III.ÚS 2650/15 ze dne 23. 8. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) Milana Kozerovského a b) Markéty Šimlové, obou zastoupených Mgr. Bc. Tomášem Hodysem, advokátem, sídlem Lochotínská 18, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015 č. j. 30 Cdo 4563/2014-809, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. března 2013 č. j. 1 Co 38/2012-701, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2011 č. j. 19 C 108/2008-558, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Statutárního města Plzeň, sídlem nám. Republiky 1, Plzeň, Ing. Vladimíra Duchka, Ph.D., Jana Bureše, Zuzany Šusterové Burešové a Hany Kurkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelé podali žalobu na ochranu osobnosti, a to stěžovatel a) proti všem v záhlaví uvedeným vedlejším účastníkům a stěžovatelka b) jen proti prvnímu vedlejšímu účastníku. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 10. 2011 č. j. 19 C 108/2008-558 žalobu výroky I. až V. zamítl (ve vztahu ke druhému vedlejšímu účastníku pro nedostatek pasivní věcné legitimace a ve vztahu k ostatním vedlejším účastníkům pro nedůvodnost). Současně krajský soud výroky VI. až XI. rozhodl o náhradě nákladů prvostupňového řízení. Náhradu přiznal za jednotlivé úkony právní služby podle § 151 odst. 2, věty za středníkem, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nikoliv tedy paušálně za řízení v jednom stupni. Náhradu přiznal také prvnímu vedlejšímu účastníku navzdory jeho charakteru veřejnoprávní korporace.

2. K odvolání obou stěžovatelů rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 19. 3. 2013 č. j. 1 Co 38/2012-701 tak, že svým výrokem I. potvrdil prvostupňový rozsudek ve výrocích I. až V. (tj. ve věci samé), a v nákladových výrocích VI. až XI. změnil pouze výši částek přiznaných (z důvodu změny výše daně z přidané hodnoty); svým výrokem II. pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

3. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud výrokem I. svého usnesení ze dne 27. 5. 2015 č. j. 30 Cdo 4563/2014-809 podle § 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř. Uvedl, že stěžovatelé v dovolání ve vztahu k řešení věci samé nevymezili žádnou z alternativ předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., a není patrno, v jaké otázce hmotného či procesního práva se údajně měl vrchní soud odchýlit od které rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (poukázal na svůj rozsudek ze dne 25. 9. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Dodal, že navíc dovolání výrazně akcentuje skutkový náhled stěžovatelů, což neodpovídá požadavku ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.; nebylo by tedy možno ani dospět k závěru o přípustnosti dovolání. Ve vztahu k dovolacím námitkám proti nákladovým výrokům Nejvyšší soud uvedl, že v této části nebyla naplněna zákonem určená hlediska přípustnosti dovolání. Podle dovolacího soudu krajský i vrchní soud podrobně vysvětlily (ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů prvostupňového řízení mezi stěžovateli a druhým až pátým vedlejším účastníkem) důvod aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), namísto vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "přísudková vyhláška"). Zmínil, že po vydání odvolacího rozhodnutí byla přísudková vyhláška zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.). Současně dovolací soud konstatoval nepřípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., a to ve vztahu k výrokům vrchního soudu týkajícím se náhrady nákladů prvostupňového řízení mezi stěžovateli a prvním vedlejším účastníkem, jakož i ve vztahu k výrokům vrchního soudu týkajícím se náhrady nákladů odvolacího řízení mezi stěžovateli a prvním až pátým vedlejším účastníkem. Nejvyšší soud dále výroky II. a III. svého usnesení rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

II.
Argumentace stěžovatelů

4. Ústavní stížností ze dne 26. 8. 2015 se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených tří rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

5. Podle stěžovatelů byly v dovolání řádně vymezeny předpoklady jeho přípustnosti, a sice podle první a čtvrté alternativy v ustanovení § 237 o. s. ř. Vymezili také v části II svého dovolání právní otázky, při jejichž řešení se podle nich vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. První otázkou bylo nesprávné posouzení povahy "důvodových zpráv" jako podkladů pro přijetí usnesení prvního vedlejšího účastníka. Druhou bylo nesprávné posouzení otázky vybočení druhého vedlejšího účastníka z rámce plnění jeho pracovních povinností a tedy i nesprávné posouzení otázky jeho pasivní věcné legitimace. Třetí otázkou bylo porušení pravidel dokazování dle judikatury dovolacího soudu, neboť důkazy byly hodnoceny izolovaně a soudy "nenahlédly situaci v globálu". V části III dovolání pak údajně tyto své dovolací důvody rozvedli a popsali rovněž skutkový stav věci; skutkový stav však měl osvětlit právě jimi tvrzené nesprávné právní posouzení věci. Stěžovatelé mají tedy za to, že řádně uvedli právní otázky i to, od které rozhodovací praxe se nižší soudy odchýlily. Skutečnost, že neodkázali na žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, nemůže být podle nich na závadu, neboť "judikatura je v této otázce značně rozvinutá, ustálená a obecně známá"; zákon navíc nevyžaduje odkaz na konkrétní rozhodnutí, od kterého se měl odvolací soud odchýlit, proto požadavek uvedení spisové značky takového rozhodnutí je formalistický (poukázali na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 a ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2722/13).

6. Návazně stěžovatelé, obdobně jako v části III. dovolání, rozvedli argumentaci podporující jejich dovolací důvody. Neztotožňují se s tím, že by dokumenty označené jako "důvodové zprávy (důvěrné!)", které byly podkladem při rozhodování prvního vedlejšího účastníka (zejména rozhodování o tom, zda podá žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, kterou má první vedlejší účastník v podílovém spoluvlastnictví mimo jiné i s oběma stěžovateli a společností INTEGRA Co., s. r. o.), a které obsahovaly dle stěžovatelů "řadu nepravdivých nebo hrubě zkreslených tvrzení" o nich, byly neveřejné a z toho důvodu tedy ani nemohly snížit vážnost stěžovatelů. Dokumenty byly totiž vypracovány za účelem ovlivnění úsudku zhruba 50 radních a zastupitelů prvního vedlejšího účastníka při rozhodování, ti se s obsahem těchto dokumentů seznamovali, navíc i na veřejném zasedání zastupitelstva; dokumenty byly prezentovány i v několika soudních řízeních proti stěžovatelům. Stěžovatelé mají dále, na rozdíl od krajského a vrchního soudu, za to, že druhý vedlejší účastník (ekonomický náměstek primátora prvního vedlejšího účastníka) nesl za své jednání odpovědnost a jeho jednání nebylo přičitatelné prvnímu vedlejšímu účastníku. Při předkládání "důvodových zpráv" a návrhů usnesení radě a zastupitelstvu totiž překročil rámec svých pracovních kompetencí; neměl připustit, aby odbor správy majetku magistrátu prvního vedlejšího účastníka vystupoval proti stěžovatelům ve věcech nenáležejících do jeho kompetence (zejména nebylo úkolem odboru zkoumat majetkovou situaci stěžovatelů jako podílových spoluvlastníků na dané nemovitosti a shromažďovat proti stěžovatelům informace a stížnosti podané nájemníky této nemovitosti). Druhý vedlejší účastník navíc na zasedání zastupitelstva informoval nepravdivě o věcech stěžovatelů. V této souvislosti stěžovatelé vznesli i výtku porušení pravidel procesu projednávání návrhů prvním vedlejším účastníkem. Stěžovatelé následně poukázali na protokoly z jednání u krajského soudu ze dne 10. 3. 2010 a 17. 12. 2010 s tím, že krajský soud poučil třetího, čtvrtého a pátého vedlejšího účastníka o povinnosti prokázat, že jejich tvrzení jsou pravdivá, a dále poučil oba stěžovatele i vedlejší účastníky o tom, že v případě zamýšlení účastnických výslechů budou o tom v předstihu informováni; dne 30. 3. 2011 však krajský soud provedl výslech čtvrtého a pátého vedlejšího účastníka bez toho, aby o tom oba stěžovatele v předstihu informoval. Podle stěžovatelů dále krajský a vrchní soud nehodnotily důkazy nestranně [Soudy uzavřely, že negativní tvrzení o společnosti INTEGRA Co., s. r. o., obsažená v "důvodových zprávách", se nemohla dotknout cti stěžovatelů, avšak souvislost mezi stěžovateli a touto společností je zřejmá; negativní tvrzení o této společnosti, jejíž je stěžovatel a) jednatelem a stěžovatelka b) ředitelkou, byla snahou "vykreslit" osoby stěžovatelů jako problémových lidí; soudy naopak ve prospěch třetího, čtvrtého a pátého vedlejšího účastníka současně konstatovaly, že pokud tito zaměňují oba stěžovatele a danou společnost, jde o "přijatelné zjednodušení", neboť vnímají oba stěžovatele jako reprezentanty této společnosti a nelze to klást vedlejším účastníkům k tíži.]

7. Ve vztahu k nákladovým výrokům soudů stěžovatelé namítli, že prvnímu vedlejšímu účastníku neměla být přiznána náhrada nákladů řízení za právní služby advokáta, neboť je schopen se hájit v řízení sám; disponuje rozsáhlým úřednickým aparátem, včetně právního odboru jeho magistrátu (poukázali na nálezy Ústavního soudu). Podle stěžovatelů tedy soudy postupovaly svévolně v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatelé se neztotožnili ani se závěrem Nejvyššího soudu o nepřípustnosti části dovolání pro bagatelnost výše částek nákladů řízení uložených stěžovatelům k náhradě. Uvedli, že dle nákladových výroků mají uhradit vedlejším účastníkům celkem 311 832 Kč; i jen ve vztahu k samotnému prvnímu vedlejšímu účastníku jde o částku 76 860 Kč. Konečně stěžovatelé zmínili i to, že krajský i vrchní soud jim uložily nahradit náklady řízení vedlejším účastníkům v neadekvátní výši, neboť postupovaly dle advokátního tarifu namísto tehdy platné přísudkové vyhlášky.

III.
Vyjádření účastníků řízení

8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že postupoval dle následujících zásad. Pro kvalifikaci dovolání jako přípustného je třeba, aby nastala alespoň jedna z alternativ uvedených v § 237 o. s. ř. V případě první alternativy, spočívající v odchýlení se odvolacího soudu v řešení právní otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je potřeba v dovolání uvést, od kterého rozhodnutí či více rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud odchýlil a v jakém smyslu. V případě čtvrté alternativy spočívající v tom, že právní otázka má být dle dovolatele posouzena jinak, je potřeba vymezit právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, z jakých důvodů by měla být daná právní otázka nově posouzena Nejvyšším soudem jinak. Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je přitom obligatorní náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. Nepostačuje také pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části, aniž by bylo zřejmé, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil a v jakém smyslu, případně od kterého svého dříve přijatého řešení se dovolací soud má odchýlit. Je povinností dovolatele vymezit předpoklady přípustnosti z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky. Podle Nejvyššího soudu uvedeným zásadám dovolání nevyhovělo. Nejvyšší soud poukázal na svá usnesení ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, ze dne 23. 7. 2013 sp. zn. 25 Cdo 1559/2013 a ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14, ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15 a ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13.

9. Vrchní soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že se ztotožnil se závěry krajského soudu jak v otázkách věci samé, tak u nákladových výroků (vyjma nutnosti reflektovat změnu výše daně z přidané hodnoty), v rámci nichž byl zdůrazněn charakter řízení o ochraně osobnosti. Podle vrchního soudu nebyla porušena žádná procesní práva stěžovatelů ani jejich ústavně zaručená práva.

10. Krajský soud ve vyjádření rovněž odkázal na odůvodnění svého rozsudku, které je třeba vnímat v celém kontextu, a nikoliv jednotlivé věty izolovaně (včetně výkladu na str. 18 a 19 rozsudku týkajícího se závěru, že negativní výroky proti společnosti INTEGRA Co., s. r. o., ani přeneseně nezasáhly do osobnostních práv stěžovatelů). I ve vztahu k nákladovým výrokům odkázal na svůj rozsudek. K námitce, dle níž stěžovatelé navzdory předchozímu konstatování soudu u jednání nebyli poté informováni o plánovaném výslechu dvou vedlejších účastníků, uvedl, že podstatou poučení při jednání bylo zajistit účast při jednání oněch vyslýchaných osob, nikoliv příslib informování každého z účastníků řízení o plánovaném výslechu jiných účastníků daného řízení (takovou informační povinnost krajský soud ani nemá); navíc při jednání přítomní vedlejší účastníci nežádali vyrozumět samostatně o odročeném jednání. Podle krajského soudu nebyla porušena práva stěžovatelů na spravedlivý proces ani tím, že krajský soud dne 17. 12. 2010 poučil třetího, čtvrtého a pátého vedlejšího účastníka o jejich důkazní povinnosti.

11. Vyjádření Nejvyššího soudu, vrchního soudu a krajského soudu nezasílal Ústavní soud stěžovatelům na vědomí a k případné replice, neboť tato vyjádření neobsahují nové skutečnosti významné pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.

IV.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti a posouzení její opodstatněnosti

12. V souvislosti se zánikem funkce soudce Ústavního soudu JUDr. Vladimíra Kůrky byla předmětná věc (tomuto soudci zpravodaji přidělená a ke dni 16. 12. 2015 neskončená), na základě ustanovení § 12 odst. 17 (přechodná ustanovení) rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění (č. j. Org. 65/15), přidělena novému soudci zpravodaji, a to prof. JUDr. Josefu Fialovi, CSc., čemuž (jakož i rozhodnutí pléna o ustavení senátů ze dne 8. 12. 2015 č. j. Org. 60/15) odpovídá složení senátu; Ústavní soud stěžovatele o této změně vyrozuměl.

13. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou přitom právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

14. Ve vztahu k části ústavní stížnosti, ve které stěžovatelé napadají usnesení Nejvyššího soudu, byla ústavní stížnost podána také včas a je přípustná. Ústavní soud se proto zabýval ústavností postupu Nejvyššího soudu.

15. Pokud jde o řešení věci samé, Nejvyšší soud vytkl stěžovatelům vadu dovolání a dále konstatoval převážně skutkový charakter jimi vymezených otázek k řešení.

16. Ústavní soud z dovolání, obsaženého ve vyžádaném spise krajského soudu, zjistil, že stěžovatelé v části I dovolání dovozovali přípustnost dovolání z toho, že se "odvolací soud odchýlil od smyslu institutu ochrany osobnosti", a že současně vrchním soudem "vyřešené právní otázky mají být posouzeny jinak", což "může přinést pro žalobce příznivou změnu". Ústavní soud se s ohledem na uvedené ztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, že z tohoto vymezení skutečně není patrno, jakého z předpokladů přípustnosti dle § 237 o. s. ř. se stěžovatelé dovolávají. Stěžovatelé zmiňovali "smysl institutu ochrany osobnosti" a požadovali jiné právní posouzení věci, avšak bez jakékoliv (byť i obecné) souvislosti s judikaturou Nejvyššího soudu (resp. bez poukazu na absenci takové judikatury dovolacího soudu s tím, že je třeba věc judikovat).

17. Následně stěžovatelé v části II dovolání vymezili dovolací důvody k věci samé a rozvedli k nim v části III dovolání argumentaci. Stěžovatelé předestřeli jako dovolací důvod nesprávné posouzení povahy "důvodových zpráv" jako podkladů pro vydání usnesení prvním vedlejším účastníkem, a nesprávné posouzení jednání druhého vedlejšího účastníka jako nevybočujícího z rámce plnění jeho pracovních povinností (nesprávnost závěru o nedostatku jeho pasivní legitimace). Ani v těchto částech však k nastoleným otázkám nevymezili (a to ani citací či obecným popisem) žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. Stěžovatelé toliko uvedli, že se s danými závěry vrchního soudu neztotožňují. Netvrdili však, že by tato hodnocení vrchního soudu byla v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, nebo že by dané dvě otázky Nejvyšší soud dosud neřešil a je třeba proto věc judikovat (a to odlišně od vrchního soudu), nebo že by sám Nejvyšší soud řešil uvedené dvě otázky rozdílně a je proto třeba judikaturu sjednotit a vyjasnit, anebo že sice uvedené dvě otázky byly již dovolacím soudem řešeny, avšak je třeba přistoupit k řešení jinému. Není zřejmá ani žádná argumentace, z níž by vyplývalo porovnání konkrétních závěrů vrchního soudu s formulacemi a závěry dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu (a to i bez uvedení konkrétní spisové značky některého dosavadního judikátu dovolacího soudu); stěžovatelé spíše jen konstatovali, co považují z důkazů za prokázané a jaké jiné závěry by oni sami dovodili. Nepodává se tedy, že by se stěžovatelé existencí a "podobou" judikatury Nejvyššího soudu k uvedeným dvěma otázkám zabývaly a ve smyslu jimi takto nalezené judikatury pak konkrétně právně argumentovali. Ze všech alternativ předpokladů přípustnosti dle § 237 o. s. ř. je přitom již ze zákona zřejmá návaznost dovolání (resp. v něm položených právních otázek) na rozhodovací praxi dovolacího soudu. Taxativně uvedené předpoklady přípustnosti dovolání podtrhují skutečnost, že Nejvyšší soud není další odvolací instancí. Je to navíc vždy dovolatel, kdo se rozhodne podat dovolání a musí si tedy být vědom a vyjevit, zda a na základě čeho konkrétně má některý z předpokladů přípustnosti dovolání za splněný, což stěžovatelé neučinili. Požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., pak plynou přímo ze zákona (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud proto v dané části neshledal, že by Nejvyšší soud svévolně odepřel stěžovatelům přístup k dovolacímu soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 30 Cdo 1762/2015 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 3770/15), ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3524/13) a ze dne 21. 1. 2015 sp. zn. 30 Cdo 3960/2014 (ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15)]. S ohledem na uvedené tedy není případný ani odkaz stěžovatelů na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (v tehdy projednávané věci totiž žalobkyně v dovolání citovala jednu z alternativ uvedených v § 237 o. s. ř., a ustálenou rozhodovací praxi charakterizovala přesně vymezenou právní otázkou s popisem, jak ji řešil odvolací soud a jak měla být řešena v souladu s praxí dovolacího soudu), a sp. zn. IV. ÚS 2722/13 (v této věci totiž Nejvyšší soud ani Ústavní soud nedospěly k závěru, že by dovolání obsahovalo vady a žalobce tedy nedodržel tzv. podústavním právem stanovený postup pro uplatnění práva před Nejvyšším soudem; dovolání v dané věci bylo odmítnuto z důvodu absence otázky zásadního právního významu).

18. Dále si Ústavní soud ověřil, že stěžovatelé v části II dovolání tvrdili také dovolací důvod, dle kterého oba nižší soudy nesprávně hodnotily důkazy izolovaně a "nenahlédly situaci v globálu". K této námitce přitom současně konstatovali, že soudy tím porušily "ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu". Na rozdíl od dovolacích důvodů shrnutých zde v bodu 16., v případě tohoto uplatněného dovolacího důvodu stěžovatelé formulovali první alternativu předpokladu přípustnosti dovolání uvedenou v § 237 o. s. ř. Avšak ani v tomto případě, jak již uvedl Nejvyšší soud, nevymezili a z jejich popisu není zřejmé, jaký konkrétní právní závěr odvolacího soudu je zpochybňován s ohledem na kterou judikaturu soudu dovolacího. Stěžovatelé zůstali jen u citace části ustanovení § 237 o. s. ř., a vyjádřili nesouhlas s tím, jak vrchní soud v jejich věci hodnotil důkazy. Nejvyšší soud však není povolán k tomu, aby přehodnocoval důkazy a činil si oproti odvolacímu soudu jiné skutkové závěry. Také v této části tedy Ústavní soud nemá za to, že by Nejvyšší soud svévolně odepřel stěžovatelům přístup k věcnému přezkumu, resp. požadoval po stěžovatelích výslovně a jen uvedení konkrétní spisové značky některého z předchozích rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavní soud i zde poukazuje na svůj výklad výše v bodu 16. I zde musí uzavřít, že pokud stěžovatelé nenaplnili ani základní zákonné podmínky kladené na dovolání, nelze poté v rámci řízení před Ústavním soudem přisvědčit jejich námitkám, dle kterých měl Nejvyšší soud provést přezkum ve věci.

19. Návazně na výše uvedené závěry v bodech 16. - 18. je třeba pak hodnotit i ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí vrchního a krajského soudu ve věci samé. V této části je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť v případě, kdy stěžovatelé sice podali dovolání proti výrokům ve věci samé, avšak s vadami tak, že je z tohoto důvodu nemohl Nejvyšší soud projednat, nevyčerpali řádně všechny zákonem připuštěné prostředky k ochraně jejich práv, které mohli a současně bylo nutno před podáním ústavní stížnosti, v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, využít (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

20. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli (nad rámec jimi zopakovaných dovolacích důvodů), že nebyli krajským soudem předem informování o plánovaném výslechu dvou vedlejších účastníků, a že krajský a vrchní soud nepostupovaly nestranně, neboť hodnotily souvislost mezi stěžovateli a uvedenou společností pokaždé jinak v závislosti na osobě účastníka, tak Ústavní soud upozorňuje, že v souvislosti s těmito námitkami v dovolání nevymezili předpoklad přípustnosti a neformulovali ani příslušnou právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud řešit. Nadto uvedené procesní výtky zajisté měly místo zejména již v odvolání stěžovatelů, kteří je však uplatnili poprvé až před Nejvyšším soudem.

21. Ústavní soud se dále zabýval námitkami stěžovatelů týkajícími se výroků Nejvyššího soudu ve vztahu k náhradě nákladů předchozích řízení i řízení dovolacího.

22. Dovolací soud odmítl dovolání proti některým nákladovým výrokům pro objektivní nepřípustnost. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé na rozdíl od Nejvyššího soudu všechny jim uložené peněžité částky náhrad nákladů prvostupňového i odvolacího řízení vůči všem vedlejším účastníkům sčítají. Jinou argumentaci však stěžovatelé proti závěru dovolacího soudu o bagatelnosti jim uložených nákladových částek k úhradě neuvedli. Ústavní soud z napadeného rozsudku vrchního soudu zjistil, že vrchní soud ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení dle zásady úspěchu, a to tak, že uložil každému ze stěžovatelů a) a b) zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníku 6 865 Kč, a dále uložil stěžovateli a) zaplatit druhému vedlejšímu účastníku 13 729 Kč, třetímu vedlejšímu účastníku 4 900 Kč, čtvrtému vedlejšímu účastníku 4 900 Kč a pátému vedlejšímu účastníku 4 900 Kč. Dále vrchní soud svým výrokem I. potvrdil (mimo jiné) výroky VI. a VII. rozsudku krajského soudu o povinnosti každého ze stěžovatelů a) a b) zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníku náhradu nákladů prvostupňového řízení s tím, že se mění toliko jejich výše na částku 38 750 Kč (pro úplnost Ústavní soud dodává, že vrchní soud svým výrokem I. potvrdil také ostatní nákladové výroky krajského soudu, avšak opět se změnou výše částek, která však vždy přesahovala - z hlediska přípustnosti dovolání - bagatelní sumu 50 000 Kč).

23. S ohledem na obecnou námitku stěžovatelů, také Ústavní soud v tomu odpovídající obecnější rovině konstatuje, že výše uvedené peněžité částky zjevně jednotlivě nepřesahují sumu 50 000 Kč. Dále, s ohledem na postavení Ústavního soudu a jeho funkci, resp. na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, je aplikace a interpretace ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně věcí Nejvyššího soudu. Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl jeho rozhodnutí stran nepřípustnosti dovolání pro bagatelnost peněžitého plnění zrušit jedině v situaci, kdy by vykazovalo rysy svévole či protiústavnosti (extrémních vad). Takové vybočení však v dané věci neshledal. Nelze označit za svévolný či rozporný s dosavadní soudní praxí, za odporující zákonné dikci či za extrémně vadný (ve smyslu nedostatku racionality či spravedlnosti), závěr Nejvyššího soudu o bagatelnosti jím specifikovaných částek uložených náhrad nákladů předchozích řízení. Nákladové (peněžité) nároky a jejich výši je totiž třeba zkoumat ve vztahu ke každému z účastníků samostatně, neboť stěžovatelé neměli solidární postavení, naopak každý z nich se domáhal ochrany své vlastní osobnosti, a to vůči konkrétním jednotlivým osobám vedlejších účastníků, kteří rovněž neměli solidární postavení (každý nárok by byl v podstatě "schopný" projednání v samostatném řízení), dále každý vyslovený nákladový nárok měl vlastní skutkový základ (navazující na posouzení otázek věci samé u každého z účastníků, resp. na posouzení úspěšnosti každého z účastníků v řízení), a byl vysloven rovněž samostatným výrokem; nešlo o nepřípustné nebo účelové štěpení nároků [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 117/04 (N 37/36 SbNU 413), usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2157/16 a ze dne 24. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1264/16, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015 sp. zn. 28 Cdo 2351/2015]. Lze tedy uzavřít, že odmítnutí dovolání proti výše specifikovaným nákladovým výrokům pro bagatelnost peněžitých částek nebylo porušením práva stěžovatelů na spravedlivý proces před Nejvyšším soudem.

24. Nejvyšší soud dále dovolání zčásti odmítl pro nepřípustnost subjektivní, a to ve vztahu k dovolací námitce týkající se neadekvátní výše nákladů řízení v důsledku aplikace advokátního tarifu namísto tehdy platné přísudkové vyhlášky. Stěžovatelé uvedli proti krajskému a vrchnímu soudu stejnou námitku i v ústavní stížnosti (blíže ji nerozvedli). Je tedy zřejmé, že usilují o aplikaci přísudkové vyhlášky právě (a jen) z důvodu výsledné výše nákladů. Současně Ústavnímu soudu z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že námitka stěžovatelů se může týkat jen nákladů řízení prvostupňového, neboť vrchní soud rozhodoval o výši nákladů odvolacího řízení dle přísudkové vyhlášky.

25. Ústavní soud k této obecné námitce stěžovatelů uvádí, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu spor o náhradu nákladů řízení obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Pouze výjimečně může mít otázka náhrady nákladů řízení i ústavní dimenzi, a to v případě extrémního vykročení soudů z pravidel upravujících řízení. Takový exces však Ústavní soud - ve vztahu k postupu Nejvyššího soudu, resp. výrokům soudů o náhradě nákladů prvostupňového řízení - neshledal. Krajský soud ve svém rozsudku poukázal na okolnosti případu podle § 151 odst. 2 věty za středníkem o. s. ř., a určil výši nákladů prvostupňového řízení dle advokátního tarifu (namísto přísudkové vyhlášky) z důvodu rozsahu právních služeb a úkonů poskytnutých zástupci vedlejším účastníkům, který dle krajského soud značně přesahoval rozsah obvyklý, přičemž příčinou náročnosti řízení i pro zástupce byl také rozsah dokazování navržený stěžovateli. Následně se s těmito závěry ztotožnil i vrchní soud, který poukázal na to, že takový postup krajského soudu byl předvídatelný a zákonem umožněný (reagoval tím na námitku stěžovatelů o překvapivosti). Uvedl současně, že zákonem předpokládanou "okolností případu" odůvodňující užití advokátního tarifu může být i skutečnost, že v řízení bylo bez zavinění toho, kdo má dle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení, učiněno neobvykle mnoho úkonů právní služby. V dané věci dle vrchního soudu bylo velké množství úkonů právní služby zapříčiněno právě tím, že stěžovatelé podali žalobu, ve které spojili více žalob proti více osobám a současně navrhovali velké množství důkazů (dokazování bylo rozsáhlé). Takové odůvodnění považoval Nejvyšší soud ve svém usnesení za dostatečné a rovněž Ústavní soud je shledal jako srozumitelné, logické a přezkoumatelné. Není zde tedy prostor pro zásah Ústavního soudu do činnosti soudů, zvláště za situace, kdy stěžovatelé uvedenou argumentaci soudů nijak v ústavní stížnosti ani nevyvracejí (přitom právě v této argumentaci se soudy snažily poukázat na adekvátnost výše nákladů vypočtených) a současně přímo ze zákona možnost aplikace advokátního tarifu vyplývala. Uvedenou námitku tedy shledal Ústavní soud jako zjevně neopodstatněnou.

26. Ústavní soud se konečně zaměřil i na námitku stěžovatelů o neúčelnosti nákladů právního zastoupení prvního vedlejšího účastníka. Námitka se týká II. výroku usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo uloženo každému ze stěžovatelů nahradit prvnímu vedlejšímu účastníku náklady dovolacího řízení ve výši 2 783 Kč. Dále se námitka týká rozsudku vrchního soudu v jeho výroku II., první větě před středníkem, jíž bylo každému ze stěžovatelů uloženo nahradit prvnímu vedlejšímu účastníku náklady odvolacího řízení ve výši 6 865 Kč. Konečně se námitka týká i rozsudku vrchního soudu v jeho výroku I., věty u druhé odrážky, kterou byl potvrzen výrok VI. a VII. prvostupňového rozsudku o povinnosti každého ze stěžovatelů zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníku náhradu nákladů prvostupňového řízení s tím, že částka byla vrchním soudem vypočtena pro každého ze stěžovatelů ve výši 38 750 Kč, a rovněž výroku VI. a VII. rozsudku krajského soudu. Ve vztahu k této námitce stěžovatelů přitom Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a je přípustná, a to i proti jmenovaným nákladovým výrokům vrchního a krajského soudu. Ústavní stížnost však v této části shledal zjevně neopodstatněnou.

27. Jak Ústavní soud nastínil již v bodu 25., ve své předchozí judikatuře se opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity. Uvedl, že výrok o náhradě nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náhradu nákladů řízení obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod, avšak výjimečně může mít otázka náhrady nákladů řízení i ústavní dimenzi, a to v případě extrémního vykročení soudů z pravidel upravujících řízení. K tomu může dojít zejména interpretací a aplikací příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Stěžovatelé nesprávnost nákladových výroků ve vztahu k prvnímu vedlejšímu účastníku odůvodňují nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115), ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365) a ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691). V těchto i dalších nálezech poukázal Ústavní soud na to, že v případě státu (jeho organizačních složek), statutárních měst a vyšších územních samosprávných celků lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení (vč. specializovaného právního aparátu), aby byly schopny samostatně kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva i zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů [srov. též např. i nález ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 1011/12 (N 19/72 SbNU 237)]. Jinými slovy, nikoliv každé zastoupení účastníka řízení advokátem lze bezvýhradně považovat za výkon ústavně garantovaného práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny. Ústavní soud však současně uvedl, že je třeba přihlédnout vždy ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která nesouvisí s agendou zastávanou daným orgánem či veřejnoprávní korporací, nebo která je specializovaná, obtížná, dosud neřešená, případně může jít o složitější problematiku s mezinárodním prvkem. V takových případech lze zastupování advokátem aprobovat. Ústavní soud současně ve vztahu k nákladovým výrokům opakovaně zdůraznil požadavek řádného odůvodnění (a tím i přezkoumatelnosti) a reflexi celého průběhu řízení tak, aby nákladový výrok byl spravedlivý. Podle Ústavního soudu se v dané věci soudy zabývaly otázkou účelnosti nákladů přiznaných prvnímu vedlejšímu účastníku a tuto otázku tedy neopomenuly a neodkázaly pouze na ustanovení zákona o zásadě úspěchu [srov. již zmiňovaný nález sp. zn. I. ÚS 4229/12, nebo nálezy ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), ze dne 2. 2. 2010 sp. zn. IV. ÚS 2513/09 (N 17/56 SbNU 169), nebo ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 (N 194/58 SbNU 715)]. Soudy poukázaly na složitost věci a rozsáhlé dokazování prováděné v řízení, jakož i na specifičnost problematiky ochrany osobnosti, která nespadá do běžné agendy prvního vedlejšího účastníka. Oproti tomu ve věci sp. zn. III. ÚS 2984/09 šlo o běžnou agendu statutárního města v rámci péče o majetek (navíc byla daná právní problematika již judikovaná a přehledná), ve věci sp. zn. II. ÚS 2396/09 šlo rovněž o běžnou agendu vyúčtování záloh za služby spojené s užíváním bytu, tedy o agendu v rámci péče městské části o majetek (současně zde absentovala nějaká významná právní otázka k řešení), a ve věci sp. zn. I. ÚS 4229/12 byla předmětem sporu nemajetková újma za nesprávný úřední postup vyššího územního samosprávného celku, tedy agenda nijak právně či skutkově složitá, navíc úzce spojená právě s činností kraje a jeho postupem (nadto v dané věci došlo k zastavení řízení, tedy vlastní nárok nebyl posuzován). Výše uvedený závěr soudů ve věci stěžovatelů není podle Ústavního soudu ani v rozporu s obsahem vyžádaného spisu krajského soudu, z něhož vyplývá délka řízení i jeho složitost (zmínit lze dispozice stěžovatelů s předmětem řízení, množství navržených a prováděných důkazů, více soudních jednání, počet písemných podání a úkonů advokáta prvního vedlejšího účastníka a jejich obsah). Pro úplnost je pak nutno dodat fakt o bagatelní výši částky uložené stěžovatelům na nákladech dovolacího řízení, jež sama o sobě nemůže představovat zásah do základních práv stěžovatelů.

28. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval tak, že bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu, a dále ve vztahu k nákladovým výrokům napadených rozsudků krajského a vrchního soudu. Ve zbývající části, konkrétně ve vztahu k meritorním výrokům napadených rozsudků krajského a vrchního soudu, pak ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. srpna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu