Ústavní soud ČR
rozhodl dne 28. dubna 1994 v ústním jednání
a v senátě ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů A. J., ing. A. J.
a ing. K. J., proti rozsudkům Vrchnímu soudu v Praze, Krajského
soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Semilech, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. července 1993, sp.
zn. 3 Cdo 147/92, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
9. září 1992, sp. zn. 12 Co 609/92, jakož i rozsudek Okresního
soudu v Semilech ze dne 1. června 1992, sp. zn. 1 C 265/92, se
z r u š u j í .
O d ů v o d n ě n í
Ústavní stížností, která podle většinového názoru senátu byla
podána včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), brojí navrhovatelé
proti rozhodnutí obecných soudů (rozsudkům, jak ve výroku tohoto
nálezu jsou označeny), a tvrdí - aniž by však svá tvrzení blíže
rozvedli -, že těmito rozsudky byla porušena jejich základní práva
a svobody stanovená v ústavním pořádku České republiky, zejména
pak ta, která vyplývají jak z Ústavy ČR samotné (úst. zák. č.
1/93 Sb.), tak i z Listiny základních práv a svobod; poukazujíce
na své právo (z citovaných ústavních předpisů vyplývající)
vlastnit majetek a s tímto majetkem také svobodně nakládat,
dovozují, že až dosud sporný majetek (nemovitosti blíže označené
v předcházejícím sporu vedeném proti vedlejšímu účastníkovi před
Okresním soudem v Semilech pod sp. zn. 1 C 265/92) byl jejich
právním předchůdcům protiprávně znázorněn, a jestliže jim - jako
osobám oprávněným (§ 3 zák. č. 87/91 Sb.) - neposkytly obecné
soudy vůči nynějšímu držiteli (vlastníku) tohoto majetku soudní
ochranu a jejich žalobě nevyhověly, zasáhly tak, jako orgány
veřejné moci (§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), do jejich
ústavně zaručeného základního práva vyplývajícího z ustanovení čl.
11 Listiny základních práv a svobod.
Vytýkajíce dále těm kterým rozsudkům obecných soudů
konkrétní vady - nesprávná posouzení uplatněných nároků z hlediska
aplikace zák. č. 87/91 Sb. - s opětným odkazem na již zmíněný čl.
11 Listiny základních práv a svobod, navrhli, aby Ústavní soud ČR
svým nálezem napadená rozhodnutí zrušil.
Vrchní soud v Praze, jako účastník tohoto řízení (§ 76 odst.
1 zák. č. 182/93 Sb.), ve svém vyjádření (§ 42 odst. 3 zák. č.
182/93 Sb.) a obdobně i v přednesech předsedy senátu, z něhož
napadený rozsudek (3 Cdo 147/92) vzešel (§ 30 odst. 3 zák. č.
182/93 Sb.), odmítl vývody navrhovatelů a poukázal především na
to, že tito nejsou osobami oprávněnými k podání ústavní stížnosti
(§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/93 Sb.), neboť cíle, který zákon
(č. 87/91 Sb.) sleduje, nemá být dosaženo anulováním dřívějších
předpisů (oprávněná osoba nenabývá restituovanou věc nově, ale
dohodou); tzv. restituční zákony totiž - podle názoru Vrchního
soudu - vycházejí z principu, že v době mezi odnětím věci a mezi
jejím vydáním neexistuje protiprávní stav, a že v důsledku toho
pak účinky restituce nenastávají ex tunc (k okamžiku, kdy k zásahu
do vlastnických práv došlo) ani k okamžiku účinnosti zákona
(v posuzované věci zák. č. 87/91 Sb.); jestliže tedy navrhovatelům
vlastnické právo k znárodněním postiženým věcem nesvědčí, znamená
to ve svých procesních důsledcích, že pro řízení o ústavní
stížnosti dochází na jejich straně k nedostatku (aktivní)
legitimace.
S odkazem na to, že navrhovatelům přísluší nároky ve smyslu
§ 2 odst. 3 zák. č. 87/91 Sb. v souvislosti s ustanovením § 47
odst. 2 zák. č. 92/91 Sb. a s odvoláním na odůvodnění svého
rozsudku, navrhl Vrchní soud, aby ústavní stížnost navrhovatelů
byla zamítnuta (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).
Vedlejší účastník (§ 76 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.) převzal
vývody Vrchního soudu, k nim se připojil a také on Ústavnímu soudu
navrhl, aby ve věci rozhodl zamítavým výrokem.
Ústavní soud se seznámil se skutkovým základem projednávané
věci a s právními aspekty jejího posouzení především na podkladě
spisu Okresního soudu v Semilech (sp. zn. 1 C 265/92) a také na
podkladě výslechu prvé navrhovatelky, jakož i na podkladě dalších
důkazů, které sám provedl (§ 48 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).
Takto Ústavní soud zjistil, že předmětem sporu mezi
navrhovateli a vedlejším účastníkem v řízení před obecnými soudy
byly v roce 1948 znárodněné nemovitosti zapsané v pozemkové knize
pro kat. úz. L. n. P. (ve složkách č. XXX a XXX), a že
o restitučním nároku navrhovatelů na ně rozhodl Okresní soud
v Semilech tak, že návrh na uzavření dohody o jejich vydání
zamítl; stalo se tak v podstatě proto, že formu podnikání právních
předchůdců navrhovatelů (veřejná obchodní společnost) posoudil
jako podnikání právnickou osobou a v důsledku toho pak
navrhovatelům nepřiznal postavení a charakter oprávněných osob (§
3 zák. č. 87/91 Sb.); Krajský soud v Hradci Králové, který se
z podnětu odvolání navrhovatelů věcí zabýval jako soud odvolací,
ve svém rozhodnutí (rozsudku ze dne 9. září 1992, sp. zn. 12 Co
609/92) zaujal stanovisko shodné se soudem I. stupně, a v důsledku
toho jeho rozsudek potvrdil, nicméně s ohledem na povahu věci (§
238 odst. 2 lit. a) o.s.ř.) vyslovil přípustnost dovolání
k (tehdy) Nejvyššímu soudu ČR.
O včas podaném dovolání rozhodoval Vrchní soud v Praze (§ 16
zák. č. 335/91 Sb. ve znění zák. ČNR č. 17/93 Sb.). Ten
v podrobném a pečlivém odůvodnění svého rozsudku (3 Cdo 147/92
z 26. 7. 1992) vyložil, proč odmítl právní závěry soudů nižších
stupňů, pokud jde o právní povahu dřívější veřejné obchodní
společnosti, proč tuto společnost nepokládá za právnickou osobu
a (v důsledku toho), proč navrhovatele jako právního nástupce
osobně ručících společníků bývalé veřejné obchodní společnosti
sluší, z hlediska zák. č. 87/91 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
pokládati za osoby oprávněné.
Přes tento odchylný právní názor však Vrchní soud dovolání
navrhovatelů zamítl (§ 243b odst. 1 o.s.ř.), neboť v dalších svých
úvahách dospěl k závěru - ostatně zdůvodněnému -, že k samotnému
znárodnění posuzovaných nemovitostí, jako majetku někdejší firmy
A. J., nejstarší parní továrna na suchary, oplatky, sušenky,
perníkové zboží a různé cukrovinky L. nad Popelkou, Lomnice
nad Popelkou [dále jen fa (podnik) A. J.] nedošlo v rozporu
s tehdy platnými předpisy (§ 6 odst. 1 lit. k) zák. č. 87/91 Sb.);
zde se Vrchní soud postavil na stanovisko, že zmíněný rozpor lze
dovodit pouze tam, kde byla porušena samotná znárodňovací norma.
O takové porušení však podle názoru Vrchního soudu nejde, jestliže
v samotném řízení o náhradě za znárodněný majetek (míní se tím
zřejmě vládní nařízení č. 8/28 Sb. o řízení ve věcech náležejících
do působnosti politických úřadů (správním řízení) - § 7 dekretu
pres. rep. č. 101/45 Sb., resp. § 10 odst. 3 dekr. pres. rep. č.
100/45 Sb.), nebylo rozhodnuto o takové náhradě a způsobu jejího
zaplacení, aniž by šlo o situaci, kdy došlo ke znárodnění majetku,
který pod režim znárodnění nespadá.
Neztotožnil se tedy Vrchní soud s námitkami dovolání, dle
nichž o rozpor s tehdy platnými předpisy jde i tehdy, jestliže
k vyplacení náhrady za znárodněný majetek nedošlo pro absenci
příslušného rozhodnutí; stran této námitky totiž Vrchní soud
dovodil, že z konstrukce jednotlivých znárodňovacích předpisů je
zřejmé, že řízení o náhradě znárodněného majetku nebylo nedílnou
součástí znárodnění, ale probíhalo či probíhat mělo s jistým
časovým odstupem od okamžiku, kdy znárodněný majetek již přešel
(ex lege) do vlastnictví Československého státu, a proto
z neexistence takovéhoto rozhodnutí nelze vyvozovat výhrady vůči
samotným zákonným důvodů znárodnění.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Semilech (označeného již
dříve) je patrno, že námitky, které navrhovatelé vůči soudním
rozhodnutím a především vůči rozsudku Vrchního soud vznášejí, jsou
téměř zcela shodné s těmi, které uplatnili již v řízení před
obecnými soudy; i v řízení před Ústavním soudem podrobně rozvedli
svá stanoviska stran nevyplacení (nestanovení) náhrady za
znárodněný majetek, dovozujíce, že v této skutečnosti, ve smyslu
již dříve citovaného zákonného ustanovení, je zapotřebí spatřovati
rozpor znárodňovacího aktu s předpisy tehdy platnými
Jsou tedy vývody ústavní stížnosti ve své podstatě polemikou
s právními závěry obecných soudů a především s právními závěry
Vrchního soudu.
V této souvislosti jeví se na místě připomenout, že již dříve
Ústavní soud vyložil (ve věci III. ÚS 23/93, obdobně Ústavní soud
ČSFR v rozhodnutí č. 16 Sbírky usnesení a nálezů), proč se
v zásadě necítí oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti
obecných soudů a v důsledku toho, proč na sebe nemíní atrahovat
právo přezkumného dohledu nad jejich činností, resp. za jakých
výlučných podmínek se tak může stát; obdobně (v témže rozhodnutí)
bylo již dříve Ústavním soudem vyloženo, jak a v čem je spatřovat
smysl a obsah ochrany vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny
základních práv a svobod, a proto nezbývá, než na tato dřívější
stanoviska a závěry Ústavního soudu odkázat.
Posuzováno tedy z těchto hledisek, jeví se vývody ústavní
stížnosti jako nedůvodné.
Obdobně neztotožnil se Ústavní soud s námitkou Vrchního soudu
stran nedostatku aktivní legitimace navrhovatelů. Nelze totiž,
podle přesvědčení Ústavního soudu, ztrácet ze zřetele, že k podání
ústavní stížnosti je podle zákona aktivně legitimován každý, kdo
tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl účastníkem
bylo porušeno jeho ú s t a v n ě zaručené základní právo nebo
svoboda (§ 72 odst. 1 lit. a) z. č. 182/93 Sb.), a když důvody pro
odmítnutí takové stížnosti (§ 43 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.) pro
jejich povahu nelze chápat jinak než jako překážky či vady
procesní. Jsou tedy předpoklady aktivní legitimace stěžovatele
především vymezeny na jedné straně toliko jeho tvrzením
a procesními podmínkami na straně druhé (§ 43 odst. 1, § 72 odst.
1, odst. 2 a 4, § 75 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.). Meritorní
stránku ústavní stížnosti, resp. uplatněného nároku v těchto
souvislostech a stran aktivní legitimace zkoumat není zapotřebí
a konec konců podle zákona ani nelze; bylo proto v posuzované věci
ústavní stížnost, která jinak vyhovovala formálním podmínkám
zákonem stanoveným (§§ 34 odst. 1, 2, 72 odst. 1a, 2, 4 a contr.
75 odst. 1 apod. zák. č. 182/93 Sb.), věcně projednat a o ní
rozhodnout (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).
I když se Ústavní soud neztotožnil s vlastními vývody ústavní
stížnosti, bylo třeba posoudit okolnosti, které v řízení o ní před
Ústavním soudem vyšly najevo.
Z výslechu prvé navrhovatelky Ústavní soud zjistil, za jakých
okolností, a jakým způsobem byla ona, resp. právní předchůdci
navrhovatelů, zbaveni dispozice s jejich majetkem, z předloženého
rozhodnutí někdejšího Zemského národního výboru v Praze (ze dne
16. 12 1947) bylo zjištěno, že jím byl, a z jakých důvodů, zrušen
výměr někdejšího ONV v Semilech, jímž byl podnik právních
předchůdců konfiskován (§ 1 odst. 1 sub. 3 dekr. pres. rep.
108/45 Sb.). Stručně shrnuto, z obou těchto důkazů vyplývá zcela
nepochybně, že prvá navrhovatelka, resp. právní předchůdci
navrhovatelů byli od poválečných dnů vystaveni zřetelnému tlaku
a svévoli místních orgánů, jejichž cílem byl zjevný záměr
odejmouti jim - pod nepravdivými záminkami - majetek, především
pak fu (podnik) A. J., a že tento zřetelně protiprávní a násilný
postup vůči nim musel být postupně napravován zásahy nadřízených
orgánů, resp. úřadů.
Tyto okolnosti nemohl Ústavní soud ve svých dalších úvahách
ztratit ze zřetele.
Vyhláškou ministra výživy (ministryně Jankovcové) č. 1476 ze
dne 3. července 1948 (pod pol. 0/22) byl posléze podnik právních
předchůdců navrhovatele, tj. fa (podnik) A. J., s účinností ode dne
1. ledna 1948 prohlášen ve smyslu zák. č. 115/48 Sb. (o znárodnění
dalších průmyslových a jiných výrobních podniků a závodů v oboru
potravinářském a o úpravě některých poměrů znárodněných
a národních podniků tohoto oboru) za znárodněný a vzhledem k tomu,
že nešlo o akciovou společnost nebo o společnost s ručením
omezeným, stanovení rozsahu znárodnění, tedy vymezení majetkové
podstaty pod režim znárodnění spadající, bylo vyhrazeno zvláštnímu
výměru (cit. vyhl. in fine). Zákonným podkladem pro znárodnění
posuzovaného podniku byl tedy již zmíněný zákon č. 115/48 Sb.,
který jednak pravomoc stran rozhodování o rozsahu znárodnění
svěřil ministrovi výživy (§ 4 odst. 7 ve znění čl. II sub. 5 zák.
č. 115/48 Sb.), jednak - nikoliv v zanedbatelném směru - provedl
novelizaci dekretu presidenta republiky č. 101/45 Sb.
(o znárodnění některých podniků průmyslu potravinářského).
Z hlediska uvažovaných souvislostí pak sluší poukázat na to,
že 1) rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění v oboru
potravinářského průmyslu, ať již šlo o znárodnění samotné, či jeho
rozsah nebo o náhradové otázky se znárodněním spojené, byla
svěřena v ý l u č n ě do rukou ministra (viz shora, § 1 odst. 3 ve
znění čl. II sub. 1, § 1 odst. 4 ve znění čl. II sub. 2, § 4 odst.
6, 7 ve znění čl. II sub. 5, § 5 odst. 1 ve znění čl. II sub. 6,
zák. č. 115/48 Sb.), případně v jiných otázkách, ve zvláštních
případech, vládě (§ 1 odst. 3 lit. b) ve znění čl. II sub. 1,
§ 3 ve znění čl. II sub. 4 zák. č. 115/48 Sb.). 2) zatímco dekret
presidenta republiky č. 101/45 Sb. rozhodnutí o náhradě za
znárodnění podřídil režimu vyplývajícímu z vládního nařízení č.
8/28 Sb. (o řízení ve věcech náležejících do působnosti
politických úřadů - správním řízení), novelizující zákon č.
115/48 Sb. v těchto věcech - nepochybně již v důsledku únorových
událostí r. 1948 - takovýto režim výslovně vyloučil; rozumí se pak
samo sebou, že již tím vznikla bezprecedentní situace, kterou
obvyklými právními pojmy jen stěží lze popsat, pokud je ovšem
takovýto popis vůbec možný.
Nemá-li se tedy, alespoň v obecné poloze, připustit, že
znárodňovací proces, resp. jeho režim založený zákonem č. 115/48
Sb., byl výrazem nikoli jen "třídní vůle", ale již vyslovené
libovůle, nelze - při absenci jakýchkoliv jiných kautel - usoudit
jinak, než že samotný proces znárodnění, jeho rozsah, jakož
i důsledky, z něj vyplývající, dály se pod politickou odpovědností
příslušného ministra, tedy v posuzované věci ministra (ministryně)
výživy.
Z výměru Ministerstva výživy Československé republiky ze dne
17. ledna 1949 (č. j. 25023-V-3-49), předloženého na výzvu
Ústavního soudu vedlejším účastníkem, posléze Ústavní soud
zjistil, že jde sice zřejmě o výměr, jehož vydání předpokládala
již dříve zmíněná vyhláška č. 1476/48 Ú. l., tedy o "rozhodnutí",
jímž byl vymezen rozsah znárodnění dřívější fy (podniku) A. J.
nicméně, že jde o akt vydaný nikoli ministrem (ministryní), ale
"za ministryni" patrně někým, kdo (možná) byl k jeho vydání
zmocněn (pověřen).
S odkazem na to, co bylo vyloženo již dříve stran
odpovědnosti ministra za znárodňovací proces, stalo se tak ve
zřetelném rozporu se zákonem (§ 4 odst. 7 ve znění čl. II sub. 5
zák. č. 115/48 Sb., neboť nebude patrně vážnějších pochyb o tom,
že v uvažovaných souvislostech a s odkazem na znění zákona nelze
osobu ministra (ministryně) a jeho ústavní a politickou
odpovědnost zaměňovat za jeho úřad, tedy za ministerstvo, příp. za
(patrně) jemu podřízeného úředníka
b e z ú s t a v n í odpovědnosti.
Otázkou případného zmocnění nebylo třeba podle přesvědčení
Ústavního soudu se blíže zabývat, vzhledem k tomu, že instituce
zástupců ministra se sice pokládala - podle zásad úřednického
práva - za možnou a přípustnou, avšak d o s a h takové zástupčí
funkce byl chápán jako o m e z e n ý ústavně-právním postavením
ministra, což ovšem ve svých důsledcích znamená, že
v ústavně-právních funkcích či v typicky ministerské odpovědnosti
(a o tu v posuzované věci nepochybně jde - viz dále) je jakékoliv
zastupování ministra, včetně jeho případného zastoupení úředním
zástupcem, vyloučeno (sr. Slovník veřejného práva str. 612).
Uváží-li se okolnosti, dotčené již dříve (absence, resp.
suspenze předpisů o řízení, v němž rozhodnutí mělo býti vydáno
- vládní nařízení č. 8/28 Sb. -, okolnosti, za nichž k odnětí
dispozice s vlastnictvím právních nástupců navrhovatelů již dříve
docházelo, a konečně též i vlastní právní povaha znárodňovaného
subjektu, v němž majetek společnosti byl či mohl být promíšen
s majetkem k podniku nepřináležejícím), je zřejmé, že rozhodnutí
o tom v jakém rozsahu majetek fy (podniku) A. J. má býti
znárodněn, nejen samotný proces znárodnění završovalo, ale za
všech těchto okolností nemohlo býti vydáno jinak než pod ústavní
či typickou odpovědností ministra, tedy jinak než ministrem
samotným.
V tomto směru neztotožnil se tedy Ústavní soud s názorem
Vrchního soudu vyjádřeným v jeho rozsudku (str. 7 in fine), aniž by
však v dalším jeho ostatní právní úvahy jakkoli zpochybnil.
Sluší tedy uzavřít, že v posuzované věci podnik právních
předchůdců navrhovatelů byl sice, jak ex lege pod znárodnění
spadající, prohlášen za znárodněný ve shodě se zákonem (čl.
I § 1 sub. 20 zák. č. 115/48 Sb.), nicméně co do rozsahu tohoto
znárodnění, tedy co do vlastního vymezení znárodňované majetkové
podstaty, stalo se tak v rozporu s ním; řečeno jinými slovy,
znárodňovací proces tohoto podniku byl dovršen způsobem očividně
protiústavním a tedy v rozporu s tehdy platnými předpisy (§ 6
odst. 1 lit. k) zák. č. 87/91 Sb.).
Povaha tohoto rozporu pak již sama o sobě dovoluje vyvodit
důsledky, jak z výroku tohoto nálezu jsou zřejmé, aniž by bylo
zapotřebí dále vážit, zda - stále ještě za platnosti Ústavní
listiny Československé republiky (zák. č. 121/20 Sb.) - samotné
zde rozebírané právní normy byly s ní v souladu, když jinak
- z hlediska zák. č. 87/91 Sb. - i samotná ústavní listina ČSR
z roku 1920 je zřejmě "tehdy platným právním předpisem" (§ 6 odst.
1 lit. k) zák. č. 87/91 Sb.).
Závěrem těchto úvah nezbývá než dodat, že i když
k posuzovanému znárodnění došlo již ke dni 1. 1. 1948, tedy jako
by mimo rozhodné období (§ 1 odst. 1 zák. č. 87/91 Sb.), ztotožnil
se Ústavní soud ČR s právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního
soudu bývalé ČSFR (č. 16 Sbírky rozhodnutí a nálezů tohoto soudu)
a pokládá vznik majetkové křivdy ve smyslu zákona (č. 87/91 Sb.),
především vzhledem k charakteru zák. č. 115/48 Sb., a pro jeho
retroaktivní účinky, za daný k datu vydání zákona, tj. ke dni 28.
dubna 1948.
Podle Listiny základních práv a svobod, která podle usnesení
předsednictva ČNR ze dne 16. 12. 1992 je součástí ústavního
pořádku České republiky, se může každý domáhat stanoveným postupem
svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1);
této ústavní zásadě třeba rozuměti tak, že prohlášené právo na
soudní (a jinou právní) ochranu zaručuje každému zákonné
a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho (byť i jen
tvrzeného) práva, a to za plného respektování kautel vyplývajících
z čl. 95 Ústavy ČR (úst. zák. č. 1/93 Sb.), dle něhož je soudce
při rozhodování vázán zákonem.
Jestliže pak obecné soudy ve věci navrhovatelů (OS Semily
1 C 265/92) ve svých rozhodnutích opomněly právní aspekty v tomto
nálezu uvažované, nezbývá než uzavřít, že svým povinnostem, z již
dříve zmíněných ústavních předpisů vyplývajícím, nedostály;
vytýkané vady postihují rozhodnutí soudů všech stupňů, takže
porušení Ústavou zaručených práv a svobod (§ 72 odst. 1 lit. a)
zák. č. 182/93 Sb.) má své těžiště (základ) již v rozhodnutí soudu
prvého stupně; Ústavní soud proto svým nálezem zrušil všechny
rozhodnutí obecných soudů, jak ve výroku nálezu jsou označena (§
82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).
V Brně dne 28.4.1994
|
|