III.ÚS 377/01 ze dne 13. 12. 2001
N 197/24 SbNU 481
K právu na obhajobu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti podanou
J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To
14/01-1262, ze dne 23. 4. 2001, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 14/01-1262, ze
dne 23. 4. 2001, týkající se pouze J. K., se zrušuje.


Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení
rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 11 To 14/01, ze dne 23. 4.
2001. To s tím, že jeho vydáním bylo porušeno jeho základní právo,
a to právo na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 a následujících
Listiny základních práv a svobod (dále Listina) a v také čl. 6
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále Úmluva).

Z připojeného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích,
sp. zn. 20 T 48/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl
rozsudkem uvedeného soudu, č.j. 20 T 48/2000-1155, ze dne 10. 1.
2000, uznán vinným účastenstvím na trestném činu vydírání podle
§ 10 odst. 1 písm. b) trestního zákona k § 235 odst. 1 trestního
zákona (dále tr. zák.) a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí
svobody v trvání 1 roku. Skutkově šlo o to, že stěžovatel v říjnu
1999 požádal T. T., aby sehnal někoho, kdo pod pohrůžkou fyzického
násilí přinutí V. P. ke změně chování ve sdružení - firmě D., aby
se zdržel jednání, které by mohlo vést k zániku tohoto sdružení
a za tuto službu nabídl částku 100.000,- Kč. Tehdy, posléze
spoluobžalovaný T., sjednal další dva muže, kteří nakonec P.
zavraždili a od T. obdrželi částku 20.000,- Kč, kterou mu předtím
předal stěžovatel. Ten se v průběhu celého trestního řízení hájil
tím, že souhlasil s jistou formou postrašení, která byla nabízena
T., později uvedl, že s takovým postupem nesouhlasil vůbec, když
vztahy s poškozeným ve firmě se urovnaly a vůbec už nenabízel
žádné peníze, když poukazoval i na absenci motivu jednání, které
mu bylo kladeno za vinu. Dodal, že soud I. stupně potom uvedený
rozsudek vybudoval v zásadě na výpovědích a tvrzeních pouze T. T.
a jednání stěžovatele kvalifikoval jako účastenství dle § 10 odst.
1 písm. b) tr. zák. (návod) na trestném činu vydírání dle § 235
odst. 1 tr. zák. Nutno připomenout, že obžaloba stěžovatele od
samého počátku trestního řízení vedeném proti němu jej vinila
z účastenství (návodu) k trestnému činu vraždy dle § 219 odst. 1,
odst. 2 písm. h) tr. zák. - tedy ke spáchání uvedeného trestného
činu ve snaze získat majetkový prospěch. Ke změně právní
kvalifikace vedlo nalézací soud to, že provedenému dokazování
odpovídalo právě a pouze uznání na vinu z účastenství (návodu) na
trestném činu vydírání dle § 235 odst. 1 tr. zák. V tomto směru
vycházel z výpovědí spoluobžalovaného T., které v podstatě jako
jediné měly navrhovatele usvědčit alespoň v tom směru, že
navrhovatel minimálně v další osobě vzbudil rozhodnutí a úmysl
zasáhnout vůči poškozenému s tím, že ten takto bude donucen
k určitému jednání či zdržení se určitého jednání. Další svědecké
výpovědi potom (stran poměrů-vztahů) ve firmě D. svědčí zčásti
tvrzení navrhovatele, zčásti nikoli. Stejná situace byla shledána
nalézacím soudem i při zjišťování ohledně případně nabídnutých
peněz navrhovatelem za požadovaný postup vůči poškozenému.
Nalézací soud nakonec dospěl k závěru, že útok byl proveden
z podnětu navrhovatele a byť došlo k excesu z toho, k čemu byl
návod směřován, z hlediska zásady akcesority účastenství dospěl
k závěru, že se navrhovatel posuzovaného deliktu dopustil. Proti
uvedenému rozsudku se odvolal navrhovatel. V důvodech svého
odvolání poukázal zejména na absenci motivu svého jednání, kdy se
prokazatelně s poškozeným domluvil na dalším fungování jejich
společné firmy dále, že případné násilí na poškozeném (ať už
jakéhokoliv druhu či intenzity) by vedlo k rozpadu firmy, což by
prokazatelně poškodilo, a to v každém případě zájmy navrhovatele,
když právě pro činnost firmy byla osoba poškozeného velmi
důležitá. Pokud v určité fázi vzájemných vztahů uvažoval
navrhovatel o odchodu ze společné firmy neměl zřetelně žádný důvod
na poškozeného jakkoli působit. Poukázal na to, že jedině výpověď
spoluobžalovaného T. měla navrhovatele usvědčovat a v tomto směru
poukázal na její nevěrohodnost z hlediska její změny, vzájemně si
odporujících údajů i nedobrý vztah T. k poškozenému. Věnoval se
i svědeckým výpovědím o atmosféře ve firmě D., o vztahu
navrhovatele i poškozeného a zdůraznil, že nezaujatí svědci
(pracovníci firmy) vypověděli o tom, že v kritické době se vztahy
mezi oběma urovnaly a uklidnily, když svědecké výpovědi příbuzných
poškozeného jsou ovlivněny právě oním příbuzeneckým vztahem.
Uzavřel, že v důsledku provedeného dokazování nebyly shledány
jednoznačné a nepochybné důkazy, na kterých by soud mohl vybudovat
své závěry o vině (a to i návodem k trestnému činu vydírání dle
§ 10 odst. 1 písm. b) k § 235 odst. 1 tr. zák.), a proto také (při
užití zásady in dubio pro reo) navrhl, aby byl obžaloby zproštěn.
O podaném odvolání rozhodoval Vrchní soud v Praze, který svým
rozsudkem, č.j. 11 To 14/01-1262, v důsledku odvolání, které podal
také státní zástupce napadený rozsudek zrušil a dle § 259 odst.
3 tr.ř. nově rozhodl tak, že navrhovatele uznal vinným
účastenstvím na tr. činu vydírání dle § 10 odst. 1 písm. b) tr.
zák. k § 235 odst. 2 písm. b) tr. zák. a uložil mu přísnější
trest. Odvolání navrhovatele i dalších obžalovaných, jako
nedůvodná zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí především odkázal
na správná skutková zjištění učiněná soudem I. stupně a poukázal
v tomto směru na důvody obsažené v rozsudku tohoto soudu s tím, že
ty byly vyloženy v souladu s ust. § 125 tr.ř. Odvolací soud se
věnoval i námitkám navrhovatele uplatněných v podaném odvolání
a dospěl k závěru, že navrhovatel je usvědčován podrobnou výpovědí
tehdy spoluobžalovaného T. V tomto směru poukázal i na výpovědi
samotného navrhovatele i na výpovědi skupiny svědků, kteří se
vyjadřovali ke vztahům, navrhovatele i poškozeného v označené
firmě. V důsledku uvedených skutečností pak dospěl k závěru, že
jednání navrhovatele vykazovalo všechny znaky skutkové podstaty
účastenství na trestném činu vydírání dle § 10 odst. 1 písm. b)
tr. zák. k § 235 odst. 1, 2, písm. b) tr. zák. tedy, že
navrhovatel se dopustil uvedeného činu nejméně se dvěma osobami.
Dovodil (ve stručnosti), že se jednalo o osoby tři, když s T.
přímo jednal a o dalších (P., N.) věděl, a to o jejich účasti
a úloze v celém kriminálním plánu, když tuto vědomost měl od
T., s jejich rolí souhlasil a také dokonce slíbil a poskytl
peníze. Jednání navrhovatele tak prokazatelně směřovalo k tomu,
aby u T. vzbudilo rozhodnutí uskutečnit útok proti poškozenému
a útok byl také uskutečněn (byť došlo k excesu nad míru toho, co
navrhovatel u T. "objednal").

Proti označenému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal
navrhovatel ústavní stížnost s tím, že jeho vydáním i postupem,
který mu předcházel byla porušena navrhovatelova základní lidská
práva obsažená v čl. 36 a následující (bez bližšího označení)
Listiny a poukázal rovněž bez bližšího označení na čl. 6 Úmluvy.
V odůvodnění podané ústavní stížnosti znovu poukázal na absenci
jakéhokoliv motivu, který by jej k uvedenému jednání přiměl
a zdůraznil, že byl shledán vinným a odsouzen pouze na základě
výpovědi spoluobžalovaného T., který jako obviněný mohl lhát
v rámci své obhajoby, když nebyla nijak prokázána vědomost
navrhovatele, že T. bude jednat za pomocí dalších osob. Odkázal
dále na argumentaci vedenou v rámci svého odvolání před obecnými
soudy s tím, že odvolací soud, aniž by provedl jakékoliv
dokazování, které by podpořilo jím posléze vyslovené závěry jej
uznal vinným jako návodce k trestnému činu vydírání dle § 235
odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Znovu zdůraznil, že za daného
stavu ve věci provedeného dokazování měly soudy akceptovat zásadu
"v pochybnostech ve prospěch" a tomu přiměřit své rozhodnutí.
Poukázal i na to, že svým postupem mu odvolací soud odepřel právo
na spravedlivý proces, když rozhodl svým rozsudkem (uznal ho
vinným těžším trestným činem než soud I. stupně), nahradil tak
rozhodnutí soudu nalézacího, rozhodl konečně, bez možnosti
navrhovatele se s ohledem na takto vzniklou situaci bránit dalším
opravným prostředkem. Má za to, že odvolací soud takto rozhodl
jako de facto soud I. stupně, avšak právě bez další možnosti
takové rozhodnutí přezkoumat. Je přesvědčen, že uvedeným postupem
bylo zasaženo v dané věci jeho právo na spravedlivý proces (čl.
36 Listiny) a citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
z označených důvodů navrhl zrušit. Při ústním jednání před
Ústavním soudem navrhla právní zástupkyně doplnit důkazní řízení
výslechem svědka J. M. (ve vztahu k ods. P.), případně i znalecký
posudek z oblasti soudního lékařství, který by znovu zaujal
stanovisko k osobě spoluods. T. z hlediska jeho psychiky, a to
i ve vztahu k věrohodnosti jeho výpovědí. Provedení takto
navrhovaných důkazů však Ústavní soud zamítl s tím, že předmětný
znalecký posudek byl již ve věci vypracován, navrhovaný výslech
svědka je nadbytečným z pohledu řízení před Ústavním soudem při
dosud provedených důkazech v projednávané věci.

Na vyžádání Ústavního soudu se k projednávané věci vyjádřil
příslušný senát Vrchního soudu v Praze, který pouze odkázal na
závěry plynoucí z odůvodnění jeho rozhodnutí, návrh (ústavní
stížnost) pokládá za zjevně neopodstatněný a jako takový, jej
navrhl odmítnout, (za užití nesprávně označeného ust. § 43 odst.
1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Vrchní státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne
16. 7. 2001 svého postavení vedlejšího účastníka v řízení vedeného
v dané věci před Ústavním soudem vzdalo.

Ústavní soud zvážil všechny skutečnosti plynoucí zejména ze
spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 20
T 48/2000, z argumentace vedené navrhovatelem i z vyjádření
vrchního soudu v Praze a dospěl k závěru, že podaná ústavní
stížnost je důvodná. Na tomto místě nutno ovšem připomenout, že je
to právě jenom hledisko ústavněprávní, které zakládá ingerenci
Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných a vycházeje
z této skutečnosti zjistil, že soud odvolací ve své rozhodovací
činnosti postupoval v rozporu s obsahem hlavy páté Listiny.
Především lze konstatovat, že ve věci bylo konáno obsáhlé
dokazování a co do jeho rozsahu Ústavní soud nemá výhrad. Výhrady
však podle přesvědčení ústavního soudu lze důvodně mít proti
hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Především ze
spisového materiálu v rámci dokazování před obecnými soudy
vyplývá, že vlastně jediným usvědčujícím důkazem, který byl soudy
bezvýhradně akceptován jsou výpovědi spoluobžalovaného T. Ten
jediný uvedl, že navrhovatel byl aktivní do té míry, že jej
nabádal (nutil) k tomu, aby vůči poškozenému zasáhl razantním
způsobem i za účasti dalších osob, včetně vyplacení odměny. Již
ohledně samotné převzaté a odevzdané odměny jsou výrazné rozpory
mezi T. a dalším spoluobžalovaným P. Navrhovatel se od samého
počátku svého trestního stíhání hájil i tím, že nikdy žádné peníze
za zákrok vůči poškozenému nenabízel. Jedině spoluobžalovaný T.
tvrdil opak, uváděl částku 100.000,- Kč a uvedl také, že mu
navrhovatel určité peníze poskytl a že tyto dalším
spoluobžalovaným předal v uzavřené obálce tak, jak je obdržel od
navrhovatele, aniž by se do obálky nebo obálek podíval. V tomto
směru vypověděl u hlavního líčení spoluobž. P., že jim T. předal
částku 20.000,- Kč, krátce po činu, a to nikoliv v obálce, ale
tak, že peníze vyndal z kapsy a učinil z nich na efekt vějíř. Za
podstatné v této souvislosti je zapotřebí vzít i vyjádření P.
(učiněné před soudem) v tom směru, že v souvislosti s dojednáváním
vraždy poškozeného nikdy nepadlo ani jediné slovo, které by
naznačovalo souvislost s navrhovatelem. Pokud vůbec někdy hovořil
o K. tak vždy se jednalo o jeho domněnky. Jednoznačně a vždy
jednal pouze s T., který chtěl "zabít" poškozeného.
Spoluobžalovaný N. potom jednoznačně uvedl, že navrhovatele ani
neznal, nikdy ho neviděl a proto také nemá smysl, aby se o něm
vyjadřoval. Dále svědek B., pracovník firmy D., uvedl, že vztahy
mezi navrhovatelem a poškozeným se uklidnily a vyjasnily, a to
právě krátce předtím, než poškozený zmizel. Potvrdil naopak, že
poškozený neměl v oblibě T., jeho přítomnost na firmě nerad viděl,
říkal, že tam nesmí. Dodal, že T. měl snadný přístup
i k fotografiím, na kterých byl zachycen i poškozený. Uvedl i to,
že zejména navrhovatel nechtěl, aby poškozený z firmy odešel,
protože by to pro firmu a její další existenci byla velká ztráta.
Svědek Š. rovněž potvrdil, že po rozepřích se nakonec navrhovatel
s poškozeným domluvili na dalším klidném chodu společné firmy.
I z jeho výpovědí je zřejmé, že poškozený se stal nezvěstným
krátce poté co se poměry ve firmě urovnaly. Je na místě uvést, že
tito svědci neměli k navrhovateli bližší vztah a je důvodné
hodnotit jejich výpovědi právě z tohoto hlediska, tedy jako
výpovědi zjevně objektivní, právě na rozdíl od skupiny svědků,
kteří ve věci rovněž vypovídali a kteří měli k poškozenému rodinný
či jinak bližší vztah. Jenom v kontextu takto nepochybně
provedených důkazů je zřetelné, že navrhovatel jistým způsobem
reagoval na návrhy T. ohledně násilného působení na poškozeného
z hledisek již uvedených. Z provedeného dokazování však zcela
určitě nevyplývá, že by to byl navrhovatel, který by v naznačeném
směru byl aktivní a zejména, že by to byl on, který jednoznačně
podněcoval T. k násilnému postupu vůči poškozenému, navíc ve
spolupráci s dalšími osobami. To plyne jen a pouze z výpovědi T.,
jiný důkaz v tomto směru podán nebyl, naopak vztahy T.
a poškozeného zjevně nebyly dobré. Provedenými důkazy byla také
nepochybně prokázána absence motivu navrhovatele, když poměry ve
firmě byly v dané době stabilizované a naopak jakákoliv ztráta
poškozeného (včetně jeho fyzické nepřítomnosti či případným
vyhrožováním) by chod firmy ovlivnila negativně, čehož si
navrhovatel zřetelně byl vědom. Jeho aktivismus z hlediska plánů
spoluobž. T. byl minimální, pokud vůbec nějaký. Z důvodů již shora
popsaných je problematická i z hlediska věrohodnosti a rozumné
návaznosti a tedy i přesvědčivosti i výpověď právě spoluobž. T.,
který na rozdíl od navrhovatele, byl z hlediska zamýšleného cíle
ve vztahu k poškozenému nepochybně velmi aktivní a cílevědomý. Je
potom přirozené, že svým vystupováním v trestním řízení vedeném
i proti němu se mohl snažit, (jak nepochybně jeho právem), míru
své viny rozmělnit. Za daného stavu řízení ve věci a dokazování
takto v něm vedeného odvolací soud, aniž by v rámci veřejného
zasedání jakkoli doplňoval (prováděl) důkazní řízení (kromě
předání dopisu a.s. Škoda a fotokopie dokladů k leasingu vozidla
Opel Kadet) rozhodl tak, že napadený rozsudek dle § 258 odst. 1
písm. d), odst. 2 tr.ř. ve výroku dotýkajícímu se navrhovatele
zrušil v celém rozsahu a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr.ř.
nově rozhodl tak, že navrhovatele uznal vinným účastenstvím na
trestném činu vydírání podle § 10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §
235 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a uložil mu přísnější
trest. Takto rozhodl při nezměněném skutkovém základu jednání
navrhovatele tak jak byl tento zjištěn soudem I. stupně, když
tento soud vycházeje tedy ze stejně zjištěného skutkového děje
jednání navrhovatele právně kvalifikoval jako účastenství na
trestném činu vydírání podle § 10 odst. písm. b) tr. zák. k § 235
odst. 1 tr. zák. Odvolání navrhovatele soud II. stupně potom jako
nedůvodné zamítl. Z odůvodnění uvedeného rozsudku zjevně plyne, že
odvolací soud neuvěřil, a to v žádném směru obhajobě vedené
navrhovatelem a naopak za nepochybná pokládal tvrzení
spoluobžalovaného T., kdy bez přesvědčivého vysvětlení rozporná
tvrzení obou v řadě případů (setkání krátce před vraždou a krátce
po ní a předání peněz, vztahy mezi poškozeným a navrhovatelem ve
firmě v době krátce před zmizením navrhovatele) hodnotí v souladu
s tvrzením spoluobžalovaného, bez ohledu na shora již řečené.
K setkání obou (v době krátce před vraždou a krátce po ní) uvedl
odvolací soud pouze to, že T. tvrdil, že mu navrhovatel předal
peníze, navrhovatel tvrdil, že mu předal T. zapomenuté klíče.
Přitom žádný další důkaz neověřil to či ono tvrzení. Ohledně
vztahu ve firmě mezi navrhovatelem a poškozeným (krátce před jeho
zmizením) potom odvolací soud uzavřel (bez jakéhokoliv bližšího
vysvětlení), že se situace ve firmě uklidnila což mělo být
důsledkem již probíhající přípravy na fyzické zastrašení
poškozeného. To přes nepochybné zjištění, že (jak již uvedeno)
nemohl mít navrhovatel žádného rozumného zájmu na tom, aby se
firma rozpadla např. i tím, že by z ní poškozený za uvažované
situace odešel. Takové úvahy jsou za daného stavu a provedených
důkazů pouze a jenom úvahami, které v provedených důkazech vskutku
oporu nemají. Na pouhých hypotézách však rozhodnutí založit nelze,
když stejným způsobem postupovaly soudy i stran hodnocení výpovědí
dalších svědků bez rozumného vysvětlení proč neuvěřily jedné či
druhé skupině svědeckých výpovědí, jak se o nich již hovořilo
výše. Konečně odvolací soud se stručným odůvodněným dospěl
k závěru, že navrhovatel naplnil všechny znaky účastenství
k trestnému činu vydírání dle § 10/1 b) tr. zák. k § 235 odst. 1,
2 písm. b) tr. zák. To s tím, že se činu dopustil až se třemi
osobami, kdy se spoluobž. T. přímo jednal a o dalších dvou
spoluobžalovaných věděl, a to nejenom o jejich účasti, ale
i o jejich úloze v celém kriminálním plánu a s jejich rolí
souhlasil, kdy jim dokonce slíbil a také poskytl peníze. Toto
tvrzení však neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Z hlediska
ústavněprávního nutno zdůraznit, že není úkolem Ústavního soudu
zasahovat do učiněných skutkových zjištění obecnými soudy a stejně
tak i do jejich hodnocení. To ovšem (jak Ústavní soud opakovaně
judikoval) pouze tehdy, jestliže skutková zjištění nejsou ve
výrazném rozporu s právními závěry z nich vyvozených.
V projednávané věci však právě takový rozpor lze nepochybně
dovodit, když jednoznačně spoluobžalovaný P. i N. uvedli, že
s navrhovatelem nikdy z hlediska inkriminovaného skutku nejenom
nejednali, ale vůbec se s ním ani nesetkali, přičemž spoluobž. N.
jej ani neznal. Znovu tedy důkazní řízení i v tomto směru odvolací
soud vybudoval pouze a výlučně na výpovědi spoluobž. T. Označená
kvalifikace jednání navrhovatele užitá odvolacím soudem tak zjevně
neodpovídá provedeným důkazům, když ani v naznačeném směru
odvolací soud ani sám žádné dokazování neprovedl. I z judikatury
soudů obecných, (např. R 37/1965 Sbírky soudních rozhodnutí), se
právem podává, že pachatel musí vědět o součinnosti dalších osob.
V dané věci však tento fakt, s ohledem na uvedené přesvědčivě
a nepochybně prokázán nebyl. Konečně je na místě i námitka
navrhovatele spočívající v tom, že za již popsaných učiněných
skutkových zjištění, která byla odvolacím soudem bez výhrad
akceptována, bylo tímto soudem shledáno, že navrhovatel naplnil
všechny znaky přísnějšího trestného činu, než bylo shledáno soudem
I. stupně. Je sice zřejmé, že formálně právně postupoval odvolací
soud v souladu s trestním řádem z hlediska ust. § 225 odst. 2
tr.ř., když žaloba vinila navrhovatele účastenstvím (návodem)
k vraždě § 10/1b) tr. zák. k § 219 odst. 1, 2, písm. h) tr. zák..
Nelze však přehlédnout již označené rozhodnutí soudu I. stupně,
který kvalifikoval jednání navrhovatele jinak, když dospěl
k závěru, že ve skutečnosti navrhovatel naplnil všechny znaky
účastenství k trestnému činu vydírání dle § 235, a to v jeho
odstavci prvním. Pro absenci jakéhokoliv dokazování z hlediska
posléze učiněných závěrů soudu odvolacího tak byl navrhovatel
jednoduše postaven před konečné (změněné) rozhodnutí odvolacího
soudu, tedy bez možnosti svou obhajobu vést i směrem k úvahám
odvolacího soudu a nakonec i závěrům, ke kterým tento dospěl.
Obecně jde totiž o možnost vskutku reálné obhajoby, tedy reálnou
možnost svou obhajobu vést především i k tomu, co obžalovanému
kladeno za vinu, a to i z hlediska obsahu jednotlivých skutkových
podstat toho kterého trestného činu. Z pohledu řečeného se tak
v dané věci v posledku jedná o rozhodnutí překvapivé, když
navrhovatel v dané věci a za daného postupu odvolacího soudu
nemohl (neměl příležitost) argumentovat v rámci své obhajoby stran
své účasti (spolupráci) s dalšími spoluobžalovanými a čelit tak
možnosti svého přísnějšího odsouzení. V takovém případě odvolací
soud nemůže sám rozhodnout rozsudkem, když neprovedl žádné důkazy,
přičemž svým rozhodnutím odlišně hodnotil skutkový děj zjištěný
soudem I. stupně a dovodil nepochybnou vědomost a souhlas
navrhovatele s angažováním dalších dvou konkrétních osob. Odvolací
soud tak rozhodl pouze na základě jiného hodnocení důkazů soudem
I. stupně, aniž by mu však věc vrátil k novému projednání
a rozhodnutí i z pohledu závěrů, ke kterým sám dospěl. Obecně
potom z hledisek již vpředu popsaných je i povinností soudu
informovat obžalovaného o podstatě obvinění proti jeho osobě
a vést důkazy svědčící proti němu tak, aby mohl řádně připravit
svou obhajobu. Každý případ, který vyvolá sebemenší pochybnosti
ohledně důkazů, musí být vykládán ve prospěch obžalovaného (tak
i judikatura Evropského soudu pro lidská práva - např. rozsudek ve
věci Barbaná Messequé a Jabardo z roku 1988, A-146). Postupem
Vrchního soudu v Praze v uvedené věci tak byl podle přesvědčení
Ústavního soudu zasažen čl. 40 odst. 3 Listiny čl. 6 odst. 3 písm.
b) Úmluvy, kdy obviněný má právo nejenom na to, aby mu byl
poskytnut čas, ale také možnost k přípravě obhajoby, kdy tuto
možnost nutno chápat i tak, že obviněný v průběhu i trestního
řízení proti své osobě vedeného před soudy má právo vědět, jakým
směrem se ubírají úvahy i odvolacího soudu při jeho rozhodování
o tom, kterém konkrétním trestném činu (všech znacích jeho
skutkové podstaty). Uvedeným postupem a rozhodnutím z něj vzešlým
tak bylo porušeno ust. čl. 40 odst. 3 Listiny i ust. čl. 6
odst. 3 písm. b) Úmluvy a v konečném důsledku i ust. čl. 36 odst.
1 Listiny, kterým je zaručeno právo navrhovatele na spravedlivý
proces.

S poukazem na uvedené tak nezbylo než rozhodnutí Vrchního
soudu v Praze týkající se výlučně navrhovatele J. K. a označené ve
výroku tohoto nálezu, zrušit.



Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. prosince 2001