III.ÚS 3795/15 ze dne 19. 4. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky KATEVO INVEST, s. r. o., sídlem Třebusice 82, Brandýsek, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou, sídlem Karlovo náměstí 10, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. října 2015 č. j. 1 Afs 70/2015-45, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2015 č. j. 46 Af 42/2013-67, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 18. prosince 2012 č. j. 7675/12-1300-200121, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka podala dne 24. 1. 1995 řádné daňové přiznání k dani z přidané hodnoty za IV. čtvrtletí roku 1994. Dne 12. 1. 1998 byla u ní zahájena daňová kontrola za totéž období. Platebním výměrem ze dne 26. 1. 1998 bylo stěžovatelce uloženo za shodné období daňové penále z důvodu pozdní úhrady daňové povinnosti. Dne 15. 10. 2003 požádala stěžovatelka o obnovu tohoto řízení. Finanční úřad v Kladně žádost zamítl rozhodnutím ze dne 9. 3. 2009; k následnému odvolání rozhodlo Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 18. 12. 2012 tak, že prvostupňové rozhodnutí potvrdilo. Stěžovatelka podala žalobu, kterou zamítl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 17. 2. 2015. Následnou kasační stížnost zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 14. 10. 2015.

2. Správní soudy se ztotožnily se závěry správních orgánů o opožděnosti stěžovatelčiny žádosti o obnovu řízení. Dle správních soudů totiž tříletá prekluzivní lhůta pro vyměření či doměření daně dle § 47 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správně daní a poplatků (dále jen "ZSDP"), počala u stěžovatelky běžet dne 1. 1. 1996, avšak byla přerušena daňovou kontrolou, proto začala dne 1. 1. 1999 běžet nová tříletá lhůta, jež uplynula 31. 12. 2001; pouze do tohoto dne mohla stěžovatelka podat žádost o obnovu řízení dle § 54 odst. 3 ZSDP. Dle soudů, žaloba, kterou stěžovatelka podala dne 14. 7. 1998 k Městskému soudu v Praze na určení neplatnosti mandátních smluv relevantních pro daňové řízení (této žalobě bylo pravomocně vyhověno soudy v roce 2008), nemohla být úkonem ve smyslu § 47 odst. 2 ZSDP a neovlivnila tedy běh objektivní tříleté lhůty. Soudy se neztotožnily ani s tím, že by v daném případě byla objektivní prekluzivní lhůta desetiletá. Nejvyšší správní soud ke kasační námitce stěžovatelky doplnil, že přerušení běhu tříleté lhůty dalšími pěti jí uvedenými úkony, namítla stěžovatelka až po žalobní lhůtě (při jednání krajského soudu), proto se krajský soud nemusel tímto žalobním bodem zabývat; navíc tyto úkony nemohly s ohledem na svůj charakter tříletou prekluzivní lhůtu přerušit.

II.
Argumentace stěžovatelky

3. Ústavní stížností ze dne 23. 12. 2015 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů a Finančního ředitelství v Praze, a to z důvodu porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

4. Uvedla, že jí správní soudy kladou k tíži, že Městský soud v Praze rozhodl o její žalobě ve věci mandátních smluv až po deseti letech, tedy v rozporu s jejím právem na rychlou a účinnou soudní ochranu práv.

5. Podle stěžovatelky byla prekluzivní lhůta v její věci desetiletá a nikoliv jen tříletá, proto žádost o obnovu řízení podala včas; poukázala (znovu) na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2008 č. j. 7 Afs 28/2008-51. Z tohoto rozsudku má vyplývat, že znění zákona je nejednoznačné, proto soudy měly v souladu se zásadou in dubio mitius vycházet ze lhůty desetileté. Dle stěžovatelky je navíc správce daně oprávněn prominout daň v případě nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových zákonů (§ 55a odst. 1 ZSDP); a stejně tak i správní soudy jsou tedy povinny volit výklad zákonné normy tak, aby co nejméně zasahovaly do práv daňového subjektu. Interpretace zákonných ustanovení soudů je extrémní natolik, že vybočuje z mezí ústavnosti.

6. Stěžovatelka údajně v řízení u krajského soudu poukázala na úkony správce daně, způsobující přerušení běhu prekluzivní lhůty a k prokázání navrhla připojení daňového spisu. Poté měla znovu připomenout tyto úkony při jednání krajského soudu dne 17. 2. 2015 a doložit je listinnými důkazy, které jsou i součástí daňového spisu. Krajský soud však dle stěžovatelky důkazní návrhy nijak nereflektoval a procesně o nich nerozhodl; dopustil se proto procesní vady s vlivem na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Nejvyšší správní soud pak v rozporu s právem na spravedlivý proces a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (dle které je nutno se vypořádat se všemi důkazními návrhy) neshledal takový postup krajského soudu jako nepřezkoumatelný. Podle stěžovatelky pokud by krajský soud navržený důkaz daňovým spisem provedl, musel by dospět k závěru, že tyto úkony přerušily běh prekluzivní lhůty. Stěžovatelka se neztotožňuje ani s názorem kasačního soudu o opožděnosti těchto žalobních námitek.

7. Stěžovatelka má dále za to, že se Finanční ředitelství v Praze i správní soudy s posuzovanou otázkou vypořádaly zcela nesprávně tím, že na tento případ aplikovaly zcela odlišný právní přepis v nesprávném znění, než byly z úřední povinnosti povinny aplikovat.

III.
Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení (nebo rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Ve věci stěžovatelky má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí správních soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Soudy vycházely z relevantních ustanovení ZSDP a právní závěry v jejich rozsudcích uvedené jsou dostatečným způsobem odůvodněny a nevybočují ani z ustáleného výkladu těchto zákonných ustanovení; správní soudy se rovněž nedopustily protiústavního procesního pochybení.

11. Argumentace stěžovatelky o tom, že se měly orgány veřejné moci (správní soudy i Finanční ředitelství v Praze) v jejím případě řídit lhůtou desetiletou a nikoliv tříletou, je jen opakovanou polemikou, ke které se již správní soudy dostatečně vyjádřily. Jejich výklad rozhodných zákonných ustanovení nelze označit za svévolný, iracionální či vybočující z rozhodovací praxe. Soudy reagovaly přiléhavě také na námitku týkající se rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2008 č. j. 7 Afs 28/2008-51; je zřejmé, a to i dle Ústavního soudu, že obsah tohoto rozsudku nelze interpretovat tak, jak to činí stěžovatelka; citovaný rozsudek naopak podporuje závěry správních soudů zaujaté ve stěžovatelčině věci. Ústavní soud ve shodě se správními soudy rovněž nevidí prostor pro aplikaci zásady in dubio mitius; znění zákonných ustanovení je jednoznačné, navíc potvrzené i soudní praxí. V případě poukazu stěžovatelky na možnost prominutí daně je zřejmé, že tímto v ústavní stížnosti jen podporovala svou argumentaci o možném jiném výkladu ustanovení § 47 odst. 1, 2 a § 54 odst. 3 ZSDP.

12. Pokud stěžovatelka opakovaně namítá, že je jí k tíži kladena délka řízení ve věci mandátních smluv, je evidentní, že tato námitka nemohla být v daném soudním řízení vyslyšena; správní soudy nemají pravomoc posuzovat délku občanskoprávního řízení a současně nemohou zvrátit zákonem stanovenou úpravu běhu objektivní prekluzivní lhůty pro vyměření daně.

13. Stěžovatelka dále brojila proti argumentaci Nejvyššího správního soudu, dle něhož poukázala na dalších pět úkonů, jež měly údajně způsobit běh nové tříleté lhůty, opožděně až při jednání krajského soudu. Ústavní soud však z vyžádaného soudního spisu zjistil, že argumentace kasačního soudu je zcela v souladu s průběhem řízení před krajským soudem. Žaloba stěžovatelky ze dne 14. 2. 2013 neobsahuje žádné zmínky (žalobní body) o tom, že by měl být běh objektivní lhůty pro vyměření daně přerušen některým z úkonů, které vyjmenovala až při jednání krajského soudu dne 17. 2. 2015. Závěr o opožděnosti těchto žalobních bodů tedy není v rozporu s obsahem soudního spisu.

14. Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv ani v tom, jak správní soudy vypořádaly její (opožděná) tvrzení a předložené listinné důkazy k otázce přerušení běhu prekluzivní lhůty předmětnými pěti úkony [a sice: 1) výzvou ze dne 30. 10. 2001, 2) rozhodnutím o neprominutí příslušenství daně, 3) potvrzením o stavu osobního účtu, 4) žádostí stěžovatelky o posečkání příslušenství daně, 5) rozhodnutím o posečkání daně a příslušenství]. Z vyžádaného soudního spisu totiž vyplývá, že krajský soud měl daňový spis ke svému spisu řádně připojen (stěžovatelka přitom sama uvádí, že součástí správního spisu jsou i její listinné důkazy) a sdělil při jednání jeho obsah; konkrétně byla k žádosti vedlejšího účastníka čtena i výzva ze dne 30. 10. 2001. Již krajský soud ve svém rozsudku vyložil (byť se jmenovitě nezabýval uvedenými pěti úkony), že úkon ve smyslu § 47 odst. 2 ZSDP musí být úkonem směřujícím k vyměření daně a musí to být úkon správce daně vůči daňovému subjektu. S tímto závěrem se pak ztotožnil rovněž Nejvyšší správní soud, který se konkrétně vyjádřil i ke stěžovatelkou namítaným pěti úkonům; k citované výzvě navíc dodal, že úkon se musí týkat předmětného (sporného) zdaňovacího období, a nikoliv odlišného zdaňovacího období. Ve věci tedy není zřejmé, v čem mělo dojít k porušení stěžovatelčiných základních práv; stěžovatelka v ústavní stížnosti konkrétní argumentaci správních soudů ani nijak nevyvrací (netvrdí, že by se výzva ze dne 30. 10. 2001 naopak týkala sporného zdaňovacího období, nebo že by její žádost byla naopak úkonem správce daně, příp. že by zbývající tři úkony směřovaly k vyměření daně). Lze tedy shrnout, že tvrzení stěžovatelky ani jí poukazované listiny zjevně nebyly v soudním řízení opomenuty; správní soudy se všemi podstatnými otázkami ve věci řádně zabývaly a své úvahy jasně a srozumitelně vyložily v napadených rozsudcích.

15. Výtka stěžovatelky, že správní soudy na její věc "aplikovaly zcela odlišný právní přepis v nesprávném znění, než byly z úřední povinnosti povinny aplikovat", je zcela obecná a nepodložená, a současně i nová a dosud neuplatněná před správními soudy. Ústavní soud není povolán k domýšlení stěžovatelčiných námitek, ani k prvoinstančnímu posuzování jejích výtek v rovině zákonnosti.

16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu