Ústavní soud České republiky
rozhodl dne 29. května 1997 ve
věci ústavní stížnosti navrhovatele Š. proti rozsudku Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 1996, sp. zn. 2 A 6/96,
kterým byla zamítnuta žaloba do rozhodnutí ministra pro
hospodářskou soutěž ze dne 20. května 1996, čj. R 26/95,
t a k t o :
Návrh se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í
I.
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky ve lhůtě
stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., se stěžovatel
domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.
listopadu 1996, sp. zn. 2 A 6/96, kterým byla zamítnuta žaloba
proti rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 20.
května 1996, čj. R 26/95. Napadeným rozhodnutím se cítí být dotčen
na svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 2
odst. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90 Ústavy a z čl. 2 odst. 3, čl. 4
odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisu sp. zn. 2 A 6/96, jenž si Ústavní soud České
republiky vyžádal od Vrchního soudu v Olomouci, bylo zjištěno
následující:
Rozhodnutím Ministerstva pro hospodářskou soutěž ze dne 22.
června 1995, čj. 843/95-220, byla stěžovateli uložena pokuta ve
výši 5.000.000,- Kč za zneužití svého dominantního postavení na
trhu plechových náhradních dílů k automobilům Škoda Favorit
a Škoda Forman ve smyslu § 9 odst. 3 zákona č. 63/1991 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. Naplnění uvedené skutkové podstaty
přestupku podle zákona o ochraně hospodářské soutěže se měl
stěžovatel dopustit tím, že v souvislosti s přechodem na výrobu
nového typu automobilu Škoda Felicia zastavil výrobu plechových
náhradních dílů k automobilům Škoda Favorit a Forman a převedl ji
na VAB, spol. s r. o. Hranice. Tato skutečnost vedla v období od
měsíce října 1994 do konce února 1995 k citelnému nedostatku
předních pravých a levých blatníků a vík motorového prostoru.
V řádném nezajištění zásobování tuzemského trhu náhradními díly
spatřuje proto Ministerstvo pro hospodářskou soutěž zneužití
dominantního postavení soutěžitele a tím jednání dle § 9 odst. 3
zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Jádro
argumentace správního orgánu, jež vedla k uvedeným závěrům,
vyjadřuje zejména tato její část: "Zneužívání je nutno spatřovat
v chování společnosti Š. na trhu, které je determinováno jejím
postavením, neboť není v dodávkách plechových náhradních dílů na
vozy Škoda Favorit a Škoda Forman vystavena žádné konkurenci.
Takovéto postavení účastníku řízení např. umožňuje bez přihlédnutí
ke konkrétním okolnostem či schopnostem subdodavatele zastavit
určitý druh výroby, převést jej k subdodavateli bez náležitých
záruk kvality a kvantity následné produkce, umožňuje neprovést
dostatečné předzásobení náhradními díly před převodem výroby, kdy
je zákazník odkázán pouze na jednoho výrobce, kterým je účastník
řízení. Umožňuje dále rozhodovat o prioritách výroby nového typu
vozu společnosti bez ohledu na dostatečné plnění svých závazků
v souvislosti se zásobováním trhu náhradními díly pro automobily,
jejichž výroba byla v souvislosti s výrobou vozu nového skončena
(Škoda Favorit)."
Do uvedeného rozhodnutí podala Š. rozklad. Uvádí v něm
zejména tyto námitky: Podle jejího přesvědčení se správní orgán
měl zabývat otázkou, na čí újmu, tj. zda jiných soutěžitelů či
spotřebitelů, bylo dominantního postavení zneužito, dále zda
nebyla splněna objektivní stránka skutkové podstaty přestupku
proti pravidlům hospodářské soutěže, jelikož nedošlo k omezení
konkurence v oblasti náhradních dílů, a konečně Ministerstvem pro
hospodářskou soutěž nebylo objasněno, v čem mělo spočívat zneužití
dominantního postavení Š.
V měnícím rozhodnutí ze dne 20. května 1996, čj. R 26/95,
ministr pro hospodářskou soutěž kvalifikoval předmětné jednání Š.
opětovně jako naplnění skutkové podstaty § 9 odst. 3 zákona č.
63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, snížil však výši pokuty
na 3.500. 000,- Kč. V odůvodnění je argumentováno demonstrativním
koncipováním skutkové podstaty, obsažené v ustanovení § 9 odst.
3 zákona ochraně hospodářské soutěže, přičemž v daném případě bylo
za zneužití označeno zastavení výroby náhradních dílů
v souvislosti s náběhem na výrobu jiných typů automobilů bez
řádného zajištění zásobování tuzemského trhu těmito výrobky, což
způsobilo jejich nedostatek po dobu pěti měsíců. V rozhodnutí se
dále uvádí, že újma, kterou Š. způsobila těm spotřebitelům, kteří
si nemohli k vozidlům Škoda Favorit a Škoda Forman v době od října
1994 do března 1995 plechové náhradní díly zakoupit a nahradit
jimi poškozené části svých vozidel, spočívala v nemožnosti své
automobily řádně užívat. Dle přesvědčení ministra pro hospodářskou
soutěž demonstrativní povaha ustanovení § 9 odst. 3 zákona
o ochraně hospodářské soutěže, z jehož dikce kromě jiného vyplývá
i ochrana spotřebitele, umožňuje za porušení zákona zastavením
výroby monopolistou či soutěžitelem v dominantním postavení
považovat i to, že tímto způsobem vznikne vážnější újma
spotřebitelům, a to v důsledku neuspokojení jejich poptávky nebo
tím, že jsou nuceni platit za nedostatkové zboží podstatně vyšší,
než obvyklou cenu, což v posuzované věci považuje za prokázané.
Zároveň se v rozhodnutí konstatuje, že provedené řízení vedlo
k závěru, že Š. nevyvíjela dostatečnou aktivitu pro uspokojení
spotřebitele. Snížení výše uložené pokuty je odůvodněno tím, že
k zneužití monopolního nebo dominantního postavení nedošlo
úmyslně, a dále tím, že nedošlo k majetkovému prospěchu
soutěžitele, a to vzhledem k délce doby, po kterou se projevoval
nedostatek náhradních dílů na trhu.
V žalobě, směřující proti rozhodnutí ministra pro
hospodářskou soutěž, Š. namítá zejména rozpor mezi zjištěným
skutkovým stavem a jeho právním hodnocením. Poukazuje dále na
smysl ustanovení § 9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže,
jenž spatřuje nikoli v přímé ochraně spotřebitelů, nýbrž v postihu
takového jednání soutěžitele s dominantním postavením na trhu,
které je cíleno k získání hospodářských výhod, jichž by takovýto
soutěžitel "za normálních okolností při existující soutěži nemohl
dosáhnout". Z toho dále dovozuje, že není-li výroba zastavena nebo
omezena za tímto účelem, tedy pro výhody, které z toho
dominantnímu podniku plynou, např. zvýšení ceny a tudíž vyšší
zisky atp., není zneužití hospodářské moci dáno. Podle přesvědčení
stěžovatele, takto žalobce v řízení před Vrchním soudem
v Olomouci, musí být dána příčinná souvislost mezi jednáním
soutěžitele s dominantním postavením, jím získaným prospěchem
a újmou určité skupiny účastníků soutěže. Dále se domnívá, že
v řízení před správním orgánem nebylo zjištěno ani prokázáno, že
by žalobce zastavil výrobu náhradních dílů za účelem získání
neoprávněného hospodářského prospěchu a, resp. nebo, že by takový
prospěch získal. Konstatuje, že se v dané věci jednalo o poruchu
v zásobování, související s převodem výroby, nikoli o jednání
zaměřené účelově na získání hospodářského prospěchu na úkor
kohokoli. Žalobce současně upozorňuje, že v rozhodované věci došlo
k aplikaci generální klauzule, zakotvené v § 9 odst. 3 zákona č.
63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Namítá, že jakkoli je
uvedené ustanovení koncipováno příkladmo a že podle něj lze
postihnout i jiná jednání v něm výslovně neuvedená, není možnost
rozšíření skutkových podstat cestou správního uvážení zcela
arbitrární, nýbrž naopak, musí se pohybovat jen uvnitř mezí,
daných pro ně zákonem. Tyto meze spatřuje v první větě § 9 odst.
3 zákona o ochraně hospodářské soutěže a v následujícím příkladmém
výčtu. Z uvedeného pak žalobce dovozuje závěr, že jeho jednáním
nebyly naplněny znaky skutkové podstaty, obsažené v § 9 odst. 3
zákona o ochraně hospodářské soutěže. Konečně vytkl rozhodnutí
ministra pro hospodářskou soutěž i nesprávné posouzení vlivu
dominantního postavení Š. na její jednání v rozmezí 5 měsíců,
z čehož opětovně dovozuje závěr, že se nejednalo o zneužití
takovéhoto postavení, spjatého se získáním hospodářského
prospěchu, nýbrž o poruchu v zásobování, související s převodem
výroby.
Jak bylo již uvedeno, Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne
14. listopadu 1996, sp. zn. 2 A 6/96, žalobu stěžovatele zamítl.
Toto rozhodnutí bylo založeno zejména na následujících důvodech:
V souvislosti s námitkou relevance délky jednání soutěžitele
s dominantním postavením, jež naplňuje skutkovou podstatu § 9
odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže, Vrchní soud
v Olomouci konstatoval, že ke zneužití monopolního nebo
dominantního postavení na trhu může dojít byť jediným činem
soutěžitele, jestliže ten splňuje podmínky monopolního či
dominantního soutěžitele a dopustil se jednání, jehož znaky jsou
obsaženy v uvedeném zákonném ustanovení, aniž by bylo zapotřebí
zkoumat, zda takové jednání je pravidlem či výjimkou s ohledem na
dosavadní činnost soutěžitele. Ohledně výtky, týkající se mezí
volné úvahy při aplikaci generální klauzule, obsažené v § 9 odst.
3 zákona o ochraně hospodářské soutěže, vrchní soud poukázal na
zdvojený účinek uvedeného zákonného ustanovení, jež chrání
hospodářskou soutěž, což však činí skrze ochranu zájmu veřejného,
jiných soutěžitelů a konečně i spotřebitelů. Za hmotnou podmínku
pro aplikaci tohoto ustanovení je považováno tedy způsobení újmy
třetím osobám. Tak je tomu dle přesvědčení soudu vždy, jde-li
o případy, uvedené v demonstrativním výčtu pod písm. a) až d). Ve
vědomí závaznosti právní úpravy soutěžního práva v České republice
vrchní soud nepovažuje za pochybení správního orgánu, když jej
tento interpretuje a aplikuje z pohledu Evropské dohody,
zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně
a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně
druhé, jakož i z pohledu Smlouvy o založení Evropského
společenství. Vrchní soud považuje za nepochybné, a to ve světle
čl. 86 písm. b) Smlouvy o založení Evropského společenství, že
omezení výroby ke škodě spotřebitele dominantním soutěžitelem je
zneužitím postavení v objektivní rovině. Poukazuje současně na to,
že při posuzování mezí, v nichž se může pohybovat diskreční právo
správního orgánu, při vyloučení libovůle jakož i vyloučení případu
vis maior (čili deliberačního důvodu), správněprávní odpovědnost
nastupuje bez ohledu na zavinění (jakkoli jsou znaky zakotvené
v písm. a) až d) § 9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže
spjaty s jednáním úmyslným). Vrchní soud konečně upozornil na
příčinnou souvislost mezi postupem stěžovatele, jenž nezajistil
výrobu náhradních dílů, a újmou spotřebitelů. Důvody nezajištění
této výroby, spočívající v preferenci produkce nových automobilů,
resp. v dalších okolnostech, mohou být a byly, dle jeho
přesvědčení, zohledněny ve výši uložené pokuty.
Bylo již uvedeno, že svou ústavní stížností se stěžovatel
domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.
listopadu 1996, sp. zn. 2 A 6/96, kterým se zamítá žaloba proti
rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 20. května
1996, čj. R 26/95, přičemž napadeným rozhodnutím se cítí být
dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících
z čl. 2 odst. 4, čl. 9 odst. 3, čl. 90 Ústavy a z čl. 2 odst. 3,
čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Shodně s obsahem správní žaloby stěžovatel vytýká rozhodnutí
vrchního soudu nesprávnou interpretaci a aplikaci skutkové
podstaty, obsažené v § 9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské
soutěže. Obsah této nesprávnosti spatřuje zejména ve vybočení
z rámce volné úvahy, dané generální klauzulí uvedeného ustanovení,
jež v sobě zahrnuje i subjektivní stránku předmětného správního
deliktu. Intenzita tohoto pochybení dosahuje, dle přesvědčení
stěžovatele, míry předpokládané čl. 9 odst. 3 Ústavy ČR.
V důsledku této skutečnosti měla být Š. nucena k jednání, které jí
zákon neukládá, a to ve smyslu čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 4 odst.
1 Listiny základních práv a svobod. K interpretaci § 9 odst. 3
zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel
připomíná, že uvedený zákon předpokládá, že samotné zastavení
výroby soutěžitelem v dominantním postavení není zneužitím tohoto
postavení, jestliže to výrobce neučiní proto, aby získal
neoprávněné výhody na úkor kupujících.
Stěžovatel se dále v ústavní stížnosti neztotožňuje
s výkladem čl. 86 Smlouvy o založení Evropského společenství, jak
jej vyjádřil ve svém rozhodnutí vrchní soud, a odkazuje přitom na
rozhodnutí ve věcech Tetra Pak Rausing SA proti Komisi Evropských
společenství (T-51/89, Slg. II 309) a 238/87 AB Volvo/Erik Veng.
Konečně stěžovatel vytýká vrchnímu soudu to, že se nezabýval
skutkovými okolnostmi případu, zejména, dle jeho přesvědčení,
rozporem mezi skutkovými zjištěními a enunciátem rozhodnutí
ministra pro hospodářskou soutěž. Z hlediska ústavněprávního toto
tvrzené pochybení soudu však nijak nekvalifikoval.
Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb. vyžádal od Vrchního soudu v Olomouci vyjádření
k předmětné ústavní stížnosti. Vyjádření, doručené Ústavnímu soudu
dne 28. února 1997, vypracované předsedou senátu 2 A Vrchního
soudu v Olomouc, upozorňuje, že správní žalobou nebyl zpochybňován
skutkový základ, přičemž v nařízeném ústním jednání soud probral
obsah celého spisu, aby si mohl o věci učinit vlastní úsudek.
Zásadní námitka ústavní stížnosti, dle názoru předsedy senátu
2 A Vrchního soudu v Olomouci, směřuje do aplikace volného uvážení
správního orgánu ve vztahu k § 9 odst. 3 zákona o ochraně
hospodářské soutěže. Dále poukazuje na skutečnost, že soud se
zabýval tím, zda lze připustit, aby pod případy zneužívání
monopolního (dominantního) postavení bylo podřazeno i jednání,
označované v soutěžní terminologii jako quiet life, tedy pohodlný
život, obecně charakterizovaný jako nevyvinutí maximálního úsilí
k minimalizaci nepříznivých rozhodnutí monopolisty na trh.
Upozorňuje dále na to, že ustanovení § 9 odst. 3 zákona č.
63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nepředpokládá
zjišťování neoprávněných výhod při zneužívání monopolního
(dominantního) postavení jako nutnou podmínku pro svoji aplikaci.
Ohledně argumentace rozhodnutími Evropského soudního dvora, resp.
Evropské komise je ve vyjádření vysloveno přesvědčení, že se
nejedná v převážné většině o rozhodnutí typová, ale naopak
o rozhodnutí se značnou mírou jedinečnosti, přičemž k předmětné
věci soud analogický případ nenašel. Pokud v rozsudku judikaturou
Evropského soudního dvora vrchní soud argumentoval, tak pouze ve
smyslu demonstrace přístupu tohoto orgánu k interpretaci čl. 86
Smlouvy o založení Evropského společenství a v této souvislosti
proto nepovažoval v ústavní stížnosti uváděná rozhodnutí za
případná. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti přitom
argumentuje pojmem "neoprávněné výhody", pak dle vyjádření lze za
ně považovat veškerou úsporu lidského potenciálu, nákladů a času,
jehož by bylo třeba vynaložit na zajištění plynulého převodu
výroby náhradních dílů. Ve prospěch závěrů vrchního soudu je
naopak citováno rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci
C 179/90 Port of Genoa v. Gabrielli (1991), ve kterém bylo pod
ustanovení čl. 86 písm. b) Smlouvy o založení Evropského
společenství podřazeno zneužití dominantního postavení soutěžitele
formou nečinnosti. Ve vyjádření je dále odmítnut názor, že by
vrchní soud svým rozsudkem aproboval voluntární přístup správního
orgánu a zdůrazněno stanovisko, že je věcí příslušného
exekutivního orgánu, jakou míru zásahů ve veřejném zájmu, v rámci
vymezeném mu zákonem, do tržního prostředí zvolí. Dle přesvědčení
soudu byl rozhodnutím Ministerstva pro hospodářskou soutěž chráněn
oprávněný zájem spotřebitelů na fair přístupu dominantního
soutěžitele ke svým povinnostem výrobce, což demonstrativní
konstrukce ustanovení § 9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské
soutěže umožňuje. V této souvislosti je zároveň poukázáno ve
vyjádření na čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod,
podle něhož vlastnictví nesmí být zneužito na újmu práv druhých
anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy, za něž, dle
názoru soudu, nepochybně lze ochranu soutěže na trhu zboží
považovat. S ohledem na uvedené důvody, jakož i argumentaci
obsaženou v odůvodnění napadeného rozhodnutí, navrhuje Vrchní soud
v Olomouci zamítnutí ústavní stížnosti Š.
II.
Stěžovatel své dotčení na základních právech a svobodách,
vyplývajících z čl. 2 odst. 4 Ústavy a z čl. 2 odst. 3, čl. 4
odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, odvíjí
od tvrzené protiústavní interpretace ustanovení § 9 odst. 3 zákona
o ochraně hospodářské soutěže, jež dosahuje, dle jeho přesvědčení,
intenzity předpokládané čl. 9 odst. 3 Ústavy.
Podle čl. 9 odst. 3 Ústavy výkladem právních norem nelze
oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.
V řadě svých rozhodnutí (III. ÚS 114/94, Pl. ÚS 48/95, III.
ÚS 283/96) Ústavní soud zdůraznil svoje stanovisko, podle kterého
v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě
různé interpretace, přičemž jedna je v souladu s ústavními zákony
a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky
a druhá je s nimi v rozporu, je úkolem soudů při jeho aplikaci
interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem.
Pokud obecné soudy při aplikaci ustanovení právních předpisů
tyto neinterpretují ústavně konformním způsobem, v důsledku čehož
vzniká dotčení na základních právech a svobodách, není tím
automaticky naplněn čl. 9 odst. 3 Ústavy. Tedy nikoli každá, nýbrž
pouze "kvalifikovaná" protiústavnost interpretací zakládá porušení
uvedeného ustanovení Ústavy. Protiústavnost interpretací je proto
nutným a nikoli dostatečným důvodem porušení čl. 9 odst. 3 Ústavy.
Tím je až odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.
Pro hodnocení interpretace právních norem státními orgány ve
smyslu čl. 9 odst. 3 Ústavy nutno tudíž posuzovat dopad takovéhoto
jednání na některý z okruhu tímto ustanovením chráněných principů.
Pojem demokratického státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy je
interpretován Ústavním soudem, jakož i doktrínou.
Ve svém rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 19/93
(ÚS, 1, 10) Ústavní soud pod zmíněný pojem vztáhl materiální
a nikoli formální chápání právního státu. Konstatoval zároveň (ÚS,
1, 7), že pojem demokratického právního státu je tvořen
"konstitutivními principy demokratické společnosti", přičemž
"odstranění některého z těchto principů ...by nemohlo být
interpretováno jinak než jako odstranění tohoto ústavního státu
jako takového".
Dle interpretace doktrinární k podstatným náležitostem
demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy
patří "především svrchovanost lidu a principy, obsažené v čl.
5 a 6 Ústavy a přirozenoprávní ustanovení Listiny základních práv
a svobod, která zakládají ústavní právo na odpor (čl. 23 Listiny)"
(V. Pavlíček, J. Hřebejk, Ústava a ústavní řád České republiky,
Sv. I., Ústava České republiky, Praha 1994, s. 55), resp.
vyjádřeno jinak jsou tyto náležitosti "koncentrovány v několika
článcích I. hlavy Ústavy a I. a V. hlavy Listiny a slavnostně
prohlášeny v Preambuli Ústavy". (A. Gerloch, J. Hřebejk, V.
Zoubek, Ústavní systém České republiky. Základy ústavního práva,
2. vydání, Praha 1996, s. 84).
Z hlediska komparativního lze zmínit čl. 79 odst. 3
Základního zákona SRN, jenž pod konstitutivní, a tudíž neměnné
náležitosti ústavy zařazuje kromě principu federace rovněž
základní práva a vázanost legislativy, exekutivy a justice těmito
právy, dále principy demokratického a sociálního státu, suverenity
lidu, zastupitelské demokracie, ústavnosti a vázanosti výkonné
moci a soudnictví zákonem a právem, jakož i právo na odpor.
Obdobně Ústava Řecké republiky v čl. 110 odst. 1 stanoví
nezměnitelnost základů státu, jeho parlamentní formy, jakož i řady
výslovně uvedených základních práv a svobod. Rozsáhlým
kazuistickým způsobem vymezuje Ústava Portugalské republiky v čl.
288 svoje podstatné a neměnitelné náležitosti, mezi které řadí
zejména suverenitu státu, jeho unitární uspořádání, republikánskou
formu, oddělení státu a církve, práva, svobody občanů a jejich
garance, politický pluralismus, dělbu moci, ochranu ústavnosti,
nezávislost soudů a místní samosprávu.
Pokud stěžovatel v jím odmítané interpretaci § 9 odst. 3
zákona o ochraně hospodářské soutěže ze strany správního orgánu
a následně Vrchního soudu v Olomouci spatřuje porušení čl. 9 odst.
3 Ústavy, nelze se s jeho tvrzením ztotožnit. I v případě, pokud
by Ústavní soud vztáhl princip nullum crimen sine lege, nulla
poena sine lege (čl. 39 Listiny základních práv a svobod) do
okruhu principů chráněných ustanoveními čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy,
v posuzované věci nespočívá namítané ohrožení demokratického
právního státu v utvoření nové skutkové podstaty trestného činu
v procesu aplikace práva, nýbrž toto ohrožení je spatřováno
v utvoření nové skutkové podstaty přestupku. Kromě toho pro
naplnění čl. 9 odst. 3 Ústavy nutno vyžadovat takovou intenzitu
postupu státních orgánů, jež má za následek odstranění nebo
ohrožení demokratického právního státu (resp. některého z jeho
konstitutivních komponentů), což v případě rozhodování ve věci
uložení pokuty za přestupek v konkrétní věci dáno není.
Stěžovatel dále ve své ústavní stížnosti namítá, že
nesprávnou interpretací zákonného ustanovení státními orgány byl
nucen činit, co zákon neukládá, čímž, dle jeho přesvědčení, byl
dotčen na základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 2 odst.
4 Ústavy a z čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod.
Ústavní soud v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS
12/94 čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod interpretoval
v tom smyslu, že "toto ustanovení totiž neuvádí samostatná
jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat
obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování
základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat
pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv
a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy,
která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž
porušení došlo." (ÚS, 3, 127) Shodné konstatování platí rovněž pro
čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy. Tato ustanovení,
zjevně inspirována čl. 5 Deklarace práv člověka a občana z 26.
srpna 1789, vymezujíce v návaznosti na čl. 1 Listiny prostor
svobodného jednání jednotlivce, patří mezi ty ústavní normy, které
v reakci na zkušenosti totalitní minulosti stanoví principiální
rámec vztahu jednotlivce a státu.
Pokud je tedy uplatnění čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst.
3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vázáno dotčením
stěžovatele na některém ze základních práv a svobod, v posuzované
věci přichází v úvahu právo vlastnické, chráněné ustanovením čl.
11 Listiny základních práv a svobod, jakož i právo svobodného
podnikání dle čl. 26 Listiny základních práv a svobod.
Čl. 11 odst. 3 a čl. 26 odst. 2 Listiny však zároveň
zakotvují ústavně přípustný rámec omezení vlastnického práva
a práva podnikat, a to ve vědomí maximy, vyplývající z čl. 4 odst.
4 Listiny, podle níž každé omezení základního práva nebo svobody
musí šetřit jejich podstatu a smysl a tohoto omezení nesmí být
zneužíváno pro dosažení jiného účelu, než pro který bylo
stanoveno.
Ustanovení § 9 odst. 3 zákona o ochraně hospodářské soutěže
představuje omezení vlastnického práva a práva svobodně podnikat
za účelem ochrany svobodného trhu, k jehož pojmovým znakům patří
konkurenční prostředí. Dle přesvědčení stěžovatele Ministerstvo
pro ochranu hospodářské soutěže a následně Vrchní soud v Olomouci
při jeho aplikaci překročily jím stanovené meze volné úvahy.
Úvodem k této námitce stěžovatele se Ústavní soud ztotožňuje
se stanoviskem právní teorie k rozdílu mezi aplikací právních
norem, obsahujících neurčité právní pojmy a volnou úvahou orgánu
aplikujícího právo: "Mezi postupem orgánu při aplikaci norem
s neurčitými právními pojmy a realizací diskreční pravomoci je
podstatný rozdíl, i když v obou případech má orgán určitou míru
volnosti. Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení
orgánu zaměřuje na konkrétní skutkovou podstatu a její
vyhodnocení. Objasní si význam neurčitého pojmu a jeho rozsah
a hodnotí skutečnosti konkrétního případu z toho hlediska, zda je
lze zařadit do rámce vytvořeného rozsahem neurčitého právního
pojmu. ...U diskreční pravomoci je úvaha orientována na způsob
užití právního následku: např. vyslovit zákaz určité činnosti nebo
ji jen omezit nebo nechat věci volný průběh." (D. Hendrych a kol.,
Správní právo - obecná část. Praha 1994, s. 45-46)
V posuzované věci se tudíž nejedná o volnou úvahu, nýbrž
o aplikaci zákonného ustanovení, obsahujícího neurčitý právní
pojem, a to pojem zneužívání monopolního nebo dominantního
postavení soutěžitelem. Uvedený pojem je v § 9 odst. 3 zákona
o ochraně hospodářské soutěže zákonodárcem vymezen příkladmým
výpočtem. Z toho vyplývá, že jím samotným rozsah pojmu zneužívání
monopolního, resp. dominantního postavení soutěžitele není
vyčerpán a že orgán, jenž jej aplikuje, může pod něj podřadit
i další jednání soutěžitele. Uvedený postup zákonodárce při
vymezení neurčitého pojmu je postupem obvyklým (lze uvést jako
příklady § 44 odst. 2 obch. zák., § 206 tr. zák., § 31 odst. 1
zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů) a sám o sobě protiústavnost nezakládá. Pokud Ústavní
soud rozhodl o zrušení rozhodnutí státního orgánu z důvodu
protiústavní extenzivní interpretace hmotněprávního zákonného
ustanovení, omezujícího určité základní právo nebo svobodu, učinil
tak proto, že touto interpretací nebylo šetřeno podstaty a smyslu
dotčeného základního práva, resp. svobody ve smyslu čl. 4 odst.
4 Listiny (jak tomu kupř. bylo ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS
114/94).
V posuzovaném případě se státní orgány při interpretaci pojmu
zneužívání monopolního, resp. dominantního postavení soutěžitele
opíraly o čl. 64 Evropské dohody, zakládající přidružení mezi
Českou republikou na jedné straně a Evropskými společenstvími
a jejich členskými státy na straně druhé (publikované pod č.
7/1995 Sb.) a o čl. 86 písm. b), Smlouvy o založení Evropského
společenství, na něž citované ustanovení smlouvy o přidružení
odkazuje. Ačkoli dle ní Česká republika do přijetí pravidel
upravujících hospodářskou soutěž Radou přidružení bude vůči
praktikám neslučitelným s odstavcem 1 čl. 64 Smlouvy o přidružení
postupovat podle svých příslušných právních předpisů, nelze
považovat za jejich protiústavní interpretaci tu, jež vychází ze
soutěžních pravidel, upravených Smlouvou o založení Evropského
společenství. Tato smlouva, stejně jako smlouva o Evropské unii,
vychází ze stejných hodnot a principů, na nichž je založen
i ústavní řád České republiky.
Interpretace ustanovení § 9 odst. 3 zákona o ochraně
hospodářské soutěže, obsažená v ústavní stížností napadených
rozhodnutích, z hlediska ústavního obstojí však i bez ohledu na
Evropskou dohodu, zakládající přidružení mezi Českou republikou na
jedné straně a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy
na straně druhé.
Účelem zákona č. 63/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
je ochrana hospodářské soutěže na trhu výrobků a výkonů.
Ekonomická konkurence je v demokratickém právním státě podmínkou
uplatnění vlastnického práva i práva podnikat, paradoxně však, za
určitých omezených podmínek, zároveň vede k jejich omezení.
Jednou z hypotéz fungování svobodného trhu je teze, podle níž
spotřebitelé a výrobní, resp. obchodní partneři upřednostňují
soutěžitele (výrobce) s fair jednáním. ("Mnohé firmy
zbankrotovaly, protože opomenuly pravdu hospodářského života, že
nejlepší službu firma koná tím, že poskytuje vysoce kvalitní
statky za nízké ceny." P. A. Samuelson, W. D. Nordhaus, Ekonomie.
Praha 1992, s. 569) Z toho jako důsledek vyplývá, že pokud chce
soutěžitel v konkurenčním prostředí být úspěšný, měl by se chovat
fair. Konkurenční prostředí tedy umožňuje spotřebiteli (nebo
partneru) vybírat si soutěžitele s fair jednáním, jinak řečeno,
toto prostředí vyvíjí tlak na soutěžitele jednat fair, a tím se
ucházet o přízeň spotřebitelů. Omezenost konkurenčního prostředí
monopolním, resp. dominantním postavením soutěžitele omezuje
konkurenční tlak na něj chovat se fair. Soutěžním právem proto
není v této souvislosti postihováno monopolní, resp. dominantní
postavení soutěžitele a v prvním plánu jím není ani chráněn
samotný spotřebitel, nýbrž je postihováno unfair jednání
v situaci, kdy na jeho utváření neexistuje adekvátní tržní tlak
konkurence. Za takovéto jednání lze opodstatněně považovat
i jednání quiet life, tj. nevyvinutí všeho úsilí soutěžitele, jež
od něj lze rozumně vyžadovat, k minimalizaci nepříznivých dopadů
jeho rozhodnutí pro jiné soutěžitele nebo spotřebitele. Platí to
i v předmětné věci. Pokud je trh zásobován výrobky monopolního,
resp. dominantního soutěžitele, přičemž k výrobě určitých
náhradních dílů k nim má tento rovněž monopolní, resp. dominantní
postavení, je povinen v rozumné proporci k dalším svým
podnikatelským aktivitám zajistit výrobu náhradních dílů tak, aby
spotřebitelům bylo umožněno výrobky soutěžitele užívat po dobu
jejich životnosti.
Pokud stěžovatel spatřuje v jím namítané nesprávné
interpretaci zákonného ustanovení rovněž porušení základních práv,
plynoucích z čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny, nutno k tomu
uvést následující. Čl. 90 Ústavy z hlediska svého obsahu
i z hlediska svého systematického zařazení tvoří tu část Ústavy,
jež vymezuje formu vlády (frame of government) a v jejím rámci
postavení a poslání soudů a jejich vztah k moci zákonodárné a moci
výkonné, a nikoli tu část ústavy, jež zakotvuje základní práva
a svobody (bill of rights).
Nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při
aplikaci práva (bez ohledu na to, zdali pouze namítanou nebo
Ústavním soudem autoritativně konstatovanou) nelze podřadit pod ta
pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny. Takováto
interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu
Ústavním soudem pouze tehdy, pokud je jí zasaženo některé
z ústavních hmotných subjektivních práv.
V posuzované věci tudíž namítanou nesprávnou interpretací
zákonného hmotněprávního ustanovení (přičemž Ústavní soud se
s důvody stěžovatele ohledně této nesprávnosti neztotožnil)
k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo a ani dojít nemohlo.
Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost
navrhovatele Š. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
14. listopadu 1996, sp. zn. 2 A 6/96, kterým se zamítá žaloba do
rozhodnutí ministra pro hospodářskou soutěž ze dne 20. května
1996, čj. R 26/95, zamítl.
P o u č e n í : Proti tomuto nálezu není odvolání přípustné.
V Brně 29. května 1997
|
|