Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 25. září 1997 ve
věci ústavní stížnosti J. H. proti usnesení Krajského soudu
v Ústí nad Labem ze dne 24. března 1997, sp. zn. 4 To 144/97,
a proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. února
1997, sp. zn. Nt 153/97, o prodloužení vazby, t a k t o :
1. Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24.
března 1997, sp. zn. 4 To 144/97, se z r u š u j e .
2. Návrh na zrušení usnesení Okresního soudu v Chomutově ze
dne 10. února 1997, sp. zn. Nt 153/97, se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 29. března
1997, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 24. března 1997, sp. zn. 4 To 144/97, jímž bylo
zrušeno usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. února
1997, sp. zn. Nt 153/97, a kterým byla prodloužena vazba.
Napadeným rozhodnutím se stěžovatel cítí být dotčen na svých
základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 8 odst. 2,
3 a 5 Listiny základních práv a svobod.
Z kopie vyšetřovacího spisu Policie České republiky,
Okresního úřadu vyšetřování v Chomutově, pracoviště Kadaň, ČVS:
OVV-3277/96, jenž byl na základě vyžádání Ústavnímu soudu doručen
dne 23. května 1997, bylo zjištěno následující:
Usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. září 1996,
č. j. 1 Nt 903/96-4, byl stěžovatel, stíhaný pro trestný čin
krádeže podle § 247 odst. 1, 4 tr. zák., poškozování cizí věci
podle § 257 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle
§ 238 odst. 1, 2 tr. zák., počínaje dnem 11. září 1996 vzat do
vazby, a to z důvodů dle § 67 písm. a), b) tr. ř.
Na návrh Okresního státního zastupitelství v Chomutově byla
stěžovateli usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 10. února
1997, č. j. Nt 153/97-3, vazba prodloužena do 11. června 1997. Do
uvedeného rozhodnutí obviněný J. H., takto stěžovatel v řízení
před Ústavním soudem, podal stížnost. Krajský soud v Ústí nad
Labem na jejím základě svým usnesením ze dne 24. března 1997,
č. j. 4 To 144/97-12, napadené rozhodnutí zrušil a zároveň rozhodl
o prodloužení vazby do 11. května 1997. Uvedené, ústavní stížností
napadené, rozhodnutí o prodloužení vazby odůvodnil poukazem na
ustanovení § 67 písm. b) tr. ř., přičemž důvody koluzní vazby, dle
jeho přesvědčení, vyplývají především z postojů obviněného J. H.,
který nejprve uvedl výpověď (procesně však neúčinnou), kde doznal
trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, avšak když byl
vyslýchán po sdělení obvinění, své postoje změnil, vysvětluje je
chováním vyšetřovatele a vynucováním si doznání. Krajský soud
v Ústí nad Labem pak z uvedeného dovozuje, že v případě
pravdivosti prvního přístupu obviněného k celé věci jde při jeho
výpovědi v rámci sděleného obvinění o evidentní snahu vyhnout se
trestní odpovědnosti a působení v rámci dokazování ve svůj
prospěch, což, dle přesvědčení odvolacího soudu, plně postačuje
k vyjádření existence důvodu koluzní vazby.
Ve své ústavní stížnosti, směřující do rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března 1997, sp. zn. 4 To
144/97, navrhovatel v první řadě namítá porušení v čl. 8 odst. 3
Listiny základních práv a svobod vymezené 24 hodinové lhůty pro
zadržení, jež předchází rozhodování o vzetí do vazby. V této
souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu publikovaný pod č.
23/1997 Sb.
Dále v ústavní stížnosti stěžovatel napadenému rozhodnutí
Krajského soudu v Ústí nad Labem vytýká, že jediným explicitně
vyjádřeným důvodem koluzní vazby je popření vlastního doznání.
Uvádí, že takový přístup soudu prakticky nutí obviněného k tomu,
aby se doznal, pokud chce dosáhnout propuštění z vazby, což
považuje za stojící v příkrém rozporu s požadavkem zákona, že
obviněný nesmí být k výpovědi ani doznání jakkoli donucován.
Stěžovatel přitom odkazuje i na ustálenou judikaturu (R 39/68),
podle níž důvodem koluzní vazby nemůže být okolnost, že obviněný
popírá trestnou činnost nebo že odmítá vypovídat, a zároveň vazby
nesmí být nikdy zneužito k tomu, aby obviněný byl přinucován
k výpovědi nebo k doznání. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje
i na skutečnost, že postavení obviněného, který svou vinu popírá,
nesmí být z hlediska držení ve vazbě horší, než postavení
obviněného, který se doznává, jelikož institut vazby sleduje
naprosto jiný účel. Nad rámec uvedených právních námitek
stěžovatel uvádí i tu okolnost, že ačkoli měl v mezidobí ode dne,
kdy se měl dopustit trestného činu, do dne sdělení obvinění
dostatek času k možnému ovlivnění svědků, neučinil tak a soud
neuvedl žádné argumenty ve prospěch možnosti takového jednání.
Ústavní soud si dne 2. července 1997 podle § 42 odst. 3 a §
76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu
v Ústí nad Labem vyjádření k předmětné ústavní stížnosti. Teprve
po urgenci ze dne 2. září 1997 bylo toto Ústavnímu soudu dne 8.
září 1997 doručeno.
Předsedkyně senátu 4 To Krajského soudu v Ústí nad Labem ve
zmíněném vyjádření odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení
odvolacího soudu, přičemž dochází k závěru, dle kterého v žádném
případě neshledává důvodnými úvahy o možném pochybení z pohledu
argumentace uvedené v ústavní stížnosti. Ohledně námitek porušení
v čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod vymezené 24
hodinové lhůty pro zadržení, jež předchází rozhodování o vzetí do
vazby, předsedkyně senátu 4 To Krajského soudu v Ústí nad Labem
vyslovuje přesvědčení, že tyto měly být směřovány proti usnesení
Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. září 1996, č. j. Nt
903/96-4, jímž byl obviněný J. H. vzat do vazby.
II.
Podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu ve
věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 4/94, obsahem právního institutu
vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní
svobody obviněného, resp. obžalovaného, s cílem znemožnit zmaření
nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazba představuje
tudíž nezbytné omezení osobní svobody, u kterého platí presumpce
neviny, omezení, jež umožňuje orgánům činným v trestním řízení
uskutečnění a ukončení tohoto řízení.
Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé
potrestání pachatele", samotným účelem trestního řízení je
i "fair" proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou
podmínkou existence demokratického právního státu, je tudíž ve
vztahu k demokratickému právnímu státu účelem samým o sobě.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje
v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.
Procesněprávní rámec představují především principy řádného
a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících
Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním
z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces,
jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při
rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to
v trestním řízení v případě usnesení způsobem zakotveným
v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.
Podle § 134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění usnesení je třeba,
jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést
skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se
skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil
při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž
základě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných
ustanovení zákona. Podle shodného přesvědčení doktríny
i judikatury se některá usnesení svým významem a účinky blíží nebo
prakticky rovnají rozsudku, přičemž mezi ně nutno zařadit
i usnesení o vazbě.
Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
soudu na straně druhé. V případě, jestli odůvodnění neobsahuje
konkrétní důkazy, jakož i v případě, že je posuzované rozhodnutí
soudu pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitelnost
nepřezkoumatelné, jsou právní závěry soudu porušením ústavního
principu zákazu libovůle v rozhodování, pročež nutno takovéto
rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy.
V posuzované věci, reaguje tak na stížnost směřující do
rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud shledává konkrétní
důvody koluzní vazby v postoji obviněného J. H., který nejprve
doznal trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, avšak když
byl vyslýchán po sdělení obvinění, své postoje změnil, z čehož je
dovozována evidentní snaha vyhnout se trestní odpovědnosti
a působit v rámci dokazování ve svůj prospěch.
Dle shodného přesvědčení judikatury (R 39/68) i doktríny (P.
Šámal, V. Král, J. Baxa, F. Púry, Trestní řád. Komentář. Praha
1995, s. 265) za maření ve smyslu § 67 písm. b) tr. ř. nelze nikdy
považovat uplatňování zákonných práv obviněného na obhajobu, např.
odmítnutí vypovídat, popírání viny nebo i uvádění nepravdivých
okolností. V těchto případech ani obviněný nepůsobí na osoby či
věci, což je podmínkou koluzní vazby.
Podle čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech nikdo nesmí být nucen přiznat
vinu. Dle § 92 odst. 1 a § 164 odst. 3 tr. ř. obviněný nesmí být
žádným způsobem donucován k doznání, čehož důsledkem je
i skutečnost, že za případnou nepravdivou výpověď nemůže být
trestně odpovědný podle § 175 tr. z.
Účelem ani součástí rozhodování o vazbě není přezkoumávání
pravdivosti výpovědí obviněného, resp. obžalovaného. Za maření
nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení, jež může odůvodňovat
rozhodnutí o vazbě, nelze nikdy považovat jednání, jež je součástí
práva obviněného, resp. obžalovaného, na obhajobu. Mezi ně patří
i popírání viny nebo uvádění nepravdivých okolností.
Uvalení vazby v důsledku kontroverzních výpovědí obviněného
(nota bene srovnávaje jeho vysvětlení před sdělením obvinění
s jeho výpovědí po sdělení obvinění), v čemž je soudem spatřována
evidentní snaha vyhnout se trestní odpovědnosti a působit v rámci
dokazování ve svůj prospěch, nutno proto považovat jednak za
donucování obviněného přiznat vinu, a tudíž za porušení čl. 14
odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických
právech, za omezení práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3, 4
Listiny základních práv a svobod, jakož i za postup, ve kterém
absentuje zákonné a ústavně konformní zdůvodnění vazby ve smyslu
čl. 8 odst. 2 Listiny, ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy, a ve smyslu § 67 písm. b)
tr. ř.
V důvodech svého zrušujícího rozhodnutí se však Ústavní soud
neztotožnil s prvním z argumentů stěžovatele. Pokud tento namítá
porušení ústavních práv v souvislosti se zadržením a na něj
následujícím rozhodováním o vzetí do vazby, nutno konstatovat, že
toto porušení měl možnost namítat cestou ústavní stížnosti
v návaznosti na procesní prostředky, směřující proti zadržení
a proti rozhodnutím o vzetí do vazby (viz nález Ústavního soudu ve
věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 271/96).
Vzhledem k výše uvedeným důvodům s poukazem na porušení čl.
8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3, 4 Listiny základních
práv a svobod, čl. 1 Ústavy a čl. 14 odst. 1 písm. g)
Mezinárodního paktu o občanských a politických právech Ústavní
soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. března
1997, sp. zn. 4 To 144/97, zrušil.
Zrušením usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
24. března 1997, sp. zn. 4 To 144/97, se vytváří prostor pro
opětovné posouzení usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne
10. února 1997, sp. zn. Nt 153/97, ze strany soudu druhého stupně,
a to v intencích právního názoru, vyjádřeného v tomto nálezu.
Ústavní soud při posuzování ústavnosti napadeného usnesení
Okresního soudu v Chomutově proto vycházel z analogie principu
judicial restraint (jehož aplikace je v USA omezena na vztah moci
soudní k moci zákonodárné a výkonné). Dle přesvědčení Ústavního
soudu ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do
pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, v případě dosažení ochrany
ústavnosti je Ústavním soudem nutno volit pouze taková kasační,
resp. derogační (abrogační) opatření, jež v minimální míře
zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Z uvedeného
důvodu Ústavní soud návrh na zrušení usnesení Okresního soudu
v Chomutově ze dne 10. února 1997, sp. zn. Nt 153/97, zamítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
V Brně 25. září 1997
|
|