III.ÚS 327/06 ze dne 19. 1. 2007
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SPECIÁL INVEST a.s., se sídlem v Praze 1, Karmelitská 18, zastoupené JUDr. Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Liborova 405/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2005, č.j. 32 Odo 549/2004-167, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2003, č.j. 3 Cmo 240/2002-120, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2002, č.j. 5 Cm 51/2000-77,
takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí, která obecné soudy v její občanskoprávní věci vydaly. Stěžovatelka obsáhle dovozuje, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva upravená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), jakož i čl. 1, čl. 4, čl. 81, čl. 90, čl. 91 odst. 2, čl. 94 odst. 2 a čl. 95 odst. 1, věta první, Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy").

Z procesního spisu se podává, že soud prvního stupně uložil žalované stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci 36 754 381,- Kč s příslušenstvím oproti vydání konkretizovaných písemností a k odvolání stěžovatelky odvolací soud tento rozsudek potvrdil. Oba soudy přitom vycházely z toho, že smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce (Evrobankou, a.s.) a stěžovatelkou, označené jako "smlouvy o obstarání věci podle § 733 obč. zák.", jsou ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatné z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti ujednání o předmětu plnění (obstarání informací o vybraných subjektech a sektorových analýz), čemuž odpovídá povinnost vrátit si navzájem poskytnutá plnění; shodně pak odmítly námitku promlčení uplatněného nároku, dovozujíce (oproti stěžovatelce), že se promlčení v posuzované věci spravuje nikoli občanským, nýbrž obchodním zákoníkem.

Dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl, když jí předestřené námitky shledal za nezpůsobilé otevřít právní otázky zásadního významu (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/, § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

V ústavní stížnosti stěžovatelka obšírně popsala průběh řízení před soudem, jmenovitě v něm vydaná rozhodnutí, a podrobila je kritice jak z hlediska dodržení zákonem stanovených procesních pravidel tak správnosti výkladu a aplikace hmotného práva. V obou směrech především tvrdila porušení zásad spravedlivého procesu.

Stěžovatelka postupně namítala 1/ odnětí svému zákonnému soudci, jestliže usnesení Nejvyššího soudu bylo vydáno senátem 32 Odo, ačkoli její dovolání dovolací soud "ještě dne 23. 9. 2005" vedl pod sp. zn. 33 Odo 549/2004, 2/ že soudy dospěly k nesprávnému závěru ohledně neplatnosti předmětných smluv, jelikož naopak "určitost a srozumitelnost" lze dovodit z nesporného faktu, že "na základě těchto údajně neplatných a nesrozumitelných smluv o obstarání věci bylo opakovaně a oboustranně plněno", aniž by některý z účastníků co do "srozumitelnosti a přesnosti obsahu smluvních ujednání" uplatnil jakékoli námitky, 3/ že na předmětný smluvní vztah dopadá ustanovení § 261 odst. 6 obch. zák., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 370/2000 Sb., v důsledku čehož se promlčení mělo spravovat příslušnými ustanoveními občanského zákoníku, na jejichž základě je žalobcův nárok promlčen, a konečně 4/ že povinnost podmiňující žalobcův nárok v podobě vydání určitých písemností nepředstavuje bezdůvodného obohacení, k němuž na straně žalobce došlo; soudy podle jejího názoru měly za žalobci "předané, resp. využité ekonomické analýzy" (vtělené do těchto listin) přiznat peněžitou náhradu.

Ve vyjádřeních k ústavní stížnosti (jež byla stěžovatelce intimována) daly obecné soudy najevo, že svá rozhodnutí pokládají za věcně správná; poukazovaly na to, že s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti se již dříve (v jimi vedených řízeních) vypořádaly, a uzavřely, že ústavní stížnost nepokládají za důvodnou.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Jinak interpretace podústavního práva je svěřena soudů obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodování je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

O nepřípustné ústavněprávní konsekvence by se jednalo rovněž v případě, že soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování (§ 120 a násl. o.s.ř.), nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a rozpor s požadavky ústavnosti (spravedlivého procesu) je dán také tehdy, když odpovídající skutková zjištění soudy řádně (srozumitelně a přesvědčivě) v rozhodnutí nezdůvodnily (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další). Co do hodnocení provedených důkazů platí, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné.

K uvedenému lze připomenout, že ačkoli aplikované zásady ústavněprávního přezkumu se vztahují k soudnímu procesu ve všech jeho konkrétních aspektech, neznamená to, že ústavněprávní relevanci má každá jeho dílčí jednotlivost sama o sobě; naopak tomu odpovídá požadavek, aby konkrétní vada či nesprávnost byly posouzeny (kromě reálného vlivu na výsledek sporu) z hlediska ústavněprávního rozměru ve vztahu k celému řízení, tj. aby bylo hodnoceno, zda soudní řízení bylo (či nikoli) "spravedlivé jako celek", v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Ne vždy existence určitého procesního nedostatku "musí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny" (srov. kupříkladu rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 583/99, IV. ÚS 259/2000, III. ÚS 639/02, III. ÚS 474/04 a IV. ÚS 679/05).

Posuzována z vyložených hledisek stěžovatelčina ústavní stížnost neobstojí.

Ad 1/ Podle článku 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (sp. zn. III. ÚS 232/95, III. ÚS 230/96, III. ÚS 200/98, III. ÚS 293/98, III. ÚS 29/01 a IV. ÚS 307/03) dospěl k závěru, že součástí základního práva na zákonného soudce je též - jako garance proti možné svévoli - zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů.

Respektování určitého, předem daného rozvrhu práce, z něhož lze určit, který senát bude příslušný v dané věci, je Ústavní soudem chápáno jako jedna ze základních záruk realizace základního práva na zákonného soudce (sp. zn. I. ÚS 545/02).

Není činěno sporným, že rozhodný rozvrh práce Nejvyššího soudu pro období od 1. 1. 2004 - 31. 12. 2004 stanovil, že o dovoláních v obchodních závazkových věcech rozhoduje senát č. 32 Odo.

Porušení tohoto pravidla rozhodného rozvrhu práce stěžovatelka ani netvrdila, natož aby bylo shledáno.

Ústavní soud nemá důvodu pochybovat o informaci obsažené ve vyjádření Nejvyššího soudu, že věc byla původně přidělena senátu č. 33 Odo jen administrativní chybou; že byla zjednána náprava postupy, které rozvrh práce předjímá (a sama stěžovatelka zmiňuje), zpochybněno není rovněž, stejně jako veřejná přístupnost tohoto dokumentu.

Z toho plyne, že bylo (zhodnocením předmětu sporu) objektivně a předem, resp. při nápadu věci seznatelné, který senát (soudci) jsou povoláni stěžovatelčinu věc projednat a rozhodnout, přičemž právě ti, kteří byli takto určeni, byť po provedené korektuře v rejstříkovém zápisu, věc vskutku projednali a rozhodli.

Je pak zjevné, že ústavněprávní institut zákonného soudce (jeho vyložený smysl a účel) dotčen nebyl.

Ad 2/ Bylo již řečeno, že kategorie správnosti není finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu; tím je až kriterium ústavnosti.

Přitom platí, že interpretace smluv jako projevu autonomní úpravy soukromoprávních vztahů je zásadně úkolem obecných soudů (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 546/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, č. 12, s. 107; sp. zn. III. ÚS 232/05, III. ÚS 14/06); zásah Ústavního soud je namístě až v případech excesivních, zejména zřejmých rozporů mezi tím, co bylo zjištěno, a závěry o právech a povinnostech, jež byly ve smlouvách zakotveny, resp. z nich vyplývají.

Důsledek neplatnosti právního úkonu se ustanovením § 37 odst. 1 obč. zák. váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li nejistý jeho obsah, to jest - mimo případy, kdy vůbec chybí určitá vůle - když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit, a je nesrozumitelný, jestliže jednající nedosáhl - vadným slovním nebo jiným zprostředkováním - jasného vyjádření této vůle. Vůle, vtělená do právního úkonu, je projevena určitě a srozumitelně, je-li výkladem objektivně pochopitelná, tj. jestliže typický účastník v postavení adresáta úkonu může tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu přiléhavě vnímat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1032/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998, pod číslem 1 přílohy; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný pod č. 35 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 967/99 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003).

Obecné soudy dospěly k závěru, že účastníky uzavřené smlouvy - co do vymezení předmětů příslušných plnění - uvedeným požadavkům neodpovídaly.

Přitom vymezení předmětu a doby obstarání patří mezi podstatné náležitosti smluvního typu, jímž je smlouva o obstarání věci dle § 733 obč. zák. (srov. Bičovský, J., Fiala, J., Holub, M.: Občanský zákoník. Poznámkové vydání s judikaturou a literaturou, Praha: Linde 2005, s. 713; Švestka, J., Jehlička, O., Škárová, M., Spáčil, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, 10. vydání, Praha: C. H. Beck 2006, s. 1310).

Při výkladu projevu vůle podle § 35 odst. 2 obč. zák. sice lze na vůli smluvních stran usuzovat mj. i z jejich následného chování, pokud to povaha věci připouští (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 22 Cdo 130/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1291/2003), nemusí však tomu tak být vždy; především platí, že výkladem nelze již učiněný projev vůle doplňovat, měnit či dokonce nahrazovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, uveřejněný pod č. C 1627 ve svazku 23 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).

Dotčené smlouvy ve svých čl. 2.2 ve spojení s čl. 4.4. odkazují na zvláštní písemné dodatky (později neuzavřené, resp. nedoložené), které měly určit, v jaké "bonitě, formě a termínech" budou "informace předány". Je sice pravdou, že "uzavření dodatku v ústní formě ke smlouvě uzavřené v písemné formě neznamená automatickou neplatnost tzv. smlouvy hlavní", rozhodné v dané věci však je, že je přípustné uzavřít smlouvu zčásti písemně a zčásti ústně, jen není-li zákonem předepsána nebo smluvena forma písemná, což se vztahuje i na případné její "dodatky", jak správně uvažovaly obecné soudy.

Závěry obecných soudů nelze kritizovat ani poukazem na princip prevence dovozovaný z § 43 obč. zák. Jelikož je smlouva dvoustranný (popř. vícestranný) projev vůle účastníků, dopadá tento princip na obě smluvní strany; kdo do smluv problematická ustanovení zakotvil, však zjištěno nebylo. Ostatně nejde o možnost rozdílného výkladu, nýbrž o nemožnost zjistit skutečnou vůli účastníků vůbec.

Prvotně (viz spis, č. l. 36) stěžovatelka neplatnost smluv výslovně připouštěla ("s názorem žalobce lze souhlasit pouze částečně - je pravdou, že došlo ke vzájemnému plnění na základě neplatných smluv, není však pravdou, že je potřebné použít čtyřletou promlčecí lhůtu").

Stěžovatelka též namítla, že soud prvního stupně opomenul návrh svědeckého výslechu ing. T. F.; ve svém vyjádření tento důkazní návrh učinila "k záležitostem provádění analýz" (spis, č. l. 49), avšak při jednání před soudem prvního stupně již jej ani v návaznosti na poučení dle ustanovení § 119a o.s.ř. neuplatňovala (spis, č. l. 74). S touto námitkou se pak vypořádal odvolací soud, když konstatoval, že výslech se jevil nadbytečným, neboť byl navržen bez konkrétního tvrzení, k čemu by měl být svědek vyslechnut. Ne vždy je nezbytné se výslovně vyjádřit, jestliže důvody neprovedení důkazu jsou zcela zjevné z celkového kontextu postupu soudu při dokazování a dosažených výsledků (srov. sp. zn. II. ÚS 517/99, III. ÚS 50/06).

Z obsahu napadených rozhodnutí tedy nelze dovodit prima facie, že by obecné soudy shora uvedené zásady hodnocení právních úkonů z hledisek ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. (určitosti předmětu dotčenými smlouvami sjednaných plnění) pominuly. Ústavněprávně relevantní zjištění zjevného vybočení z výkladových (aplikačních) standardů soudní praxe či z obecného racionálně konzistentního rámce k dispozici není; soudy přijaté závěry jsou zakotveny v přiměřených skutkových zjištěních a jsou i adekvátně odůvodněny.

Ad 3/ Spornou učinila stěžovatelka také právní otázku počátku a délky promlčecí doby pro práva z bezdůvodného obohacení.

V rozsudku ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, částce 3/2004 pod č. 26), Nejvyšší soud vyložil, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu a poukázal i na právní názor vyslovený Ústavním soudem v nálezu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 140/99 (uveřejněnému ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 15, ročníku 1999, dílu I. pod číslem 101), v němž Ústavní soud uzavřel, že rozhodující pro řešení otázky, který právní předpis je nutno použít (při posuzování promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení), je podstata společenského vztahu, v němž podnikatel vystupoval. Vznikne-li ve vztazích mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, řídí se promlčení práva na jeho vydání právní úpravou obchodního zákoníku (R 26/2004 výše, srov. též sp. zn. III. ÚS 208/06). Totéž platí i ohledně bezdůvodného obohacení, jež vzniklo plněním z neplatného právního úkonu (§ 451 odst. 2 obč. zák.), jestliže i zde lze (byť) neplatným úkonem identifikovat "podstatu" společenského (právního) vztahu, o který jde.

Neobstojí proto ani názor stěžovatelky, že při posouzení této otázky soudy pochybily již v rovině podústavního práva

Ad 4/ Konečně ústavněprávně relevantní pochybení nelze obecným soudům vytýkat ani v otázce "skutečně plného vrácení toho, co bylo ze strany stěžovatele poskytováno" (§ 457, § 458 odst. 1 obč. zák.), a to především proto, že jim nelze upřít, že při jejím posouzení nevybočily ze zákonem určeného procesního rámce.

Žalobě vycházející ze synalagmatického právního vztahu (§ 457, § 560 obč. zák.) lze vyhovět jen tehdy, zahrnuje-li právě to zákonu odpovídající plnění žalobce, jímž je požadované plnění žalovaným podmíněno. Je proto součástí obrany žalovaného účinně namítnout, že konkrétní plnění, jímž žalobce podmínil uplatněný nárok, naopak ustanovením § 458 odst. 1, 2 obč. zák. neodpovídá. Právě tak postupuje nyní stěžovatelka v ústavní stížnosti, jestliže tvrdí, že vydání určitých listin není "vším, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením", resp. že naturální plnění není "dobře možné", a proto měla být "poskytnuta peněžitá náhrada" (§ 458 odst. 1, věta druhá, obč. zák.). Nelze však přehlédnout, že tento argument předpokládá adekvátní skutkové tvrzení, totiž že listiny, navržené žalobcem k vzájemnému plnění, předmět stěžovatelkou poskytnutého plnění nevystihují, jelikož to bylo žalobcem "zkonzumováno", neboť jím byly "informace", jež dříve ve své podnikatelské činnosti použil.

Koherentně tomu, že stěžovatelka před soudem prvního stupně nevznesla námitky proti žalobkyní identifikovanému vzájemnému plnění, neuplatnila (a to - jak je uvedeno výše - přes poskytnuté poučení podle § 119a o.s.ř.) ani skutková tvrzení, jež by byla způsobilá vytvořit základ pro později, v odvolacím řízení, vznesenou právní námitku v podobě kolize žalobního návrhu s požadavky uvažovaných ustanovení § 458 odst. 1, 2 obč. zák.

Pro odvolací řízení, jež je ovládáno principy tzv. neúplné apelace, je pak příznačné, že zvláštnímu režimu je zde podrobeno hodnocení tzv. novot, tj. skutečností nebo důkazů, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně; platí, že na nich není přípustné - až na výjimky (podle § 205a odst. 1 písm. a/ až f/ o.s.ř.) - řádný odvolací důvod založit (§ 205 odst. 2 o.s.ř.).

Tomu odpovídá, že nelze než přisvědčit dovolacímu soudu, jestliže za uvedených okolností vyložil, že v odvolacím řízením již nebylo možné uvažovanou námitku stěžovatelky efektivně (z pohledu jejího právního názoru) prověřit.

Procesní postup, který uplatnil odvolací soud, když k námitkám uplatněným až v odvolání nepřihlédl (§ 205a o.s.ř.), nepřípustné ústavněprávní konsekvence tedy nezakládá rovněž.

Ústavní stížností napadené usnesení dovolacího soudu se - tím - v rozhodovacích důvodech liší od jiného rozsudku Nejvyššího soudu v obdobné věci (ze dne 16. 5. 2006, č.j. 32 Cdo 694/2005-164), na který se stěžovatelka odvolává.

Lze proto shrnout, že z hlediska vyložených principů ústavněprávního přezkumu existence relevantního zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložena nebyla, a tento závěr lze mít za zřejmý; v obecné rovině lze dodat, že stěžovatelka především pomíjí, že Ústavní soud nepředstavuje další přezkumnou instanci v režimu obecného soudnictví.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Vzhledem k tomuto výsledku řízení o ústavní stížnosti pozbývá logicky podkladu potřeba věcně reagovat na stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí a na žádost o projednání mimo pořadí, v němž došla, a netřeba zde ani zvláštního (negativního) výroku.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2007

Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu