Ústavní soud
rozhodl po ústním jednání, konaném dne 21.
března 2002 v senátě ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. K. a I.
M., za účasti vedlejšího účastníka České republiky - Ministerstva
vnitra České republiky, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 6. února 2001, sp. zn. 1 Co 291/2000 a 1 Co 293/2000,
o ochranu osobnosti, a o vyslovení povinnosti dle § 82 odst. 3
písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a ve věci návrhu na vydání předběžného opatření, takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci dle ústavní stížnosti
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 25. dubna
2001, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2001, sp. zn. 1 Co
291/2000 a 1 Co 293/2000, o ochranu osobnosti, dále vyslovení
povinnosti předsedovi senátu 2 T Okresního soudu v Chebu ze spisu
sp. zn. 2 T 171/2000 vyřadit a ve lhůtě 15 dnů od doručení nálezu
Ústavního soudu zničit všechny fotografie, jména, příjmení
a tituly stěžovatelů, ať ve fotografiích nebo v písemné formě,
a domáhají se rovněž vydání předběžného opatření, jímž se
Okresnímu soudu v Chebu ukládá povinnost "v průběhu sporu zamezit
přístup k fotografiím stěžovatelů, jejich jménům a příjmením
nalézajících se ve fotoalbu, založeném ve spise původně vedeném
Policií České republiky - Okresním úřadem vyšetřování Cheb pod sp.
zn. OVCH 410/2000, nyní Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 2
T 171/2000 a všech jejich kopií, na své náklady do tří dnů
od vyhlášení tohoto nálezu". Uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu
v Praze, jakož i postupem Policie České republiky - Okresního
úřadu vyšetřování Cheb a Okresního soudu v Chebu se cítí být
dotčeni v základních právech, plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl.
7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Rekapitulace věci v řízení před obecnými soudy
Z obsahu spisů Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 43/2000
a 19 C 44/2000, jež si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh
ústavní stížnosti bylo zjištěno následující:
Žalobou před obecným soudem se stěžovatelé vůči odpůrci,
takto vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem, domáhali
omluvy a úhrady nemajetkové újmy ve výši 500.000.-Kč, když se
postupem orgánů činných v trestním řízení, které ve věci vedené
u Policie České republiky - Okresního úřadu vyšetřování Cheb pod
sp. zn. OVCH 410/2000 použily jejich fotografie s uvedením jejich
jmen, příjmení a dat narození za účelem rekognice, cítili být
dotčeni ve svých právech na ochranu osobnosti, plynoucích z § 11
a násl. obč. zák. Krajský soud v Plzni rozsudky ze dne 20. září
2000, č. j. 19 C 43/2000-23 a 19 C 44/2000-25 žaloby stěžovatelů
zamítl. Svá rozhodnutí odůvodnil poukazem na ustanovení čl. 40
Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu a § 12 odst. 2 obč. zák., a to
poté, co dospěl k závěru, že uvedené užití fotografií a dat
stěžovatelů podle ustanovení § 93 odst. 2 tr. řádu není
neoprávněným zásahem do jejich osobnostních práv, neboť užití
fotografií bylo jednak v souladu se zákonnou licencí (§ 12 odst.
2 obč. zák.) a jednak neohrozilo čest stěžovatelů. Nalézací soud
přitom vycházel z interpretace dotčených zákonných ustanovení, dle
které neplyne-li z § 93 odst. 2 tr. řádu výslovný zákaz provedení
rekognice podobiznou či obrazovým záznamem bez předchozího
souhlasu zobrazené osoby, pak je naplněna podmínka obsažená v §
12 odst. 2 obč. zák., dle níž svolení není třeba, jestliže se
použijí písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky, nebo
zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona. Pokud
stěžovatelé v průběhu jednání před nalézacím soudem (spisy
Krajského soudu v Plzni sp. zn. 19 C 43/2000, č. l. 17, sp. zn.
19 C 44/2000, č. l. 19) poukázali na skutečnost, že o použití
svých fotografií pro účely rekognice v trestním řízení se dověděli
od třetích osob, Krajský soud v Plzni v uvedených rozhodnutí
uvedl, že k dotčení osobnostních práv plynoucích z § 11 a násl.
obč. zák. v daném případě by mohlo dojít tehdy, jestliže by jiné
fyzické osoby, bez zřetele k tomu, nahlédly-li do vyšetřovacího
spisu policie, v němž byla zadokumentována rekognice anebo by se
jednalo toliko o výsledek jejich subjektivních úvah a předsudků,
šířily o fyzické osobě, která byla rekognice účastna osobně či
byla při ní použita její podobizna či obrazový záznam, že se přímo
podílela na trestné činnosti, jež je předmětem vyšetřování. Soud
tudíž zamítl žaloby stěžovatelů, vycházeje ze dvou samostatných
důvodů: jednak proto, že použitím fotografií stěžovatelů a jejich
vložením do vyšetřovacího spisu zásah do všeobecného osobnostního
práva nebyl při nedostatku nezbytného prvku veřejnosti završen
a dokonán a dále druhý samostatný důvod zamítnutí žalob shledal
v zákonné licenci dle § 12 odst. 2 obč. zák.
V odvoláních do uvedených rozhodnutí namítli stěžovatelé
neprovedení všech potřebných důkazů, nesprávné hodnocení důkazů
provedených a konečně nesprávné právní posouzení věci. Konkrétní
výtkou bylo pak neprovedení důkazu spisem Policie České republiky
- Okresního úřadu vyšetřování Cheb ve věci vedené pod sp. zn. OVCH
410/2000, který by, dle jejich názoru, prokázal nesoulad předmětné
rekognice s podmínkami vyžadovanými v ustanovení § 93 odst. 2 tr.
řádu, dále poukaz na zveřejnění zařazení jejich fotografií a dat
do vyšetřovacího spisu v denním tisku (a to v deníku Blesk ze dne
2. června 2000, jakož i v dalších přesně neoznačených denících)
a konečně nepřípadná právní argumentace nalézacího soudu, když
ustanovení čl. 40 Listiny a § 2 odst. 2 tr. řádu se vztahují na
osoby podezřelé, obviněné nebo obžalované, mezi něž ale
stěžovatelé nepatří.
Poté, co odvolací soud obě označené věci spojil ke společnému
projednání a rozhodnutí, rozsudkem ze dne 6. února 2001, sp. zn.
1 Co 291/2000 a 1 Co 293/2000, rozsudky soudu prvního stupně ze
dne 20. září 2000, č. j. 19 C 43/2000-23 a 19 C 44/2000-25,
potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud vycházel
ze zákonného stanovení podmínek občanskoprávní odpovědnosti za
porušení práv na ochranu osobnosti dle § 13 obč. zák., dle kterého
základním hmotněprávním předpokladem této odpovědnosti je
existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého vyvolat újmu
na osobnosti fyzické osoby, spočívající v porušení či ohrožení
práv chráněných ustanovením § 11 a násl. obč. zák. Dovodil, že
zařazení fotografií stěžovatelů a jejich osobních dat
do vyšetřovacího spisu bez jejich předchozího souhlasu za účelem
provedení důkazu podle ustanovení § 93 odst. 2 tr. řádu nelze
považovat za neoprávněný zásah do jejich osobnostních práv, když
důvodem vylučujícím neoprávněnost zásahu je skutečnost, že
k jejich zařazení do vyšetřovacího spisu došlo k úředním účelům
a na základě zákona, tedy v souladu s ustanovením § 12 odst. 2
obč. zák. a rovněž v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst.
2, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 2 Listiny. Uvedl dále, že zneužití
tohoto práva v řízení před obecnými soudy prokázáno nebylo a úvahy
o možném zneužití v budoucnu nejsou v dané věci právně významné.
K námitkám stěžovatelů obsaženým v odvoláních odvolací soud
konstatoval, že pro posouzení dané věci je bez právního významu,
zda v označené trestní věci byl či nebyl proveden důkaz podle
ustanovení § 93 tr. řádu, případně zda postup orgánů činných
v trestním řízení při provedení důkazu byl v souladu s uvedeným
ustanovením. Vyslovil v této souvislosti právní názor, že soudu
v dané věci nepřísluší hodnotit provádění důkazu v jiné věci, to
přísluší pouze soudu v rámci přezkumu na základě řádných či
mimořádných opravných prostředků. Vzhledem k tomu, že mezi
účastníky řízení bylo nesporné, že fotografie a data žalobců jsou
v předmětném spise založena, odvolací soud pokládal za nadbytečné
provést důkaz obsahem vyšetřovacího spisu.
III.
Rekapitulace stížnostních bodů a petitu ústavní stížnosti
Za zásadní otázku předmětné věci považují stěžovatelé ve své
ústavní stížnosti určení hranice mezi oprávněním použít podobizny
a osobní data k úředním účelům na základě zákona na jedné straně
a lidskými právy, zajištěnými Listinou na straně druhé. Jinými
slovy jde, dle jejich názoru, o střet hranice oprávnění, jimiž
disponuje státní moc dle § 12 odst. 2 obč. zák. a hranice práva
občana, obsaženého v čl. 10 odst. 1 Listiny. Vycházejí dále
z nesporné skutečnosti, že jejich fotografie a osobní data byla
použita z registru občanských průkazů. Stanoví-li ustanovení § 1
zák. č. 75/1957 Sb., o občanských průkazech, ve znění pozdějších
předpisů, že občanský průkaz je veřejná listina, kterou občan
republiky prokazuje svou totožnost, státní občanství, místo pobytu
a evidenční skutečnosti zapsané v občanském průkazu, lze
z uvedeného dovodit, že i údaje evidované mimo tento průkaz, ale
poskytované v souvislosti s ním, mohou být použity pouze pro
účely, pro které byl vydán. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že
svěřené podobizny, jakož i jména s příjmením a daty narození,
popř. titulem, pro účely vydání a evidování vydaného občanského
průkazu se nestávají veřejným majetkem státu, ale nadále patří
občanu. Upozorňují v této souvislosti na skutečnost, že povinnost
poskytnout data a fotografie byla upravena vyhláškou č. 128/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelé se pro uvedené
domnívají, že v předmětné věci bylo vybočeno z mezí ustanovení §
12 odst. 2 obč. zák., když byly použity k úředním účelům jejich
podobizny a osobní údaje bez zákonné opory, v rozporu s účelem
zákona o občanských průkazech. Pokud byly při rekognici v dané
věci použity i podobizny soudců a advokátů, a to s jejich
souhlasem, stěžovatelé zastávají názor, že tato skutečnost zakládá
jejich podjatost v důsledku spolupráce s policií a pokud by byly
použity bez jejich souhlasu, na straně veřejnosti by takové
podezření stejně bylo dáno. Upozorňují dále na ustanovení § 55
odst. 2 tr. řádu, jež umožňuje chránit toliko svědky, nikoli však
osoby, jejichž podobizny a data bez jejich vědomí a souhlasu byly
vloženy do spisu a jež mohou být vystaveny případnému ohrožení.
Použití fotografií a osobních dat pro úřední účely mimo
rámce, jenž stanoví zákon o občanských průkazech, považují
stěžovatelé za porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 7 Listiny. Dotčení
v základním právu plynoucím z čl. 10 Listiny spatřují v tom, že
postupem orgánů činných v trestním řízení byl vytvořen prostor,
aby osoby se spisem se seznamující nabyly dojmu, že stěžovatelé
s uvedeným postupem souhlasili, popřípadě s věcí mají něco
společného. Po zveřejnění toho, že jejich fotografie a osobní
údaje jsou zařazeny do vyšetřovacího spisu mohla, dle jejich
názoru, laická veřejnost nesprávně dovodit, že tato skutečnost
prokazuje, že mají s trestní věcí něco společného a nejsou stíháni
jen pro nedostatek důkazů. V této souvislosti poukazují na
porušení základního práva plynoucího z čl. 40 Listiny. Konečně
stěžovatelé v postupu orgánů činných v trestním řízení spatřují
i porušení ústavního práva na ochranu před neoprávněným
zneužíváním osobních údajů.
V ústavní stížnosti se dále uvádí, že stěžovatelé vedle
žaloby na ochranu osobnosti podali i žalobu podle zák. č.
256/1992 Sb. o ochraně osobních údajů v informačních systémech,
v níž navrhli i vydání předběžného opatření, dle kterého by
odpůrce byl povinen zamezit přístup k fotografiím a osobním datům
v předmětném trestním spise. Okresní soud v Chebu usnesením ze dne
26. května 2000, sp. zn. 10 C 96/2000, sice prvnímu stěžovateli
vyhověl, ale dle tvrzení stěžovatelů dané rozhodnutí nebylo
odpůrcem respektováno. Řízení o žalobě druhého stěžovatele bylo
zastaveno s poukazem na přijetí zák. č. 101/2000 Sb., o ochraně
osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zák. č.
227/2000 Sb., dle něhož již soud nedisponuje pravomocí
k projednání a rozhodnutí v této věci. Jelikož se uvedenými
žalobami stěžovatelům nepodařilo dosáhnout vyřazení jejich
fotografií a osobních dat z předmětného trestního spisu a jelikož
v předmětné trestní věci je probíhající hlavní líčení veřejné,
stěžovatelé se domnívají, že i ve spise obsažené údaje jsou
veřejné, pročež je dán důvod podání ústavní stížnosti dle § 72
odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů.
Dovolávají-li se stěžovatelé u Ústavního soudu ochrany proti
"jinému zásahu orgánu veřejné moci", odkazují v této souvislosti
na vymezení uvedeného pojmu v judikatuře Ústavního soudu (nález
sp. zn. III. ÚS 62/95). Zastávají totiž názor, dle něhož
i v případě, vyhoví-li Ústavní soud ústavní stížnosti směřující
proti výše označeným rozsudkům obecných soudů ve věci ochrany
osobnosti, nemůže to nijak ovlivnit skutečnost, že fotografie
a data nadále zůstanou v trestním spise (ve věci vedené před
Okresním soudem v Chebu pod sp. zn. 2 T 171/2000). Stěžovatelům
totiž po zrušení zák. č. 256/1992 Sb. nepřísluší procesní
prostředek, jímž by se mohli před obecnými soudy domáhat zákazu
v pokračování zásahu do jejich osobnostních práv.
Z důvodu probíhajícího řízení v předmětné trestní věci
a z důvodu obavy, že k trestnímu spisu má přístup celá řada osob
nemajících povinnost mlčenlivosti, domáhají se stěžovatelé
i vydání předběžného opatření podle § 80 zák. č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů.
IV.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníka a vedlejšího
účastníka
Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 13. prosince 2001 Vrchní soud v Praze k předmětné
ústavní stížnosti vyjádření, v němž předsedkyně senátu 1 Co
v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění v ústavní stížnosti
napadeného rozhodnutí.
K výzvě Ústavního soudu dle § 42 odst. 4 a § 76 odst.
l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal dne
18. prosince 2001 k předmětné ústavní stížnosti vyjádření
i vedlejší účastník Česká republika - Ministerstvo vnitra.
Vedlejší účastník v něm z pohledu procesního namítá nevyčerpání
všech procesních prostředků k ohraně práva ze strany stěžovatelů,
když tito proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února
2001, sp. zn. 1 Co 291/2000 a 1 Co 293/2000 nepodali dovolání,
ačkoli podstatou věci je otázka, která dle jeho vědomosti dosud
nebyla v českém právu řešena a lze předpokládat, že by ji Nejvyšší
soud ČR posoudil jako otázku zásadního významu ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro uvedené skutečnosti
je vyjádřen názor, že předmětnou ústavní stížnost lze odmítnout
jako nepřípustnou podle § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších právních předpisů.
Za klíčovou otázku zásadního významu v dané věci vedlejší
účastník řízení považuje to, zda Policie České republiky, resp.
orgány činné v trestním řízení mohou při poznávacím řízení
(rekognici) osob podle § 93 odst. 2 tr. řádu, je-li tato prováděna
podle fotografií, používat jako srovnávacích fotografie třetích
osob, na daném trestním řízení nezainteresovaných (figurantů), bez
jejich předchozího svolení, nebo zda je takové použití
neoprávněným zásahem do jejich osobnostních práv. Uvedl dále, že
dle jeho poznatků se jedná o běžně používaný postup, jehož
oprávněnost a zákonnost nebyly přinejmenším v době účinnosti
stávajících trestních kodexů doposud nikdy zpochybněny.
V rekapitulaci věci vedlejší účastník konstatuje, že základem
obou žalob před obecnými soudy a ústavní stížnosti před Ústavním
soudem je skutečnost, že vyšetřovatel OÚV Cheb v trestním řízení
proti skupině osob, obviněných z trestných činů obchodování se
ženami podle § 246 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zák.
a kuplířství podle § 204 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák., prováděl
během měsíce března roku 2000 několik poznávacích řízení s cílem
identifikovat a označit obviněné mezi nezúčastněnými osobami. Za
tím účelem sestavil fotografické soubory, do kterých byly kromě
fotografií obviněných zařazeny také fotografie figurantů včetně
stěžovatelů, kterých se trestní řízení nijak netýká. Věc je vedena
u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 171/2000 a dosud není
pravomocně skončena.
Vedlejší účastník přisvědčuje stěžovatelům v tom, že jejich
fotografie a osobní data pocházejí z registru fotografií
občanských průkazů. Odmítá ale domněnku, podle které bylo použití
těchto fotografií protiprávní a ve shodě s obecnými soudy zastává
názor, že popsaným postupem orgánů činných v trestním řízení
nebyla stěžovatelům způsobena sebemenší újma. Z pohledu relevantní
právní úpravy odkazuje na ustanovení § 2 odst. 1 písm. l) zák.
o Policii České republiky, dle něhož tato disponuje oprávněním
vést evidence, které potřebuje k plnění svých úkolů. Do 1.
července 2000 spadala agenda občanských průkazů do působnosti
policejních orgánů a teprve poté, od účinnosti zák. č. 101/2000
Sb., o ochraně osobních údajů, přešla podle zák. č. 328/1999 Sb.,
o občanských průkazech, na okresní úřady. Z ustanovení § 45a
zákona o Policii České republiky, dle jeho názoru, vyplývá její
oprávnění poskytovat informace z těchto evidencí jednotlivým
složkám policie, je-li to nutné pro plnění jejich úkolů podle
zákona. Tímto je pak v předmětné věci ustanovení § 93 odst. 2 tr.
řádu. Vedlejší účastník upozorňuje na skutečnost, že žádná zákonná
ani podzákonná norma nevymezuje (pozitivně ani negativně) zdroje,
ze kterých mají (mohou) orgány činné v trestním řízení srovnávací
fotografie figurantů pro rekognici získávat. Z uvedeného pak
dovozuje závěr, že má-li se tento procesní úkon podle trestního
řádu vůbec reálně provést, může orgán činný v trestním řízení
použít jen takové zdroje (evidence), které má fakticky
k dispozici. Dle jeho přesvědčení nic nebrání tomu, aby
k provedení rekognice použil tudíž fotografie osob z jakýchkoliv
evidencí, vedených orgány Policie České republiky, ať už jde
o fotografie z registru občanských průkazů, řidičských nebo
zbrojních průkazů či cestovních pasů, pokud policejní orgány tyto
evidence vedly, resp. dosud vedou. Jedinou podmínku použití
fotografií spatřuje vedlejší účastník v kriminalistických
požadavcích kladených na rekognici, tj. ve skutečnosti, aby
fotografie zobrazovaly osobu přibližně stejného zevnějšku, jaký má
poznávaný objekt. Otázka posouzení zákonnosti takto provedeného
důkazu je pak věcí státního zástupce a následně soudu.
Vedlejší účastník se dále ztotožňuje s interpretací
ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák. (zákonné licence), jak byla
provedena v dané věci ze strany obecných soudů, interpretaci
obsaženou v ústavní stížnosti pak považuje za neodůvodněně
restriktivní. Vyjadřuje v této souvislosti právní názor, dle
kterého v předmětné věci nedošlo k dotčení osobnostních práv
stěžovatelů, když jejich fotografie nebyly zařazeny do žádného
"alba zločinců" či okruhu osob podezřelých z trestné činnosti,
neboť jedna z podmínek použití srovnávací fotografie fyzické osoby
při rekognici v trestním řízení je naopak skutečnost, že tato
osoba není ze spáchání trestného činu podezřelá a nemá k němu
žádný osobní vztah (v opačném případě by, dle vedlejšího
účastníka, rekognice byla zmateční a její výsledky nepoužitelné).
K dotčení v osobnostních právech stěžovatelů nedošlo, dle
přesvědčení vedlejšího účastníka, i z toho důvodu, že vyšetřovací
spis není veřejně přístupnou listinou, § 65 tr. řádu stanoví okruh
osob, které se s jeho obsahem mohou seznamovat a nahlížet do něj
a cítí-li se stěžovatelé dotčeni tím, že se v důsledku použití
jejich fotografií při rekognici dostali v očích svého okolí do
nepříznivého světla, nelze to přičítat policejním orgánům, které
připravily a provedly rekognici, nýbrž jedině indiskreci
nezjištěné osoby, která zkreslenou negativní informací
o stěžovatelích rozšířila za eventuálního porušení své povinnosti
mlčenlivosti. K návrhu na vydání rozhodnutí dle § 82 odst. 3 písm.
b) a § 80 zákona o Ústavním soudu vedlejší účastník připomíná, že
trestní spis musí zůstat nedotčen jak po celou dobu trestního
řízení, tak i po jeho skončení z důvodu případného přezkumu
v budoucnosti, přičemž, dle jeho názoru, k rozhodnutí o vyřazení
předmětných fotografií a dat z trestního spisu občanskoprávní soud
není oprávněn, když rozhodnout o nepřípustnosti důkazů v trestním
řízení může toliko věcně, místně a funkčně příslušný soud trestní.
Ze všech uvedených důvodů vedlejší účastník navrhuje, aby
Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zák.
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
V.
Důkazní řízení
Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění
skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů
je třeba provést a může provést i jiné důkazy, než jsou
navrhovány.
Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.
83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany
ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je
zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům
obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů
posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných
základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem
jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést
dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení
o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však
dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého
práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená
diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní
soudnictví od soudnictví obecného.
Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení
obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní
soud dokazování konstatováním přesného znění článku autora
Jaroslava Fikara, uveřejněného v novinách Blesk dne 2. června
2000 na s. 4 pod názvem "Na seznamu jsou prominenti":
"CHEB - Velkým policejním skandálem hrozí na Chebsku zařazení
61 fotografií a osobních dat soudců, státních úředníků a místních
prominentů do utajeného spisu OVCH 410/2000. Týká se vyšetřování
obchodu s drogami a bílým masem. Případ nabyl velkých rozměrů díky
zátahu ze 17. na 18. března, kdy skončilo ve vazbě 18 obviněných.
Rozčarování chebských policistů, které o razii 130 mužů speciální
zásahovky kvůli vyzrazení vůbec neinformovali, ještě nevyšumělo,
a už má kauza nečekané zauzlení. Po razantní akci v pěti
erotických klubech, kdy černé kukly z Útvaru pro odhalování
organizovaného zločinu (ÚOOZ) odvezly na Zbraslav vavříny za
odhalené kuplířství a zachráněných osm miliónů korun, vydal
chebský Okresní soud minulý pátek zákaz manipulace s údaji ve
zmíněném spisu. V něm se mezi 61 fotografiemi objevily osobní
údaje o jednom z okresních soudců, vysokých státních úřednících,
několika advokátech, řadě známých podnikatelů a prominentů. Na
podnět advokátů L. K. a P. B. vydala soudkyně předběžné opatření.
Po Chebu se šušká, že to ostří hoši z komanda ve snaze chytit co
nejvíce zločinců přepískli. Jedním z podezřelých jako č. 56 je
podnikatel I. M., bývalý majitel FC Unionu Cheb: "Když jsem
zjistil, že mé foto a mého společníka je ve spisu, podali jsme
trestní oznámení. Ředitel okresní vyšetřovačky JUDr. B. nám
písemně sdělil, že fotografie do spisu zařadili z ÚOOZ pod vedením
pplk. J. K." K možné spojitosti se spory o pronájem tržnice
Dragoun M. říká: "Vyhrožovali, že pokud zůstanu ve výběrovém
řízení, budu mít potíže s policií. Následovalo zařazení mých fotek
do spisu, který se mě vůbec netýká. A stíhání za údajný podvod na
tuneláře A. K.," tvrdí M. Ředitel B. se včera nemohl vyjádřit,
protože má dovolenou. Jedna soudkyně se z případu vyloučila pro
podjatost. Případ šetří také inspekce ministra vnitra. Na policii
prý mohou padat horlivé hlavy."
V ústním jednání Ústavní soud dále vyslechl vedlejšího
účastníka k otázkám praktického provádění rekognice pomocí
fotografií orgány Policie České republiky. Dle výpovědi vedlejšího
účastníka se provádění rekognice orgány Policie České republiky,
kromě příslušných ustanovení trestního řádu, řídí nařízením
ministra vnitra č. 82/1995 (čl. 74), jež upravuje trestněprocesní
a kriminalistické aspekty rekognice. Srovnávací fotografie
nezúčastněných osob jsou přitom čerpány buď z policejního fotoalba
anebo z evidencí, vedených policií, mezi které v předmětné době
patřila i evidence občanských průkazů. Jelikož zatím není
vytvořena centrální databáze, jsou používány fotografie, jež má
policie k dispozici v rámci okresních evidencí.
VI.
Přípustnost ústavní stížnosti
Před meritorním posouzením ústavní stížnosti k námitce
vedlejšího účastníka Ústavní soud konstatuje, že v dané věci
neshledal naplnění podmínek odmítnutí ústavní stížnosti
pro nepřípustnost dle § 43 odst. 1 písm. e) a § 75 odst. 1 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vycházel přitom ze své
konstantní judikatury, dle níž za procesní prostředek k ochraně
práva nutno považovat pouze takový procesní postup, vedoucí
k přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci, jenž je v procesní
dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí
příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není jak podnět
ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak i návrh na
připuštění dovolání z důvodu řešení právní otázky zásadního
významu v občanském soudním řízení. Nadto je nutno zdůraznit, že
účelem institutu dovolání ve věcech po právní stránce zásadního
významu je potřeba sjednocování judikatury obecných soudů, tj.
sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, jež je
plně v kompetenci Nejvyššího soudu ČR. (Viz zejména nálezy
ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 224/98, I. ÚS 539/98, II.
ÚS 21/97.)
VII.
Ratio decidendi
VII./a
Rozsah ústavního přezkumu
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.
VII./b
Posouzení věci z úrovně jednoduchého práva
Při posouzení věci Ústavní soud vycházel ze skutkových
zjištění, provedených obecnými soudy, jež byla mezi stěžovateli
a vedlejším účastníkem nesporná. Z těchto zjištění vyplývá, že
vyšetřovatel Okresního úřadu vyšetřování Cheb v trestním řízení
proti skupině osob, obviněných z trestných činů obchodování se
ženami podle § 246 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zák.
a kuplířství podle § 204 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák., provedl
během měsíce března roku 2000 několik poznávacích řízení s cílem
identifikovat a označit obviněné mezi nezúčastněnými osobami. Za
tím účelem sestavil fotografické soubory, a to i z registru
fotografií občanských průkazů, do kterých byly kromě fotografií
obviněných zařazeny také fotografie figurantů včetně stěžovatelů,
kterých se trestní řízení nijak netýká. Věc je vedena u Okresního
soudu v Chebu pod sp. zn. 2 T 171/2000 a dosud není pravomocně
skončena.
Z pohledu práva jednoduchého na posouzení předmětné věci
dopadají ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák, § 93 odst. 2 a § 103
tr. řádu (jež byly s účinností od 1. ledna 2002 novelou tr. řádu,
zák. č. 265/2001 Sb., ve věcech rekognice fotografiemi doplněny
o nové ustanovení § 104b odst. 4 tr. řádu), § 4 zák. č. 75/1957
Sb., o občanských průkazech (jenž byl zrušen a nahrazen zák. č.
328/1999 Sb., o občanských průkazech, a to dnem 1. července 2000
dle § 29 zák. č. 133/2000 Sb. o evidenci obyvatel a dle § 28 zák.
č. 328/1999 Sb.), § 2 odst. 1 písm. l), § 45a zák. č. 283/1991
Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.
Dle § 12 odst. 2 obč. zák. k použití podobizen není třeba
svolení, použijí-li se k účelům úředním na základě zákona. Úřední
účel v předmětné věci je pak vymezen ustanoveními § 93 odst. 2
a § 103 tr. řádu. Je jím úprava důkazního řízení v řízení
trestním, konkrétně toho komponentu výpovědi svědka, jímž je
identifikace podezřelé osoby (obviněného). Zákonem, jenž
v rozhodné době (březen 2000) založil možnost uvedeného úředního
účelu dosáhnout použitím podobizen (fotografií) bez souhlasu
dotčených osob, byla příslušná ustanovení zákona č. 75/1957 Sb.,
o občanských průkazech, a zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění platném k 30. dubnu 2000.
Dle § 4 zák. č. 75/1957 Sb. agenda vydávání občanských
průkazů byla svěřena orgánům Policie České republiky. Ustanovení
§ 2 odst. 1 písm. l) zák. č. 283/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, svěřuje policii vedení evidencí potřebných pro plnění
jejich úkolů. Dle § 45a zák. č. 283/1991 Sb., ve znění platném do
30. dubna 2000, informace z evidencí, které vede policie podle §
2 odst. 1 písm. l), se poskytují službám, které působí v policii,
ministerstvu vnitra, Bezpečnostní informační službě České
republiky, Vojenskému obrannému zpravodajství a Vojenské policii;
dalším státním orgánům a organizacím, jen je-li to nezbytné pro
plnění jejich úkolů podle zákona. Bylo již konstatováno, že zák.
č. 75/1957 Sb., o občanských průkazech, byl zrušen a nahrazen zák.
č. 328/1999 Sb., o občanských průkazech, a to dnem 1. července
2000 (dle § 29 zák. č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, a dle
§ 28 zák. č. 328/1999 Sb.).
Krajský soud v Plzni, jakož i Vrchní soud v Praze posoudily
žalobní návrh stěžovatelů dle § 11 a násl. obč. zák. a nikoli dle
§ 13 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem,
ve znění pozdějších předpisů. Implicitně a ve shodě s povahou
rozhodované věci hodnotily vztah mezi žalobci a odpůrcem
(stěžovateli a vedlejším účastníkem v řízení před Ústavním soudem)
jako vztah, v němž se jeho účastníci nacházejí ve vztahu rovnosti,
tj. vztah soukromoprávní, a nikoli jako odpovědnostní vztah,
plynoucí z porušení povinností státu, spjatých s jeho postavením
vrchnostenským. Stěžovatelé vystupovali totiž v předmětném
trestním řízení jako osoby nezúčastněné, jimž z tohoto důvodu
k ochraně jejich práv uvnitř tohoto řízení nesvědčil žádný
procesní prostředek. Ústavní soud se rovněž ztotožňuje s právním
názorem nalézacího soudu, dle kterého z hlediska rozdílné úpravy
věcné a místní příslušnosti soudů dle o. s. ř. nelze o uplatněném
návrhu stěžovatelů rozhodnout po spojení věcí spolu s návrhem,
uplatněným dle zák. č. 256/1992 Sb., o ochraně osobních údajů
v informačních systémech.
Za této situace nezbylo obecným soudům, než posoudit naplnění
podmínek zákonné licence pro použití fotografií stěžovatelů
v předmětné věci dle ustanovení § 12 odst. 2 obč. zák. Ústavní
soud přitom nesdílí závěr soudu nalézacího, dle něhož
nezakazuje-li výslovně § 93 odst. 2 tr. řádu provedení rekognice
podobiznou či obrazovým záznamem bez předchozího souhlasu
zobrazené osoby, pak jsou podmínky ustanovení § 12 odst. 2 obč.
zák. naplněny. Ve shodě s doktrínou Ústavní soud zastává názor,
dle kterého nutno § 12 odst. 2 obč. zák., jakož i ustanovení
zákona, na nějž odkazuje, interpretovat restriktivně (viz zejména
K. Knap, J. Švestka, O. Jehlička, P. Pavlík, V. Plecitý, Ochrana
osobnosti podle občanského práva. 3. vyd., Praha 1996, s. 99).
Požadavek restriktivního výkladu uvedených zákonných ustanovení
plyne z principu proporcionality při řešení kolize základních práv
plynoucích z čl. 10 Listiny a veřejného účelu, jímž je náležité
zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů
v rámci řádného procesu, jenž se promítá v rovině ústavní v čl.
80 odst. 1, čl. 90 Ústavy, čl. 39 a čl. 40 Listiny.
Dle názoru Ústavního soudu § 93 odst. 2 ve spojení s § 103
tr. řádu ve vazbě na § 12 odst. 2 obč. zák. obsahuje toliko
vymezení úředního účelu, k dosažení kterého lze použít fotografií
nezúčastněných osob při rekognici v trestním řízení.
Za zákon, jež v předmětné době (tj. v březnu 2000) poskytoval
právní základ postupu dle § 12 odst. 2 obč. zák. nutno pak
považovat ustanovení § 4 zák. č. 75/1957 Sb., o občanských
průkazech, § 2 odst. 1 písm. l) a § 45a zák. č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění platném k 30. dubnu 2000. Tato
ustanovení svěřovala výkon agendy občanských průkazů orgánům
policie, umožnila vytvářet policii příslušné evidence a údaje
v nich obsažené poskytovat jiným složkám policie, ministerstva
vnitra, případně dalším státním orgánům, pokud je to nezbytné pro
plnění jejich úkolů. V posuzované věci, jak bylo již konstatováno,
je tímto úkolem provedení rekognice dle § 93 odst. 2 ve spojení
s § 103 tr. řádu jinými složkami policie, případně dalšími
státními orgány, jimiž jsou další orgány činné v trestním řízení
(státní zastupitelství a obecné soudy).
V této souvislosti stěžovatelé namítají, že účel vytváření
příslušné evidence byl dle § 1 zák. č. 75/19957 Sb., občanských
průkazech, omezen na agendu občanských průkazů, přičemž jakékoli
vybočení z rámce daného tímto účelem (čili účelem zakládajícím
důvodnost a zákonnost sběru osobních dat) nutno považovat za exces
vybočující z rámce zákonné licence dle § 12 odst. 2 obč. zák.
Z pohledu posouzení věci v rovině práva jednoduchého však
uvedený argument neobstojí. Dle § 45a zák. č. 283/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, informace z evidencí, které vede
policie, bylo lze poskytovat službám, které působily v policii,
ministerstvu vnitra, Bezpečnostní informační službě České
republiky, Vojenském obranném zpravodajství a Vojenské policii,
jakož i dalším státním orgánům a organizacím a soudním exekutorům,
jen bylo-li to nezbytné pro plnění jejich úkolů podle zákona.
Předmětné ustanovení zákona o Policii České republiky
představovalo totiž určitý "konektor" - umožňovalo, aby údaje
obsažené v evidencích, jež policie vytváří k určitému zákonnému
účelu, byly využívány i jinými jejími složkami, případně jinými
státními orgány, bylo-li to nezbytné pro plnění jiných úkolů
(účelů), rovněž ale stanovených zákonem. Jde o zákonné ustanovení,
jež vytváří zákonný prostor použití osobních údajů státními orgány
k odlišným, zákonem stanoveným účelům, než byly účely, pro něž
tyto evidence byly vytvářeny.
Ustanovení § 4 zák. č. 75/1957 Sb., o občanských průkazech,
§ 2 odst. 1 písm. l) a § 45a zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění platném k 30. dubnu 2000, představovala tudíž
právní předpisy, na něž je v § 12 odst. 2 obč. zák. odkazováno,
tj. představovala zákonná ustanovení, která bez souhlasu dotčených
osob umožňovala policii vytvářet evidence spjaté s agendou
občanských průkazů a údaje v nich obsažené poskytovat jiným
složkám policie, případně dalším státním orgánům k plnění jejich
úkolů. K uvedenému závěru vede Ústavní soud argumentace
reductionis ad absurdum. Přijetím interpretace opačné by pak tato
ustanovení ztrácela rozumný smysl.
VII./c
Uplatnění Schumannovy formule po změně ve věci relevantního
jednoduchého práva vzhledem k právním účinkům ex nunc nálezů
Ústavního soudu
Vzhledem ke skutečnosti, že v době rozhodování Ústavního
soudu o ústavní stížnosti jednoduché právo, jež tvořilo, resp.
mělo tvořit normativní základ posouzení věci ze strany obecných
soudů, již pozbylo platnosti, resp. bylo změněno a doplněno, a to
ve vazbě na ustanovení § 67 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, jakož i vzhledem k právním následkům ex nunc
rozhodnutí ve věci kontroly norem (§ 70 odst. 1 zákona o Ústavním
soudu - viz nález sp. zn. Pl. ÚS 31/96), pro posouzení ústavnosti
ustanovení předpisů jednoduchého práva ve smyslu § 78 odst. 2
zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pozbyl již
Ústavní soud zákonný prostor.
Z těchto důvodů již není v jeho kompetenci zabývat se
ústavností uvedené zákonné konstrukce a dostát tak funkci, jež pro
něj plyne nejen z § 78 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. ve spojení
s čl. 87 odst. 1 písm. a), b) Ústavy, nýbrž i z kautel
doktrinárních, jak jsou tyto vyjádřeny v Schumannově formuli
(E. Schumann, Verfassungs- und Menschenrechtsbeschwerde gegen
richterliche Entscheidungen. Berlin 1963, s. 206 a násl.; též
V. Šimíček, Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace
právních předpisů. Právník, č. 12, 1999, s. 1083-1084).
VII./d
Posouzení ústavnosti interpretace, aplikace a povahy ve věci
relevantního jednoduchého práva této situace, tj. po konstatování,
že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích
nevybočily z rámce vymezeného jednoduchým právem, Ústavní soud
posuzoval možnost dotčení stěžovatelů v jejich základních právech
a svobodách plynoucích z Listiny a mezinárodních smluv dle čl. 10
Ústavy ústavně rozpornou interpretací, aplikací, resp. povahou
jednoduchého práva.
Ústavní aspekt účelu rekognice
Otázkou, jíž nutno v této souvislosti zodpovědět jako první,
je, zda účel, obsažený v ustanovení § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu,
je sto stát v konkurenci s ochranou základního práva, plynoucího
z čl. 10 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyslovil názor, dle
kterého ke kolizi v rovině ústavněprávní dochází nejen mezi
základními právy a svobodami navzájem, nýbrž i mezi základnými
právy a svobodami a jinými ústavně chráněnými hodnotami. V nálezu
ve věci Pl. ÚS 15/96 konstatoval v této souvislosti následující:
"Ústavní úprava postavení jedince ve společnosti obsahuje ochranu
individuálních práv a svobod, jakož i ochranu veřejných statků.
Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich distributivnosti. Pro veřejné
statky je typické, že prospěch z nich je nedělitelný a lidé
nemohou být vyloučeni z jeho požívání. Příklady veřejných statků
jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek, zdravé životní
prostředí. Veřejným statkem se tudíž určitý aspekt lidské
existence stává za podmínky, kdy není možno jej pojmově, věcně
i právně rozložit na části a tyto přiřadit jednotlivcům jako
podíly. [K pojmu veřejné statky v ekonomické literatuře viz např.
P. A. Samuelson, W. Nordhaus, Ekonomie, Praha 1991, s. 770-771,
982; v literatuře právnické např. J. Raz, Right-Based Moralities,
in: Theories of Rights, (Ed. J.Waldron), Oxford 1984, s. 187;
R. Alexy, Recht, Vernunft, Diskurs. Studien zur Rechtsphilosophie,
Frankfurt a. M. 1995, s. 239 a násl.] Pro základní práva a svobody
je, na rozdíl od veřejných statků, typická jejich distributivnost.
Aspekty lidské existence, jakými jsou např. osobní svoboda,
svoboda projevu, účast v politickém dění a s tím spjaté volební
právo, právo zastávat veřejné funkce, právo sdružovat se
v politických stranách atd., lze pojmově, věcně i právně členit na
části a tyto přiřadit jednotlivcům. V případě kolize je nutné
stanovit podmínky, za splnění kterých má prioritu jedno základní
právo či svoboda, a za splnění kterých jiné, resp. určitý veřejný
statek. Základní je v této souvislosti maxima, podle které
základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného
základního práva či svobody nebo veřejného statku."
Vycházeje z uvedených definičních hledisek vymezení
ústavněprávně chráněných veřejných statků, nutno k těmto zařadit
i úsilí o zajištění vnitřního míru ve společnosti, spočívající
v náležitém objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání
jejich pachatelů v rámci řádného procesu, jež se promítá v rovině
ústavní v čl. 80 odst. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 39 a čl. 40 Listiny.
Jedním z parciálních nástrojů dosažení tohoto veřejného statku
(dobra) jsou i důkazní prostředky, předvídané trestním řádem, mezi
něž patří i rekognice (čili identifikace osob a věcí), jež je
zakotvena v ustanovení § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu (ve znění
platném k 30. dubnu 2000).
Poměřování v kolizi stojícího práva na ochranu osobnosti
a veřejného zájmu na objasnění trestných činů a spravedlivém
potrestání jejich pachatelů
Z pohledu ústavněprávního za klíčovou považuje Ústavní soud
otázku, zda příslušnými ustanoveními jednoduchého práva jsou
v předmětné věci dány podmínky zákonné licence omezení práv na
ochranu osobnosti dle § 12 odst. 2 obč. zák., a to zejména
z pohledu kolize základních práv plynoucích z čl. 10 Listiny
a veřejného účelu, jímž je náležité objasnění trestných činů
a spravedlivé potrestání jejich pachatelů v rámci řádného procesu,
jenž se promítá v rovině ústavní v čl. 80 odst. 1a čl. 90 Ústavy
a čl. 39 a čl. 40 Listiny, v rovině práva jednoduchého
v ustanovení § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu (ve znění platném
k 30. dubnu 2000).
Standardní metodou, jíž Ústavní soud posuzuje kolizi
základních práv a svobod, resp. jejich kolizi s jinou ústavně
chráněnou hodnotou, je metoda proporcionality. Strukturu této
metody a její komponenty nastínil v řadě svých nálezů (viz zejména
nález ve věci Pl. ÚS 4/94, Pl. ÚS 15/96, Pl. ÚS 16/98).
V předmětné věci nelze mít pochybnosti o naplnění podmínky
vhodnosti (čili o naplnění vazby mezi prostředkem a účelem), tj.
o tom, že institut rekognice fotografiemi je efektivním důkazním
prostředkem, tedy je institutem umožňujícím dosažení veřejného
statku (dobra), spočívajícím v náležitém objasnění trestných činů
a spravedlivém potrestání jejich pachatelů. Kromě uvedeného plní
rekognice i další účel. Vzhledem ke skutečnosti, že rekognice je
prostředkem prověrky věrohodnosti přímého svědectví, plní rovněž
účel vyloučení nevinných osob z podezření, a tudíž účel ochrany
individuálních práv před neodůvodněným stíháním a odsouzením.
Druhým hlediskem poměřování je porovnávání institutu
rekognice fotografiemi kromě osoby podezřelé i nezúčastněných
osob, použitých bez jejich souhlasu, s jinými možnými postupy, jež
by umožnily rovněž dosáhnout účely rekognice, nedotýkaly by se
však osobnostního práva dle čl. 10 odst. 1 Listiny ve spojení
s § 12 odst. 1 obč. zák.
Jinými slovy, z uvedeného požadavku v rovině obecné plyne
maxima, dle které lze zákonnou licenci ve smyslu § 12 odst. 2 obč.
zák. považovat za ústavně souladnou toliko tehdy, nelze-li
sledovaného úředního účelu dosáhnout použitím podobizen se
souhlasem dotčených osob, tj. akceptace ustanovení § 12 odst. 2
obč. zák. ve vztahu k § 12 odst. 1 obč. zák. za podmínky
subsidiarity.
Požadavek subsidiarity postupu zákonnou licencí ve vztahu
k posouzení možností dosáhnout sledovaných úředních účelů postupem
dle § 12 odst. 1 obč. zák. je spjat s naplněním alespoň jedné
z následujících podmínek: První je podmínka empirická, tj. reálná
nemožnost dosažení takovéhoto souhlasu (takovýchto souhlasů),
druhou pak stav, ve kterém by vyžadování souhlasu znemožnilo,
resp. zmařilo anebo neumožnilo dosáhnout zákonem sledovaný,
z Ústavy plynoucí úřední účel.
Z kriminalistické funkce rekognice fotografiemi v trestním
řízení vyplývá, že se pravidelně provádí v počátcích vyšetřování,
resp. v podobě neodkladného a neopakovatelného úkonu, a to na
rozdíl od rekognice in natura. Je proto spjata s nutností jejího
rychlého, operativního provedení. Požadavek vytváření srovnávacích
alb fotografií nezúčastněných osob s jejich souhlasem by za těchto
okolností provedení rekognice reálně mohl zmařit a znemožnit její
využití jako důkazního prostředku v trestním řízení.
Nutno ale zvážit i možnost vytváření srovnávacích alb
fotografií nezúčastněných osob pro účely rekognice s jejich
souhlasem apriori.
Posouzení reálnosti této alternativy neodvisí na důvodnosti
ústavněprávní (jak tomu bylo např. ve věci Pl. ÚS 15/96, v níž
byla zákonná regulace zrušena kvůli porušení postulátu
potřebnosti), nýbrž na zhodnocení její empirické proveditelnosti.
Potvrzení empirické hypotetické alternativy však z povahy věci
nemůže být předmětem dokazování, jehož předmětem jsou toliko
skutečnosti minulé. Za této situace Ústavnímu soudu zbývá
k potvrzení anebo odmítnutí zvažované alternativy postup
induktivní, čili úvaha analogií, resp. úvaha právně srovnávací.
V této souvislosti Ústavní soud v oblasti trestního řízení
nenalezl analogický příklad apriorně se souhlasem dotčených osob
vytvářených databází osobních údajů, resp. předmětů osobní povahy,
pro účely trestního řízení. Z pohledu komparativního nenalezl
obdobný přístup ani ve srovnatelných evropských zemích (SRN,
Rakousko). Naopak, v odborné literatuře se považuje možnost
vytvoření databáze fotografií pro účely rekognice s předem daným
souhlasem třetích osob "za iluzorní" (H. Artkämper,
Gegenüberstellungen - Erkenntnisquelle mit Kauteln. Kriminalistik,
10, 1995, s. 648).
Pro uvedené lze konstatovat, že posuzovaný model jednoduchého
práva z pohledu kolize mezi základním právem plynoucím z čl. 10
odst. 1 Listiny a veřejným statkem (dobrem) plynoucím čl. 80 odst.
1 a čl. 90 Ústavy a čl. 39 a čl. 40 Listiny dostál i podmínkám
spjatým s postulátem potřebnosti.
Třetím komponentem metody proporcionality je porovnávání
v kolizi stojících základních práv a svobod, resp. veřejných
statků (dobra).
Dosažení účelu objasňování trestných činů a potrestání jejich
pachatelů v trestním řízení je v demokratickém ústavním řádu
pravidelně spjato s řadou nezbytných zásahů do osobnostních práv
jiných osob, než podezřelého, resp. obviněného. Příkladem je
možnost nařízení prohlídky a pitvy mrtvoly a její exhumace (§ 115
tr. řádu) ve vazbě na osobnostní práva dle § 15 obč. zák., resp.
povinnost svědčit (§ 97 tr. řádu) a v této souvislosti strpět
i otázky dotýkající se jeho věrohodnosti, jež z povahy věci
překračují rámec osobnostní ochrany dle § 11 obč. zák. Z rámce
těchto obecně akceptovaných příkladů kolize v předmětné věci
posuzovaný institut rekognice fotografiemi nevybočuje.
V této souvislosti z pohledu srovnávacího lze poukázat i na
relevantní judikaturu Spolkového ústavního soudu SRN, jenž
v rozhodnutí o ústavnosti zákona o sčítání lidu (BVerfGE, 65, 1)
zformuloval hlediska ústavní akceptovatelnosti sběru, úschovy
a používání osobních údajů, resp. předmětů osobní povahy ze strany
státních orgánů. Konstatoval, že omezení práva na "informační
sebeurčení" je přípustné toliko za přítomnosti převažujícího
obecného zájmu, musí být založeno zákonem, který musí splňovat
ústavní požadavek určitosti a jasnosti a dále požadavky plynoucí
z principu proporcionality. Dále musí obsahovat procesní postupy,
jež působí proti hrozbě porušení práva na ochranu osobnosti.
Obdobně konstatoval i Ústavní soud České republiky, že
komponentem metody proporcionality je i zvažování možností
minimalizace omezení jednoho v kolizi stojícího základního práva
a svobody, resp. veřejného dobra (plynoucí z čl. 4 odst. 4
Listiny). V souvislosti s posuzovanou věcí nutno uvedený moment
spatřovat v omezení daném obsahem ustanovení § 11 obč. zák. Jinými
slovy, zákonná licence dle § 12 odst. 2 obč. zák. představuje
výjimku z ustanovení § 12 odst. 1 obč. zák., nesmí svým obsahem
ale představovat dotčení v právech dle § 11 obč. zák.
Z hlediska této maximy lze konstatovat, že posuzovaný model
jednoduchého práva a jeho interpretace a aplikace v předmětné věci
požadavkům z ní plynoucím dostál. Zákonná licence dle § 12 odst.
2 obč. zák. ve spojení s § 93 odst. 2 a § 103 tr. řádu, § 4 zák.
č. 75/1957 Sb., § 2 odst. 1 písm. l) a § 45a zák. č. 283/1991 Sb.
v žádném případně nezaložila jakékoli dotčení osobnostních práv
plynoucích z § 11 obč. zák.
Konstatovaný závěr nevybočuje z rámce stávajícího
demokratického evropského standardu. Při akceptaci hledisek
zformulovaných Spolkovým ústavním soudem SRN ve věci ústavnosti
zákona o sčítání lidu (BVerfGE, 65, 1), obdobný postup umožňuje
tak německý trestní řád (viz § 483, 484 a 163), zemská legislativa
(kupř. § 39 zákona Dolního Saska o ochraně před nebezpečím), jakož
i zákon o cestovních pasech (§ 21 a 22) a zákon o osobních
průkazech (§ 2). Obdobně stanoví i jednoduché právo Rakouské
republiky, v němž přípustnost posuzovaného postupu umožňuje
ustanovení § 64 zákona o policii, § 24 tr. řádu, jakož i § 22
odst. 3 tr. řádu ve spojení s § 53 odst. 2 zákona o policii
a rovněž ve spojení s § 22a a 22b zákona o cestovních pasech.
Rovněž Ústavní soud Rakouské republiky ve dvou rozhodnutích
(VfSlg. 5.089/1965 a VfSlg. 9.934/1984) v analogických případech
konstatoval, že zhotovení fotografií při identifikačním řízení
není porušením základních práv a svobod (čl. 8 základního státního
zákona o všeobecných občanských právech z 21. prosince 1867, jenž
byl nahrazen ústavním zákonem z 29. listopadu 1988 o ochraně
osobní svobody).
Z pohledu požadavku minimalizace zásahu do základního práva
a svobody, jež dostál podmínkám principu proporcionality, nutno
poukázat i na skutečnost, že rekognice pomocí fotografií
představuje svojí intenzitou menší zásah do osobnostních práv než
rekognice in natura, je tedy prostředkem mírnějším (shodně
doktrína: H.Artkämper, Gegenüberstellungen - Erkenntnisquelle mit
Kauteln. Kriminalistik, 10, 1995, s. 650; R. Riegel,
Wahllichtbildvorlage und informationelles Selbstbestimmungsrecht.
ZRP, 12, 1997, s. 477).
V rozhodované věci obecné soudy při aplikaci a interpretaci
příslušného jednoduchého práva, jakož i vzhledem k jeho povaze,
nevybočily z kautel, jež na ni klade princip proporcionality. Pro
uvedené, tj. s ohledem na závěr, dle něhož se obecné soudy
v ústavní stížností napadených rozhodnutích při interpretaci
a aplikaci jednoduchého práva nedostaly do rozporu se základními
právy, plynoucími z Listiny, resp. z mezinárodních smluv dle čl.
10 Ústavy, Ústavní soud návrh na zrušení rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 6. února 2001, sp. zn. 1 Co 291/2000 a 1 Co
293/2000, zamítl.
Tyto rozhodovací důvody v plném rozsahu dopadají i na
posouzení návrhu stěžovatelů na vyslovení výroku dle § 82 odst.
3 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a návrhu na vydání předběžného opatření, pročež i tyto Ústavní
soud zamítl.
VIII.
Obiter dictum
Zákonnou podmínkou provedení rekognice fotografiemi je
skutečnost, že všechny srovnávací fotografie musí být fotografiemi
v předmětném trestním řízení nezúčastněných osob. Použití
fotografie v trestním řízení nezúčastněné osoby v rekognici tudíž
nezakládá žádné dotčení jejích osobnostních práv, plynoucích z §
11 obč. zák. (např. práva na ochranu cti a dobrého jména
v souvislosti s neoprávněným založením podezření ze spáchání
trestného činu a jeho šířením ve veřejnosti). Nadto je rekognice
fotografiemi zachycena v soudním spise, přičemž tento není
veřejnou listinou a nahlížení do něj je omezeno na přesně zákonem
omezený okruh osob (§ 65 tr. řádu).
Jak vyplynulo z dokazování v řízení před Ústavním soudem,
zásah do osobnostních práv stěžovatelů by bylo možno vztáhnout
k tomu subjektu, který ve vztahu ke stěžovatelům informaci, jež
spojovala použití jejich fotografií v rekognici ve věci, v níž
vystupovali v postavení nezúčastněných osob, s jejich označením
jako osob podezřelých vyslovil a šířil. Z hlediska určení pasivní
legitimace v řízení o ochranu osobnosti tímto subjektem ale není
Česká republika.
Poučení:
Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. března 2002
|
|