II.ÚS 959/16 ze dne 12. 4. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Bohuslava Brozdy, a 2) Haliny Brozdové, zastoupených Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 1. 2016, č. j. 57 Co 587/2015-157, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 253 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na zrušení ustanovení § 253 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.


Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť mají za to, že jím byla porušena jejich základní práva, zaručená v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Společně s ústavní stížností podali stěžovatelé jednak návrh na odložení vykonatelnosti uvedeného rozhodnutí krajského soudu podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jednak podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení ustanovení § 253 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů.

2. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.

3. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práv poskytuje. Přímo v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.

4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti upozorňují, že v nyní projednávané věci podali současně s ústavní stížností dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, tedy rozhodnutí napadeného rovněž nyní projednávanou ústavní stížností, přičemž tak činí za účelem "ochrany svého práva".

5. Za této situace, kdy stěžovatelé podali proti v záhlaví citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě současně s ústavní stížností i dovolání, přičemž z úpravy řízení o dovolání podle ustanovení § 236 a násl. občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") neplyne explicitní důvod nepřípustnosti tohoto dovolání (stěžovatelé byli ostatně o přípustnosti dovolání výslovně poučeni Krajským soudem v Ostravě), je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelé nedostáli požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpali všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (resp. nevyčkali rozhodnutí o podaném dovolání a ústavní stížnost podali předčasně), včetně mimořádného opravného prostředku ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat dovolání podle ustanovení § 236 a násl. o. s. ř. Pokud by totiž Ústavní soud přezkoumal stěžovateli podanou ústavní stížnost již nyní, mohl by nepřípustně zasáhnout do meritorního rozhodování obecných soudů (Nejvyššího soudu), neboť v subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.

6. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že stěžovatelé přípustnost ústavní stížnosti odvozují od ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tím spíše, pokud splnění zde předvídané podmínky "podstatného přesahu vlastních zájmů" spatřují pouze (bez bližší konkretizace) v jimi tvrzené protiústavnosti ustanovení § 253 insolvenčního zákona, jehož zrušení se svým návrhem spojeným s ústavní stížností domáhají. Ústavní soud ve fázi, kdy řeší otázku přípustnosti ústavní stížnosti, není v situaci, že by mohl vedle toho současně meritorně řešit oprávněnost ústavních námitek týkajících se napadeného zákonného ustanovení a z nich případně odvozovat onen "podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele". Na tento přesah proto může usuzovat toliko z vnějších okolností, jakou by případně bylo např. to, že neústavnost napadeného zákonného ustanovení je předmětem odborné diskuse, z níž lze usuzovat na odůvodněnou potřebu se k němu již nyní vyjádřit, napadené ustanovení pravidelně vyvolává potíže v praxi, daná věc se (přinejmenším potenciálně) týká velkého množství případů a její řešení by proto preventivně pomohlo vyřešit značné množství sporů, je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu apod. (blíže k tomu srov. Filip, J., Holländer, P. a Šimíček, V. Komentář k zákonu o Ústavním soudu, 2. vyd., C.H.Beck 2007, s. 577-581). Takové okolnosti však v posuzované věci stěžovatelů dány nejsou. Jak ostatně Ústavní soud v minulosti konstatoval, "podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele není ekvivalentní s tvrzenou protiústavností zákonného ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Interpretace opačná by založila institut takzvané "populární žaloby" v řízení o kontrole norem a ocitla se tak v rozporu s kogentním taxativním ustanovením § 64 zákona o Ústavním soudu." (usnesení sp. zn. II. ÚS 446/04 ze dne 16. 6. 2005, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz).

7. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost nedochází k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že "[b]yl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Jinak řečeno, i pokud by Nejvyšší soud podané dovolání neshledal přípustným, zůstává stěžovatelům zachována lhůta pro případné podání nové ústavní stížnosti.

8. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

9. Ústavní soud přitom již samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť by to bylo za situace, kdy rozhodl bez zbytečného prodlení o samotné ústavní stížnosti, zjevně neúčelné.

10. S ústavní stížností spojený návrh stěžovatelů na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení insolvenčního zákona pak byl Ústavním soudem odmítnut podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť takový návrh, jak vyplývá z ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, má toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost stěžovatelů odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (nebo jeho jednotlivých ustanovení) [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016

Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu