Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti MgA. K. Š., právně zastoupené Mgr. Jiřím Vlastníkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Táborská 31, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 6. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2005 sp. zn. 54 Co 499/2005, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2005 č. j. 40 C 101/2005-4 a proti usnesení téhož soudu ze dne 29. 6. 2005 č. j. 13 E 277/2005-36, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a za účasti 1) T. P. a 2) E. P., právně zastoupených JUDr. Tomášem Liptákem, advokátem se sídlem v Praze 4, nám. Hrdinů 728/10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, splňující po odstranění vad všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jejích základních práv ve smyslu článku 36 odst. 1, článku 10 odst. 1, odst. 2 a článku 31 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále měla být porušena ust. článku 23 odst. 2 a článku 27 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte.
Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a jejích příloh i z vyžádaného spisového materiálu obecných soudů, byla stěžovatelce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 4. 2004 č. j. 8 C 478/2003-19 uložena povinnost vyklidit byt č. 37, I. kategorie, v 6. patře, v domě čp. 16, v Praze 11, Brechtova 828 a odevzdat jej vedlejším účastníkům (T. P. a E. P.). Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka bezúspěšně brojila řádnými a mimořádnými opravnými prostředky a nakonec i ústavní stížností, jež byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 687/05. Výkon citovaného rozsudku byl soudem prvého stupně nařízen v záhlaví označeným usnesením č. j. 13 E 277/2005-36 ze dne 29. 6. 2005 ve spojení s usnesením č. j. 13 E 277/2005-174.
Dne 18. 8. 2005 učinila stěžovatelka u Obvodního soudu pro Prahu 4 podání, které označila jako "žaloba pro zmatečnost". Toto podání primárně směřovalo proti výše citovanému usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí č. j. 13 E 277/2005-36, obracelo se však v odůvodnění i proti celé řadě dalších rozhodnutí obecných soudů ve věci samé (bod V. podání na č.l. 1 spisu obecného soudu). V záhlaví uvedeným usnesením ze dne 20. 9. 2005 č. j. 40 C 101/2005-4 Obvodní soud pro Prahu 4 stěžovatelku vyzval k odstranění vad podání dle připojeného poučení. Stěžovatelka reagovala na toto usnesení doplněním podání ze dne 21. 10. 2005 a navrhla, aby soud odložil vykonatelnost usnesení č. j. 13 E 277/2005-36. Obvodní soud shledal, že stěžovatelka vady podání neodstranila, a proto její návrh odmítl v záhlaví označeným usnesením ze dne 31. 10. 2005 č. j. 40 C 101/2005-12.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání; Městský soud v Praze však usnesením ze dne 14. 12. 2005 č. j. 54 Co 499/2005-20 napadené rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
Proti posledně citovanému usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka ještě dovolání, v němž soudům obou stupňů vytýkala, že nesprávně interpretovaly obsah poučovací povinnosti, neboť ji neupozornily na možnost žádat o ustanovení advokáta již v řízení před soudem prvého stupně, obzvláště za situace, kdy bylo patrné, že povinná se bez právní pomoci neobejde a její finanční situace jí neumožňuje potřebné právní služby objednat a zaplatit. Nejvyšší soud však dovolání stěžovatelky ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 6. 2008 dle ust. § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zopakovala svou argumentaci z řízení o dovolání. Obecným soudům stěžovatelka vytýká, že nedostály své poučovací povinnosti ve smyslu ust. § 5 o. s. ř., neboť stěžovatelku (v původním řízení "žalobkyni") neupozornily na možnost žádat ustanovení advokáta již v řízení před soudem prvého stupně. Stěžovatelka odkazuje na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu a tvrdí, že nesplněním poučovací povinnosti v uvedeném smyslu porušily obecné soudy její právo na spravedlivý proces, na právní pomoc a v obecné rovině i zásadu rovnosti účastníků řízení. Z obsahu podání stěžovatelky ze dne 18. 8. 2005 bylo zcela zřejmé, že se stěžovatelka bez právního zástupce z řad advokátů neobejde, a nadto se nachází v tíživé sociální situaci, přičemž splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. § 138 o. s. ř. Bylo prý povinností obecného soudu na základě obsahu podání stěžovatelky dovodit nutnost jejího poučení o možnosti postupu dle § 138 a § 30 o. s. ř.
Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti dále upozorňovala na negativní sociální dopady, které pro ni má výkon rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ve věci sp. zn. 8 C 478/2003, a usnesení téhož soudu č. j. 13 E 277/2005-36, s tím, že tato rozhodnutí porušují její právo na ochranu lidské důstojnosti, soukromí a rodinného života i zdraví a porušují i práva nezletilého dítěte, o něž stěžovatelka pečuje, a to ve smyslu výše citovaných článků Listiny a Úmluvy o právech dítěte.
Stěžovatelka v průběhu řízení o ústavní stížnosti zaslala mimo zastoupení advokátem ve smyslu ust. § 30 zákona o Ústavním soudu řadu obsáhlých podání, k nimž však s ohledem na citované ustanovení nemohlo být přihlédnuto. Totéž platí i o přípisu právního zástupce, doručeném Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2008 (č. l. 28 a násl.), v němž právní zástupce na výslovnou žádost stěžovatelky pouze formálně aproboval nekvalifikované doplnění podání stěžovatelky. Takový postup nelze akceptovat, neboť by byl obcházením institutu povinného zastoupení dle § 30 zákona o Ústavním soudu (blíže viz např. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 44/04, II. ÚS 141/97, III. ÚS 2652/08, dostupná v databázi NALUS).
II.
Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení, a rovněž spisy vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 101/2005 a 8 C 478/2003. Obecné soudy ve svých vyjádřeních v zásadě zrekapitulovaly dosavadní řízení a citovaly z obsahu odůvodnění Nejvyššího soudu v projednávané věci s tím, že k žádnému zkrácení práv stěžovatelky nedošlo. Dle obecných soudů není poučovací povinnost o možnosti postupu dle § 138, § 30 o. s. ř. všeobecná, nýbrž je dána pouze tam, kde postup dle citovaných ustanovení je aktuální, resp. vůbec připadá v úvahu.
Právní zástupce vedlejších účastníků mimo jiné upozorňoval na velké množství soudních řízení, v nichž stěžovatelka před obecnými soudy jako účastnice vystupuje; vyjadřoval se k jejich předmětu a průběhu, včetně otázky právního zastoupení stěžovatelky advokátem v těchto již skončených či probíhajících řízeních. Ústavní stížnost označil za neopodstatněnou, obsahující navíc zkreslená a nepravdivá tvrzení. Vyjádření účastníků byla stěžovatelce zaslána k replice, v níž stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s námitkami vedlejších účastníků skutkového rázu. Zdůraznila, že v jejím případě bylo obvodnímu soudu dobře známo, v jaké sociální situaci se nachází, a to jak z vlastního obsahu podání ze dne 18. 5. 2005, tak i z předchozích soudních řízení. Obecné soudy vůbec nepřihlédly k závažným skutečnostem zřejmým ze spisu a zcela zřetelně odůvodňujícím postup dle § 138, § 30 o. s. ř. vůči stěžovatelce. Nutnost poučit stěžovatelku o možnosti ustanovení právního zástupce dovodil nakonec i Nejvyšší soud v řízení o dovolání stěžovatelky. Dále stěžovatelka uvedla řadu argumentů týkajících se výkonu rozhodnutí, včetně toho, že jí bylo obecnými soudy doručováno na nesprávnou adresu v B. ulici. Postoj Nejvyššího soudu vůči stěžovatelce je dle jejího názoru předpojatý, neboť v projednávané věci rozhodoval stejný soudce, který dříve zamítavě rozhodoval o jejích podáních ve věci péče o dítě.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a na základě vyžádaného spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy [čl. 80 a čl. 90 Ústavy ČR]. Nepřísluší mu právo přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině práva jednoduchého. Kasační zásah Ústavního soudu z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, pokud napadeným rozhodnutím skutečně došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele.
V projednávané věci je třeba souhlasit s obecnými soudy, že poučovací povinnost dle § 5 o. s. ř. není bezbřehá. Dle tohoto ustanovení poskytují obecné soudy účastníkům v řízení o věcech občanskoprávních poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Tuto povinnost obecných soudů však nelze vykládat tak, že by obecný soud měl na základě jakéhokoli podání účastníka reagovat poučením zahrnujícím všechny myslitelné povinnosti a všechna myslitelná práva, jejichž realizace během civilního procesu připadá v úvahu. Poučovací povinnost dle citovaného ustanovení obecný soud plní se zřetelem k okolnostem konkrétního případu.
Ustanovením zástupce dle § 30 odst. 1, 2 o. s. ř. plní obecný soud povinnost zajistit účastníkům řízení stejné možnosti k uplatnění jejich práv (viz i ust. § 18 odst. 1 o. s. ř.). Současně jde o naplnění zásady dle článku 37 odst. 2 Listiny, podle nějž má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. O tom, že může podat žádost o ustanovení právního zástupce, je soud povinen účastníka poučit (§ 30 odst. 1 in fine o. s. ř.). Tato poučovací povinnost dle § 30 odst. 1 in fine o. s. ř. je však vázána na splnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. § 138 o. s. ř. K porušení poučovací povinnosti dle § 5 ve vztahu k § 30 o. s. ř. by mohlo dojít tehdy, pokud by na základě podání účastníka i dalších okolností soudu známých bylo možné se důvodně domnívat, že účastník splňuje kritéria pro osvobození od soudních poplatků a zároveň se s ohledem na své sociální postavení, věk, zdravotní stav atd. bez pomoci právního zástupce neobejde. Při posouzení, zda obecný soud měl ve vztahu ke konkrétnímu účastníku poučovací povinnost dle § 5 o s. ř., je třeba přihlížet ke všem relevantním okolnostem daného případu. Je přitom nutné nejen vzít v úvahu, zda ze strany účastníka, který by jinak splňoval podmínky pro postup dle § 138 odst. 1, resp. § 30 o. s. ř., nešlo o svévolné či zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, ale je třeba posoudit i to, zda by případné poučení nebylo s ohledem na předchozí kontakt téhož účastníka s obecnými soudy zjevně nadbytečné. K závěru o nadbytečnosti poučení lze důvodně dospět u účastníka, který již v minulosti v jiných občanskoprávních věcech vícekrát jednal před obecnými soudy, přičemž již opakovaně žádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta dle § 30 odst. 2 o. s. ř.
I z hlediska přezkumu ústavněprávního Ústavní soud v podobných případech konstatoval, že eventuální porušení poučovací povinnosti by muselo u stěžovatele vyvolat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožovat (viz např. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 707/2000 ze dne 4. 11. 2002, dostupný v databázi NALUS).
V projednávané věci má Ústavní soud za to, že nalézací soud neporušil základní práva stěžovatelky, pokud ji toliko poučil o nutnosti odstranit vady podání ze dne 18. 8. 2005. Předně z tohoto podání samotného (na č. l. 1 až 2 spisu vedeného o Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 101/2005) není zřejmé nic, co by nasvědčovalo tomu, že poměry stěžovatelky odůvodňují osvobození od soudních poplatků. V odůvodnění podání je uvedena řada výtek vůči obecným soudům i vedlejším účastníkům, kteří měli stěžovatelce způsobit újmu na majetku; sama skutečnost, že stěžovatelce hrozí výkon rozhodnutí vyklizením bytu, však ještě neznamená, že stěžovatelka je nemajetná a že její poměry odůvodňují postup dle § 138 odst. 1 o. s. ř. Stejně tak sama okolnost, že stěžovatelka podala nekvalifikované podání, ještě neznamená, že se stěžovatelka ani po výzvě a poučení, jehož se jí dostalo usnesením obvodního soudu ze dne 20. 9. 2005, neobejde bez pomoci právního zástupce.
Nadbytečnost poučení ve smyslu ust. § 30 odst. 1 in fine, resp. § 138 o. s. ř. však je zřejmá i z širších souvislostí případu. Stěžovatelka sama v úvodním podání dala najevo, že byla v minulosti účastna řady soudních řízení (což je patrno i z charakteru rozhodnutí, proti němuž se její podání primárně obrací). Z vlastní rozhodovací činnosti navíc bylo Obvodnímu soudu pro Prahu 4 známo, že stěžovatelka sama opakovaně a bez úspěchu činila prohlášení a předkládala potvrzení k návrhu na osvobození od soudních poplatků dle § 138 o. s. ř. a pro ustanovení zástupce v právní věci 8 C 478/2003 (viz č. l. 28, 84, 415, 446 přísl. spisu). Již z této skutečnosti bylo zřejmé, že stěžovatelka je s možností takového ustanovení obeznámena. Ústavní soud na tomto místě jen pro úplnost poukazuje na vlastní výroky stěžovatelky, obsažené v četných podáních soudům obecným i soudu Ústavnímu, v nichž stěžovatelka sama zdůrazňuje množství soudních řízení, jichž je účastna. Jen u Ústavního soudu bylo od roku 2000 ke dni tohoto rozhodnutí projednáno, resp. vedeno 22 podání stěžovatelky.
K námitce stěžovatelky, že jí bylo doručováno na nesprávnou adresu v Brechtově ulici, je třeba poukázat na skutečnost, že stěžovatelka sama uvádí soudy v omyl o své platné doručovací adrese, neboť ve svých podáních sveřepě trvá na uvádění adresy svého dřívějšího bydliště právě v Brechtově ulici, v Praze 4. Důkazem je i průběh řízení o ústavní stížnosti stěžovatelky v projednávané věci.
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu
|
|