III.ÚS 255/16 ze dne 5. 4. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků pro Polyfunkční dům Vítkov, Koněvova 188, Praha 3, sídlem Lukášova 188/2, Praha 3, zastoupeného Mgr. Lukášem Damborským, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 56 Cm 126/2012-131, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. Dany Pažoutové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), jakož i čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.

2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky v celkové výši 9 813,54 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tak, že vedlejší účastnice řízení, jako členka stěžovatele, neuhradila vyúčtované náklady na služby týkající se společných prostor a příspěvků do fondu oprav, resp. jejich část, za rok 2006 a za rok 2008. Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 25 554,80 Kč (výrok II). Krajský soud přisvědčil námitce promlčení žalovaného nároku, kterou vznesla vedlejší účastnice řízení. Ze stanov žalobce dovodil, že vyúčtování za služby za rok 2006 mělo být provedeno nejpozději do 30. 4. 2007 a nedoplatek byl splatný do 30 dnů, tj. ke dni 30. 5. 2007. Vyúčtování za rok 2008 mělo být provedeno do 30. 4. 2009 a splatnost nedoplatku byla do 30. 5. 2009. Krajský soud uvedl, že pro počátek běhu promlčecí lhůty v předmětné věci je s ohledem na stanovený den splatnosti nedoplatku či přeplatku z vyúčtování rozhodující objektivní okamžik, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tento okamžik nastává splatností dluhu, nikoli až od výzvy k jeho zaplacení. Proto krajský soud dospěl k závěru, že u nároku na zaplacení peněžité částky 433 Kč (dluh za rok 2006) uplynula promlčecí doba dnem 30. 5. 2010, a u nároku na zaplacení částky 9 380,54 Kč dnem 30. 5. 2012. Pokud tedy stěžovatel uplatnil svůj nárok u soudu dne 27. 6. 2012, učinil tak po uplynutí (obecné tříleté) promlčecí doby.

II.
Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že vedlejší účastnice řízení uplatnila námitku promlčení již ve svém podání ze dne 4. 9. 2012. Pokud soudní spor u krajského soudu pokračoval následujících tři a půl roku (proběhlo pět soudních jednání), měl stěžovatel za to, že krajský soud považuje námitku promlčení za nedůvodnou. Stěžovatel pouze z důvodu procesní opatrnosti ve svém závěrečném návrhu namítl, že námitka promlčení, kterou vznesla vedlejší účastnice řízení, je nedůvodná, neboť v projednávaném případě je splatnost stanovena ve stanovách stěžovatele, a při hodnocení otázky promlčení, resp. počátku běhu promlčecí lhůty je v souladu s judikaturou a odbornou literaturou nezbytné vycházet ze splatnosti nároku takto stanovené.

4. Stěžovatel je přesvědčen, že nalézací soud porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť závěry krajského soudu vybočily z ustálené judikatury obecných soudů zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem. Krajský soud nerespektoval bohatě zastoupenou sjednocující judikaturu Nejvyššího soudu a odbornou literaturu týkající se promlčení, aniž by zjistil důvody pro jiný, odchylný postup (a tyto důvody byly v odůvodnění rozhodnutí rozvedeny). Krajský soud se navíc v odůvodnění svého rozhodnutí ani slovem nevypořádal s námitkou stěžovatele, že v projednávaném případě je třeba vycházet ze splatnosti nároku (který je ve stanovách stěžovatele určen následovně: „nedoplatek vyplývající z tohoto vyúčtování je splatný do 30 dnů od zaslání vyúčtování“).

5. Stěžovatel poukazuje rovněž na nepřezkoumatelnost závěru krajského soudu, že „v předmětné věci byl dluh za rok 2006 splatný dle stanov žalobce dne 30. 5. 2007 a dluh za rok 2008 dne 30. 5. 2009“. Z uvedených závěrů krajského soudu není zřejmé, jakou úvahou k uvedenému závěru dospěl, pokud konstatoval, že ze stanov stěžovatele vyplývá, že případný nedoplatek, vyplývající z vyúčtování, je splatný do 30 dnů od zaslání vyúčtování, a pokud měl z provedených důkazů za nesporné, že k doručení vyúčtování za období 2006-2008 žalované došlo dne 1. 4. 2010. Stěžovatel má za to, že uvedená extrémní libovůle krajského soudu je způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08).
6. Stěžovatel uvedl, že krajský soud při zdůvodnění svých právních závěrů zcela pominul skutečnost, že judikáty Nejvyššího soudu (ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 33 Odo 918/2006 a ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 33 Cdo 2677/2014), o které opírá své právní závěry, se týkají stanovení počátku promlčecí doby v případě závazkových právních vztahů sjednaných na dobu neurčitou, kdy splatnost je plně ponechána na vůli věřitele. Z odborné literatury podle stěžovatele jednoznačně vyplývá, že v případě, že je splatnost stanovena, resp. dohodnuta (v projednávaném případě je dle stanov stěžovatele nedoplatek splatný do 30 dnů od zaslání vyúčtování), začíná promlčecí doba běžet dnem následujícím po stanovené, resp. dohodnuté splatnosti (v daném případě prvním dnem následujícím po 30. dni od zaslání vyúčtování). V projednávaném případě počátek běhu promlčecí lhůty počíná běžet dnem 2. 4. 2010, kdy právo mohlo
být – objektivně posuzováno – vykonáno (uplatněno) poprvé. Stěžovatel uplatnil svůj nárok u soudu dne 27. 6. 2012, tedy v tříleté promlčecí lhůtě.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku nebylo možné podat odvolání [§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu], ústavní stížnost byla shledána přípustnou.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Předmětem sporu je částka ve výši 9 813,54 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.

10. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž – často jen pro svou výši – nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v § 202 odst. 2 občanského soudního řádu.

11. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje odůvodnění (§ 157 odst. 4 občanského soudního řádu), které nevykazuje nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.

12. K argumentaci stěžovatele lze alespoň stručně uvést, že tvrzený rozpor v posouzení věci krajským soudem s judikaturou Nejvyššího soudu nepodkládá žádnými odkazy na tuto „bohatě zastoupenou sjednocující judikaturu“, nýbrž toliko poukazuje na nesprávný výklad judikatury odkazované v napadeném rozsudku ze strany krajského soudu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že není oprávněn svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je „toliko“ přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nadto lze podotknout, že stěžovatelem požadovaný výklad „podústavního“ práva a jeho aplikace na danou věc nemá v jím citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. 11. 2014 sp. zn. 33 Cdo 2677/2014) ani jím odkazované odborné literatuře (Švestka, J. a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 597 – 598) jednoznačnou oporu, když splatnost pohledávky je v dané věci vázána na úkon stěžovatele jako věřitele. Tento úkon (provedení a doručení vyúčtování) stěžovatel vykonal až dlouho po lhůtě uvedené ve stanovách. Stěžovatel tedy objektivně mohl a měl vyvolat splatnost dluhu sám; pokud tak neučinil, a svoji povinnost nevykonal, nelze to klást k tíži vedlejší účastnice řízení (jako dlužnice). Výklad provedený krajským soudem tak lze hodnotit jako ústavně konformní i v tom ohledu, že zohledňuje základní smysl institutu promlčení, resp. akcentuje princip právní jistoty, jenž vyvěrá z pojmu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy).

13. Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal vady ústavněprávní intenzity, jež by v této (bagatelní) věci odůvodňovaly jeho zásah. Proto dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu