Ústavní soud ČR
rozhodl dne 3. listopadu 1994 v ústním
jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti proti Krajskému soudu
v Brně, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 1993, sp. zn.
21 Co 325/92, se z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu České republiky
podána včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.), a která i jinak
splňovala zákonem stanovené podmínky pro její věcné projednání
(§§ 30 odst. 1, 34 odst. 1, 2, 72 odst. 1 lit. a) a odst. 4 zák.
č. 182/93 Sb.), napadla stěžovatelka pravomocné rozhodnutí
obecného soudu (rozsudek Krajského soudu v Brně ve věci 29
C 272/91 ze dne 15. 4. 1992 Městského soudu v Brně), jímž byla
zamítnuta její žaloba na určení vlastnického práva k nemovitostem,
v napadeném rozhodnutí blíže označeným a popsaným, a tvrdila, že
nepřipuštěním navrženého důkazu (označeného nesprávně jako
"jednání na místě samém", zřejmě ohledáním nemovitosti na místě
- § 120 odst. 2 o.s.ř.), případně dalších důkazů (svědeckými
výpověďmi), bylo jí znemožněno dokázati skutečnosti, které pro
právní posouzení svého návrhu pokládá za podstatné; s odkazem na
to, že obecný soud (Krajský soud v Brně jako soud odvolací) si
nesprávně vyložil smysl navržených důkazů, jakož i cíl, který byl
jimi sledován (mělo jít o prokázání skutečností dovolujících závěr
o vědomosti žalovaných, o jejím jednání v omylu), dovozovala, že
naznačeným postupem obecný soud nerespektoval zásady vyjádřené
v ust. § 18 o.s.ř., porušil jím zejména svou povinnost dbáti na
rovné postavení účastníků v řízení a zajistit jim stejné možnosti
k uplatnění jejich práv a své vývody uzavřela tak, že zmíněným
pochybením obecný soud, jako orgán veřejné moci (§ 72 odst. 1 lit.
a) zák. č. 182/93 Sb.), zasáhl současně do jejich ústavních práv
zaručených čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst.
3 Listiny základních práv a svobod; navrhla proto, aby Ústavní
soud České republiky napadené rozhodnutí z r u š i l .
Zástupce účastníka - orgánu veřejné moci - předseda senátu
Krajského soudu v Brně (21 Co), po opakované výzvě Ústavního soudu
ČR, se ke stížnosti vyjádřil (§ 42 odst. 3 zák. č. 182/93 Sb.)
tak, že odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, popřel vývody
ústavní stížnosti a s důrazem na právo soudu volně hodnotit důkazy
(§ 132 o.s.ř.), a stejně tak na jeho právo rozhodnout o tom, které
důkazy provede (§ 120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.), navrhl, když současně
omluvil svou neúčast u ústního jednání před Ústavním soudem ČR,
aby Ústavní soud ČR ústavní stížnost z a m í t l .
Vedlejší účastníci (v řízení před obecnými soudy žalovaní)
popřeli vývody ústavní stížnosti zejména s poukazem na to, že
v původním řízení šlo především o to učinit taková skutková
zjištění, aby na jejich základě bylo možné posoudit právní
důsledky pro projednanou věc z nich vyplývající; zdůraznili, že
rozsah dokazování, a tedy i posouzení potřebnosti provedení
navrhovaných důkazů (a stejně tak jejich hodnocení vyúsťující do
konečného závěru), je výlučným právem soudu; s odkazem k tomu, že
akceptování výtek ústavní stížnosti by ve svých důsledcích vedlo
k omezování soudu, především v oblasti volného hodnocení důkazů,
a založilo by nežádoucí precedens, také oni navrhli, aby Ústavní
soud ČR ústavní stížnost z a m í t l .
Ústavní soud - necítě se vázán skutkovými zjištěními,
učiněnými v předchozích řízeních (§ 81 zák. č. 182/93 Sb.)
- vyžádal si především spis posuzované věci se týkající (Městského
soudu v Brně, sp. zn. 29 C 272/91) a dále sám vyslechl
stěžovatelku a vedlejší účastníky, jakož i svědka (v původním
řízení znalce) O.M. a Ing. L.M., autora dalšího znaleckého
posudku, jímž byl - jako listinou - před odvolacím soudem proveden
důkaz; na základě těchto důkazů dospěl Ústavní soud ČR
k následujícím skutkovým zjištěním.
Pravomocným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 4.
1992 (sp. zn. 29 C 272/91), ve znění rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 31. 9. 1993 (sp. zn. 21 Co 325/92), byla zamítnuta
žaloba stěžovatelky na určení jejího vlastnictví k nemovitostem.
Svůj žalobní návrh stěžovatelka opřela o tvrzení, že při jednání
o kupní smlouvě se žalovanými jednala stran těchto nemovitostí
- zejména co do výše kupní ceny - v omylu, který musel být
žalovaným znám. S touto právní konstrukcí se obecné soudy (shodně
v obou stupních) neztotožnily, a protože v jednání stěžovatelky
neshledaly znaky jednání v omylu, s odkazem na tehdy platné
ustanovení občanského zákoníku (zák. č. 40/64 Sb., ve znění
pozdějších předpisů), rozhodly zamítavým výrokem.
Obecné soudy opřely své právní závěry o důkazy označené
v odůvodnění jejich rozhodnutí, odvolací soud též navíc o důkazy,
které sám provedl, a jimiž předchozí řízení doplnil (výslechem
stěžovatelky, druhého vedlejšího účastníka - rozumí se v nynějším
řízení), jakož i výslechem svědka (v řízení před Městským soudem
v Brně znalce) O.M., jakož i písemným znaleckým posudkem ing.
L.M. (zřejmě jako důkaz listinou - § 129 odst. 1 o.s.ř.). Již
v této souvislosti je třeba konstatovat, že mezi důkazem listinou
(tj. znaleckým posudkem ing. M.) a důkazem výpovědí svědka
(v řízení před soudem I. stupně znalce) O. M., případně dalšími
důkazy, jeví se výrazný a zásadní rozpor, a to nejen co výše
znaleckého ocenění posuzovaných nemovitostí, ale též co do užité
jeho systematiky, případně aplikace podzákonných norem a že tento
rozpor nepodařilo se odstranit ani v řízení o ústavní stížnosti.
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl odvolací soud
k závěru, že jím zjištěný skutkový stav odpovídá skutkovému stavu
zjištěnému již soudem I. stupně a že vlastně je mezi účastníky
nesporný; z tohoto odůvodnění však již není patrno, zda a případně
jak soud zhodnotil znalecký posudek ing. L.M., který, jak již
řečeno, je s ostatními důkazy v příkrém rozporu.
Podle přesvědčení Ústavního soudu jde o natolik vážnou vadu
rozhodnutí, že ji v dalších úvahách Ústavního soudu nebylo možno
přehlédnout.
Bylo již řečeno, že ústavní stížnost vytýkala odvolacímu
soudu pochybení v tom, že tento soud neprovedl další důkazy, jichž
se stěžovatelka před tímto soudem domáhala a že právě v tom
spatřuje nejen porušení procesních předpisů platných pro obecné
soudy, ale současně též neoprávněný zásah do svých ústavně
zaručených práv; s tímto názorem se Ústavní soud neztotožnil,
neboť již dříve v předchozích rozhodnutích (kupř. Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. I, č. 5) dovodil,
že zásada volného hodnocení důkazů soudem (§ 132 o.s.ř.) je
důsledkem ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 úst. zák.
č. 1/93 Sb.) a že v důsledku toho nespadá do pravomoci Ústavního
soudu ČR "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy,
to ovšem za předpokladu, že obecné soudy při takovém svém
hodnocení respektují mimo jiné kautely dané ustanovením § 132
o.s.ř., resp. článku 36 Listiny základních práv a svobod.
Již zmíněný princip nezávislosti soudu je ovšem třeba
důsledně vztáhnout i k postupu soudu naznačenému v ustanovení §
120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.; vycházeje z návrhového tvrzení (narace
návrhu či žaloby), obecný soud v každé fázi řízení váží, které
důkazy vzhledem k návrhovému žádání (petitu) je třeba provést,
případně, zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav
dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se
jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Rozhodnutí
o rozsahu dokazování (potřebného doplnění) spadá ovšem do jeho
výlučné pravomoci.
Zásada vyjádřená v ust. § 18 o.s.ř. (povinnost soudu dbát na
rovné postavení účastníků a z toho současně vyplývající povinnost
zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich
práv), neznamená však povinnost soudu vyhovět v š e m důkazním
návrhům účastníků, případně dbát na to, aby důkazy provedené
z jejich podnětu (k jejich návrhům) byly v určitém (úměrném)
poměru.
Procesní postup soudu, jakož i otázky spojené s prováděním
a hodnocením důkazů, upravuje občanský soudní řád; ten soudu
ukládá, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to jak jednotlivě,
tak i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o.s.ř.), a aby rozhodl
ve věci na základě zjištěného skutkového stavu (§ 153 odst. 1
o.s.ř.), přičemž jen jemu přísluší rozhodnout o tom, které
z důkazů navrhovaných účastníky provede, a které nikoli (§ 120
odst. 1 al. 2 o.s.ř.); nelze proto spatřovat porušení zásad
vyjádřených ust. § 18 o.s.ř. a také těch, které jsou dány
ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod v tom,
jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, a jestliže
z důkazů, do té doby provedených, lze na skutkový stav posuzované
věci (pod aspektem aplikace té které právní normy) bezpečně
usoudit.
Tím méně lze pak obecnému soudu vytknout, že zákonem
stanoveným postupem, jak shora bylo vyloženo, zasáhl do ústavně
zaručených práv účastníka řízení, jemuž, co do jeho důkazních
návrhů, nevyhověl; pod aspektem těchto úvah jeví se proto vývody
ústavní stížnosti jako n e o p r á v n ě n é .
Posuzovanou věc však bylo nutno uvážit z jiného hlediska než
z kterého vycházela projednávaná ústavní stížnost.
Jak z odůvodnění napadeného rozhodnutí, tak i z protokolu
o jednání před odvolacím soudem ze dne 30. 9. 1993 (č. l. 41 v.
spisu) je patrno, že odvolací soud znalecký posudek ing. M.,
předložený žalobkyní (v tomto řízení stěžovatelkou), přijal a jím
také - jako listinou - provedl důkaz. Byla již dříve zmínka o tom,
že obsah tohoto posudku je v příkrém rozporu s důkazy do té doby
ve věci provedenými. Bylo ovšem věcí odvolacího soudu, jak s tímto
zjevným rozporem naloží (zda se o jeho odstranění pokusí obvyklým
způsobem) nebo zda závěry tohoto posudku z těch či oněch důvodů
odmítne. Bylo však - podle přesvědčení Ústavního soudu - jeho
povinností i tento (provedený) důkaz ve smyslu § 120 odst. 1
o.s.ř. hodnotit (a zdůvodnit, proč jej případně odmítá či pokládá
za nevěrohodný) a v odůvodnění svého rozhodnutí své stanovisko
k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (§§ 132 odst. 1, 157 odst. 2
o.s.ř.). Jestliže tak odvolací soud neučinil a naopak dospěl při
hodnocení důkazní a skutkové situace k zjevně nesprávnému závěru,
že "po doplnění dokazování v odvolacím řízení a po zhodnocení
všech důkazů (§ 211, 23 o.s.ř.) zjistil stejný skutkový stav, jaký
dovodil soud I. stupně", a že "...tento skutkový stav je nesporný
(§ 6, 120 odst. 4 o.s.ř.)", jemu zákonem uloženou povinnost
nesplnil.
Článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obsahuje
svou povahou zásady nestranného a spravedlivého procesu; k nim
mimo jiné náleží právo každého, aby (nestranný a nezávislý) soud
při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu.
Takovýmto postupem lze ovšem rozumět jen zcela bezvýhradné
a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich
vyplývajících. Jestliže obecný soud z nich (způsobem zmíněným již
dříve) vykročil a při hodnocení důkazů jeden z nich opomenul,
zatížil své rozhodnutí a řízení jemu předcházející nejen vážnou
vadou, ale současně jednal v rozporu s ústavně zaručeným právem
z již citovaného článku Listiny základních práv a svobod
vyplývajícím a ve svých důsledcích též v rozporu s povinnostmi
vyplývajícími z čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.
Ze všech těchto důvodů, byť jiných než na ně poukazovala
ústavní stížnost, proto nezbylo než rozhodnout - aniž by však byla
posuzována meritorní stránka věci - tak, jak ve výroku tohoto
nálezu se stalo (§ 82 odst. 1 zák. č. 182/93 Sb.).
P o u č e n í :
Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se
nelze odvolat (§ 54 zák. č. 182/93 Sb.).
V Brně dne 3. 11. 1994
|
|