III.ÚS 3694/17 ze dne 6. 2. 2018
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele K. D., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou, sídlem Bašty 413/2, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. září 2017 č. j. 58 Co 296/2017-266, a 1) nezletilého T. D., zastoupeného Městským úřadem Uherský Brod, sídlem Masarykovo náměstí 100, Uherský Brod, a 2) R. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva uvedeného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a že bylo porušeno jeho právo na ochranu rodičovské výchovy a péče garantované čl. 32 odst. 4 Listiny, čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále právo na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

2. Usnesením Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 17. 8. 2017 č. j. 15 Nc 1021/2016-237 bylo nařízeno předběžné opatření opravňující stěžovatele jako otce nezletilého vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") stýkat se s nezletilým od 20. 8. 2017 od 18 hod. do 1. 9. 2017 do 18 hod. a od 1. 9. 2017 nadále vždy každý sudý víkend v roce od pátku 17 hod. do pondělí 7.30 hod.

3. K odvolání vedlejší účastnice (dále jen "matka") Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením změnil usnesení okresního soudu tak, že se stěžovatelův návrh zamítá, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Neshledal totiž, že by byla dána naléhavá potřeba zatímní úpravy, neboť styk stěžovatele s nezletilým probíhá.

II.
Stěžovatelova argumentace

4. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud bez relevantního důvodu odmítl poskytnout ochranu jemu, jakož i zájmům nezletilého, když mu fakticky zabránil ve styku s nezletilým. Ve svém návrhu uvedl, že nemá jiný zájem, než nezletilého pravidelně vídat, a že styk s nezletilým nemůže záviset na dobré vůli matky, která mu bránila, čímž narušovala citové pouto mezi ním a nezletilým. To se mělo projevit na psychickém stavu nezletilého, který má k němu silný vztah. Bude-li styk ponechán jen na vůli matky, tak mu nezletilého nebude vydávat vůbec, čímž dojde k nenapravitelné újmě. Tyto skutečnosti byly v řízení dostatečně osvědčeny. Stěžovatel se proto s názorem okresního soudu "stran důvodnosti prozatímní úpravy" ztotožnil.

5. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil nezbytnost výchovného otcovského prvku pro harmonický psychický rozvoj dítěte s tím, že je nepochybně v zájmu dítěte, aby s ním v takto mladém věku neztratit kontakt, a dále že předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit rodiči, který s dítětem nežije, pravidelný a co nejširší kontakt. Krajský soud nerespektoval zásadní požadavky na ochranu zájmů dítěte i práva jednoho z rodičů, přičemž jeho postup je též v rozporu s pravidly a zásadami obecně judikovanými Ústavním soudem, tj. rovností rodičů a ochranou nejlepšího zájmu dítěte.

6. Kromě toho krajský soud pochybil, když se nevypořádal s jím tvrzenými skutečnostmi, pouze fakticky shrnul předchozí řízení a podání účastníků a konstatoval, že v současné době je - de facto na základě dohody rodičů - styk realizován, byť ne v požadovaném rozsahu, a tak nehrozí ztráta přirozeného kontaktu stěžovatele s nezletilým. Toto je jediné právní hodnocení otázky, zda je (pozn.: zřejmě úprava styku předběžným opatřením) namístě s ohledem na rizika odcizení nezletilého a realizaci rodičovského práva. Krajský soud zde vytváří ničím nepodepřenou domněnku, že styk je realizován na základě dohody rodičů. Žádná taková dohoda není a nebyla realizována, matka odmítala nezletilého předávat, případně jen když o tom sama rozhodla, a on (stěžovatel) neměl možnost se styku domoci. Návrh podal proto, aby nebyl vystaven obstrukcím ze strany matky. V souvislosti s tím stěžovatel namítl i nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku, jenž měl spočívat v tom, že se krajský soud nezabýval relevantními skutečnostmi, přičemž mu vytkl, že fakticky akceptoval stav, kdy matka je absolutním arbitrem toho, zda a kdy se smí stýkat s nezletilým, což má představovat bezprecedentní zásah do jeho práv.

7. K tomu stěžovatel dodal, že nemá jinou možnost rychle a efektivně se domoci řádného, pravidelného a vymahatelné styku, když matka mu fakticky styk neumožňuje, a pokud ano, tak jen náhodně, nepravidelně a bez předem stanovených pravidel. Takový stav není vyhovující ani z pohledu nezletilého, neboť by měl vědět, kdy a na jak dlouho s ním bude trávit svůj čas, přičemž nemůže být obětí vrtochů matky a jejím rukojmím při jednání s ním (stěžovatelem). Nařízení předběžného opatření by nebylo nezletilému na újmu, není ani zásahem do práv matky.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný k dispozici neměl; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

10. Ústavní soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Krajský soud řešil otázku, zda v souzené věci vskutku vyvstala naléhavá potřeba prozatímně upravit poměry účastníků řízení na základě předběžného opatření, načež dospěl k závěru, že tento předpoklad naplněn nebyl, neboť styk mezi stěžovatelem s nezletilým fakticky probíhá, a není ani namístě stávající dobu styku rozšiřovat, kdy otázka jeho přiměřenosti bude předmětem řízení k návrhu některého z rodičů (ledaže by péče o nezletilého byla realizována jejich střídavou péčí).

12. Stěžovatel s tímto závěrem vyslovil nesouhlas, a byť v ústavní stížnosti tvrdil, že mu matka ve styku s nezletilým bránila ("odmítala nezletilého předávat otci"), z jeho vyjádření lze vyvodit, že tento styk ve skutečnosti pravidelně probíhal, stěžovatel však nechtěl být závislý na dohodě s matkou. To koresponduje i s obsahem soudního spisu vedeného okresním soudem, který si Ústavní soud vyžádal. Z něho totiž plyne, že styk s nezletilým se realizoval každý druhý víkend v měsíci, a to již od 1. 9. 2016, spíše výjimečně se neuskutečnil z důvodu na straně matky (viz stěžovatelova výpověď na jednání ze dne 26. 6. 2017 na č. l. 205). Samotný návrh na vydání předběžného opatření (č. l. 218 a násl.) stěžovatel odůvodnil (mj.) tím, že od září 2016 neprobíhá styk v dosavadním širším rozsahu, a proto (mj.) navrhl, a to nad rámec styku, jak byl aktuálně realizován, aby na základě předběžného opatření byl oprávněn se stýkat s nezletilým ještě každou středu od 15 hod. do čtvrtka 7.30 hod. Matka se k návrhu na nařízení předběžného opatření vyjádřila (viz č. l. 232 a násl.) obdobně jako otec, tedy že se styk uskutečňuje ve zmíněném rozsahu, a naopak upozornila, že otec ne vždy možnosti styku využil; stěžovatelův požadavek na rozšíření styku pak odmítla s tím, že by to bylo pro nezletilého příliš zatěžující. Možno zmínit i zprávu orgánu sociálně-právní ochrany dětí (č. l. 230), dle níž se bez mediace rozšíření styku nedoporučuje a nezletilý se vyjádřil v tom smyslu, že mu současný stav vyhovuje. Soud prvního stupně sice k návrhu stěžovatele předběžné opatření shora označeným usnesením nařídil, styk však stěžovateli nad rámec stávajícího (faktického) stavu nerozšířil. Toto usnesení pak odvoláním napadla pouze matka.

13. Z výše uvedeného plyne, že závěr krajského soudu o tom, že styk stěžovatele s nezletilým probíhal, a to na základě faktické dohody rodičů, není bez opory ve spisovém materiálu. Přitom samotná otázka, zda v situaci, kdy případné rozhodnutí bude v zásadě jen odrážet stávající stav, existuje (naléhavá) potřeba zatímně upravit poměry účastníků řízení, je na úvaze obecných soudů; z hlediska ústavnosti je podstatné, zda se daná úvaha s ohledem na okolnosti případu nejeví jako zjevně nepřiměřená ("extrémní"), a k takovému závěru Ústavní soud nedospěl.

14. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. února 2018


Jan Musil v. r.
předseda senátu