III.ÚS 2103/21 ze dne 8. 2. 2022
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Bartka, zastoupeného doc. JUDr. Filipem Melzerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem U Sokolovny 262, Majetín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 1131/2019-488, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Obecné soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o žalobě V. Křísty (dále jen "žalobce"), jíž se vůči žalovanému stěžovateli domáhal odstranění nepovolené stavby, nebo eventuálně - v případě, že by nebylo možné tomuto návrhu vyhovět - zaplacení částky ve výši 1 980 000 Kč sestávající z částky 980 000 Kč za snížení hodnoty sousední nemovitosti žalobce a částky 1 000 000 Kč za újmu spočívající v trvalé ztrátě kvality a radosti z bydlení, trvalé ztrátě možnosti pohledu do zeleně, jakož i ve ztrátě soukromí a slunečního svitu v domě žalobce.

3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") uložil rozsudkem ze dne 10. 1. 2018, č. j. 8 C 83/2015-333, stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč (výrok I.). Co do částky 1 680 000 Kč pak žalobu zamítl (výrok II.).

4. Obvodní soud dospěl k závěru, že se stěžovatel dopustil porušení důležité právní povinnosti, v důsledku čehož vznikla žalobci újma spočívající v osobních útrapách v souvislosti s probíhající černou stavbou a v pocitech bezmoci a frustrace z vědomí, že při úspěšném využití legálních prostředků obrany proti stavbě na sousedově pozemku cestou veřejného práva se nepodařilo neoprávněné stavbě zabránit. Obvodní soud žalobci za tuto nemajetkovou újmu přiznal právo na náhradu v částce 300 000 Kč. Co do částky 700 000 Kč žalobu zamítl s tím, že újmu nelze spatřovat v trvalé ztrátě možnosti pohledu do zeleně z oken všech obytných místností, ve ztrátě soukromí a slunečního svitu v domě žalobce, neboť tyto hodnoty jsou regulovány limity stavebních předpisů a soulad stavby s pravidly pro oslunění a vzdálenost od sousedního objektu je oprávněn posoudit jen stavební úřad v rámci stavebního řízení. Obvodní soud dále nevzal za prokázané tvrzení žalobce, že se v důsledku stavební činnosti stěžovatele snížila tržní hodnota pozemku žalobce, proto žalobu zamítl též co do částky 980 000 Kč.

5. K odvolání žalobce i stěžovatele ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, č. j. 23 Co 254/2018-444, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 10. 2018, č. j. 23 Co 254/2018-449, potvrdil rozhodnutí obvodního soudu ve výroku, kterým byla žalobci přiznána náhrada újmy ve výši 300 000 Kč (výrok I.). V zamítavém výroku II. pak městský soud rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že stěžovateli uložil zaplatit žalobci částku 200 000 Kč; jinak tento výrok ohledně uvedeného dílčího nároku potvrdil (výrok II.).

6. Městský soud se neztotožnil se závěrem, že újmu na straně žalobce nelze spatřovat ve ztrátě soukromí a slunečního svitu v domě, jakož i v trvalé ztrátě možnosti pohledu do zeleně z oken domu. Vyjmenovaná omezení byla podle městského soudu prokázána tím, že se stavba stěžovatele nachází před celou jižní stranou domu žalobce, převyšuje jej a jsou v ní umístěna okna směřující k oknům domu žalobce. Závěry studií oslunění nepovažoval městský soud za relevantní, neboť byly zpracovány k projektům jiných staveb, než jaká byla skutečně zbudována, a navíc hodnotily jen soulad oslunění s normou, nikoli míru zhoršení proti původnímu stavu. Městský soud konstatoval, že jednáním stěžovatele bylo ve smyslu § 2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") zasaženo do absolutního práva žalobce na soukromí (§ 86 občanského zákoníku), za což mu náleží náhrada podle § 2956 téhož zákona. Celkovou náhradu městský soud zvýšil o 200 000 Kč, neboť za veškerou újmu, kterou v důsledku jednání stěžovatele žalobce utrpěl, považoval přiměřenou právě náhradu v souhrnné výši 500 000 Kč.

7. Dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto v části směřující proti výroku I. a části výroku II. rozsudku městského soudu, kterou byl změněn zamítavý výrok rozsudku obvodního soudu tak, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit žalobci 200 000 Kč (výrok I.), resp. bylo odmítnuto v části směřující proti potvrzující části výroku II. (neboť se jednalo o rozhodnutí ve prospěch stěžovatele) a nákladovým výrokům III. a IV. (výrok II.).

8. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů pro řešení otázky právního posouzení podmínek vzniku a výše nároku vlastníka nemovité věci na náhradu nemajetkové újmy, jež mu byla způsobena zřízením stavby na sousedním pozemku bez veřejnoprávního oprávnění a v rozporu se soudním rozhodnutím, kterážto otázka nebyla za daných skutkových okolností dosud dovolacím soudem řešena. Dovolání však považoval za nedůvodné.

9. Nejvyšší soud potvrdil závěry městského soudu, když uvedl, že pokud "stavba zhotovená stěžovatelem bez stavebního povolení a dokonce v rozporu se zákazem stavebního úřadu i soudu ve srovnání s dobou před jejím zhotovením významně více stíní žalobcův pozemek a dům, brání-li výhledu z žalobcova domu do zeleně a narušuje-li její užívání soukromí žalobce, pak je správný závěr odvolacího soudu, že stěžovatel souhrnem těchto okolností neoprávněně zasahuje do absolutních přirozených práv žalobce na soukromí a příznivé životní prostředí ve smyslu § 81 o. z. způsobem, jejž by již každý v jeho postavení vnímal úkorně, a to právě vzhledem ke svévolnému postupu stěžovatele, který nerespektuje stavební předpisy ani rozhodnutí soudu, proto je podle § 2910 věty první o. z. povinen žalobci nahradit tím způsobené duševní útrapy (§ 2956 o. z.)."

10. S těmito závěry Nejvyššího soudu stěžovatel nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž mu předně vytýká, že dovodil zásah do vlastnického práva souseda (žalobce), k němuž mělo dojít stavební činností stěžovatele bez veřejnoprávního povolení, aniž by se však zabýval hodnocením, zda fakticky (materiálně) byla dodržena pravidla pro výstavbu. Uvádí, že zřízení předmětné stavby nepředstavovalo nedovolenou imisi vůči žalobci, což dovozuje z navazujícího řízení o dodatečném povolení stavby. Neztotožňuje se se závěrem Nejvyššího soudu, že i takové rušení souseda, které je přípustnou imisí, představuje zásah do vlastnického práva, a to již jen z toho důvodu, že příslušné dotčení souseda nebylo projednáno ve stavebním řízení.

11. Stěžovatel dále uvádí, že řešení, kterého se svým návrhem domáhá, zastává v obdobných případech i sám Nejvyšší soud, a to konkrétně v řízení o odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (odkazuje zde na rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016). Je přitom toho názoru, že pokud nyní Nejvyšší soud řešil totožnou otázku odchylně od vlastní dosavadní judikatury (týkající se právě odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí), aniž by věc předložil k rozhodnutí velkému senátu, porušil právo účastníků na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.

12. Stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že pochybil rovněž tím, že odmítl respektovat ochranný účel porušené právní normy, na kterýžto účel odkazuje rovněž v doplnění ústavní stížnosti, když dovodil, že "jde-li o zásah do absolutního práva poškozeného, je škůdce odpovědný za způsobenou újmu i v případě, že porušená zákonná povinnost neslouží k ochraně porušeného práva." Dle stěžovatele platí přesný opak, což prokazuje rovněž odkazem na nález zdejšího soudu sp. zn. I. ÚS 1587/15 ze dne 15. 12. 2015 (N 214/79 SbNU 443), bod 31; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz.
13. Stěžovatel dále rozporuje závěry obecných soudů, které považovaly povinnost stavět na základě veřejnoprávního povolení za normu, která chrání i před dovoleným rušením (dovolenými imisemi) vlastníka sousedního pozemku. Zdůrazňuje, že pokud stavebník dodržel materiální předpisy pro výstavbu (veřejnoprávní i soukromoprávní, např. stavba nepůsobí nedovolené imise), pak měl právní nárok na vydání stavebního povolení a zbudování stavby. K danému dovolenému dotčení zájmů sousedů by tak došlo i tehdy, pokud by stavebník neporušil zákaz stavět bez stavebního povolení. Má rovněž za to, že obecné soudy nesprávně posoudily tuto povinnost (stavět na základě veřejnoprávního povolení) jako tzv. důležitou právní povinnost, aniž by tento závěr korektně odůvodnily.

14. Stěžovatel současně uvádí, že obecné soudy nesprávně posoudily zásah do soukromí žalobce rovněž při aplikaci ustanovení § 2956 občanského zákoníku, když odmítly zohlednit meze dovoleného rušení vlastníka sousedního pozemku. Konkretizuje, že jsou-li při výstavbě dodržena pravidla regulující právě odstup staveb, možné zastiňování apod., pak zásadně nedochází k porušení práv souseda, byť tento může být ve svém zájmu (dovoleně) dotčen. Má za to, že se jedná o "zcela nezbytný důsledek soužití více osob v sídelních celcích s hustou zástavbou." V neposlední řadě stěžovatel projevuje nesouhlas s výší stanovené nemajetkové újmy. Obecným soudům přitom vytýká, že neprovedly srovnání s jinými obdobnými případy.

15. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal.

16. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se v konečném důsledku výhradně na úrovni podústavního práva, nicméně staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je tak zřejmé, že stěžovatel svými námitkami brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by však předestřel ústavně relevantní tvrzení ohledně jím namítaného porušení svých základních práv, neboť v ústavní stížnosti s touto polemikou pokračuje. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel svoji argumentaci zastřešuje odkazy na právo na spravedlivý proces, neboť - jak již bylo řečeno - podstatou jeho argumentace, byť velmi erudované, je vymezení se vůči způsobu, jakým obecné soudy vyložily příslušné předpisy podústavního práva.

17. Ústavní soud současně bere v potaz, že výklad a následná aplikace právních předpisů obecnými soudy mohou být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, jakož i z principů ovládajících demokratický právní stát, a zasáhnou tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Takovou výjimečnou situací ve shora naznačeném smyslu je rovněž situace, kdy dojde ke svévolné aplikaci podústavního práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s ústavně chráněným účelem. Pojem svévole přitom zdejší soud ustáleně vykládá ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. Takovou kvalifikovanou vadu, která by nyní posuzovanou věc posunula do ústavní roviny, však zdejší soud v napadeném rozhodnutí a jemu předcházejícím řízení neshledal.

18. Ústavní soud ke shora uvedeným obecným východiskům ústavního přezkumu dodává, že ke sjednocování výkladu podústavního práva je v posuzované oblasti rozhodování příslušný zejména Nejvyšší soud [srov. ustanovení § 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích], ve znění pozdějších předpisů, a za tímto účelem také právní řád dotčeným účastníkům řízení poskytuje možnost podat mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání, čehož také stěžovatel v nyní posuzovaném případě využil.

19. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se Nejvyšší soud danou věcí řádně zabýval, příslušné právní normy interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, a své rozhodnutí také srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Stěžovateli bylo tudíž dostatečně vysvětleno, proč bylo jeho dovolání zamítnuto, resp. odmítnuto. Ústavní stížností napadené rozhodnutí tak nelze hodnotit jako projev svévole odůvodňující nutnost zásahu Ústavního soudu, nýbrž jako výraz nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V tomto ohledu lze podotknout, že sama okolnost, že se stěžovatel se závěry Nejvyššího soudu neztotožňuje, ještě nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci.

20. Ústavní soud proto již konkrétněji a s odkazem na okolnosti nyní posuzovaného případu uvádí, že pokud Nejvyšší soud dospěl ze své pozice sjednocovatele judikatury a poskytovatele závazného výkladu právních norem podústavního práva k závěru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, s. 7), že se "neztotožňuje s námitkou [stěžovatele], podle níž by k ochraně práv účastníků stavebního řízení sloužily jen jednotlivé dílčí povinnosti dodržet konkrétní normy a limity veřejného práva, zatímco zcela základní povinnost realizovat stavbu až po vypořádání případných námitek všech účastníků v řádně vedeném stavebním řízení by ve vztahu k nim byla bez významu (a byl by jí chráněn jen veřejný pořádek)", na základě čehož dovodil, že stěžovatel je povinen podle § 2910 věty druhé občanského zákoníku nahradit to, co způsobil žalobci porušením zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební zákon") a pravomocných rozhodnutí stavebního úřadu a soudu, resp. pokud Nejvyšší soud konstatoval (srov. tamtéž, s. 8), že "porušení povinnosti stavět ve smyslu stavebního zákona jen na základě stavebního povolení, jakož i vědomé ignorování rozhodnutí stavebního úřadu a soudu zakazujících realizaci stavby, je úmyslným porušením důležité právní povinnosti ve smyslu § 2971 o. z., a to bez ohledu na to, zda předmětná stavba splňuje předpisy veřejného práva či nikoli a bez ohledu na to, zda v budoucnu bude rozhodnuto o jejím odstranění nebo o jejím dodatečném povolení, neboť žalovaný svým nezákonným jednáním žalobce, ostatní účastníky stavebního řízení i správní orgán zbavil možnosti předem vyřešit možné budoucí problémy a posoudit vliv plánované stavby na její okolí", zdejší soud nehodlá - a s ohledem na své postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti ani nemůže - tyto závěry přehodnocovat, neboť v nich nespatřuje cokoliv protiústavního, resp. svévolného ve shora naznačeném smyslu, což jedině by mohlo iniciovat uplatnění jeho kasační pravomoci.

21. Ústavní soud považuje za ústavně konformní rovněž způsob, jakým byla stanovena a odůvodněna výše náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, s. 9). Vytýká-li snad stěžovatel obecným soudům, že neprovedly srovnání s jinými obdobnými případy, nelze přehlédnout, že stěžované rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahuje v souvislosti s přezkumem dovoláním napadeného rozsudku městského soudu zmínku o "absenci ustálené judikatury stanovící výši náhrad v obdobných případech" (srov. tamtéž, s. 9), kteréžto okolnosti si je ostatně vědom též stěžovatel (srov. reprodukovaný obsah jeho dovolání, tamtéž, s. 3). Pro Ústavní soud je nicméně podstatné, že městský soud navzdory zmiňované absenci prejudikatury dostatečně vysvětlil, jaká kritéria vzal při určení výše náhrady za nemajetkovou újmu v potaz, což následně reflektoval a aproboval rovněž Nejvyšší soud. Postup obecných soudů tak - obdobně jako v případě shora předestřené interpretace příslušných ustanovení občanského zákoníku - nelze považovat za svévolný, a tedy ústavněprávně nepřípustný. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v tomto postupu obecných soudů nespatřuje ani jiné pochybení, které by snad znamenalo vybočení ze záruk spravedlivého procesu.

22. Ústavní soud závěrem uvádí, že nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že by konkluze Nejvyššího soudu odporovaly předchozí judikatuře Ústavního soudu (zde ve vztahu k nálezu sp. zn. I. ÚS 1587/15 a zejména jeho bodu 31) či Nejvyššího soudu (zde ve vztahu k rozsudku sp. zn. 30 Cdo 283/2016), a to již proto, že tyto případy vycházely ze zcela odlišných skutkových okolností, což se v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu projevilo též v rovině použitelného práva [v dané věci byl aplikován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů].
23. Co se týká argumentu dovolávajícího se nerespektování ochranného účelu normy, v jehož rámci stěžovatel odkazuje právě na nález zmíněný v předchozím odstavci, Ústavní soud uvádí, že tato polemika je v konečném důsledku omezena toliko na posouzení otázky, zda příslušná ustanovení stavebního zákona, zakotvující povinnost stavebníka provádět stavbu v souladu s povolením vydaným podle tohoto zákona a po posouzení námitek všech účastníků stavebního řízení, slouží pouze k ochraně veřejných zájmů (jak tvrdí stěžovatel), nebo zda slouží také k ochraně soukromých práv a zájmů vlastníků nemovitých věcí dotčených stavbou, konkrétně pak k tomu, aby tito vlastníci nebyli (pokud jde o zbudování stavby a její účinky) vystaveni libovůli stavebníka a neoprávněným zásahům do jejich soukromých práv (jak uvádí Nejvyšší soud, srov. rozsudek, s. 7).

24. Ústavnímu soudu zde nezbývá než zopakovat shora předestřenou obecnou tezi, že výklad podústavního práva, v tomto případě související s dohledáváním účelu jednotlivých ustanovení stavebního zákona, náleží primárně obecným soudům, do jejichž činnosti zdejší soud s ohledem na zásadu zdrženlivosti a sebeomezení zasahuje pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva obecným soudem v konkrétním případě byla důsledkem interpretace, jež by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzovaném případě není k takovému zásahu dán prostor.

25. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. února 2022


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu