Ústavní soud ČR
rozhodl v senátě při ústním jednání dne 19.
září 1996 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů V. F. a spol.
proti Krajskému soudu v Českých Budějovicích, o nesplnění
poučovací povinnosti, t a k t o :
Ústavní stížnost se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Včasnou a formálně bezchybnou (§§ 34, 72 odst. 2 al. 1 zák.
č. 182/1993 Sb.) stížností brojí stěžovatelé proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. ledna 1996 (sp.
zn. 5 Co 2451/95) a tvrdí, že tímto rozhodnutím obecný soud jako
soud odvolací a jako orgán veřejné moci porušil jejich ústavně
zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod), a to tím, že v odvolacím řízení
neučinil zadost své povinnosti vyplývající z ust. § 239 odst. 2
občanského soudního řádu a neposkytl jim, jako účastníkům řízení,
dostatečné poučení o jejich procesních právech.
V podrobnějším odůvodnění své stížnosti pak stěžovatelé
připomínají procesní průběh své věci před obecnými soudy, mají za
to, že v jejím meritu tyto soudy nerozhodly správně, a porušení
již zmíněné poučovací povinnosti ze strany odvolacího soudu
spatřují v tom, že - ačkoli jimi napadené rozhodnutí soudu I.
stupně potvrdil z jiných důvodů, než ze kterých vycházel tento
soud - před vyhlášením svého rozhodnutí nepoučil účastníky řízení
o jejich právech plynoucích z ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění
zák. č. 238/1995 Sb.).
S důrazem na to, že v opravném řízení vznikla "neobvyklá
a poměrně složitá procesní situace", že šlo o "restituční věc",
která svou povahou zavazuje obecný soud ke vstřícnému
a neformalistickému postupu a s odkazem na publikovaný nález
Ústavního soudu III. ÚS 65/93 navrhli, aby Ústavní soud napadené
rozhodnutí obecného soudu (rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích, jak již dříve byl označen) zrušil.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) vývody
stěžovatelů odmítl, poukázal na to, že tak extenzivní výklad
ustanovení § 239 o. s. ř., jak se podává z ústavní stížnosti, již
přesahuje rámec samotné podstaty poučovací povinnosti, zejména
jestliže by se tato měla vztahovat dokonce i na právo podat
v průběhu opravného řízení návrh na vyslovení přípustnosti
dovolání, a proto Ústavnímu soudu navrhl, aby ústavní stížnost
zamítl.
Vedlejší účastník (§ 76 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.) využil
svého práva k věci se vyjádřit (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/1993
Sb.), a to podáním ze dne 12. 6. 1996; obdobně jako předsedkyně
odvolacího senátu, i on má za to, že v posuzovaném směru Krajský
soud v Českých Budějovicích, jako soud odvolací, nepochybil
a - bez ohledu na to, že jeden ze stěžovatelů byl i před obecnými
soudy zastoupen odborně způsobilým zástupcem - dovodil, že
nevědomost stěžovatelů o důsledcích plynoucích z novely občanského
soudního řádu (zák. č. 238/1995 Sb.) nelze přičítat k tíži
obecného soudu jako porušení poučovací povinnosti ve smyslu § 5
o.s.ř.; proto i on navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost
stěžovatelů zamítl.
Ústavní stížnost je nedůvodná.
Podle obsahu ústavní stížnosti a jejího odůvodnění vytýkají
stěžovatelé obecnému soudu, že před vyhlášením rozsudku ve věci
samé jim neposkytl v opravném řízení poučení v tom smyslu, že
mohou vznést návrh přípustnosti opravného prostředku proti
druhostupňovému rozhodnutí (dovolání) a v tomto "opomenutí"
spatřují protiústavní zásah do svých ústavně zaručených základních
práv; ve svých vývodech však přehlížejí skutečný význam a smysl
poučovací povinnosti, která pro obecné soudy z jimi citovaného
procesního předpisu vyplývá.
Ústavní soud již dříve vyložil, jak rozumí pravomoci obecných
soudů posoudit, zda v daném případě jde o rozhodnutí zásadního
právního významu, a též i pravomoci rozhodnout o přípustnosti
dalšího opravného prostředku (dovolání) a dovodil, že rozhodnutí
v naznačeném směru spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných
soudů, aniž by se takové rozhodnutí zpravidla mohlo dotknout
ústavních kautel plynoucích zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (usnesení č. 13 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky - sv. 2, C. H. Beck Praha, 1995);
i když jde o rozhodnutí z doby před novelou občanského soudního
řádu danou zákonem č. 238/1995 Sb., na jeho obsahu není třeba nic
měnit ani v současné době.
Podmínky a hranice poučovací povinnosti obecných soudů jsou
ústavně dány (vymezeny) především přikázanou nestranností obecných
soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a dále
zásadou rovnosti účastníků v řízení (čl. 96 odst. 1 úst. zák. č.
1/1993 Sb., čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), a to
bez ohledu na to, o jaké řízení jde, či jaká věc má být
projednána; z těchto ústavních kautel nesmí procesní poučení
obecných soudů vykročit. Jestliže tedy ustanovení § 239 odst. 2 o.
s. ř., v platném znění, přikazuje obecným soudům poskytnout
účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech, znamená to
- pod ústavními aspekty - že může jít jen o poučení takové, které
se nikterak nedotýká vzájemného procesního postavení účastníků
(zvýhodnění jednoho vůči druhému) a které - jak se rozumí samo
sebou - nesmí v sobě obsahovat ani náznak toho, jaké je stanovisko
soudu k projednávané věci, příp. jak soud zamýšlí věc rozhodnout;
takto ústavně restriktivně chápaná poučovací povinnost obecných
soudů ve svých důsledcích znamená, že obecným soudem poskytnuté
poučení nikterak nesmí zmenšit vlastní odpovědnost účastníka
řízení za jeho procesní postup v řízení, včetně odpovědnosti za
to, zda v řízení před obecným soudem vystupuje sám nebo za pomoci
zástupce, včetně vlastní odpovědnosti za jeho volbu.
Interpretace poučovací povinnosti podaná stěžovateli
v ústavní stížnosti těmto kritériím očividně neodpovídá; nejen že
jde již nad rámec poučovací povinnosti stran opravných prostředků
obecně, ale domáhá se poskytnutí poučení o procesním postupu
(podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání) ještě
v probíhajícím řízení, tedy v době, kdy rozhodnutí v projednávané
věci nebylo soudem ještě usneseno a tedy kdy ani výsledek následné
porady senátu není (nesmí být) zřejmý; nadto konstrukce
novelizovaného znění § 239 odst. 2 o. s. ř. jednak spočívá
výslovně na aktivitě účastníka řízení samotného, jednak
o přípustnosti dalšího opravného prostředku (dovolání) nerozhoduje
odvolací soud, ale podle kritérií daných zákonem o ní rozhodne až
dovolací soud sám. Je proto již pojmově vyloučeno, aby odvolací
soud - v průběhu dosud neskončeného řízení - poskytnul jeho
účastníkům "poučení in eventum", totiž pro případ, že - případně
- nebudou v odvolacím řízení úspěšní.
Z uvedeného posléze vyplývá, že odkaz stěžovatelů na nález
Ústavního soudu publikovaný pod č. 27, sv. č. 1 Sbírky nálezů
a usnesení je nepřípadný; stěžovatelé totiž přehlížejí, že
označený nález Ústavního soudu řešil procesní situaci zcela jinou,
totiž tu, kde přípustnost dovolání vyplývala přímo ze zákona a kdy
o takto přípustném (a podaném) opravném prostředku dovolací soud
- na rozdíl od procesní situace stěžovatelů - byl povinen bez
dalšího meritorně rozhodnout a v tomto smyslu také poučovací
povinnost obecných soudů z ústavního hlediska vyložil.
Ve světle těchto zásad a ve smyslu dnes již ustálených názorů
Ústavního soudu jeví se proto posuzovaná ústavní stížnost jako
nedůvodná, aniž by bylo třeba zabývat se i dalšími nálezy
Ústavního soudu, na které stěžovatelé poukázali (III. ÚS 74/94,
II. ÚS 79/94, I. ÚS 151/94); nezbylo proto než o ní jako takové
rozhodnout, jak z výroku tohoto rozhodnutí je zřejmé.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 19. 9. 1996
|
|