Ústavní soud
rozhodl po ústním jednání dne 4. listopadu 1999
v senátě ve věci ústavní stížnosti P. S., toho času ve vazbě,
Vazební věznice Ostrava 1, zastoupeného Mgr. J. S. proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn. 1 To
76/99, jímž byla zamítnuta stížnost do usnesení Okresního soudu
v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. Nt 3056/99-18, o vzetí do
vazby, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp.
zn. 1 To 76/99, a dále usnesení téhož soudu ze dne 29. července
1999, sp. zn. 1 To 618/99, a usnesení ze dne 20. října 1999, sp.
zn. 1 To 876/99, se zrušují, a to i stran spoluobviněných P. H.,
R. N. a K. S..
Odůvodnění
I.
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. dubna 1999,
podaným ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn.
1 To 76/99, jímž byla zamítnuta stížnost do usnesení Okresního
soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. Nt 3056/99-18, o vzetí
do vazby. Oběma uvedenými rozhodnutími se stěžovatel cítí být
dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících
čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen Listiny), jakož i čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech.
Ze spisu Okresního soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn.
Nt 3056/99, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno
následující:
Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č.
j. Nt 3056/99-18, byl stěžovatel, stíhaný pro trestný čin krádeže
podle § 247 odst. 1 písm. b) a § 247 odst. 3 písm. b) tr. zák.,
vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. ř.
Poté, co okresní soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru
o důvodnosti sděleného obvinění, shledal naplnění vazebních důvodů
v možnosti vyhýbání se trestnímu stíhání z obavy před hrozícím
vysokým trestem a dále v důvodné obavě z možnosti působit na dosud
nevyslechnuté svědky a spoluobviněné, zejména s ohledem na nutnost
provedení jejich vzájemné konfrontace. Do uvedeného rozhodnutí
podal obviněný, takto stěžovatel v řízení před Ústavním soudem,
stížnost, ve které zejména namítá absenci konkrétních skutečností
v odůvodnění napadeného usnesení, a dále vyslovuje přesvědčení,
dle něhož samotná skutečnost, že budou vyslýcháni obvinění,
svědkové a prováděny konfrontace, tj. že v rámci přípravného
řízení budou prováděny důkazy, nemůže být konkrétní skutečností
podle § 67 tr. ř. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.
února 1999, sp. zn. 1 To 76/99, byla stížnost navrhovatele proti
rozhodnutí o vzetí do vazby zamítnuta. Odvolací soud předně
přisvědčil soudu okresnímu, že dosud zjištěné skutečnosti, zejména
výsledky provedených domovních prohlídek, nasvědčují tomu, že
skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán a jsou dány
zřejmé důvody k podezření, že předmětný trestný čin spáchal
stěžovatel. Z těchto zjištění pak soud dovozuje obavu, že by se
stěžovatel mohl vyhýbat trestnímu stíhání a hrozícímu přísnému
trestu, a to s přihlédnutím k okolnostem, za kterých mělo
k tomuto trestnému činu dojít. Důvody koluzní vazby krajský soud
spatřuje pak v možnosti mařit objasňování skutečností závažných
pro trestní stíhání, zejména působením na svědky a spolupachatele,
když dle jeho názoru jde o trestnou činnost s ohledem na výši
způsobené škody zvlášť závažnou. Kromě toho spatřuje důvod koluzní
vazby i v postoji stěžovatele ke sdělenému obvinění a výsledkům
doposud provedeného dokazování, když tento k věci odmítl
vypovídat.
Nad rámec argumentace stěžovatele, obsažené v odůvodnění
stížnosti směřující proti rozhodnutí okresního soudu o vzetí do
vazby (soustřeďující se na absenci konkrétních skutečností
odůvodňujících vzetí do vazby dle § 67 písm. a), b) tr. ř.
v rozhodnutí soudu prvního stupně), je v ústavní stížnosti
závěrečná pasáž odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, dle níž
"nelze pominout rovněž postoj jednotlivých obviněných ke sdělenému
obvinění a výsledkům doposud provedeného dokazování", hodnocena ve
smyslu využití institutu vazby k donucování k doznání, a tudíž
jako porušení principu, dle něhož obviněný nesmí být k doznání
žádným způsobem donucován. Stěžovatel kromě uvedeného namítá
i skutečnost, že krajským soudem bylo v předmětné věci rozhodováno
v neveřejném zasedání, v důsledku čehož mu měla být odepřena
možnost k věci se přímo vyjádřit. Ze všech uvedených důvodů se
cítí být oběma napadenými rozhodnutími zkrácen ve svých základních
právech a svobodách, plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2
Listiny, jakož i čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech.
Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od
Krajského soudu v Ostravě vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.
Ve svém vyjádření ze dne 17. června 1999 předseda senátu 1 To
Krajského soudu v Ostravě po rekapitulaci skutečností
opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchaní předmětných
trestných činů u stěžovatele k námitce neexistence vazebních
důvodů odkazujena obsah ústavní stížností napadených soudních
rozhodnutí. K výtce absence konkrétních skutečností odůvodňujících
rozhodnutí o vazbě účastník řízení uvádí, že tyto lze pouze
důvodně předpokládat, chápat je jako možné, jelikož při
rozhodování o vzetí do vazby ve stádiu začátku vyšetřování stěží
lze konstatovat konkrétní skutečnosti, kterých se obviněný mohl
dopustit, a které by jednoznačně důvodům vazby nasvědčovaly.
Z uvedeného pak krajský soud dovozuje závěr, dle něhož rozhodování
o vazbě je rozhodováním v podstatě hypotetickým, když nelze
požadovat, aby bylo o vzetí do vazby rozhodováno až tehdy,
nastane-li skutečnost, k níž se vztahuje důvodná obava ve smyslu
ustanovení § 67 tr. ř. Postup soudu, kdy o stížnosti proti
usnesení o vzetí do vazby bylo rozhodováno v neveřejném zasedání,
účastník řízení zdůvodňuje poukazem na ustanovení § 240 tr. ř. ve
spojení s ustanoveními § 141 a 148 tr. ř. Ze všech uvedených
důvodů Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření navrhuje ústavní
stížnost stěžovatele odmítnout. Pro úplnost v závěru uvedeného
vyjádření účastník řízení upozorňuje na usnesení Ústavního soudu
ze dne 18. května 1999 ve věci sp. zn. II. ÚS 189/99, kterým byla
odmítnuta ústavní stížnost K. S., takto spoluobviněného
stěžovatele, proti témuž usnesení Krajského soudu v Ostravě, tj.
sp. zn. 1 To 76/99, ze dne 5. února 1999.
II.
II/a
V posuzované věci, reaguje tak na stížnost směřující do
rozhodnutí soudu prvního stupně, krajský soud shledává konkrétní
důvody koluzní vazby, kromě jiného, v postoji obviněného P. S.
ke sdělenému obvinění a výsledkům doposud provedeného dokazování,
když tento k věci odmítl vypovídat.
Dle shodného přesvědčení judikatury (R 39/68) i doktríny (P.
Šámal, V. Král, J. Baxa, F. Púry, Trestní řád. Komentář. Praha
1995, s. 265) za maření ve smyslu § 67 písm. b) tr. ř. nelze nikdy
považovat uplatňování zákonných práv obviněného na obhajobu, např.
odmítnutí vypovídat, popírání viny nebo i uvádění nepravdivých
okolností. V těchto případech ani obviněný nepůsobí na osoby či
věci, což je podmínkou koluzní vazby.
Podle čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech nikdo nesmí být nucen přiznat
vinu. Dle § 92 odst. 1 a § 164 odst. 3 tr. ř. obviněný nesmí být
žádným způsobem donucován k doznání, čehož důsledkem je
i skutečnost, že za případnou nepravdivou výpověď nemůže být
trestně odpovědný podle § 175 tr. z. Dle čl. 40 odst. 4 Listiny
obviněný má pak právo odepřít výpověď, přičemž tohoto práva nesmí
být žádným způsobem zbaven.
Jak Ústavní soud již konstatoval ve věci sp. zn. III. ÚS
148/97, za maření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení,
jež může odůvodňovat rozhodnutí o vazbě, nelze tudíž nikdy
považovat jednání, které je součástí práva obviněného, resp.
obžalovaného, na obhajobu. Mezi ně patří i odepření výpovědi.
Uvalení vazby v důsledku odepření výpovědi obviněného, v čemž
je soudem spatřován důvod koluzní vazby, nutno proto považovat
jednak za donucování obviněného přiznat vinu, a tudíž za porušení
čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech, za omezení práva na obhajobu dle čl. 40
odst. 3, 4 Listiny, jakož i za postup, ve kterém absentuje zákonné
a ústavně konformní zdůvodnění vazby ve smyslu čl. 8 odst. 2
Listiny, ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy a ve
smyslu § 67 písm. b) tr. ř.
II/b
Podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezech ve
věcech vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 4/94 a III. ÚS 271/96, obsahem
právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných
důvodů omezení osobní svobody obviněného, resp. obžalovaného,
s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního
řízení. Vazba představuje tudíž nezbytné omezení osobní svobody,
u kterého platí presumpce neviny, omezení, jež umožňuje orgánům
činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení.
Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé
potrestání pachatele", samotným účelem trestního řízení je
i "fair" proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou
podmínkou existence demokratického právního státu, je tudíž ve
vztahu k demokratickému právnímu státu účelem samým o sobě.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje
v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.
Procesněprávní rámec představují především principy řádného
a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících
Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů,
představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu
právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy)
a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá
rozhodnutí odůvodnit, a to v trestním řízení v případě usnesení
způsobem zakotveným v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.
Podle § 134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění usnesení je třeba,
jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést
skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se
skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil
při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž
základě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných
ustanovení zákona. Podle shodného přesvědčení doktríny
i judikatury se některá usnesení svým významem a účinky blíží nebo
prakticky rovnají rozsudku, přičemž mezi ně nutno zařadit
i usnesení o vazbě.
Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
soudu na straně druhé. Pakliže odůvodnění rozhodnutí o vzetí do
vazby neobsahuje konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu
z naplnění některého z vazebních důvodů dle § 67 tr. ř., nýbrž
pouhou reprodukci zákonných ustanovení, když se důvodnost tzv.
útěkové vazby spatřuje pouze ve výši hrozícího trestu a vazby
koluzní v nutnosti provádění dokazování v přípravném řízení, jsou
právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle
v rozhodování, pročež nutno takovéto rozhodnutí považovat za
stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1
Ústavy.
U vazby útěkové pod pojmem konkrétních skutečností nutno
rozumět kromě výše hrozícího trestu rovněž míru uspořádanosti
životních poměrů obviněného, okolnost, zdali má v tuzemsku trvalý
pobyt, zda jsou dány důkazy, resp. indicie z minulosti nebo
současnosti, že se již o vyhýbaní trestnímu stíhání pokoušel,
resp. pokouší, atd. Shodné požadavky nutno vyžadovat i v případě
vazby koluzní, tj. konkrétní argumentaci ohledně povahy důkazů,
které je nutno provést, jakož i analýzu okolností, jež svědčí pro
možnost působení na nevyslechnuté svědky nebo jiné maření
objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání ze strany
obviněného. Pouhé domněnky a obavy pro uložení vazby dle § 67
písm. a), b) tr. ř. nepostačují.
II/c
Vzhledem k výše uvedeným důvodům s poukazem na porušení
čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3, 4 Listiny, čl. 1
Ústavy a čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských
a politických právech Ústavní soud usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn. 1 To 76/99, zrušil.
II/d
Zrušením usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února
1999, sp. zn. 1 To 76/99, se vytváří prostor pro opětovné
posouzení usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. ledna
1999, č. j. Nt 3056/99-18, ze strany soudu druhého stupně, a to
v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu.
Kasací usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února
1999, sp. zn. 1 To 76/99, byla procesně vytvořena eventuální
možnost přijetí rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby
s účinky ex tunc. Z tohoto důvodu neobstojí existence dalších,
časově na napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě navazujících
pravomocných rozhodnutí o vazbě. Tato rozhodnutí je nutno, a to
i když jejich zrušení nebylo stěžovatelem požadováno, z pohledu
výsledku nového rozhodování o stížnosti do usnesení Okresního
soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. Nt 3056/99-18, o vzetí
do vazby opětovně obecnými soudy přezkoumat. Tohoto přezkumu lze
však dosáhnout pouze zrušením usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 29. července 1999, sp. zn. 1 To 618/99, a usnesení téhož
soudu ze dne 20. října 1999, sp. zn. 1 To 876/99, Z uvedeného
důvodu Ústavní soud tato rozhodnutí rovněž zrušil, a to aniž by se
byl zabýval ústavností z pohledu jejich obsahu.
Dle marginální rubriky k § 63 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, se pro řízení před Ústavním soudem
předpokládá použití soudních řádů, přičemž samotná dikce uvedeného
ustanovení již pak odkazuje pouze na občanský soudní řád
a předpisy vydané k jeho provedení. Uvedený rozpor mezi plurálem
obsaženým v marginální rubrice a konkrétním odkazem v dikci normy
nutno interpretovat v tom smyslu, že pokud zákon o Ústavním soudu
nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem
přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané
k jeho provedení, pakliže z povahy věci na danou procesní situaci
nedopadá přiměřené použití toliko řádu trestního.
Důvod kasace usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.
února 1999, sp. zn. 1 To 76/99, ve prospěch stěžovatele P. S.
prospívá i spoluobviněným P. H., R. N. a K. S., u nichž soud
v jejich "negativním postoji ke sdělení obvinění", spatřoval
naplnění podmínky uložení koluzní vazby. V předmětné věci proto
Ústavní soud, vycházeje z § 63 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, přiměřeně aplikoval institut beneficii
cohaesionis (§ 150 odst. 2 tr. ř.) i pro uvedené spoluobviněné. Na
této skutečnosti nemění nic usnesení Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 189/99, jelikož v něm vyjádřený právní názor dle § 35 odst.
1 zákona o Ústavním soudu nevytváří překážku rei iudicatae a není
ani důvodem postupu dle § 23 uvedeného zákona.
Poučení: Proti tomuto nálezu není odvolání přípustné.
V Brně 4. listopadu 1999
.
|
|