III.ÚS 377/16 ze dne 26. 4. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jitky Sedlákové a 2. Milana Sedláka, obou zastoupených Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem Burešova 615/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015 č. j. 26 Cdo 1935/2015-379, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. května 2014 č. j. 11 Co 672/2013-281 a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. září 2013 č. j. 19 C 9/2011-218, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a IG Capital s. r. o., sídlem Okružní 1144, Hradec Králové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli shora označená soudní rozhodnutí, přičemž tvrdili, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), který zakotvuje ochranu vlastnického práva, a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny, týkajících se práva na spravedlivý proces, a že jím byl také porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Následně stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených soudních rozhodnutí.

3. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") byl zamítnut návrh stěžovatelů na vyloučení ideální jedné poloviny budovy rodinného domu bez čísla popisného a evidenčního, nezapsané v katastru nemovitostí, jež je postavena na pozemku parcelní č. A - ostatní plocha, jiná plocha, zapsaném na listu vlastnictví č. B pro katastrální území a obec Odry, z exekuce, která byla vedena u okresního soudu pod č. j. 53 Nc 2590/2006-7 proti povinnému Ing. Vojtěchu Juříčkovi (výrok I), a stěžovatelům bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) na nákladech řízení společně a nerozdílně částku ve výši 26 695 Kč (výrok II).

4. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 22 702 Kč, a dále rozhodl, že jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 401 Kč. Uvedené soudy vyšly z toho, že v době podpisu kupní smlouvy ze dne 12. 11. 1993, kterou uzavřeli stěžovatelé jako kupující a (v té době manželé) Ing. Vojtěch Juříček a Jitka Juříčková jako prodávající, bylo již dokončeno první nadzemní podlaží budovy, a tak šlo o samostatnou věc v právním smyslu, přičemž s ohledem na neplatnost této smlouvy se stěžovatelé nikdy nestali jejími vlastníky a vše co od této doby přirostlo, je její součástí a ve vlastnictví původních vlastníků, tzn. že stěžovatelé nemohli nabýt vlastnictví k budově originárním způsobem (tedy vytvořením nové věci).

5. Proti tomuto rozsudku stěžovatelé brojili dovoláním, Nejvyšší soud je však napadeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání je - pokud jde o věc samu - ve smyslu § 237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nepřípustné, příp. že stěžovatelé uplatnili jiný než zákonem stanovený dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a jde-li o náklady řízení, dovolání neobsahuje údaj, v čem stěžovatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jenž je jeho obligatorní náležitostí (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), zde navíc by dovolání nebylo podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

II.
Argumentace stěžovatelů

6. Ve vztahu k Nejvyššímu soudu stěžovatelé uvedli, že tento soud porušil jejich právo na projednání věci, když se i přes splnění zákonných podmínek odmítl meritorně zabývat námitkami vznesenými v jejich dovolání. To obsahovalo jasně definovanou právní otázku, při jejímž řešení soudy ustálený názor Nejvyššího soudu (plynoucí z rozsudku ze dne 5. 2. 2002 sp. zn. 22 Cdo 2534/2000 a ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. 29 Cdo 4456/2011) nerespektovaly, resp. která byla natolik specifická, že dosavadní judikatura na ni nedávala jednoznačnou odpověď. Současně odmítli, že by v dovolání zpochybňovali správnost skutkových zjištění, neboť výslovně vytkli soudům nižších stupňů nesprávné právní posouzení, konkrétně zda v daném, údajně značně specifickém případě je nutno suterén považovat za nadzemní podlaží, či nikoliv. V této souvislosti upozornili, že šlo o stavbu ve svažitém terénu, takže nebylo na první pohled jednoznačně patro, jakou její část lze považovat za nadzemní podlaží, dovolací soud však nijak nereagoval na konkrétní okolnosti a své rozhodnutí odmítnout dovolání nijak nezdůvodnil.

7. Současně stěžovatelé namítli, že ve věci rozhodovala JUDr. Pavlína Brzobohatá, která byla ve smyslu § 14 odst. 2 o. s. ř. vyloučena. Tato soudkyně byla v nedávné době soudkyní odvolacího úseku krajského soudu, a vytvořila si kladné kolegiální vazby s dalšími soudci. V takovém případě nelze zajistit požadovanou míru její nestrannosti, neboť je zde riziko jejího zájmu na zachování rozhodnutí soudu nižší instance. Námitku podjatosti přitom nemohli uplatnit, neboť Nejvyšší soud je neuvědomil o složení senátu, který o jejich dovolání bude rozhodovat, dokonce ani nevěděli, jaká spisová značka byla věci přidělena.

8. Okresní soud pak měl porušit právo stěžovatelů na spravedlivý proces tím, že postupoval vadně při výslechu svědka Ing. V. Juříčka, který s nimi jako jeden z prodávajících v roce 1993 uzavřel kupní smlouvu, na jejímž základě mělo dojít k převodu vlastnického práva k dané nemovitosti. Okresní soud označil právě toto svědectví za důležité, neboť na jeho základě (a na základě znaleckého posudku ze dne 18. 5. 1993, vypracovaného Ing. Antonínem Jakšíkem) označil za nedůvěryhodné svědky Jiřího Kabeláče a George Mazareho, kteří pracovali na stavbě rodinného domu od chvíle, kdy jej oni (stěžovatelé) začali budovat, a kteří potvrdili, že v době uzavření kupní smlouvy byla stavba rodinného domu ve stavu, kdy ještě podle judikatury Nejvyššího soudu nemohla být považována za samostatnou věc, neboť nebylo patrno ani dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Okresní soud tohoto svědka vyslechl mimo nařízené soudní jednání bez přítomnosti procesních stran, tedy v rozporu se zásadou přímosti (§ 122 o. s. ř.), a krajský soud toto pochybení nenapravil, když daný postup označil za procesní vadu, nicméně dospěl k závěru, že tato vada nemá za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S tímto závěrem stěžovatelé vyslovili nesouhlas, neboť tento důkaz měl na podobu meritorních rozhodnutí obou soudů zásadní dopad, a proto krajský soud měl povinnost tuto vadu odstranit opětovným výslechem tohoto svědka.

9. Závěrem stěžovatelé namítli, že porušení jejich práva na spravedlivý proces vedlo k porušení jejich práva vlastnického, navíc k nemovitosti určené k bydlení. Z dokazování vyplynulo, že se ve vztahu k předmětné stavbě ujali držby a začali pracovat na jejím zhotovení, byla dokončena pouze část suterénu, nikoliv prvního nadzemního podlaží, natož v rozsahu, aby bylo jednoznačně patrné jeho uspořádání, jak plyne z již zmíněného znaleckého posudku. Opačný právní výklad, který okresní a krajský soud zaujaly, tak nemá oporu v provedeném dokazování a je výsledkem chybné aplikace právního názoru Nejvyššího soudu na konkrétní situaci.

III.
Procesní podmínky řízení

10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud následně posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

12. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

13. Pokud stěžovatelé v ústavní stížnosti namítli, že z dokazování vyplynulo, že v době, kdy se stavby ujali, byla dokončena pouze část suterénu, aniž by bylo zřejmé alespoň dispoziční řešení nadzemního podlaží, jde o vyslovení nesouhlasu se skutkovými závěry obecných soudů a takto pojatá námitka opodstatněnost ústavní stížnosti (bez dalšího) založit nemůže. Skutkovou vadu ústavněprávní relevance totiž představuje až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry, jenž v procesu hodnocení důkazů vzniká zpravidla jako důsledek zjevného faktického omylu či evidentní logické chyby. Pochybení takové povahy nebylo stěžovateli výslovně tvrzeno, a ani jinak Ústavním soudem zjištěno. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů plyne, že se tyto soudy jednotlivými provedenými důkazy podrobně zabývaly, přičemž řádně vysvětlily, proč danou skutkovou verzi stěžovatelů (pokud jde o stav předmětné budovy v době, kdy se ujali její držby) odmítly.

14. S výše uvedeným souvisí námitka stěžovatelů, že postupem okresního soudu byla zkrácena jejich procesní práva tím, že se nemohli zúčastnit výslechu svědka Ing. V. Juříčka a položit mu otázky, protože byl vyslechnut mimo jednání, a krajský soud toto pochybení nenapravil. Ústavní soud však nemohl přehlédnout, že stěžovatelé v soudním řízení výslovně namítli, že tento důkaz (který podporoval skutkovou verzi protistrany) nelze v daném řízení použít, jeho provedení se však (ač zastoupeni advokátem) již nedomáhali ani v řízení před nalézacím (č. l. 214 soudního spisu), ani odvolacím soudem (srov. č. l. 232 a 277). S touto námitkou se následně krajský soud plně ztotožnil, a proto také zkoumal, zda rozhodnutí okresního soudu po skutkové stránce obstojí i bez tohoto (nepoužitelného) důkazu, načež dospěl ke kladnému závěru, jemuž Ústavní soud nemá, jak uvedeno výše, z hlediska ústavnosti co vytknout. Nutno zdůraznit, že pokud by tato námitka byla postavena tak, že odvolací soud nenapravil - ač to bylo možné - zkrácení procesních práv účastníka, k němuž došlo před soudem prvního stupně, zde konkrétně tím, že by stěžovatelům v odvolacím řízení umožnil realizovat daný procesní úkon (tj. výslech svědka), jehož provedení jim bylo v důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně odepřeno, mohlo by jít o tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. [viz David, L., a další: Občanský soudní řád, komentář, Wolters Kluwer (ČR), Praha, 2009 (in ASPI, komentář k citovanému ustanovení)], přičemž nevyčerpání daného mimořádného opravného prostředku by vedlo k závěru o nepřípustnosti této námitky (a ústavní stížnosti) ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

15. Stěžovatelé dále vytýkají soudům nižších stupňů nesprávné právní posouzení věci, přičemž poukazují na specifické okolnosti případu (které - ve stručnosti řečeno - spočívaly v tom, že stavba stála ve svahu, a první nadzemní podlaží bylo zčásti pod úrovní terénu a stropy suterénu nebyly zcela dokončeny), jež dle jejich názoru vylučují použitelnost právních závěrů plynoucích z výše zmíněné judikatury. Ve vztahu k Nejvyššímu soudu pak stěžovatelé namítli, že se náležitě nezabýval jejich dovoláním. Z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrno, že se v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, kterou stěžovatelé (v obecné rovině) akceptovali, zabývaly otázkou, v jakém okamžiku je výsledek stavební činnosti stavbou coby předmětem občanskoprávních vztahů; v tomto směru vzaly za rozhodující kritérium, že musí být jednoznačným a nezaměnitelným způsobem zřejmé alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, načež s ohledem na příslušná skutková zjištění dospěly k závěru, že tato podmínka byla splněna. Pokud stěžovatelé daný závěr zpochybňují s poukazem na specifické skutkové okolnosti, je v principu věcí úvahy obecných soudů, zda tyto shledají významné natolik, že to odůvodňuje také jiné právní posouzení (řešení), než jaké plyne z dosavadní judikatury (a zakládá tím její "nepoužitelnost"), ledaže by tato úvaha byla evidentně nepřiměřená těmto okolnostem, že by ji bylo možné označit za "extrémní". K takovému závěru však Ústavní soud v souzené věci nedospěl, ostatně v ústavní stížnosti v tomto ohledu ani není blíže argumentováno (ať již jde o vztah mezi úrovní okolního terénu a pojmem "první nadzemní podlaží", či mezi "dokončeností" stropu suterénu a "zjevností" dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží). Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, v kompetenci pouze tohoto soudu je posuzovat (v rovině podústavního práva) otázku přípustnosti dovolání (§ 239 o. s. ř.), přičemž jak patrno z odůvodnění jeho usnesení, dovolací soud v tomto rámci zkoumal, zda rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s jeho judikaturou a zda je důvod posoudit rozhodnou právní otázku jinak, z čehož mj. zřetelně plyne, že ani on nepřiléhavost právního názoru plynoucího z recentní judikatury přes stěžovateli uváděné "specifické okolnosti" neshledal.

16. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítli podjatost předsedkyně senátu Nejvyššího soudu s tím, že nemohli svou námitku podjatosti uplatnit, neboť neznali složení senátu ani spisovou značkou, pod kterou jejich věc byla u dovolacího soudu vedena. Možno podotknout, že ze soudního spisu plyne, že stěžovatelé věděli, pod jakou spisovou značkou bylo toto řízení vedeno (viz jejich podání na č. l. 368), a také měli dostatek času zjistit si složení příslušného senátu z rozvrhu práce [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 239/05 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], podstatné však je, že tuto námitku nelze považovat za důvodnou, neboť ustanovení § 14 odst. 2 o. s. ř., jehož se stěžovatelé dovolávají, míří na situaci, která je co do své povahy jiná (resp. kvalitativně nesrovnatelná) se situací, která nastala v souzené věci; k tomu nutno dodat, že ani poměr předpokládaný ustanovením § 14 odst. 1 o. s. ř., jehož použití zde spíše připadá v úvahu, nezakládá běžný kolegiální vztah mezi soudci spočívající v tom, že se navzájem znají, že pracovali či pracují u téhož soudu, nebo že přezkoumávají navzájem svá rozhodnutí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001 sp. zn. 4 Nd 114/2001, ze dne 7. 2. 2008 sp. zn. 4 Nd 19/2008, srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1999 sp. zn. IV. ÚS 23/99, ze dne 24. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 274/09). Pro úplnost ve vztahu k této námitce Ústavní soud připomíná své usnesení ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. II. ÚS 1576/15, ve kterém se sice kriticky pozastavil nad postupem (respektive pasivitou) Nejvyššího soudu ve věci tzv. akceptačních dopisů, nicméně jako neústavní tuto praxi neshledal.

17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Pokud nelze ústavní stížnost meritorně projednat, nelze ani rozhodnout o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť ten - jakožto návrh akcesorický - sdílí její osud.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu