II.ÚS 949/16 ze dne 26. 8. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Janečka, Ph.D., soudního exekutora se sídlem V Bezovce 1896/6, 301 00 Plzeň, zastoupeného Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem Komunardů 36, 170 00 Praha, směřující proti "zařazení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2015, č. j. 17 Co 379/2015-42, do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu", takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 22. 3. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele, ve které stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že zařazením usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2015, č. j. 17 Co 379/2015-42 (dále jen "usnesení krajského soudu"), do Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu (dále jen "Sbírka soudních rozhodnutí") by došlo k jinému zásahu orgánu veřejné moci do základních práv stěžovatele, a to práva na spravedlivý proces zaručeného mu ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu vlastnictví ve formě legitimního očekávání zaručeného dle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry obsaženými v usnesení krajského soudu a ústavní stížností napadá publikaci tohoto usnesení ve Sbírce soudních rozhodnutí jako jiný zásah orgánu veřejné moci. Na podporu uvedeného tvrzení stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že postup pro výběr, schválení a publikaci rozhodnutí soudů ve Sbírce soudních rozhodnutí upravuje § 24 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, a jedná se tedy o zákonnou pravomoc Nejvyššího soudu. Výsledkem publikace rozhodnutí ve Sbírce je výrazné posílení publikovaného právního názoru jako pramenu práva při rozhodování soudních sporů obdobné povahy. Publikací rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí Nejvyšší soud podle stěžovatele nepochybně zasahuje do individuálních práv a lze ji tedy kvalifikovat jako "jiný zásah orgánu veřejné moci".

Stěžovatel rovněž žádá, aby Ústavní soud vydal podle § 80 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předběžné opatření, kterým Nejvyššímu soudu zakáže ve Sbírce soudních rozhodnutí zveřejnit usnesení krajského soudu.

II.

Dříve než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.

Stěžovatel považuje zařazení usnesení krajského soudu do Sbírky soudních rozhodnutí za jiný zásah orgánu veřejné moci. K tomu je třeba uvést, že "jiný zásah orgánu veřejné moci" Ústavní soud interpretuje tak, že jde zpravidla o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním, ústavně zaručeným, právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení. Z této fakticity musí ale posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci, neplynoucímu z rozhodnutí orgánu veřejné moci, nelze čelit jinak než ústavní stížností, resp. nálezem Ústavního soudu, obsahujícím zákaz takového zásahu, popř. příkaz k obnovení stavu před porušením ústavně zaručeného základního práva v důsledku takového zásahu.

Ústavní soud souhlasí s tvrzením stěžovatele, že publikace rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí obecně představuje nástroj sjednocování rozhodovací praxe a publikovaná rozhodnutí slouží jako interpretační vodítko pro soudy rozhodující v obdobných věcech. Současně publikací ve Sbírce soudních rozhodnutí získává rozhodnutí znak vyšší autority a argumentační síly, neboť o jeho výběru rozhoduje kolegium Nejvyššího soudu usnesením nadpoloviční většiny všech svých členů. Ústavní soud však zdůrazňuje, že soudní systém v České republice není založen na precedentech a rozhodnutí obecného soudu kterékoli instance neposkytuje obecný výklad právního předpisu, a to ani v případě, kdy je soudní rozhodnutí publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí.

Z uvedeného vyplývá, že zařazením rozhodnutí krajského soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí nemohlo být zasaženo do základních práv stěžovatele. Pokud se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vydal výrok, kterým nařizuje Nejvyššímu soudu, aby v petitu ústavní stížnosti navrhované rozhodnutí Ústavního soudu publikoval ve Sbírce soudních rozhodnutí a rozeslal jej všem krajským a okresním soudům na území České republiky a soudním exekutorům, zjevně pak takový výrok nespadá do pravomoci Ústavního soudu.

Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Se zřetelem k tomuto výsledku nebylo třeba zvláště se zabývat souvisejícím návrhem na vydání předběžného opatření, neboť má pouze akcesorickou povahu a sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2016


Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu