Ústavní soud rozhod v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Jana Musila a Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. R. F., zastoupené Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem Brno, Chládkova 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2011 č. j. 18 Co 192/2011-49, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek obecného soudu, neboť míní, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), v článku 90 Ústavy České republiky a v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 17. 3. 2011 č. j. 20 C 240/2010-28 uložil žalované České podnikatelské pojišťovně a. s., Vienna Insurance Group, zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) částku 11 700 Kč s úrokem z prodlení představující dlužné pojistné plnění z úrazového pojištění vypočtené jako rozdíl mezi pojistným plněním za 66 dnů skutečné léčby a již poskytnutým plněním za 27 dnů léčení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2011 č. j. 18 Co 192/2011-49 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Vysvětlil, že výše pojistného plnění byla v pojistné smlouvě určena kombinací denního odškodného a maximální doby léčení pro daný úraz stanovené dle Oceňovacích tabulek (v případě úrazu stěžovatelky 27 dnů), které byly podle všeobecných obchodních podmínek nedílnou součástí pojistné smlouvy a stěžovatelce byly k dispozici ve všech obchodních místech žalované.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Oceňovací tabulky jí nebyly předány a nebyla s jejich obsahem seznámena, a pouhou zmínkou ve všeobecných pojistných podmínkách se podle jejího názoru nestaly součástí pojistné smlouvy. Jednostranné vydání oceňovacích tabulek má za následek, že výše pojistného plnění je závislá na vůli žalované a není zřejmé, zda oceňovací tabulky existovaly v době uzavření pojistné smlouvy ve shodné podobě nebo byly vytvořeny později.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti předně dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Toto právo stěžovatelce však upřeno nebylo potud, že se jí se dostalo náležitého postavení účastníka řízení a nikterak se nenaznačuje, že se jí nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by její procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatelka za správné pokládá.
Výjimkou - v rovině právního posouzení věci obecnými soudy (o což v dané věci jde) - jsou situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.
Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Odvolací soud aplikoval bezpochyby adekvátní podústavní právo, a nepominul ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatelka dovolává; okolnost, že je podle jejího názoru do právního posouzení nepromítl "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší. Srozumitelně objasnil důvody, pro které za součást pojistné smlouvy považoval i Oceňovací tabulky, tyto důvody jsou obhajitelné, a o ústavněprávně relevantní interpretační exces či svévoli zde nejde. A to přesto, že nelze přehlédnout, že režim, v němž se tyto tabulky staly součástí toho, co bylo stranami pojistné smlouvy dohodnuto, "přívětivý" k pojištěnému není a obava z "nerovnováhy v právech" není bez významu. Na druhé straně se však jakkoliv nenaznačuje, že tyto tabulky, zakotvené ve Všeobecných pojistných podmínkách, resp. Doplňkových pojistných podmínkách, a k nimž se podpisem pojistné smlouvy výslovně přihlásila, stěžovatelce - oproti proklamaci tam vyjádřené - před uzavřením smlouvy objektivně přístupné nebyly. Okolnost, že jí Oceňovací tabulky poté "nebyly předány", již rozhodná není, a úvaha o možných změnách tohoto aktu je stěžovatelkou předestírána zjevně jen v rovině hypotetické.
Námitce, že odvolací soud rozhodl bez jednání, přiznat relevanci nelze rovněž, jestliže stěžovatelka neoponuje sdělení odvolacího soudu, vtělenému do odůvodnění napadeného rozhodnutí, že tak postupoval v souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o. s. ř., resp. s jejím souhlasem. Stejně tak neplatí, že odvolací soud stěžovatelce "nepřiznal" právo dovolání, neboť nepřípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku plyne ze zákona (viz § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.).
Podmínky, za kterých odvolacím soudem provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, tedy splněny nejsou, a stěžovatelce se existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatelky jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2011
Jiří Mucha
předseda senátu
|
|