Ústavní soud rozhodl po ústním jednání dne 21. ledna 1999
ve věci ústavní stížnosti J. M. a D. L. proti usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. dubna 1998, č. j.
2 Cdon 1311/96-123, o odmítnutí dovolání, a o návrhu na zrušení
části ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř., ve znění vyhlášeném pod
č. 70/1992 Sb., a dále ustanovení čl. II. odst. 4 zákona č.
238/1995 Sb., takto:
1. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 1998, č. j. 2 Cdon
1311/96-123, se zrušuje.
2. Návrh na zrušení části ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř., ve
znění vyhlášeném pod č. 70/1992 Sb., a dále ustanovení čl. II.
odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb., se odmítá.
Odůvodnění
I.
Návrhem, osobně doručeným Ústavnímu soudu dne 25. června
1998, tj. ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé domáhají zrušení
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 1998, č. j.
2 Cdon 1311/96-123, jakož i zrušení části ustanovení § 238 odst.
2 o. s. ř., ve znění vyhlášeném pod č. 70/1992 Sb., a dále
ustanovení čl. II. odst. 4 zákona č. 238/1995 Sb. Rozhodnutím
Nejvyššího soudu se cítí být dotčeni v základním právu na
spravedlivý proces dle čl. 36 a následujících Listiny základních
práv a svobod (dále jen Listiny), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod. Protiústavnost napadených
ustanovení o. s. ř. pak spatřují v jejich rozporu s čl. 1, čl. 3
odst. 1 čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1, 2 Listiny,
jakož i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22
C 118/92, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Rozsudkem ze dne 23. srpna 1995, č. j. 13 Co 550/94-77,
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. června 1994, č. j. 22 C
118/92-27, jímž byla zamítnuta žaloba o nahrazení projevu vůle
uzavřít dohodu o vydání přesně vymezených nemovitostí, když
dovodil, že ve věci nejsou splněny podmínky příslušných ustanovení
zákona č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelé rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním,
jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 písm. f) a g) o. s.
ř., ve znění účinném do 31. prosince 1995. Odnětí možnosti jednat
před soudem bylo, dle jejich přesvědčení, dáno zejména průtahy
v řízení, přenesením těžiště dokazování do odvolacího řízení,
jakož i dalšími procesními pochybeními, nesprávné obsazení soudu
pak skutečností, že odvolací soud projednal věc ve třech jednáních
vždy v jiném složení senátu, důvody vyloučení soudců pro jejich
podjatost tím, že tito byli absolventy Univerzity Karlovy, takto
odpůrce v řízení před obecnými soudy.
Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 22. dubna 1998, č. j. 2
Cdon 1311/96-123, dovolání stěžovatelů odmítl, když dospěl závěru,
že v předmětné věci dovolací důvody dány nejsou.
Naplnění dovolacího důvodu, spočívajícího v odnětí možnosti
jednat před soudem, Nejvyšší soud posuzoval, vycházeje z právního
názoru, dle něhož nejde-li o případy, kdy účastník nebyl přibrán
do řízení (§ 94 o. s. ř.) nebo kdy účastníku byl ustanoven
opatrovník, ačkoliv k tomuto opatření nebyly splněny zákonem
stanovené předpoklady (§ 29 o. s. ř.), je dovolací důvod podle §
237 písm. f) o. s. ř. (cit. dle znění účinného do 31. prosince
1995) dán zejména tehdy, jestliže soud rozhodl bez nařízení
jednání, přestože mělo být ve věci jednáno, nebo jestliže věc
projednal v rozporu s ustanovením § 101 odst. 2 o. s. ř.
v nepřítomnosti účastníka, popřípadě jestliže soud neumožnil
účastníku vykonat v průběhu řízení práva přiznaná občanským
soudním řádem [a to zejména právo přednést (doplňovat) své návrhy,
vyjádřit se k rozhodným skutečnostem, k návrhům na důkazy
a k provedeným důkazům, právo označit navrhované důkazní
prostředky, právo se souhlasem předsedy senátu dávat v rámci
výslechu otázky účastníkům (svědkům) a právo shrnout na závěr
jednání své návrhy, vyjádřit se k dokazování i k právní stránce
věci (čl. 38 odst. 2 Listiny, § 101 odst. 1, § 117 odst. 1, § 118
odst. 1, 3, § 123 odst. 1, § 126 odst. 3, § 131, § 211, § 215
o. s. ř.)].
Dovolací důvod dle § 237 písm. g) o. s. ř. (cit. dle znění
účinného do 31. prosince 1995) Nejvyšší soud posuzoval jednak
z hlediska rozhodování vyloučeným soudcem a jednak z hlediska
nesprávného obsazení soudu. Konstatoval přitom, že vyloučený
soudce je jen takový soudce, u něhož jsou ve smyslu § 14 odst.
1 o. s. ř. pochybnosti o jeho nepodjatosti. Nesprávným obsazením
soudu pak, dle názoru Nejvyššího soudu, zákon rozumí porušení
zásad rozdělení rozhodovací agendy mezi senáty a jedinými soudci
(samosoudci), jak vyplývá z ustanovení § 36 až § 36c o. s. ř.,
a to pouze tehdy, jestliže jednal (rozhodoval) samosoudce namísto
senátu.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti opakují argumenty, obsažené
v dovolání, zejména namítají porušení čl. 38 odst. 2 Listiny,
spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem, a dále čl. 38
odst. 1 Listiny, spočívající v dotčení práva na zákonného soudce
v důsledku nesprávného složení soudu. Spolu s ústavní stížností
dle § 74 zákona o Ústavním soudu podávají dále návrh na zrušení
části ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř., ve znění vyhlášeném pod
č. 70/1992 Sb., a ustanovení čl. II. odst. 4 zákona č. 238/1995
Sb. Protiústavnost ustanovení čl. II. odst. 4 zákona č. 238/1995
Sb. přitom spatřují v tom, že nevztáhlo nové znění ustanovení §
239 odst. 2 o. s. ř. i na řízení o dovolání, jež převzal od
Vrchního soudu v Praze Nejvyšší soud, v důsledku čehož mělo dojít
k porušení ústavního principu rovnosti a k odmítnutí soudní
ochrany. Protiústavnost ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř., ve
znění vyhlášeném pod č. 70/1992 Sb., pak spatřují v nerovnosti ve
vztahu k novele o. s. ř., provedené zákonem č. 238/1995 Sb.
Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od
Nejvyššího soudu vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.
Ve vyjádření, doručeném Ústavnímu soudu dne 21. ledna 1999,
Nejvyšší soud ohledně závěru, dle něhož v dané věci nebyly
shledány dovolací důvody dle § 237 písm. f) a p) o. s. ř., ve
znění před novelou č. 238/1995 Sb., odkazuje na odůvodnění svého
rozhodnutí ze dne 22. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 1311/96, přičemž
odmítá názor stěžovatelů, že uvedeným rozhodnutím byla porušena
základní práva a svobody, zaručené ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy. V souvislosti s námitkou
stěžovatelů, dle níž Nejvyšší soud nezkoumal přípustnost dovolání
v intencích § 239 odst. 2 o. s. ř., účinného od 1. ledna 1996, se
ve vyjádření zdůrazňuje, že dovolací řízení v projednávaném
případě bylo zahájeno před 1. lednem 1996, takže čl. II. odst. 4
zákona č. 238/1995 Sb. vylučoval použití občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. ledna 1996. K návrhu na zrušení části
ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř., ve znění vyhlášeném pod č.
70/1992 Sb., a dále ustanovení čl. II. odst. 4 zákona č. 238/1995
Sb., Nejvyšší soud pouze konstatuje, že první z uvedených návrhů
se týká již zrušeného ustanovení, které již není součástí právního
řádu, u druhého pak Nejvyšší soud neshledal důvodnost postupu dle
§ 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 84/94, III.
ÚS 114/94, III. ÚS 118/97, III. ÚS 142/98, III. ÚS 187/98, III. ÚS
200/98, III. ÚS 206/98). Prvním je posouzení ústavnosti
aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68
odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních
práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace
hmotného práva.
V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.
Ústavností interpretace dovolacího důvodu dle § 237 písm. f)
o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 1995) ze strany obecné
justice (a to zejména z pohledu usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 30. června 1993, sp. zn. 3 Cdo 144/93) se Ústavní soud zabýval
v nálezu sp. zn. III. ÚS 85/95. Konstatoval přitom, že v soudní
interpretaci § 237 písm. f) o. s. ř., ve znění účinném do 31.
prosince 1995, nenachází rozpor s ústavními zákony nebo
mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
V předmětné věci Nejvyšší soud, vycházeje ze své konstantní
judikatury, odůvodněně naplnění daného dovolacího důvodu
neshledal. Obdobně se vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem
vypořádal i s argumenty, v nichž stěžovatelé spatřují podjatost
soudců odvolacího soudu, a tím naplnění prvního z dovolacích
důvodů, obsažených v § 237 písm. g) o. s. ř., ve znění účinném do
31. prosince 1995.
Ústavní soud se ale neztotožňuje s interpretací dovolacího
důvodu nesprávným obsazením soudu pouze tím, že se jím rozumí
porušení zásad rozdělení rozhodovací agendy mezi senáty a jedinými
soudci (samosoudci) s poukazem na ustanovení § 36 až § 36c
o. s. ř., a to pouze tehdy, jestliže jednal (rozhodoval)
samosoudce namísto senátu.
Jedním z důsledků přímé závaznosti Ústavy, jako
bezprostředního pramene práva, je nezbytnost ústavně konformní
interpretace jednoduchého práva ze strany obecné justice.
Dle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví
zákon. Shodně s Listinou zakotvuje právo na zákonného soudce
i ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu
a soudce) není vyčerpáno toliko zákonným vymezením věcné, funkční
a místní příslušnosti soudu (§ 9 až 12, § 84 až 89a o. s. ř.), ani
pouhým zákonným vymezením hledisek rozdělení soudní agendy mezi
senáty a samosoudce, jakož i stanovením počtu soudců (přísedících)
v senátech (§ 36 až 36c o. s. ř., § 9 odst. 2, 3, § 12 odst. 2,
3, § 15 odst. 2 a § 27 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů). Není vyčerpáno ani požadavkem dalším, a to
vyloučením soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu
jejich podjatosti (§ 14 o. s. ř.). Ústavní soud v řadě svých
rozhodnutí interpretoval obsah základního práva na zákonného
soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny i v širším kontextu.
Konstatoval, že zmíněný ústavní imperativ se sluší pokládat za
zcela neopominutelnou podmínku řádného výkonu té části veřejné
moci, která soudům byla ústavně svěřena; ten totiž na jedné straně
dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak
představuje pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že
k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem
daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada
pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé
důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" (III. ÚS
232/95). Ke shodnému závěru dospěl Ústavní soud i ve věci sp. zn.
III. ÚS 230/96, když zdůraznil, že ústavní imperativ, dle něhož
"nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci" (čl. 38 odst. 1
Listiny) je ochranou především proti libovolnému či účelovému
obsazení jednajícího soudu ad hoc.
Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů
a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí
základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní
agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených
v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh
práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost
a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro
účastníky řízení. Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být
jista předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci
trestní, dojde soudu.
Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu,
projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak
stát toliko tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu
určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména
vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou
nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty a pod).
Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem
stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce. Funkci rozvrhu
práce proporcionálně přidělovat projednávané věci mezi jednotlivé
senáty, resp. soudce, nutno považovat ve vztahu k požadavkům
plynoucím z čl. 38 odst. 1 Listiny, a to zejména k požadavku
předvídatelnosti a transparentnosti obsazení soudu pro účastníky
řízení, za sekundární (III. ÚS 200/98).
Pojem nesprávného obsazení soudu, jako důvod dovolací, nutno
proto interpretovat nikoli pouze hledisky obsaženými
v ustanoveních § 36 až § 36c o. s. ř., nýbrž komplexně z pohledu
práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z uvedeného
důvodu nezbylo, než ústavní stížností napadené usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. dubna 1998, č. j. 2 Cdon 1311/96-123, zrušit (§
82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů).
Návrh na zrušení části ustanovení § 238 odst. 2 o. s. ř., ve
znění vyhlášeném pod č. 70/1992 Sb., se týká ustanovení zákona (o.
s. ř.), jež pozbylo platnost před svým doručením Ústavnímu soudu,
čímž byly naplněny podmínky jeho odmítnutí dle § 66 odst. 1 a §
43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Jelikož předmětem
ústavní stížnosti je namítaná protiústavnost posuzování dovolacích
důvodů dle § 237 písm. f) a g) o. s. ř., ve znění účinném ke dni
31. prosince 1995, návrh na zrušení ustanovení čl. II. odst. 4
zákona č. 238/1995 Sb., se nevztahuje na ustanovení zákona, jehož
uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní
stížnosti, pročež nesplňuje podmínky, vyžadované v § 74 zákona
o Ústavním soudu. Z uvedeného důvodu Ústavní soud předmětný návrh
odmítl dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, jako návrh podaný osobou neoprávněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 21. ledna 1999
|
|