Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 19. prosince 1996 ve
věci ústavní stížnosti P. M. proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze
dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 369/96, kterým se zamítá
dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května
1995, sp. zn. 20 Co 104/95, vydanému v právní věci, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 13/92, t a k t o :
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3
Cdon 369/96, se z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í
I.
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 22.
srpna 1996, podaným ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího
soudu ČR ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 369/96, kterým se
zamítá dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.
května 1995, sp. zn. 20 Co 104/95, vydanému v právní věci, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 8 C 13/92 (žalobce P. M.
proti žalovanému P., státnímu podniku, o vydání nemovitostí).
Napadeným rozhodnutím se stěžovatelé cítí být dotčeni na svých
základních právech a svobodách, vyplývajících z Ústavy, Listiny
základních práv a svobod a z mezinárodních smluv o lidských
právech a svobodách podle čl. 10 Ústavy.
Ze spisu sp. zn. 8 C 13/92, jenž si Ústavní soud vyžádal od
Obvodního soudu pro Prahu 8, bylo zjištěno následující:
Stěžovatel se za sebe i "na místě" vedlejších účastníků
v řízení před obecnými soudy domáhal vydání nemovitostí podle
§ 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 16. září
1992, sp. zn. 8 C 13/92 uložil žalovanému státnímu podniku P.
uzavřít dohodu o vydání přesně specifikovaných nemovitostí když
konstatoval, že ke znárodnění předmětných nemovitostí došlo
v rozhodném období, a to bez náhrady, aniž rozhodnutí o znárodnění
bylo majitelům doručeno. V odvolacím řízení Městský soud v Praze
usnesením ze dne 29. ledna 1993, sp. zn. 20 Co 526/92, z důvodu
nedostatečného objasnění skutkových aspektů rozhodované věci
zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. ledna
1995, sp. zn. 8 C 13/92, byla žaloba stěžovatele na vydání věci
zamítnuta s poukazem na skutečnost, že se mu nepodařilo prokázat
provedení znárodnění předmětných nemovitostí v rozporu s tehdy
platnými předpisy. Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 22.
května 1995, sp. zn. 20 Co 104/95, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Důvodem tohoto rozhodnutí byl závěr, podle kterého
navrhovatel v řízení před obecnými soudy neunesl důkazní břemeno.
Soud konstatoval, že navrhovatel své tvrzení o naplnění skutkové
podstaty § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, dokládal pouze výpisem z pozemkové knihy,
v němž je zaneseno, že podle dekretu prezidenta republiky č.
101/1945 Sb. a výměru ministerstva výživy ze dne 20. května 1949,
čj. 50581-V/4-49, bylo vloženo právo vlastnické daných nemovitostí
pro firmu Spojené lihovary a octárny, n. p., Praha, nepředložil
však důkaz uvedeným výměrem za účelem posouzení rozporu s tehdy
platnými předpisy, jak má na mysli ustanovení § 6 odst. 1 písm. k)
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
V doplnění svého dovolání proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 22. května 1995, sp. zn. 20 Co 104/95, (na č. l.
115-116) navrhovatel předložil dovolacímu soudu ověřený opis
výměru Ministerstva výživy Československé republiky ze dne 20.
května 1949, čj. 50581-V/4-49, kterým byl stanoven rozsah
znárodnění předmětných nemovitostí.
Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. května 1996, sp. zn.
3 Cdon 369/96, dovolání zamítl. Dle jeho názoru šlo v daném
případě o znárodnění, uskutečněné na základě zákona č. 115/1948
Sb., podle kterého bylo znárodnění zestátněním provedeno
retroaktivně dnem 1. ledna 1948. Soud odkázal na ustanovení čl.
I § 1 odst. 3 uvedeného zákona, podle něhož byl ministr výživy
zmocněn vyhlásit v Úředním listě, které podniky a závody byly
znárodněny. V posuzované věci se tak stalo vyhláškou č. 1476/1948
Úředního listu. Nejvyšší soud dospěl dále k závěru, že na daný
případ se nevztahovala povinnost státu vyplatit za znárodněný
majetek náhradu a dále vlastnické právo státu k zestátněným
nemovitostem nevzniklo intabulací, jelikož se nejednalo o převod,
nýbrž o přechod vlastnictví. Všechny tyto závěry vedly ke
konstatování, podle něhož námitkami dovolatele ani předloženými
listinnými důkazy nebylo doloženo jeho tvrzení, že v daném případě
přešly nemovité věci, uváděné v žalobě, na stát znárodněním, jež
by bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými právními předpisy.
V ústavní stížnosti je Nejvyššímu soudu vytýkáno, že ve svém
rozhodnutí nenavazuje na obsah předchozího řízení, nereaguje na
skutečnost, že doklad o znárodnění byl do spisu již založen
a nahrazuje, dle mínění stěžovatele, již zřejmě nesprávný
požadavek předložení listiny o znárodnění zcela novými právními
důvody, tedy odkazem na zákon č. 115/1948 Sb. a tím i na
retroaktivní termín znárodnění, který měl, podle názoru Nejvyššího
soudu, předcházet 25. únoru 1948. Stěžovatel dále trvá na
konstitutivnosti intabulace i v případě přechodu vlastnictví, čímž
v daném případě argumentuje ve prospěch naplnění žalovaného
restitučního titulu a poukazuje i na protiprávní materiální
aplikaci dekretu prezidenta republiky č. 101/1945 Sb. i zákona č.
115/1948 Sb. vzhledem ke znárodňovaným nemovitostem. Nejvyššímu
soudu konečně vytýká procesní pochybení, když tento vnáší do
řízení nové hledisko, k němuž účastník nemá možnost se vyjádřit.
Z uvedeného dovozuje porušení čl. 90 Ústavy a čl. 11 a 36 Listiny
základních práv a svobod, jakož i dalších ustanovení ústavních
zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb. vyžádal k předmětné ústavní stížnosti vyjádření
Nejvyššího soudu.
V něm předseda senátu 3 Cdon Nejvyššího soudu poukazuje na
skutečnost, že ústavní stížnost směřuje proti právní úpravě,
obsažené v příslušných znárodňovacích předpisech, přičemž soudům
v občanském soudním řízení ovšem umožňuje ustanovení § 6 odst. 1
písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
pouze posouzení toho, zda tu nedošlo ke znárodnění zestátněním
v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Dále odkazuje na
argumentaci Nejvyššího soudu, obsaženou v napadeném rozhodnutí,
týkající se rozlišení přechodu vlastnictví podle znárodňovacích
předpisů a podle obecné úpravy, zakotvené v obecném zákoníku
občanském z roku 1811, který platil až do 1. ledna 1951. Na
základě uvedeného se předseda senátu Nejvyššího soudu neztotožňuje
s názorem, vyjádřeným v ústavní stížnosti, podle něhož mělo
napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu dojít k dotčení stěžovatele
na jeho základních právech a svobodách.
II.
Při přezkoumání souladu napadeného rozhodnutí Nejvyššího
soudu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10
Ústavy neshledal Ústavní soud žádné pochybení v možnosti původního
právního posouzení předmětné věci ve stadiu rozhodování
o dovolání. Ústavní soud se dále ve svém rozhodování neodchýlil od
právního názoru Nejvyššího soudu, podle něhož ke znárodnění
zestátněním v daném případě došlo na základě zákona č. 115/1948
Sb.
Nejvyšší soud však z tohoto konstatování dovozuje dva závěry,
jež nejsou navzájem slučitelné. Závěrem prvním je akceptace
retroaktivity uvedeného zákona (čl. I § 1), z čehož by ale
vyplývalo, že ke znárodnění došlo před rozhodnou dobou. Současně
je, z uvedeného pohledu nadbytečně, analyzován postup znárodňování
v dané věci a vztah právní úpravy znárodnění a obecné úpravy,
obsažené v občanském zákoníku, a dovozuje se nenaplnění skutkové
podstaty restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č.
87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
V otázce posouzení retroaktivity zákona č. 115/1948 Sb. se
Ústavní soud ztotožňuje s právním názorem Ústavního soudu ČSFR,
vyjádřeným v nálezu ve věci, vedené pod sp. zn. I. ÚS 597/92
(publikované pod č. 16 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu
ČSFR, ročník 1992), jakož i s jeho zdůvodněním. Jádro tohoto
názoru spočívá v následujícím konstatování: "Zákon č. 115/1948 Sb.
byl koncipován jako nástroj třídního boje, jehož účelem bylo
upevnit diktaturu totalitní moci. O tom svědčí i jeho
retroaktivita, což ve vztahu k praktickému výkonu vlastnického
práva znamenalo rozpor tohoto normativního právního aktu s právem
vlastnit i se základními principy právního státu. Dobu vzniku
majetkové křivdy ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. je proto nutno
vztáhnout k datu přijetí zákona č. 115/1948 Sb., tedy k datu 28.
dubna 1948."
V souvislosti s další argumentací Nejvyššího soudu nutno
uvést následující. Ústavní soud při rozhodování o ústavní
stížnosti není omezen pouze na posouzení v ní obsažené
ústavněprávní argumentace, jak plyne zejména z § 82 odst. 2 písm.
a) zákona č. 182/1993 Sb. V této souvislosti nelze než přisvědčit
vedlejšímu účastníku, státnímu podniku P., že ústavněprávní
zdůvodnění ústavní stížnosti není případné.
Ustanovením čl. I § 1 odst. 4 zákona č. 115/1948 Sb. byl
ministr výživy zmocněn rozhodnout o tom, jsou-li splněny podmínky
pro znárodnění podle čl. I uvedeného zákona. Ministryně výživy tak
učinila vyhláškou č. 1476/1948 Úředního listu, ve které je pod
bodem E. 13. vyhlášeno znárodnění octárny "C. F. Piering"
(majitele veřejné obchodní společnosti). V závěrečném ustanovení
se přitom stanoví, že o rozsahu znárodnění daného podniku (jakož
i dalších, vymezených negativní enumerací) bude rozhodnuto
zvláštním výměrem. Za takový nutno považovat výměr ministerstva
výživy ze dne 20. května 1949, čj. 50581-V/4-49, jenž ale nebyl
vydán ministryní výživy, nýbrž ministerstvem výživy a podepsán za
ministryni úředníkem ministerstva.
Ústavní soud ve věci, vedené pod sp. zn. III. ÚS 114/93
(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.1, s. 165-173) dospěl ke
stanovisku, podle něhož rozhodovací pravomoc ve věcech znárodnění
v oboru potravinářského průmyslu, ať již šlo o znárodnění samotné
či o jeho rozsah nebo o náhradové otázky se znárodněním spojené,
byla svěřena výlučně do rukou ministra. Tato právní konstrukce
byla spjata s následujícím předpokladem: Nemá-li se, alespoň
v obecné poloze, připustit, že znárodňovací režim, založený
zákonem č. 115/1948 Sb., byl výrazem pouze "třídní vůle", čili
pouhé libovůle, pak nelze usoudit jinak, než že samotný proces
znárodnění, jeho rozsah jakož i důsledky z něj vyplývající dály se
pod politickou odpovědností příslušného ministra. Osobu ministra
a jeho ústavní a politickou odpovědnost nelze tudíž zaměňovat za
jeho úřad, tedy za ministerstvo, příp. za jeho podřízeného
úředníka bez ústavní odpovědnosti.
Uvedený závěr se plně vztahuje i na posuzovanou věc. Z výše
uvedených zjištění, provedených Ústavním soudem, vyplývá, že
v daném případě předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném
období znárodněním, vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými
předpisy (čl. I § 1 odst. 4 zákona č. 115/1948 Sb.), v důsledku
čehož byl naplněn restituční titul, obsažený v ustanovení § 6
odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů.
Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zdali pochybení soudu
při aplikaci hmotného i procesního práva nabylo intenzity dotčení
základních práv a svobod, obsažených v ústavních zákonech
a mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy.
Ke znakům právního státu neoddělitelně patří principy právní
jistoty a ochrany důvěry občanů v právo, které zahrnují i zákaz
retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu
(viz nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 215/94). Argument Nejvyššího
soudu retroaktivitou zákona č. 115/1948 Sb. shledává proto Ústavní
soud za stojící v rozporu s čl. 1 Ústavy.
Podmínkou naplnění restitučního titulu podle ustanovení § 6
odst. 1 písm. k) zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, je přechod věcí na stát v rozhodném období znárodněním,
vykonaným v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy. Pokud
Nejvyšší soud dospěl ve svém rozhodnutí ke konstatování, podle
něhož námitkami dovolatele ani předloženými listinnými důkazy
nebylo doloženo tvrzení, že v daném případě přešly nemovité věci,
uváděné v žalobě, na stát znárodněním, jež by bylo vykonáno
v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, pak v uvedeném
závěru absentuje jak analýza tehdejší právní úpravy znárodňování
ohledně pravomoci jej provádět, tak i její srovnání s důkazem
ověřenými fakty (tj. se skutečností porušení pravomoci, když dle
zjištění Ústavního soudu, plynoucího z výměru ministerstva výživy
ze dne 20. května 1949, čj. 50581-V/4-49, tento nebyl vydán
ministryní výživy, nýbrž ministerstvem výživy a podepsán za
ministryni úředníkem ministerstva). Ústavní soud v této
souvislosti odkazuje i na zdůvodnění svých nálezů ohledně
opomenutých důkazů (ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 61/94
(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, s. 51-55), III. ÚS 55/95
(Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, s. 109-112)). Z uvedených
důvodů nutno považovat postup Nejvyššího soudu v dané věci za
stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, jakož i s čl. 95 odst. 1 Ústavy, v důsledku čehož
Ústavní soud ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. května 1996, sp. zn. 3 Cdon 369/96, zrušil.
P o u č e n í : Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně 19. prosince 1996
|
|