III.ÚS 39/95 ze dne 13. 10. 1995
N 60/4 SbNU 101
Vrácení skonfiskovaného zemědělského majetku
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud České republiky

rozhodl dne 12. října 1995
v senátě ve věci ústavní stížnosti C. S. a MUDr. H. Č., rozhodnutí
Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 218/94, 22 Ca 235/94-18, ze
dne 18.10.1994, t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.10.1994, sp. zn.
22 Ca 218/94, 22 Ca 235/94, a rozhodnutí Okresního úřadu Karviná,
Pozemkového úřadu Karviná ze dne 10.3.1994, čj.
PÚ-3499/R-917/92-Ch, se z r u š u j í .


O d ů v o d n ě n í

Dne 22.2.1995 podaly ústavní stížnost navrhovatelky C. S.
a MUDr. H. Č.. Ústavní stížností byly napadeny rozsudek Krajského
soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 218/94, 22 Ca 235/94, i rozhodnutí
Okresního úřadu Karviná, Pozemkový úřad Karviná, čj.
PÚ-3499/R-917/92-Ch.

Navrhovatelky uvedly, že rozhodnutím Okresního úřadu
v Karviné, Pozemkového úřadu (dále jen Pozemkový úřad) ze dne
10.3.1994, čj. PÚ-3499/R-917/92-Ch, bylo rozhodnuto tak, že
navrhovatelky nejsou vlastnicemi pozemků zapsaných v knihovní
vložce č. 24 a 36 pozemkové knihy pro katastrální území obce P..
Proti tomuto rozhodnutí se navrhovatelky odvolaly, avšak Krajský
soud v Ostravě shora uvedeným rozsudkem rozhodnutí potvrdil. Podle
názoru navrhovatelek takto byla zasažena jejich ústavně zaručená
práva a svobody zakotvená v čl. 1, 3, 11, 36 odst. 1 a 38 odst.
2 Listiny základních práv a svobod. Ve své stížnosti dále uvedly,
že jejich předkům, manželům H., byl po druhé světové válce
konfiskován majetek, přičemž jediným důvodem této konfiskace bylo
jejich označení za Němce. Pozemkový úřad i Krajský soud v Ostravě
ve svých rozhodnutích shodně uvedly, že vzhledem k existenci
osvědčení podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu prezidenta republiky
č. 33/1945 Sb. pro J. a A. H. ze dne 23.1.1946 tito vždy byli čs.
státními občany, národnosti české. Dále je tvrzeno zmíněnými
orgány, že osoby, kterým se dle § 1 odst. 4 ústavního dekretu
prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. zachovává čs. státní
občanství, nemají nárok na vrácení konfiskovaných nemovitostí.
Tento nárok mají pouze osoby, které toto občanství pozbyly a znovu
příslušným způsobem, tedy i na základě zmíněného ústavního
dekretu, nabyly. Datum vydání osvědčení o národní spolehlivosti
manželů H. přitom časově předchází všechna konfiskační rozhodnutí
ve věci vydaná. Navrhovatelky poukazují na skutečnost, že tímto
rozporem se soud vůbec nezabýval a v rozsudku ani neobjasnil. To,
že ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. vytvořil
právní fikci, že držitelé takového osvědčení "jest proto
považovati za osobu národnosti české, která nepozbyla
československého státního občanství podle § 1 odst. 1 uvedeného
dekretu", nemůže oprávněné osoby zbavit práva na vrácení
konfiskovaného majetku. Takový výklad je podle navrhovatelek
v přímém rozporu s čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod.
Krajský soud podle názoru navrhovatelek dále porušil čl. 90
Ústavy, podle kterého soudy jsou povolány především k tomu, aby
zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Krajský
soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nemá právo
přezkoumávat zákonnost správních rozhodnutí vydaných podle dekretu
prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a nezabýval se tak okolnostmi
přechodu majetku manželů H. na stát bez právního důvodu, pokud
tito nebyli národnosti německé. Navrhovatelky mají za to, že soud
se touto okolností zabývat měl. Závěrem navrhly, aby Ústavní soud
zmíněný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jakož i uvedené
rozhodnutí Okresního úřadu, Pozemkového úřadu v Karviné nálezem
zrušil.

K posouzení uvedené věci si Ústavní soud vyžádal spisy
Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 218/94 a sp. zn. 22 Ca
235/94, jakož i spisy Pozemkového úřadu v Karviné, čj.
PÚ-3499/R-917/92-Ch a čj. PÚ-324/R-358/92-Ch. Z těchto spisů
a dokladů v nich založených je nepochybné, že J. a A. H. byli
vlastníky sporných nemovitostí, původně nabytých v letech 1894 až
1908 v katastrálních územích obcí P. a K.. Jedná se o parcely
v současné době užívané městem B., Okresním úřadem v Karviné,
Správou a údržbou silnic v K., Státním statkem v K. a městem O.
(ke dni rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě). Jak se uvádí
v úředních dokumentech, manželé H. byli české národnosti (udávali
např. při sčítání lidu v r. 1930, že jsou národnosti české, v r.
1938 z obavy národnost neuvedli). V r. 1942 se oba z existenčních
důvodů přihlásili za Němce. Dne 23.1.1946 oba manželé obdrželi od
tehdejšího Okresního národního výboru ve F. (okresní správní
komise) osvědčení podle § 1 odst. 4 ústavního dekretu prezidenta
republiky ze dne 2.8.1945 č. 33/1945 Sb., o národní spolehlivosti,
což je potvrzeno i ministerstvem vnitra ČSR, které toto osvědčení
schvaluje s tím, že československé státní občanství obou manželů
je takto zjištěno. Z hlediska ustanovení § 4 odst. 1 zmíněného
dekretu se tedy neměli posuzovat jako Němci nebo Maďaři. Dne
24.2.1947 byl ONV ve F. konfiskován rozhodnutím, čj. VIII./a-225,
podle § 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.
nezemědělský majetek v obci P. s odůvodněním, že "majitel uvedené
nemovitosti jest Němec, toho času bytem v P. č. 37". Proti tomuto
rozhodnutí podali manželé H. odvolání. Rada ONV v H. se potom
usnesla dne 27.8.1948, aby se konfiskoval také zemědělský majetek
manželů H. v katastrálním území obce K. podle dekretu prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb. Jednotný národní výbor v Ostravě dne
15.12.1950 vydal výměr č. 562-15/12-50-IX/1-9629 s odůvodněním, že
jsou Němci s tím, že prohlásil za konfiskovaný veškerý zemědělský
majetek manželů H. v P. i K.. Proti všem těmto rozhodnutím podali
manželé H. odvolání. Toto odvolání bylo dne 15.1.1951 výměrem, čj.
IX-6141-1951-Nov., zamítnuto jako neopodstatněné, a s poukazem na
§ 1 odst. 4 dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. byl
zemědělský majetek konfiskován pro účely pozemkové reformy, opět
s odůvodněním, že "jste oba byli přesvědčení Němci, a proto Vás
nutno považovati za osoby národnosti německé dle dekretu č.
12/1945 Sb.", bez ohledu na státní příslušnost. Výměr je psán na
stroji, na obyčejném, neoznačeném (tedy "neúředním") papíře, je
nečitelně podepsán a neobsahuje úřední razítko. Podle tohoto
rozhodnutí je určujícím německá národnost knihovního vlastníka dne
účinnosti konfiskačního dekretu, tedy ke dni 23.6.1945. Uvedené
osvědčení o národní spolehlivosti nebylo vzato v úvahu. V mezidobí
došlo ke změně správního uspořádání a konfiskovaný majetek byl dne
16.11.1951 výměrem MNV v B., čj. VIII/a-225-15.VII.51-IX, svěřen
do národní správy JZD v P.. Do té doby veškerý "konfiskovaný"
majetek užívali manželé H.. J.H. zemřel v r. 1953, A.H. zemřela
v r. 1960.

Navrhovatelky jako oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991
Sb. uplatnily své nároky u současných uživatelů nemovitostí a také
u příslušného Pozemkového úřadu v Karviné a Pozemkového úřadu
Magistrátu města Ostravy. Pozemkové úřady jednak rozhodnutím
PÚ-3499/R-917/92-Ch ze dne 10.3.1994 nepřiznaly navrhovatelkám
vlastnictví k předmětným pozemkům a jednak rozhodnutím, čj.
PÚ/R2-201-35/93-ing.Mr., neschválily dohodu o vydání některých
nemovitostí.
Proti rozhodnutí Pozemkového úřadu v Karviné, čj.
PÚ-3499/R-917/92-Ch, podaly každá z navrhovatelek vlastní opravný
prostředek. Krajský soud v Ostravě obě věci usnesením dne
18.10.1994 spojil a téhož dne vynesl rozsudek, sp. zn. 22 Ca
218/94, 22 Ca 235/94, kterým potvrdil zmíněné rozhodnutí
Pozemkového úřadu v Karviné. V odůvodnění rozsudku se potom shodl
se závěry Pozemkového úřadu, a sice, že navrhovatelky nejsou
oprávněnými osobami. Krajský soud uvedl, že "vzhledem k tomu, že
k přechodu vlastnického práva k nemovitostem na stát došlo
konfiskací podle dekretu č. 108/1945 Sb., je třeba posuzovat
uplatněný nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 243/1992 Sb.
ve znění pozdějších předpisů. Okruh oprávněných osob je
v ustanovení § 2 odst. 12 citovaného zákona vymezen tak, že mimo
jiné musí původní vlastník nemovitostí splňovat podmínku
opětovného nabytí čs. státního občanství. Manželé H. obdrželi
osvědčení o národní spolehlivosti vydané dle ustanovení § 1 odst.
4 dekretu č. 33/1945 Sb. Okresním národním výborem ve Fryštátě
a schváleném ministerstvem vnitra. Dle tohoto ustanovení se Češi,
Slováci a příslušníci jiných slovanských národů, kteří se v době
okupace přihlásili za Němce nebo Maďary, pokud k tomu byli
donuceni nátlakem nebo okolnostmi zvláštního zřetele hodnými,
neposuzují podle tohoto dekretu jako Němci nebo Maďaři. Jelikož
v případě manželů H. bylo zákonným způsobem uznáno, že splňují
podmínky uvedené v ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb.,
je na ně třeba pohlížet tak, že kontinuita jejich státního
občanství nebyla porušena. Z tohoto důvodu nemohli ani nabýt
občanství zpět". Soud ve svém odůvodnění dále uvedl, že "pokud
navrhovatelka MUDr. H.Č. ve svém opravném prostředku namítá, že
nebyli-li manželé H. národnosti německé, přešel jejich majetek na
stát bez právního důvodu, neboť dle dekretu č. 33/1945 Sb. bylo
možno konfiskovat výhradně majetek fyzických osob národnosti
německé a maďarské, nutno konstatovat, že zákon č. 229/1991 Sb. ve
znění pozdějších předpisů ani zákon č. 243/1992 Sb. ve znění
pozdějších předpisů v žádném svém ustanovení neopravňuje pozemkové
úřady ani soudy přezkoumávat zákonnost správních rozhodnutí
vydaných podle dekretu č. 12/1945 Sb.".

Je bezpochybné, že majetek manželů H. byl konfiskován na
základě dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945
Sb. Podle těchto dekretů přecházel majetek na čs. stát dnem jejich
účinnosti, to jest dne 23.6.1945, resp. dne 25.10.1945.
Konfiskační správní rozhodnutí pak měla pouze deklaratorní
a prováděcí charakter. V obou dekretech se však hovoří
o konfiskaci majetku osob národnosti německé a maďarské. Z dekretu
prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. plyne, že Češi etc., kteří se
pod nátlakem přihlásili za Němce, a kterým bylo vydáno osvědčení
o národní spolehlivosti, se za Němce nepovažují, a tedy jejich
majetek nemohl podléhat konfiskaci podle těchto dekretů.
Z připojených a již uvedených spisů je zřejmé, že manželé H.
udávali při sčítání lidu v r. 1930, že jsou národnosti české, v r.
1938 národnost již neuvedli a teprve v r. 1942 pod nátlakem
v tehdejší době se přihlásili k národnosti německé. Vydáním
osvědčení o národní spolehlivosti v lednu 1946, jak již uvedeno,
jim byla úředně potvrzena česká národnost. Nemohly se tedy na ně
vztahovat konfiskační dekrety týkající se osob národnosti německé
a jejich majetek nemohl platně přejít na čs. stát. Jestliže
konfiskační správní rozhodnutí (která mohla jen deklarovat přechod
majetku, ke kterému ex lege došlo účinností zmíněných dekretů
prezidenta republiky) byla vydána několik let po vydání osvědčení
o národní spolehlivosti a navíc s odůvodněním, že se jedná
o Němce, byla vydána zjevně v rozporu s tehdy platnými zákonnými
předpisy a nemovitý majetek manželů H. přešel na čs. stát bez
právního důvodu. Manželé H. nemovitý majetek užívali až do
listopadu 1951, kdy byl tento již shora uvedeným výměrem MNV v B.
svěřen do národní správy JZD v P..
Krajský soud v Ostravě správně vycházel ve svém rozhodnutí
z toho, že podle § 2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se
upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku,
ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen zákon č. 243/1992 Sb.),
je oprávněnou osobou státní občan ČSFR (dnes ČR), trvale žijící na
území ČR, který ztratil majetek podle dekretů prezidenta republiky
č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. a nabyl zpět občanství podle
zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č.
34/1954 Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta
republiky č. 33/1945 Sb., a jehož majetek v rozsahu určeném
zvláštním předpisem přešel na stát (§ 2 zákona č. 243/1992 Sb.).
Toto ustanovení vyložil Krajský soud v Ostravě tak, že "jelikož
v případě manželů H. bylo zákonným způsobem uznáno, že splňují
podmínky uvedené v ustanovení § 1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb.,
je na ně třeba pohlížet tak, že kontinuita jejich čsl. státního
občanství nebyla porušena. Z toho důvodu nemohli ani nabýt
občanství zpět".
Výklad soudu je takto v rozporu s úmyslem zákonodárce
vyjádřeným v § 1 zákona č. 243/1992 Sb., totiž zmírnění některých
dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku platnosti nebo
zvláštního použití některých právních předpisů nebo na základě
jiných důvodů na území ČR. Zákon č. 243/1992 Sb. se vztahuje na
občany ČR, kteří pozbyli státní občanství v poválečném období
účinností dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. a jednak jej
nabyli zpět podle zákonů č. 245/1948 Sb., č. 194/1949 Sb. nebo č.
34/1954 Sb. a jednak jej nabyli zpět již na základě ústavního
dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., tedy vydáním
osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst. 4, event. podle
§ 2 důkazem věrnosti ČSR. Jiný výklad by byl diskriminační vůči
těm občanům, u kterých byla vytvořena ústavním dekretem č.
33/1945 Sb. zákonná fikce o trvání státního občanství. Doba, která
uplynula mezi účinností dekretu prezidenta republiky č. 33/1945
Sb. a vydáním osvědčení o národní spolehlivosti podle § 1 odst.
4 nebo důkazem věrnosti ČSR podle § 2 tohoto dekretu, mohla totiž
být dosti dlouhá a v mezidobí mohlo dojít (a také docházelo) ke
konfiskaci majetku. Na dotčené osoby je třeba tedy pohlížet tak,
že účinností dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. pozbyly
státního občanství, po určitou dobu nebyly státními občany, a poté
na základě úředního rozhodnutí toto občanství ke dni účinnosti
dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. zpětně nabyly.
Kontinuita státního občanství je tedy zachována, avšak pro účely
restituční ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. jsou
oprávněnými osobami z důvodů již shora uvedených.

Z hlediska ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.
v dané věci nelze mít za to, že soudy nejsou v absolutním rozsahu
oprávněny přezkoumávat správní rozhodnutí vydaná na základě
zmíněných dekretů prezidenta republiky, právě ze shora zjištěných
skutečností je zřejmé, že blíže specifikované nemovitosti manželů
H. přešly na stát v důsledku správních rozhodnutí, která nabyla
právní moci stejně až v r. 1951, nikoliv účinností dekretu
prezidenta republiky, které se na manžele H. ani navíc nemohly
vztahovat. Přesto jak již uvedeno se v odůvodnění ona správní
rozhodnutí zjevně neoprávněně odvolávají na dekrety prezidenta
republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. s tím, že nesprávně
poukazují na to, že manželé H. jsou národnosti německé. Došlo-li
k vydání rozhodnutí v době od 25.2.1945 do 1.1.1990, byť byla
vydána na základě dekretu prezidenta republiky v r. 1945, je soud
povinen se zabývat namítaným rozporem mezi správními rozhodnutími
a tehdy platnými právními předpisy tím spíše, že se jedná o věci
restituční, jejichž společným jmenovatelem je snaha o zmírnění
následků některých dalších majetkových křivd vzniklých v důsledku
platnosti nebo zvláštního použití některých právních předpisů (§
1 zákona č. 243/1992 Sb.).
Obecně lze tedy uzavřít, že i při formálním přístupu,
vycházeje pouze z dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.,
příp. č. 108/1945 Sb., lze výkladem a maiori ad minus dovodit, že
vrací-li se dle zákona č. 243/1992 Sb. majetek těm, kdo jej
pozbyli tím, že byli zbaveni čsl. občanství, které potom nabyli
zpět, musí být tím spíše vrácen těm, kterým nebylo nutno občanství
vracet, protože je vůbec nepozbyli (tak i nález Ústavního soudu
ČR, sp. zn. II. ÚS 22/94).
Napadeným rozhodnutím tak byl porušen čl. 1 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod o rovnosti v právech a ve svých
důsledcích i čl. 90 Ústavy ČR, který stanoví, že soudy jsou
povolány především k tomu, aby zákonným způsobem poskytovaly
ochranu právům.
Rozhodnutí Ústavního soudu je podle ustanovení čl. 89 odst.
2 Ústavy závazné pro všechny orgány i osoby.

P o u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. října 1995