Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti E. K. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 1995, č. j. 3 Cdo 31/95-129, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 1994, č. j. 10 Co 393/94-109, o uzavření dohody o vydání nemovitosti, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
I.
Ústavní stížností, podanou Ústavnímu soudu České republiky, je požadováno zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 1995, č. j. 3 Cdo 31/95-129, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 1994, č. j. 10 Co 393/94-109.
V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka domáhala nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o vydání nemovitosti. Proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně, podala stěžovatelka dovolání s odkazem na ustanovení § 237 písm. f) o. s. ř., ve kterém namítala skutečnost, že nebyla k jednání řádně obeslána, čímž byla, podle jejího názoru, zbavena možnosti vyjádřit se ke všem pro věc rozhodným skutečnostem.
V ústavní stížnosti, směřující jak proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 1995, č. j. 3 Cdo 31/95-129, tak i proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 1994, č. j. 10 Co 393/94-109, stěžovatelka vytýká Krajskému soudu v Praze neposkytnutí dovolání podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř., čímž, podle mínění stěžovatelky, bylo znemožněno Vrchnímu soudu v Praze přezkoumat věc samu. V postupu obou soudů spatřuje pak porušení ústavních garancí ochrany vlastnického práva podle čl. 4 a čl. 9O Ústavy České republiky.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud České republiky od Okresního soudu v Mladé Boleslavi vyžádal spis sp. zn. 8 C 314/92.
II.
Podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže odvolací soud vyslovil ve výroku svého potvrzujícího rozsudku, že je dovolání přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Smyslem uvedeného důvodu dovolání je otevření možnosti posouzení právních aspektů rozhodované věci dovolacím soudem v případech, spojených na straně jedné s řešením případu "po právní stránce zásadního významu" a na straně druhé se shodným rozhodnutím soudů prvního i druhého stupně. Jde tudíž o určitou možnost sebereflexe soudů v případech, kdy soudy prvního i druhého stupně dospěly v řešení právních aspektů případu k závěru "zásadního významu". Za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" nutno považovat zejména ta, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.
Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu.
Dovolací důvod podle § 238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. svým smyslem přesahuje rozhodovaný případ a týká se zejména vytvoření procesního nástroje, sjednocujícího judikaturu soudů. Neposkytnutí dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany základních práv a svobod, a tudíž za porušení čl. 4 a 90 Ústavy České republiky.
Na základě uvedeného nutno posuzovat návrh za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.
V Brně 23. srpna 1995 JUDr. Pavel Holländer
soudce zpravodaj
|
|