze odstranit ani zhojit.
Dále stěžovatel vytýká soudu, že správně nezhodnotil poučovací
povinnost ve smyslu ust. § 5 o.s.ř. v tom, že navrhovatel měl být
poučen o možnosti navrhnout záměnu žalovaného, což soud vyloučil.
K otázce pasivní legitimace odpůrce stěžovatel uvádí, že pokud za
účastníka řízení označil někoho, kdo účastníkem řízení být nemůže,
jde o vadu podání, na kterou měl být podle § 43 odst. 1 o. s. ř.
upozorněn a vyzván k jejímu odstranění. Jestliže ani po úpravě
označení žalovaného, kterou stěžovatel provedl již před soudem I.
stupně, nebylo označení účastníka správné, pak stěžovatel vytýká
soudu porušení poučovací povinnosti, zakotvené v § 5 o. s. ř.
a specielně pak v ust. § 43 odst.1 o. s. ř., když mu soudem nebylo
poskytnuto náležité poučení. Dále stěžovatel dovozuje, že nemohl
přistoupit k záměně subjektu podle § 92 odst. 2 věta první
o.s.ř., protože tato záměna vyžaduje souhlas žalovaného účastníka.
V těchto stížností vytýkaných pochybeních soudu spatřuje
stěžovatel porušení principu plné ochrany vlastnického práva podle
čl. 11 Listiny základních práv svobod (dále jen "Listiny").
K výzvě Ústavního soudu ČR se Krajský soud v Brně vyjádřil
k ústavní stížnosti tak, že se všemi uvedenými námitkami
navrhovatele se již vypořádal v napadeném usnesení. Město
B. se ztotožnilo s oběma usneseními.
Ústavní soud ČR při projednávání včas podaného návrhu
respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91
Ústavy ) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to vše za
předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní
právo nebo svoboda, zaručená ústavním zákonem nebo mezinárodní
smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatel
uplatnil námitky spočívající v porušení základních práv a svobod,
konkrétně uvedených v čl. 11 odst. 1 Listiny, nezbylo Ústavnímu
soudu než přezkoumat napadené rozhodnutí a řízení mu
předcházející. K tomu si vyžádal spis Okresního soudu v Blansku
4 C 238/92.
Ze spisu Okresního soudu v Blansku Ústavní soud zjistil, že
navrhovatel podle zákona č. 87/1991 Sb. vyzval Městský úřad v B.
k vydání nemovitosti bývalého kláštera v B. Po několikerých
jednáních a při pokusu o smírné vyřešení předmětné výzvy, Městský
úřad v B. odmítl věc vydat. Proto se navrhovatel obrátil návrhem
na zahájení řízení o vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb. na
Okresní soud v Blansku, kdy jako odpůrce podle dosavadních řízení
označil Městský úřad v B.. Okresní soud v této věci zahájil řízení
a vyzval navrhovatele dne 20. 5. 1992, aby doplnil petit návrhu
o úplné znění dohody o vydání věci. Navrhovatel dále podáním ze
dne 1. 6. 1992 navrhl soudu nařízení předběžného opatření, tj.
omezení odpůrce v dispozici s předmětnými nemovitostmi. Všechna
tato jednání, včetně řízení u soudu I. stupně, byla směřována
proti účastníkovi řízení, Městskému úřadu v B., což soud
akceptoval. Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 4. 6.
1992, čj. 4 C 238/92-8, byl zamítnut návrh na předběžné opatření.
Pro rozhodující soud byl účastníkem řízení jako odpůrce opět
Městský úřad v B..
Teprve na základě vyjádření odpůrce ze dne 18. 6. 1992, kdy
byl namítán nedostatek pasivní legitimace na straně odpůrce,
navrhovatel podáním ze dne 11. 9. 1992 změnil označení odpůrce na
"Město B.". Současně požádal, aby mohli do řízení vstoupit
vedlejší účastníci.
Než v této věci soud rozhodl, vyzval navrhovatele, aby doplnil
návrh na připuštění vedlejších účastníků o jejich písemný souhlas
a rodná čísla. V témže přípisu ho vyzval, aby upřesnil, zda při
návrhu na změnu jména odpůrce se jedná pouze o specifikaci
žalovaného nebo o návrh podle § 92 odst. 2 o.s.ř. Podáním soudu ze
dne 9. 11. 1992 navrhovatel soudu sdělil, že se jedná pouze
o specifikaci žalovaného. Ve věci proběhla další upřesňující
korespondence mezi soudem a oběma účastníky.
Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 10. února 1993, čj.
4 C 238/92-19, vedlejší účastníci na straně navrhovatele nebyli
připuštěni. Usnesení uvádí jako účastníka řízení Město B..
Oba účastníky, tj. navrhovatele a Město B. předvolal soud
k řádnému jednání 21. 4. 1993, kdy Město B. vyzval, aby pro toto
jednání předložilo všechny originální listiny, které se vztahují
k převodu předmětných nemovitostí na stát a ke stavebním úpravám,
jakož i k předložení originálu výzvy k vydání nemovitostí.
Ještě před nařízeným jednáním, usnesením ze dne 29. 3. 1993,
čj.4C 238/92-21, Okresní soud v Blansku řízení zastavil s tím, že
jednání stanovené na den 21. 4. 1993 se nekoná. Toto usnesení bylo
zpětně, aniž kdokoliv požádal o další záměnu účastníka adresováno
proti žalovanému Městskému úřadu B. s odůvodněním, že městský úřad
nemůže být účastníkem řízení, neboť nemá právní způsobilost a je
podle zákona ČNR 367/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
pouhým orgánem obce.
V závěru svého odůvodnění soud však sám výslovně uvádí, že je
pravdou, že na straně žalovaného ve vztahu k soudu fakticky
jednalo Město B., kterému vznikly náklady za právní zastupování.
K odvolání navrhovatele Krajský soud v Brně usnesení soudu I.
stolice potvrdil a jen rozvedl neodstranitelný nedostatek podmínky
řízení, když byl vytkl soudu I. stupně jeho pochybení v označení
odpůrce v jeho usnesení ze dne 10. 2. 1993.
Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu ze dne 21. 12. 1992, sp. zn.
I. ÚS 597/92, k interpretaci zákona č. 87/1991 Sb. dovodil, že se
jedná o zákon restituční, kterým se demokratická společnost snaží,
alespoň částečně změnit následky minulých majetkových i jiných
křivd, spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv
a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny
postupovat v řízení podle předmětného zákona v souladu se
zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech
a svobodách má býti alespoň částečně kompenzována.
V rámci soudních restitučních řízení vstoupilo do řízení mnoho
občanů, kteří pro časovou omezenost mnohdy postrádali základní
informace a poučení a kdy tato jejich nepoučenost byla využívána
proti jejich zákonným zájmům, a tím i proti cílenému účelu
restituce.
Ústavní soud, jak bylo zdůrazněno výše, nezabývá se hmotnou
stránkou věci, což je určeno obecným soudům. O to více zkoumá
právní podstatu procesní stránky, aby občanům bylo zaručeno jejich
právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Krajský soud v Brně vychází z toho, že Městský úřad B. a Město
B. jsou dva neslučitelné pojmy pro vymezení právní subjektivity.
Podle ustanovení § 4 zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní
zřízení), ve znění pozdějších předpisů, obec jako právnická osoba
vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost
z těchto vztahů vyplývající. Obce jednají svými orgány. Jedním
z výkonných orgánů obce je obecní úřad, jehož činnost je uvedena
v § 58 cit. zák. (podle § 58 odst. 5 písm. a) funkci obecního
úřadu plní ve městech městský úřad).
Podle ustanovení § 58 odst. 3 písm. a) a b) zákona ČNR č.
367/1990, ve znění pozdějších předpisů, plní obecní úřad potřebné
úkoly jak v samostatné, tak i přenesené působnosti obce, kdy mj.
plní úkoly, které mu uložila rada nebo obecní zastupitelstvo.
Podle odst. 6 téhož paragrafu všechny listiny, které jsou
vyhotoveny orgány obce (včetně starosty, jeho zástupců, tajemníka
a ostatních pracovníků úřadu), pokud se týkají samostatné
působnosti obce, se v záhlaví označují uvedením slova "Obec"
("Město") s názvem obce a v otázkách přenesené působnosti "Městský
úřad". Bylo tedy povinností jednajícího orgánu, aby na všechna
podání v tomto řízení uvedl "Město B.". Pokud tak neučinil, uvedl
navrhovatele porušením právní povinnosti v omyl. Nelze přehlédnout
skutečnost, že i soud I. stolice chápal Městský úřad jako povinnou
osobu, když navíc ve svém usnesení o zastavení řízení výslovně
prohlásil v odůvodnění, že za žalovaného ve vztahu k soudu jednalo
Město B.. Jen pro zajímavost nutno uvést, že i na obalu spisu
Okresního soudu v Blansku je uveden jako odpůrce "Město
B.".
Z hodnoceného spisu vyplývá, že Okresní soud v Blansku vlastně
připustil specifikaci záměny na straně žalovaného dle podání
fnavrhovatele z 11. 9. 1992, neboť usnesení ze dne 10. 2. 1993
v záhlaví uvádí jako žalovaného Město B.. Na Město B. byly také
soudem zaslány další výzvy až do zastavení řízení. Vzhledem
k těmto skutečnostem má Ústavní soud za to, že se v projednávaném
případě jednalo pouze o zpřesnění označení účastníka řízení,
o jehož identitě nebylo pochyb. Jedná se tedy o nedostatek, který
se týká samotného návrhu na zahájení řízení, který je
odstranitelný.
Soudy jsou povinny poučovat účastníky o jejich procesních
právech a povinnostech. Soud tedy nemůže řízení zastavit, pokud
nesplní tuto svou zákonnou poučovací povinnost, tj. poučit
účastníka řízení o jeho procesních právech.
Proto nebylo možno bez dalšího zastavit řízení v projednávané
věci dle ustanovení § 104 odst. 1 věta prvá o.s.ř. Naopak, bylo
třeba postupovat v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 a § 104
odst. 2 o.s.ř., a učinit tak vhodná opatření směřující
k odstranění takového nedostatku návrhu. Navíc platí ustanovení
§ 41 odst. 2 o.s.ř., které soudům ukládá, aby posuzovaly každý
úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Ostatně
podáním navrhovatele ze dne 11. 9. 1992 byl tento nedostatek
odstraněn.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, soud nepostupoval v souladu
s citovanými ustanoveními o.s.ř., čímž porušil nejenom ustanovení
čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje právo každého domáhat se
stanoveným způsobem svého práva, ale také čl. 90 Ústavy, který
soudům ukládá, aby zákonem stanoveným způsobem, tedy v souladu
s o.s.ř., poskytovaly ochranu právům. Za této situace nezbylo
Ústavnímu soudu, než ústavní stížnosti vyhovět a napadené
rozhodnutí zrušit (§ 82 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
P o u č e n í :
Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 26. 10. 1994
|
|