III.ÚS 3828/15 ze dne 26. 4. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Dana P. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Bělou Sedláčkovou, advokátkou, sídlem Václavská 2, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2015 sp. zn. 7 Tdo 1020/2015, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. dubna 2015 sp. zn. 6 To 25/2015 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 7. listopadu 2014 sp. zn. 9 T 40/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství v Kroměříži, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2 a odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").

2. Okresní soud v Kroměříži shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), c), d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy jej odsoudil podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na tři léta, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.

3. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně odvolání stěžovatele, podané proti všem výrokům, a odvolání státní zástupkyně, podané v neprospěch stěžovatele proti části výroku o vině a proti výroku o trestu, nadepsaným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.

4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu), odmítl.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Okresní soud v Kroměříži pro část hlavního líčení, kdy byla jako svědkyně vyslýchána poškozená Petra P. (jedná se o pseudonym) (oznamovatelka), vyloučil veřejnost, přičemž nevyhověl jeho žádosti o přítomnost dvou důvěrníků. O právu žádat přítomnost důvěrníků nalézací soud stěžovatele nepoučil, čímž porušil ustanovení § 2 odst. 13 tr. řádu. Dovozuje, že uvedeným postupem soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, zvláště když výslech poškozené se konal bez jeho přítomnosti. Podle stěžovatele tato pochybení soudu nelze v žádném případě akceptovat či zlehčovat již proto, že právě výslech poškozené představoval v podstatě jediný důkaz přímo hovořící o údajném znásilnění.

6. Stěžovatel formuluje obsáhlé námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině. Vyjadřuje názor, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť skutková zjištění soudů stojí v extrémním rozporu s provedenými důkazy a jsou výsledkem svévolného hodnocení důkazů.

7. K trestnému činu znásilnění stěžovatel poukazuje, že nalézací soud založil výrok o vině na jediném přímém důkazu - výpovědi poškozené, jejíž hodnověrnost je provedeným dokazováním vyloučena. Poškozená nebyla schopna ani blíže určit, kdy a jak se měl skutek stát, přičemž ke znásilnění mělo údajně dojít dva roky před podáním trestního oznámení, poté, co stěžovatel začal v rámci opatrovnického řízení před rozvodem usilovat o svěření dětí do své výchovy. Další přímé či nepřímé důkazy, které by podporovaly závěr o tom, že pachatelem údajného skutku byl stěžovatel, k dispozici nejsou. Nebyly zajištěny ani žádné důkazy získané na místě činu či na těle nebo oblečení poškozené. Poškozená měnila svoji výpověď, když zároveň tvrdila vzájemně si odporující průběh údajného děje. Její výpověď vyznívá zcela nepravděpodobně. Závěry soudů nepodporují ani znalecké posudky, které jen obecně poukazují na příznaky posttraumatické stresové poruchy apod. Stěžovatel se vymezuje proti postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy se kupř. "nedochovaly" záznamy o výsleších, zejména výslechu jeho nezletilého syna Jana P. (jedná se o pseudonym), který se o něm "vyjadřoval pěkně".

8. Nalézací soud dospěl ke svým závěrům pouze na základě vadných znaleckých posudků, podjatých svědků, domněnek opírajících se o nesprávnou interpretaci SMS a hovorů účelově selektovaných poškozenou a nepostihujících veškerou vzájemnou komunikaci. Soud se nevypořádal ani se stěžovatelovým argumentem, fakticky u výslechu potvrzeným i poškozenou, že mu nikdy neposlala byť i jedinou SMS zprávu, ať jí už nepíše. Poškozená byla dlouhodobě zvyklá, že frekvence stěžovatelových zpráv je četnější, je to jeho běžný způsob komunikace, kdy jako profesionální spojař posílá i v soukromí sice více zpráv, ale spíše stručnějších.

9. Dále stěžovatel poukazuje na různá procesní pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení.

10. Upozorňuje, že výslech poškozené byl proveden v rozporu se zásadou kontradiktornosti jako neodkladný a neopakovatelný úkon před zahájením trestního stíhání (srov. nález ze dne 27. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 3206/08), aniž se mu dostalo jakékoli "kompenzace", která by v řízení jeho znevýhodnění vyrovnala.

11. Dovozuje, že svědkyně PhDr. Jiřina Lukáčová vypovídala o skutečnostech, na které se vztahuje povinnost mlčenlivosti, aniž by jí byla ve vztahu ke společným dětem stěžovatele a poškozené zproštěna. Před konkretizovaným výslechem policejním orgánem tato svědkyně zproštěna mlčenlivosti v jakémkoli směru nebyla a není zřejmé, kdy došlo k zařazení předmětné písemnosti o zproštění této povinnosti, kterou stěžovatel považuje za antedatovanou, do spisu. Osoba PhDr. Jiřiny Lukáčové pak v tomto řízení vystupovala jako "troj- až čtyř- až pětijediný" subjekt. PhDr. Jiřina Lukáčová je psycholožkou poškozené Petry P. Současně od ní přijímá prováděné úklidové a jiné práce (což podle stěžovatele představuje porušení etického kodexu klinického psychologa), a je tak jakýmsi jejím zaměstnavatelem. Posléze nejprve doprovází poškozenou Petru P. k podání trestního oznámení na okresní státní zastupitelství a tomuto podání trestního oznámení je přítomna. Z obsahu spisového materiálu je zřejmé, že si ji Petra P. volí jako důvěrníka (jinak by její přítomnost u úkonu byla nepřípustná). Nicméně s odstupem několika dní PhDr. Jiřinu Lukáčovou přibírá podle § 105 odst. 1 tr. řádu policejní orgán k podání odborného vyjádření. Poté je PhDr. Jiřina Lukáčová vyslechnuta jako svědek. Z výslechu během hlavního líčení PhDr. Jiřina Lukáčová podle stěžovatele vychází jako krajně nedůvěryhodná osoba, která spolu s poškozenou Petru P. od počátku nepřípustným způsobem manipuluje s celým řízením.

12. Ostatní důkazy svědčí ve prospěch stěžovatele, ať se již jedná o svědecké výpovědi kolegů (Štěbrová, Tschöpa, Vycudilík a Wolf), nebo dokonce kolegy poškozené, kteří uvedli na pravou míru to, co dříve prezentovala. Stěžovatel dovozuje, že soudy nedocenily výpověď svědka (jeho syna) Pavla P. (jedná se o pseudonym). Přesto, když stěžovatel při hlavním líčení dne 4. 11. 2014 žádal přečtení této výpovědi, soud projevil překvapení slovy ve smyslu, proč by při vazebním zasedání byl vyslýchán svědek.

13. Stěžovatel má za to, že znalecké posudky, z nichž soudy "naprosto nekriticky" vycházely, nejsou dostatečně kvalitní. Posudky pokládá za nepřezkoumatelné, neúplné, vnitřně rozporné (stěžovateli vnitřně nekonzistentním způsobem připisují protichůdné osobní vlastnosti), terminologicky nepřesné, uplatňující nevhodné metody a fakticky neprokazující žádná negativa na straně stěžovatele. Vyznívají tendenčně proti stěžovateli již z důvodu překrucování či vynechávání podstatných zjištění. Tito znalci se přitom nevypořádali s dotazy obhajoby.

14. Obviněnému náleží právo na obhajobu, včetně obhajoby prostřednictvím obhájce, a právo na přiměřený čas pro přípravu obhajoby; požadavek na přiměřený čas k přípravě obhajoby není slučitelný s postupem, který stěžovateli a jeho obhájkyni vnutil soud.

15. V této souvislosti stěžovatel vytýká nedostatečnou možnost prostudování spisu po skončení přípravného řízení. Stěžovateli bylo upřeno právo na seznámení se s výsledky vyšetřování a prostudování celého spisu. Spis, včetně příloh a nahrávek, tak studoval fakticky pouze v průběhu necelého jednoho dne. V uvedený den stěžovatel vyslechl pouze nahrávky a přečetl 2 listy. Přesto však Okresní soud v Kroměříži neodůvodněně uvedl, že na prostudování cca 500 listů spisu měl dost času. Soud se nezabýval tím, že během prvního dne úkonu stěžovatel poslouchal nahrávky (přehrávané policejní komisařkou), jejichž délku nikterak nemohl ovlivnit, a tudíž se s listinnou částí spisu objektivně nemohl a nestihl seznámit. I zde jde o nezhojitelnou vadu, která stěžovatele diskvalifikovala, neumožnila mu seznámit se s obsahem spisu, připravit si obhajobu a řádně se hájit. Bylo tak zcela zjevně porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu.

16. Soud neopodstatněně vytkl stěžovateli, že "křivě obvinil" komisařku Policie České republiky, že do spisu založila dokument, ze kterého má vyplývat, že dne 21. 2. 2014 v 8:00 hod. měl možnost ve Vazební věznici v Olomouci prostudovat spis, že mu byl předložen celý spis a že stěžovatel a obhájkyně jej prostudovali.

17. Dne 26. 5. 2014 se k Okresnímu soudu v Kroměříži dostavila jeho obhájkyně a žádala o nahlédnutí do spisu, a také možnost seznámit se s obsahem pevného disku počítače (a případně pořídit kopie), který při předchozím hlavním líčení předložila soudu zmocněnkyně poškozené a který měl být při dalším hlavním líčení proveden k důkazu. Toto soud obhájkyni neumožnil, ačkoli zmíněný disk byl součástí spisu, a obhájkyně tak měla právo se s ním seznámit. Na pevném disku měly být soukromé soubory stěžovatele, dokumenty, které sepisoval právní zástupkyni jako podklady pro postup v opatrovnické věci a při rozvodovém řízení a majetkovém vypořádání. Pevný disk "zajistila" a prostřednictvím své zmocněnkyně předložila soudu poškozená. Podle kontroly soubory nebyly zachovány v původním obsahu. K disku neměl stěžovatel přístup, neboť se nacházel ve vazbě.

18. Závěrem se stěžovatel vyslovuje, že Nejvyšší soud dovolání odmítl, aniž by uplatněné námitky řádně hodnotil.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

19. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

20. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, pokud takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

21. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy, Listiny, Úmluvy a Paktu je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.

22. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.

23. V judikatuře Ústavního soudu bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

24. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.

25. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.

26. Základní východisko pro posouzení ústavněprávní konformity závěru o vině, které soudy učinily na podkladě výslechu poškozené Petry P., představuje zásada veřejnosti soudního řízení, jejíž význam ústavodárce zdůraznil tím, že ji zakotvil jak v čl. 96 odst. 2 Ústavy, tak v čl. 38 odst. 2 Listiny. Tento princip je základním atributem práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Zásada veřejnosti jednání chrání jednotlivce před vykonáváním spravedlnosti v tajnosti, neboť veřejnost se tak může přímo přesvědčit o tom, že soudce nejedná a nerozhoduje pod viditelným dohledem či nátlakem. Proti uvedeným zájmům pak mohou v konkrétním případě stát zájmy chráněné čl. 10 Listiny a čl. 8 Úmluvy (ochrana soukromého života), čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy (spravedlivý proces), čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy (presumpce neviny) či zájem na řádném, důstojném a nerušeném průběhu jednání. Je na soudci, aby zvážil, zda v konkrétním případě zájem na zajištění co nejširší veřejnosti řízení nemusí ustoupit některému z uvedených zájmů. K této otázce se Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 30. 3. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 2/10 (123/2010 Sb., N 68/56 SbNU 761), nálezu ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 2672/07 (N 36/48 SbNU 449) a nálezu ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3046/14, resp. v usnesení Ústavního soudu ze 14. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1418/12.

27. V dané věci není jakéhokoli argumentu proti vyloučení veřejnosti v rozsahu výslechu svědkyně Petry P., která jako poškozená měla zároveň postavení oběti trestného činu, a to zvlášť zranitelné oběti podle § 2 odst. 2 a odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů). Postup soudu prvního stupně v průběhu hlavního líčení i podle mínění Ústavního soudu nebyl svévolný a sledoval legitimní cíl, k porušení práva na veřejnost soudního řízení v daném směru tedy zjevně nedošlo.

28. Z hlediska hodnocení významu pochybení soudu prvního stupně spočívající v nepovolení přístupu dvou důvěrníků stěžovatele v rozporu s § 201 odst. 2 tr. řádu se sluší připomenout, že nikoli každou procesní vadu, které se soudy dopustí, je nutno považovat za protiústavní zásah. Ústavní soud vždy též posuzuje, zda celkový výsledek řízení je výsledkem spravedlivého procesu a je v souladu s ústavně chráněnými hodnotami.

29. Byť kasační nález Ústavního soudu vytýkající porušení úpravy související se zásadou veřejnosti soudního řízení nemusí být nevyhnutelně spojen s prokázáním vlivu této diskrepance na výsledek řízení (srov. tvrzení dovolacího soudu stran neexistence "nějakých reálných důsledků" nepřítomnosti důvěrníků v konfrontaci s konstatováním Ústavního soudu v nálezu ze dne 27. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 3046/14, dle nějž nedostatek spočívající v tom, že rozsudek nebyl vyhlášen veřejně, nelze zhojit pouhým konstatováním odvolacího soudu, že i kdyby k veřejnému vyhlášení došlo, stejně by to na obsahu rozsudku nic nezměnilo), v projednávaném případě by zrušení rozhodnutí soudů výstižné nebylo.

30. Ústavní soud se srovnatelnou argumentací zabýval v usnesení ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3429/12, kdy konstatoval, že "z hlediska ústavního je rozhodující", že k výslechu poškozené došlo "za přítomnosti obhájce", a že "stěžovatel byl po návratu do jednací síně s obsahem výpovědi seznámen a dostal příležitost se k ní vyjádřit". V nyní projednávané věci obhájkyně byla přítomna při výslechu svědkyně a mohla jí klást otázky, přičemž stěžovatel v ústavní stížnosti neargumentuje relevantně ve prospěch úsudku, že mu soud neposkytl trestním řádem předvídaný procesní prostor k vyjádření se ve vztahu k její výpovědi, resp. že byl zkrácen v možnosti uplatnit jiné námitky, popř. otevřít přezkum v širším věcném rozsahu, než jak učinil [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 24. 11. 1986 ve věci Unterpertinger v. Rakousko, stížnost č. 9120/80, odst. 31, a ze dne 15. 12. 2011 ve věci Al-Khawaja a Tahery v. Spojené království, stížnosti č. 26766/05 a 22228/06, odst. 119].

31. Přehlížet nelze ani okolnost, že veřejnost byla vyloučena pouze v rozsahu omezeném na samotný výslech svědkyně (poškozené), jinak bylo hlavní líčení konáno veřejně.

32. Oponuje-li stěžovatel, že právě tento výslech se týkal nejzávažnějšího trestného činu, pro nějž byl posléze odsouzen, a představoval v podstatě jediný důkaz přímo hovořící o údajném znásilnění, přičemž věrohodnost poškozené je pochybná, dlužno zaznamenat, že stěžovatel opomíjí především okolnost, že vycházet z výpovědi poškozené bylo (též se zřetelem k charakteru a povaze trestné činnosti "odehrávající se v soukromí") myslitelné - právě - coby výraz určitého hodnocení provedených důkazů, při současném posouzení osobnosti poškozené soudními znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Jany Zmekové a z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie PhDr. Milady Kristkové (srov. k otázce tzv. obecné a specifické věrohodnosti svědka Čírtková, L.: Forenzní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2004, str. 360 a násl., a Konečná, T.: Role psychologa při výslechu svědka. Trestněprávní revue, 2016, č. 3, str. 64 a násl.) a provedení dalších svědeckých výpovědí.

33. V ústavněprávní rovině neobstojí ani výtky týkající se obsahu znaleckých posudků, které podle soudů (spolu s dalšími důkazními prostředky) potvrdily, že není žádného reálného důvodu k pochybnostem o pravdivosti svědecké výpovědi poškozené. Ústavní soud již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění (včetně zjištění vycházejících ze znaleckého dokazování) nevyplývají. K takovému případu však v projednávané věci nedošlo a soudy se nezpronevěřily ani zásadám, které Ústavní soud vymezil v nálezu ze dne 1. 2. 2007 sp. zn. I. ÚS 563/06 (N 22/44 SbNU 267), nálezu ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673) či nálezu ze dne 4. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221), dle nichž znalecký posudek je pouze důkazním prostředkem, jedním z podkladů pro rozhodování, který musí soud podrobit kritickému zhodnocení.
34. Je samozřejmé, že v daných souvislostech nelze upírat validitu svědecké výpovědi proto, že poškozená ihned nepodala trestní oznámení na stěžovatele. Ústavní soud považuje (v podstatě jen obiter dictum) za vhodné zdůraznit nepřiléhavost opakovaných poukazů stěžovatele na chování poškozené, svědčící údajně o její spokojenosti v soužití s ním, a o tom, že skutková zjištění soudů nekorespondují s logikou či jsou v rozporu s pravidly racionálního uvažování apod. Skutečnost, že mezi obětí dlouhodobého týrání a agresorem vzniká zvláštní druh závislosti a oběť není s to soužití po dlouhou dobu opustit ani si zajistit pomoc, případně týrání posléze sama popírá (typicky bere zpět již učiněná oznámení státním orgánům), je běžnou a v odborné literatuře podrobně popsanou součástí obrazu tzv. syndromu týrané ženy (srov. např. Walker, L. E.: The Battered Woman Syndrome, 3rd edition, New York: Springer, 2009). Tento úkaz nikterak nevylučuje trestnost spáchaných činů.

35. V procesním spisu je přitom obsažena lékařská zpráva dokládající zranění poškozené v důsledku napadení stěžovatelem.

36. V ústavní stížnosti stěžovatel dále vyjadřuje především svůj nesouhlas s hodnocením provedených důkazů soudy ("podjatí svědci", "nesprávná interpretace SMS a hovorů účelově selektovaných oznamovatelkou", atd.), přičemž jim vytýká, že neuvěřily jeho tvrzením. Ústavnímu soudu však není zcela zřejmé, jaký konkrétní skutkový závěr, jenž se promítl do tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, by měl být nesprávný, a to navíc do té míry, že porušuje meze ústavnosti napadeného rozhodnutí. Pokud byla tvrzení poškozené ověřitelná jinými důkazy nebo objektivně zjištěnými okolnostmi, ukázala se podle soudů vesměs jako pravdivá. Stěžovatel se částečně k trestné činnosti doznal, konkrétně připustil, že SMS zprávy poškozené posílal, přičemž inkriminovanou "komunikaci" potvrdili - kromě samotné poškozené - další svědci, a navíc toto jednání v zásadě zapadá do celkového rámce zjištěných dalších skutečností, které stěžovatel nezpochybňuje, resp. toto své jednání omlouvá či vysvětluje popsaným chováním poškozené.

37. Výpovědi některých svědků sice nevyzněly na podporu svědecké výpovědi poškozené, avšak podle soudů tím nelze zpochybnit její věrohodnost, neboť šlo o svědky bez odpovídajícího vztahu k dokazovaným skutečnostem (např. výpovědi svědků z okruhu společných známých či spolupracovníků stěžovatele a poškozené nepotvrzovaly zlé nakládání stěžovatele s poškozenou, což podle soudů evidentně vyplývalo z toho, že tyto osoby nepřicházely do styku se stěžovatelem a poškozenou v jejich soukromí), případně šlo o svědky očividně stranící stěžovateli (např. jeho syn Pavel P.). Dlužno připomenout, že posouzení věrohodnosti svědků je na soudech, stejně tak jako je tomu v případě poškozené, přičemž touto otázkou se soudy podrobně zabývaly (zaměřily k této otázce významnou část dokazování) a vypořádaly se s ní.

38. Ústavní soud v této souvislosti opět připomíná, že mu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedené soudy, ani kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval, postupují-li v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. řádu.

39. Dále je třeba se zabývat námitkami stěžovatele stran (údajných) ostatních procesních vad.

40. Námitka proti výslechu svědkyně Petry P. jako neodkladného a neopakovatelného úkonu před zahájením trestního stíhání neobstojí, jelikož tato svědkyně byla vyslechnuta v hlavním líčení a podkladem skutkových zjištění soudů byla právě její výpověď v hlavním líčení, nikoli výpověď učiněná před zahájením trestního stíhání.

41. Soud PhDr. Jiřinu Lukáčovou požádal o odborné vyjádření, jelikož dlouhodobě poskytovala ve své ordinaci odbornou psychologickou pomoc poškozené, získala z jejích sdělení poznatky mimo jiné i o jejím soužití se stěžovatelem, a vyslechl ji jako svědkyni (a nikoli jako znalkyni). Namítá-li stěžovatel, že PhDr. Jiřina Lukáčová nebyla řádně zbavena mlčenlivosti, patří se zdůraznit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů (a nikoli stěžovatele, v jehož zájmu povinnost mlčenlivosti uloženou neměla), podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)]. Ohledně výtky stěžovatele, že oponovaný postup měl přímý důsledek též ve sféře jeho práva na spravedlivý proces, lze konstatovat, že jde o tvrzení, které není doloženo.

42. Soudy se vyjádřily též k možnostem stěžovatele a jeho obhájkyně prostudovat spis. Odvolací soud konstatoval, že bylo stanoveno několik termínů k prostudování spisu, přičemž obhajoba využila jeden z nich, a to dne 17. 12. 2013 (č. l. 492 spisu), kdy doba studia trvala cca pět a půl hodiny. Byly stanoveny další tři termíny studia spisu, kdy se omluvila nejprve obhájkyně (č. l. 491 spisu, omluva na den 16. 12. 2013), poté stěžovatel (č. l. 497 spisu ke dni 13. 1. 2014, č. l. 508 spisu, ke dni 21. 2. 2014), a to ze zdravotních důvodů. V návaznosti na stěžovatelovu omluvu na den 21. 2. 2014 se omluvila i obhájkyně (č. l. 509 spisu). Orgán činný v trestním řízení si zjišťoval zdravotní stav stěžovatele, zda mu dovoluje prostudovat spis a na základě lékařských zpráv (č. l. 501, 511 spisu) dospěl k závěru, že zdravotní důvody uváděné obžalovaným mu nebránily v prostudování spisu (srov. námitky stran postupu komisařky Policie České republiky). Požadavek společného prostudování spisu nemá oporu v žádném zákonném ustanovení a obhájkyni tedy nic nebránilo tohoto úkonu se účastnit. Následně po podání obžaloby stěžovatel mohl kdykoli požádat o nahlédnutí do spisu.

43. Ve vztahu ke stěžovatelově námitce, že se jeho obhájkyně nemohla obeznámit s obsahem pevného disku předaného orgánům činným v trestním řízení poškozenou, odvolací soud konstatoval, že z úředního záznamu na č. l. 662 spisu vyplývá, že předsedkyně senátu sdělila kanceláři pokyn, podle něhož je možné, aby si obhájkyně CD přehrála v budově soudu, ale že není možné prozatím kopii pořídit, neboť na CD se nacházejí rozličné soubory včetně těch, co nemají žádnou souvislost s trestním řízením. Následně byl proveden důkaz tímto pevným diskem, obhajoba měla možnost se seznámit s jeho obsahem a bylo jí umožněno pořízení kopie u hlavního líčení dne 3. 6. 2014 (č. l. 684 spisu). Proti těmto závěrům odvolacího soudu stěžovatel věcné výhrady neuplatnil.

44. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podloženy, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.

45. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání, coby podaného z jiných než přípustných dovolacích důvodů [§ 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu], z ústavněprávních hledisek obstojí.

46. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů soudů nižších stupňů ze strany soudu dovolacího za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám ESLP dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).

47. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, jestliže uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".

48. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení, ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

49. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu