III.ÚS 3777/15 ze dne 13. 9. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Marcely Petrošové, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Břeclav, sídlem 17. listopadu 1a, Břeclav, zastoupené JUDr. Michalem Skoumalem, advokátem, sídlem Drobného 34, Brno, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 6. října 2015 č. j. 58 Co 280/2015-128, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a 1) společnosti Stavební mechanizace CZ, s. r. o., sídlem Husinecká 903/10, Praha 3, a 2) Ladislava Sedláčka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výroku III. v záhlaví uvedeného usnesení.

2. Usnesením Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 13. 10. 2011 č. j. 6 EXE 642/2011-11 byla na základě návrhu vedlejší účastnice 1) jako oprávněné nařízena exekuce na majetek vedlejšího účastníka 2) jako povinného, a jejím provedením byla pověřena stěžovatelka.

3. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nezjistila žádný majetek povinného, přičemž vyčerpala všechny zákonné prostředky, vydala dne 11. 9. 2014 pod č. j. 160 EX 1716/11-117 zprávu o výsledku provedení exekuce, kterou doručila vedlejší účastnici 1) s poučením, že pokud ve lhůtě 20 dnů nesdělí, zda souhlasí nebo nesouhlasí se zastavením exekuce a současně nenavrhne způsob dalšího případného postupu, bude mít stěžovatelka za to, že se zastavením exekuce pro nemajetnost souhlasí. Protože vedlejší účastnice 1) na tuto zprávu stěžovatelky nijak nereagovala, rozhodla stěžovatelka usnesením ze dne 30. 4. 2015 č. j. 160 EX 1716/11-118 o zastavení exekuce (výrok I.). O nákladech exekuce bylo rozhodnuto tak, že vedlejší účastnice 1) je povinna zaplatit stěžovatelce částku 5 929 Kč (výrok II.) a vedlejší účastník 2) je povinen zaplatit vedlejší účastnici 1) částku 9 970,40 Kč (výrok III.).

4. Proti výroku II. podala vedlejší účastnice 1) odvolání, jímž namítala, že zastavení exekuce nezavinila, neboť řádnou soudní cestou získala exekuční titul a navrhla nařízení exekuce, přičemž se však stěžovatelce nepodařilo získat výtěžek. Dále uvedla, že náklady vyčíslené stěžovatelkou nebyly odůvodněny.

5. Výrokem I. usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 6. 10. 2015 č. j. 58 Co 280/2015-128 byl výrok II. usnesení stěžovatelky změněn tak, že povinnost nahradit stěžovatelce náklady exekuce byla uložena vedlejšímu účastníkovi 2), a to ve výši 5 445 Kč. Výrokem II. bylo dále rozhodnuto o změně snížení částky podle výroku III. usnesení stěžovatelky tak, že vedlejší účastník 2) je povinen nahradit vedlejší účastnici 1) náklady ve výši 3 122 Kč. Posledním výrokem III. byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici 1) náklady odvolacího řízení ve výši 1 561 Kč. Výrok III. byl krajským soudem zdůvodněn tak, že v části exekučního řízení, v níž jde o nároky soudního exekutora na náklady exekuce, je soudní exekutor účastníkem řízení a tento závěr opřel o stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 200/2005 a stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 23/06.

II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že krajský soud výrokem III. napadeného usnesení porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy, neboť ve svém rozhodnutí nerespektoval zákon a čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť porušil princip rovnosti, čl. 9 odst. 1 Listiny, neboť stěžovatelka je rozhodnutím podrobena nucené službě, čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť rozhodnutím krajského soudu je porušena ochrana vlastnického práva, a čl. 11 odst. 4 Listiny, neboť rozhodnutí krajského soudu má za následek vyvlastnění majetku stěžovatelky bez zákonné opory a bez náhrady.

7. Konkrétní pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že krajský soud jí navzdory znění exekučního řádu, který na žádném místě neuvádí, že by soudní exekutor byl účastníkem řízení, uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici 1) náklady odvolacího řízení. Stěžovatelka uvádí, že podle exekučního řádu jí jako soudní exekutorce uložit povinnost nahradit náklady exekuce nelze. V této souvislosti srovnává postavení soudního exekutora v exekučním řízení a insolvenčního správce v insolvenčním řízení. Stěžovatelka dále odkázala na usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ve věci sp. zn. 15 Co 404/2015 a na usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 2050/15, z nichž má rovněž vyplývat, že soudnímu exekutorovi nemůže být uložena povinnost nahradit náklady exekuce.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas a je k jejímu projednání příslušný. K legitimaci soudního exekutora k podání ústavní stížnosti se Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS - st. 23/06, z nějž vyplývá, že v té části exekučního řízení, kdy je rozhodováno o nákladech exekuce, je postavení soudního exekutora shodné s postavením účastníka exekučního řízení. Vzhledem k tomu, že nyní napadeným rozhodnutím bylo rozhodováno o povinnosti soudního exekutora nahradit náklady odvolacího řízení, je založena legitimace stěžovatelky k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud rovněž shledal, že ústavní stížnost je přípustná též z důvodu, že stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Podstatou stěžovatelčiny argumentace v ústavní stížnosti je její nesouhlas se závěrem krajského soudu, že i soudnímu exekutorovi lze uložit povinnost nahradit náklady odvolacího řízení úspěšnému účastníkovi.

11. K procesnímu postavení soudního exekutora v exekučním řízení se Ústavní soud již dříve mnohokrát vyjádřil, mimo jiné i ve stěžovatelkou uváděném stanovisku ze dne
12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS - st. 23/06. Z něj vyplývá, že soudní exekutor má v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Vždy je třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při výkonu pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako úřední osoba, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení. Z uvedeného stanoviska dále plyne, že ani v případě vlastního provádění exekuce, byť byla na exekutora přenesena faktická realizace části soudní pravomoci v oblasti výkonu rozhodnutí, není jeho postavení zcela shodné s postavením soudce. Exekutor je na výsledku exekuce především materiálně zainteresován a i při provádění exekuce prostřednictvím soudního exekutora jsou zásadní rozhodnutí týkající se exekučního řízení ponechána na nestranném, nezávislém a na výsledku exekuce hmotně nezúčastněném soudu. Skutečnost, že zákon - exekuční řád - přenesl některá oprávnění soudu na soudního exekutora, tedy nezakládá rovné postavení soudce a exekutora. I v nyní projednávané věci lze opět konstatovat, že pokud by tomu bylo tak, jak tvrdí stěžovatelka, nemohl by být exekutor vůbec účastníkem řízení před Ústavním soudem, a to ani v případě rozhodování soudu o nákladech řízení, neboť stát při výkonu veřejné moci není nositelem lidských práv a svobod. Byť se uvedené stanovisko primárně věnovalo interpretaci právní úpravy rozhodování o nákladech exekuce podle § 87 a násl. exekučního řádu, lze tyto závěry bez dalšího vztáhnout i na odvolací řízení, v jehož rámci oprávněný uplatňuje procesní obranu proti rozhodnutí soudního exekutora. S přihlédnutím k citovanému stanovisku Ústavního soudu lze i v nyní projednávané věci učinit závěr, že stěžovatelka byla v rámci rozhodování o nákladech odvolacího řízení účastnicí řízení a krajskému soudu nic nebránilo uložit jí povinnost nahradit vedlejší účastnici 1) náklady odvolacího řízení. Proto lze konstatovat, že postupem krajského soudu nedošlo k zásahu do žádných z ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatelky.

12. Další argumentací stěžovatelky se Ústavní soud nezabýval, neboť ve vztahu k nákladům nelze srovnávat postavení soudního exekutora v exekučním řízení a insolvenčního správce v insolvenčním řízení.

13. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že opačný přístup k nyní projednávané věci by nedůvodně zasáhl do základních práv oprávněného v exekučním řízení, jemuž by, v případě úspěchu v odvolacím řízení, nebylo možné přiznat právo na náhradu nákladů řízení, tím spíše, bylo-li podáno důvodně. Nadto je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že vedlejší účastník 1) byl nucen podat odvolání proti zjevně nesprávnému rozhodnutí vydanému samotnou stěžovatelkou, která o svých nákladech rozhodla navzdory bohaté ustálené judikatuře. I z tohoto pohledu by vůči vedlejšímu účastníkovi nepřiznání nákladů odvolacího řízení bylo zjevně nespravedlivé.

14. Postupem odvolacího soudu v nyní projednávané věci nedošlo k zásahu do práv stěžovatelky, proto byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu