III.ÚS 103/16 ze dne 27. 9. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kateřiny Skálové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015 č. j. 30 Cdo 3511/2015-293, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2015 č. j. 29 Co 398/2013-269 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. dubna 2013 č. j. 19 C 130/2011-224, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla dle jejího tvrzení porušena její ústavně zaručená práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 18. 4. 2013 č. j. 19 C 130/2011-224 byl zamítnut nárok Ivany Skálové na náhradu škody a nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup podle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu").

3. Vzhledem k následnému úmrtí Ivany Skálové, jejíž právní nástupkyní je stěžovatelka, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil napadeným usnesením rozsudek obvodního soudu a řízení zastavil s odkazem na ustanovení § 107 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a závěry plynoucí z obsahů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 30 Cdo 675/2011, ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2243/2011 a ze dne 20. 3. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2439/2012.

4. Proti uvedenému usnesení městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl, neboť odvolací soud se svým postupem neodchýlil od judikatury dovolacího soudu.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka jako důvod ústavní stížnosti uvádí skutečnost, že zánik uplatňovaného nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění úmrtím původní oprávněné osoby je v rozporu s účelem a smyslem zákonné úpravy objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je dle názorů obecných soudů nárokem osobní povahy, který smrtí oprávněného účastníka řízení zaniká, což však dle tvrzení stěžovatelky nemá oporu v občanském zákoníku, ani v zákoně o odpovědnosti státu. Stěžovatelka v rámci své argumentace poukazuje také na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na bod 2 sjednocujícího stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010: "Při úvaze o celkové délce řízení je nutno přihlížet i k té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a zákona." Nadto stěžovatelka argumentuje také tím, že součástí projednávaného nároku na přiměřené zadostiučinění byl rovněž nárok na ušlý zisk, který je nárokem majetkové povahy, a tudíž jej bezpochyby může uplatnit i stěžovatelka. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatelky

6. Ústavní soud zaslal návrh k vyjádření účastníkům řízení a stěžovatelce k následné replice. Obvodní soud i městský soud plně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.

7. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka v dovolání žádala odchýlení se od jeho ustálené judikatury. Námitkou nesprávného posouzení nároku na náhradu ušlého zisku se pak Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť takovou otázku stěžovatelka v dovolání nevymezila. Argumentuje-li stěžovatelka bodem 2 stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, přehlíží závěry jeho dalších bodů, které naopak její argumentaci vyvracejí.

8. Stěžovatelka následně využila svého práva repliky, v níž uvedla, že sám Nejvyšší soud ve svém vyjádření připustil, že soudy pochybily, pokud nerozhodly o stěžovatelčině nároku na náhradu ušlého zisku. Taková vada přitom dle Nejvyššího soudu mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Tuto úvahu však Nejvyšší soud uzavřel alibistickým tvrzením, že se těmito vadami nemůže zabývat. To jasně dokládá míru formalismu v rozhodování Nejvyššího soudu v této věci. Dále stěžovatelka opakuje svou argumentaci z odůvodnění ústavní stížnosti. Navíc poukazuje na obecnější trend znevýhodňování restituentů ve sporech proti státu. Ten je dle ní popsán i nedávnou judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelka tedy nadále setrvala na svém původním návrhu.

IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl přitom k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou a podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2010 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 proto nemusí být v takovém řízení právně zastoupena. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá především v nesouhlasu se závěrem ustálené a obsáhle odůvodněné judikatury, dle níž nárok nemajetkové povahy nepřechází na právního nástupce původní oprávněné osoby. Například v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 25 Cdo 5162/2008 ve skutkově obdobném případu dovolací soud judikoval, že "právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 2 zákona o odpovědnosti státu má ryze osobní charakter a smrtí oprávněné osoby (věřitele) zaniká." Pregnantněji tento závěr vysvětil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4023/2010, kdy uvedl, že s ohledem "na ryze osobní povahu tohoto práva, stejně jako jiná obdobná práva na peněžité zadostiučinění (práva osobní povahy), nepřecházejí na dědice zemřelé postižené fyzické osoby. Její smrtí tudíž zanikají. Právo na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup nelze z tohoto důvodu postoupit". Rovněž v usnesení téhož soudu ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 388/2012 nelze zjistit odlišný právní názor, který by byl souladný s názorem stěžovatelky. Obdobný závěr lze učinit také na základě judikatury Ústavního soudu, například usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 3197/12, ze dne 20. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 601/15 či ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. IV. ÚS 722/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://www.nalus.usoud.cz). Ústavní soud přitom neshledal žádný důvod se od této ustálené judikatury odchýlit. V otázce závěrů stanoviska občanskoprávního kolegia ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 lze pak stěžovatelku odkázat na vyjádření Nejvyššího soudu k ústavní stížnosti, které jí bylo zasláno k replice.

11. Důvodem ke kasaci napadených rozhodnutí není ani tvrzené pochybení odvolacího soudu, spočívající v nezohlednění majetkové povahy části uplatňovaného nároku v podobě náhrady ušlého zisku. Tuto otázku stěžovatelka neuplatnila v dovolání, pročež se jí dovolací soud nemohl zabývat s ohledem na ustanovení § 242 odst. 1 a 2 o. s. ř. Tuto úpravu, zohledňující zásadu "vigilantibus iura scripta sunt", ve spojení s povinným odborným zastoupením účastníků, nepovažuje Ústavní soud za protiústavní či přehnaně formalistickou, jak naznačuje stěžovatelka. Pokud se pak obecné soudy nemohly touto otázkou zabývat zákonem stanoveným způsobem (srov. čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny), nelze jim v oblasti respektování stěžovatelčiných základních práv nic vytknout. Vyhověním takové námitce by Ústavní soud rovněž porušil zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti plynoucí z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující vůči usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou a usnesením tento návrh odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu