Ústavní soud ČR
rozhodl dne 20. 6. 1995 v ústním jednání
a v senátě ve věci ústavní stížnosti J. T., proti Okresnímu soudu
v Pelhřimově a Krajskému soudu v Českých Budějovicích, o zrušení
rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. 5. 1994, sp. zn.
5 C 12/93, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 15. 9. 1994, sp. zn. 6 Co 1943/94, jimiž byla prohlášena za
neplatnou dohoda o vydání věci t a k t o :
Rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. 5. 1994, sp.
zn. 5 C 12/93, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 15. 9. 1994, sp. zn. 6 Co 1943/94, se z r u š u j í .
O d ů v o d n ě n í
Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb.), která i jinak splňovala podmínky pro její meritorní
projednání (§ 72 odst. 1 lit. a), odst. 3 a 4, § 34 odst. 1, 2
zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů
(rozsudky ve znělce nálezu označené) a tvrdil, že těmito
rozhodnutími, jako pravomocnými rozhodnutími orgánů veřejné moci,
bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva (§ 72 odst. 1 lit.
a) zák. č. 182/1993 Sb.) vyplývajícího zejména z ustanovení čl.
11 Listiny základních práv a svobod; svá tvrzení dále rozvedl
v tom smyslu, že na základě pravomocně registrované dohody
(státním notářstvím v Pelhřimově) o vydání věci ze dne 30. 3.
1992 byl jemu - a také dalším oprávněným osobám - vydán pozemek
(p. č. 2373/2 o výměře 2 200 m2, zapsaný v kat. úz. P.), a že
takto vzniklé jeho vlastnické právo k němu (ve výši 1/5 id.
spoluvlastnického podílu) je také řádně zapsáno v katastru
nemovitostí pro obec P., kat. území P.. Shora označenými rozsudky
však obecné soudy k návrhu vedlejšího účastníka (v řízení před
obecnými soudy jako navrhovatele) prohlásily (postupem ve smyslu
§ 80 lit. c) o. s. ř.) již dříve zmíněnou dohodu o vydání věci za
neplatnou, a to v podstatě proto, že tato dohoda pro překážku
zástavbou komunikací na části vydaného pozemku byla uzavřena
v rozporu se zákonem (§ 8 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb.).
Tento závěr obecných soudů však stěžovatel nesdílí, jednak
proto, že obecnými soudy zjištěná zástavba, ve smyslu judikatury
Vrchního soudu v Praze, nemá takový rozsah či spíše charakter,
který by vydání pozemku bránil, jednak též proto, že (z procesního
hlediska) vedlejší účastník, jako navrhovatel v řízení před
obecnými soudy, nesplňoval podmínky stanovené pro určovací žalobu
zákonem (§ 80 lit. c) o. s. ř.), zejména v tom, že by jeho návrh
(a procesní postavení) vykazoval potřebné znaky naléhavého
právního zájmu; navrhl proto, aby Ústavní soud ČR obě rozhodnutí
obecných soudů svým nálezem zrušil.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích,
jako zástupkyně účastníka řízení (§§ 30 odst. 3, 76 odst. 1 zák.
č. 182/1993 Sb.), ve svém vyjádření odmítla vývody ústavní
stížnosti a zdůraznila, že stěžovatelův výklad ústavní ochrany
vlastnického práva je jednostranný a jako takový zcela opomíjí
ochranu vedlejšího účastníka; ve zbytku pak poukázala na
odůvodnění ústavní stížnosti napadených rozhodnutí s tím, že tato
zcela odpovídají zákonným předpisům, které ve věci bylo aplikovat.
Navrhla proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.
Vedlejší účastník (U., spol. s r. o. v P.) označil ústavní
stížnost - též s odkazem na judikaturu bývalého Ústavního soudu
ČSFR - za nepřípustnou, neboť svým obsahem, vlastně mimo účel
ústavního soudnictví, usiluje o přezkum rozhodnutí, která se
ústavně zaručených práv stěžovatele (který pro důvody vyložené
obecnými soudy nikdy vlastníkem sporného pozemku nebyl) nikterak
nedotkla; také on proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost
zamítl.
Ústavní stížnost je důvodná.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož
i z listin, které byly v průběhu řízení předloženy, nebo které si
Ústavní soud vyžádal - necítiv se vázán skutkovými zjištěnými
učiněnými v předchozích řízeních (§ 81 zák. č. 182/1993 Sb.) -
(z dohody o vydání věci ze dne 30. 3. 1992, z výpisu z katastru
nemovitostí - LV 1785 pro kat. úz. P., z privatizačního projektu
spolu se znaleckým posudkem ing. R., ze zápisu o místním
šetření v areálu podniku U. ze dne 1. 11. 1993, z geometrického
plánu ze dne 26. 3. 1992 a z přípisu Ministerstva pro správu
národního majetku a jeho privatizaci, jakož z kupní smlouvy,
uzavřené mezi Fondem národního majetku ČR a spol. s r. o. Z.
a spol. ze dne 10. 7. 1992 a jejich příloh), vyplývá, že
stěžovatel, spolu s dalšími čtyřmi spoluvlastníky, na základě
dohody o vydání věci ze dne 30. 3. 1992, se stal jako osoba
oprávněná (§ 3 odst. 2 lit. c) zák. č. 87/1991 Sb.)
spoluvlastníkem jedné ideální pětiny parcely č. 2373/2 v kat.
území P., a že toto jeho vlastnické právo je také zapsáno na LV
1785 pro dotčené kat. území; v době uzavírání posléze zmíněné
dohody byl vlastníkem sporné parcely (povinnou osobou) státní
podnik U. P., jehož zbylý majetek - po vypořádání restitučních
nároků vydáním věcí - byl následně zprivatizován (§ 47 zák. č.
92/1991 Sb., v současně platném znění) a posléze kupní smlouvou ze
dne 10. 7. 1992 vlastnicky převeden na společnost s ručením
omezeným Z. P., jehož údajným právním nástupcem je vedlejší
účastník, tedy společnost s ručením omezeným U. P..
Z takto provedených důkazů, a z nich se podávajících
skutkových zjištění, vyplývá, že státní podnik U. P. privatizací
zanikl bez likvidace (§ 11 odst. 1 zák. č. 92/1991 Sb., v současně
platném znění), jeho majetek po vypořádání restitučních nároků,
případně jiných závazků, přešel do správy (vlastnictví) Fondu
národního majetku (§§ 11 odst. 2, 27 odst. 3 citovaného zákona)
a jako takový byl nikoli zprivatizovaným vlastníkem, ale již
zmíněným fondem dále zcizen (prodán), a to jeho vlastním jménem
(§ 28 odst. 1 lit. g) citovaného zákona), takže účastníky
příslušné kupní smlouvy, na kterou se vedlejší účastník odvolává,
byl Fond národního majetku jako prodávající a právní předchůdce
vedlejšího účastníka jako kupující, a to bez jakýchkoliv právních
vztahů k vlastníkům předchozím. Neobstojí proto tvrzení vedlejšího
účastníka (a shodné závěry obecných soudů), že jako v pořadí již
druhý vlastník zprivatizovaného majetku je právním nástupcem
někdejšího státního podniku; Ústavní soud proto na straně
vedlejšího účastníka shledává především (ve sporu před obecnými
soudy) nedostatek aktivní legitimace.
Z výsledku zjišťování před obecnými soudy (soudě podle
odůvodnění napadených rozhodnutí), a konečně ani ze samotného
tvrzení vedlejšího účastníka (v řízení před obecnými soudy
navrhovatele), nevyplývá, že by - co do uvažovaného pozemku - jeho
právní předchůdce nebo on sám jednal při uzavírání kupní smlouvy
v omylu; ostatně i kdyby tomu tak bylo, případné jeho nároky
z takto postiženého jednání nevztahovaly by se - z důvodu již
dříve zmíněného - k osobě stěžovatele (a dalších oprávněných osob
- spoluvlastníků), ale k tomu, kdo podle kupní smlouvy byl jeho
smluvním partnerem.
K předchozím úvahám zbývá dodat, že vedlejší účastník (jeho
právní předchůdce), nejen při uzavírání kupní smlouvy z jejího
obsahu, ale i z jí předcházejícího privatizačního projektu,
zřetelně seznal (mohl seznat), co je předmětem kupní smlouvy (čl.
VIII, XIV kupní smlouvy ze dne 10. 7. 1992 a jejich příloh),
případně jakými právními skutečnostmi (nezbytnost nájemního vztahu
k části jím kupovaného areálu) je zatížena (čl. X dohody o vydání
věci ze dne 30. 3. 1992) a bylo věcí jeho svobodné vůle, zda i za
těchto podmínek - s ohledem na svůj podnikatelský záměr - na ni
přistoupí; pro změnu podmínek (obsahu) smluvního vztahu ex post
nebo pro zásah do jeho podstatných náležitostí dokonce na úkor
třetích, na vlastní kupní smlouvě nikterak nezúčastněných, osob,
není přirozeně nejmenší zákonné opory.
Právo na soudní ochranu vyplývá nejen z ústavních záruk
(Listiny základních práv a svobod - čl. 36 a násl.), ale také
(v posuzované věci) z občanskoprávních (obchodních) předpisů, ať
hmotných nebo procesních; stanoveným postupem při úsilí o právo
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jako výrazu
spravedlivého procesu, je třeba rozuměti zákonem předepsaný
procesní postup, v posuzované věci tedy postup podle ustanovení
občanského soudního řádu; ten připouští - mimo jiné - návrh na
zahájení řízení, v němž by soudem bylo rozhodnuto o určení, zda tu
je či není právní vztah nebo právo, to však jen za podmínky, že na
takovém určení je naléhavý právní zájem (§ 80 lit. c) o. s. ř.);
odhlédnuto od otázky aktivní legitimitace, jak o tom byla zmínka
již dříve, předpokladem úspěšnosti takového návrhu (žaloby) je
především existence věcné legitimace, kterou ve smyslu ustálené
judikatury obecných soudů i nauky má toliko ten, kdo je
ú č a s t e n právního vztahu (práva), o které v řízení jde (sr.
kupř. Bureš - Drápal: Občanský soudní řád - komentář).
I podle skutkových zjištění obecných soudů však vedlejší
účastník ve skutečnosti takto procesně oprávněn není, neboť nebyl
a není v pozici sporného vlastníka a ani - rovněž podle zmíněných
zjištění - po vydání jemu prospívajícího rozhodnutí se na jeho
postavení n á j e m c e nic nemění; takto v rozhodnutích obecných
soudů dochází k posunu a záměně právních vztahů, neboť, zatímco
vedlejší účastník je - co do uvažované parcely - nesporně účasten
vztahu nájemního, z této pozice - neoprávněně - pokouší se
zasáhnout jednak do restitucí vypořádaného vztahu mezi zaniklým
státním podnikem a stěžovatelem (příp. do vztahu mezi ním a Fondem
národního majetku, do jehož dispozice schváleným privatizačním
projektem zbylý majetek přešel), jednak - rovněž neoprávněně - do
jeho, tj. stěžovatelových vlastnických práv; absolutní neplatnost
právního úkonu (§§ 39, 40a občanského zákoníku), i kdyby byla
zjištěna, nelegitimuje kohokoli, kdo má na tom naléhavý právní
zájem, k vyvolání řízení o neplatnost takového právního úkonu (jak
dovozují obecné soudy), ale toliko a výlučně toho, kdo, jak již
řečeno, mimo naléhavý právní zájem prokáže, že sám je na
posuzovaném vztahu (v posuzované věci, tedy na vztahu vlastnickém)
účasten.
Na správnosti těchto závěrů nic nemění ani vedlejším
účastníkem tvrzený neurčitý a především právně nezávazný (navíc
nikterak neprokázaný) příslib, že mu "příslušnými orgány (?) bude
pozemek odprodán formou přímého prodeje tak, jak se dříve stalo
v případě prodeje celého podniku" (str. 2 rozsudku odvolacího
soudu, obdobně str. 4 rozsudku soudu I. stupně); odhlédnuto od
toho, že soudní rozhodnutí zpravidla nelze zakládati na domněnkách
(že "vedlejší účastník se pokusí (!) se státem vyřešit získání
pozemku") zákon soudům přikazuje rozhodnout na základě
z j i š t ě n é h o skutkového stavu věci (§ 153 odst. 1 o. s. ř.)
a podle stavu v době vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.),
což již samo o sobě vylučuje, aby soud ve svém rozhodnutí
přihlížel ke skutkovým okolnostem, které teprve po jeho rozhodnutí
mají nastat (navíc o kterých v době rozhodování není vůbec
j i s t é , že nastanou); postupovaly tedy obecné soudy, co do
této části jejich rozhodnutí, v rozporu s ustanovením občanského
soudního řádu.
Nejinak je tomu i co do výkladu již několikrát zmíněného
naléhavého právního zájmu; ten v případě vedlejšího účastníka
- jako navrhovatele v řízení před nimi - obecné soudy spatřují
v tom, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem probíhal spor
o úhradu nájemného (to vedlejší účastník odmítl platit), případně
v tom, komu má být placeno nebo v tom, že je pro vedlejšího
účastníka důležité, "aby věděl, kdo je vlastníkem (uvažovaného)
pozemku" (str. 3 rozsudku odvolacího soudu).
Ani jeden z důvodů uváděných obecnými soudy však podle
přesvědčení Ústavního soudu neobstojí; i zde ustálená judikatura
obecných soudů, ve shodě s naukou, stojí na stanovisku, že
o naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by
bez soudem vysloveného určení (že právní vztah nebo právo
existuje) bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní
postavení stalo nejistým (sr. již dříve citovaný komentář), což
- řečeno jinými slovy - znamená, že buď musí jít u žalobce
o právní vztah (právo) již e x i s t u j í c í (alespoň v době
vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně
hmotněprávní situaci, v níž by o b j e k t i v n ě v již
existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, příp. pro nejisté své
postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě. Samy obecné soudy
však v posuzované věci výslovně zjišťují, že jimi vydanými
rozhodnutími se vedlejší účastník vlastníkem posuzovaného pozemku
nestane (a stát se ani nemůže), takže, zasahujíce do až dosud
existujícího vlastnického práva stěžovatele (a dalších
spoluvlastníků), přes schválený privatizační projekt a za
okolností zmíněných již dříve, vnucují vlastnictví pozemku státu
(na řízení nezúčastněnému), a to se zcela nejistým a za současné
situace nedůvodným a neprokázaným předpokladem, že takto (snad) se
současný nájemce vlastníkem přece jenom stane; takovýto postup
naznačující možné pochybnosti o nestranném přístupu soudu
k projednávané věci a naznačené závěry soudem učiněné jsou však ve
zcela zřetelném rozporu s procesními principy občanského soudního
řádu a jako takové, spolu s vadami vyloženými již dříve, jsou též
v příkrém rozporu s ústavními zárukami práva na soudní ochranu,
jak tyto vyplývají z Listiny základních práv a svobod (čl. 36
odst. 1).
Všechna tato procesní pochybení jak jednotlivě, tak ve svém
souhrnu, na druhé straně ovšem protiústavním způsobem zasahují do
vlastnického práva stěžovatele (a dalších spoluvlastníků), o němž,
pokud z á k o n n ý m způsobem nebude zjištěno, že je vskutku
postiženo vadami, na které míří (ve spojení s ust. § 8 odst. 3
zák. č. 87/1991 Sb.) ustanovení § 39 a 40a o. z., nelze z pozice
vedlejšího účastníka jako nájemce jakkoli pochybovat; subjektivní
přesvědčení vedlejšího účastníka je přirozeně zcela nerozhodné.
Jestliže tedy obecné soudy poskytnou právní ochranu někomu,
komu podle zákona nepřísluší nebo tak učiní v rozporu s procesními
předpisy, postupují způsobem, který není v souladu s ústavně
zaručeným právem na soudní (a jinou) ochranu (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod) a zpravidla tak způsobem
protiřečícím ústavnímu pořádku republiky zasáhnou do jiných
ústavně zaručených práv jiného (v daném případě do ústavně
zaručeného práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv
a svobod); takovýto postup obecných soudů ovšem ve svých
důsledcích znamená též porušení povinností, které jsou soudům
ústavně uloženy (čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
V posuzované věci nadto sluší dodat, že obecné soudy, bez
ohledu na již vyložená stanoviska, rozhodovaly o právním vztahu
(právu), aniž by druhému účastníkovi tohoto vztahu (Fondu
národního majetku) daly příležitost se k rozhodujícím okolnostem
vyjádřit, případně k nim zaujmout stanovisko; i tento postup,
ignorující obecně uznávanou zásadu "audiatur altera pars", je
rovněž sám o sobě v rozporu s principy zmíněnými již dříve.
Protože zjištěnými vadami jsou postižena obě rozhodnutí
obecných soudů, nezbylo - též s přihlédnutím k zásadám procesní
ekonomie - z důvodů zde vylíčených, rozhodnout, jak ze znělky
nálezu je patrno, s tím, že vývody účastníka, jakož i vedlejšího
účastníka, se na ně odkazují.
Posuzovav důvodnost ústavní stížnosti, se Ústavní soud ČR
nezabýval (zabývat se nemohl) tvrzenými vadami v samotném
privatizačním projektu, tedy jeho hmotněprávními aspekty tvrzeně
podmíněnými ust. § 39 a 40a o. z.; na obecných soudech bude, aby
v následném řízení, s ohledem na ust. § 10 odst. 3 zák. č.
92/1991 Sb., uvážily, zda soudní přezkum schváleného
privatizačního projektu - bez ohledu na to, zda je či není
v souladu s ust. zák. č. 87/1991 Sb. - je v jakékoli formě vůbec
přípustný.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54
odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 20. 6. 1995
|
|