Ústavní soud
rozhodl dne 4. 6. 1998 ve věci stěžovatele
M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna
1997, sp. zn. 6 To 324/97, a rozsudku Okresního soudu ve Žďáře
nad Sázavou ze dne 24. dubna 1997, sp. zn. 3 T 386/95, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 1997, sp.
zn. 6 To 324/97, a rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou
ze dne 24. dubna 1997, sp. zn. 3 T 386/95, se zrušují.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 70 odst. 2 al. 1 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a za
podmínek stanovených zákonem [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 1, 2, §
34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a) zákona], napadl stěžovatel
rozhodnutí obecných soudů (rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad
Sázavou ze dne 24. dubna 1997, sp. zn. 3 T 386/95, a rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 1997, sp. zn. 6 To
324/97) a tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené
základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod); podle odůvodnění ústavní stížnosti
stalo se tak tím, že oba obecné soudy - stručně shrnuto
- "deformovaly" zásady volného hodnocení důkazů a z ústavní
stížnosti konkrétně označených svědeckých výpovědí (svědků Ž.,
K., N., R. a M.) vyvodily skutkové závěry, pro něž však v nich
není nijaké opory. S odkazem na protokol o hlavním líčení, v němž
zmíněné důkazy byly provedeny, dovozoval stěžovatel "dezinpretaci
skutečných skutkových zjištění" obecnými soudy a v důsledku toho
posléze i porušení jeho ústavně zaručeného základního práva,
totiž "práva na spravedlivý proces"; navrhl proto, aby Ústavní
soud svým nálezem obě rozhodnutí obecných soudů jako postižená
protiústavními vadami zrušil.
Předsedkyně odvolacího senátu, z něhož ústavní stížností
napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona), se přes výzvu
Ústavního soudu (č. l. 9) k obsahu ústavní stížnosti meritorně
nevyjádřila (č. l. 12) a ústního jednání před ním se nezúčastnila
"pro pracovní zaneprázdnění"; obdobně také předsedkyně senátu
soudu I. stupně "odkázala na obsah trestního spisu"
s podotknutím, že "při hodnocení provedených důkazů postupovala
v intencích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a že v souladu se
skutkovými zjištěními inkriminovaný skutek stěžovatele byl
- oproti obžalobě - v jeho prospěch posouzen mírnější právní
kvalifikací".
Vedlejší účastník (Krajské státní zastupitelství v Brně), ač
o svém vedlejším účastenství Ústavním soudem uvědoměn (č. l.
16), svého práva z něj plynoucího do dne ústního jednání
nevyužil.
Ústavní stížnost je důvodná.
Podle obsahu spisu obecného soudu I. stupně (sp. zn. 3
T 386/95 Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou) byl stěžovatel
postaven obžalobou Okresního státního zastupitelství ve Žďáře nad
Sázavou (č. l. 141 spisu obecného soudu) před soud pro podezření
z trestných činů loupeže (§ 234 odst. 1 tr. z.) a maření úředního
rozhodnutí [§ 171 odst. 1 písm. c) tr. z.]; tyto trestné činy
stěžovatel podle pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně
spáchal tím, že
"1) ačkoliv mu byl pravomocným trestním příkazem Okresního
soudu v Nymburku ze dne 8. 11. 1994, sp. zn. 1 T 329/94, který
nabyl právní moci dne 26. 11. 1994, uložen mimo jiné trest zákazu
činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na
dobu 5 let, v období od 14. 8. 1995 do 23. 8. 1995 včetně, na
silnicích, po celém území České republiky, soustavně řídil
pronajatý osobní automobil Škoda Pick-up LX, SPZ AEJ 57-81, který
si pronajal pro účely soukromého podnikání jeho příležitostný
zaměstnavatel poškozený F. H., nar. 5. 2. 1946, tedy - mařil
výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával činnost, která mu byla
zakázána;
2) dne 22. 8. 1995 kolem 24.00 hod. na parkovišti u hotelu
K. v M., okres Ž. n. S., za přesně nezjištěných okolností,
odcizil z kapsy u košile F. H., nar. 5. 2. 1946, částku 22
000,-Kč a následně i jeho pronajatý osobní automobil zn. Škoda
Pick-up LX, SPZ AEJ 57-81 v hodnotě nejméně 144 200,- Kč, a to
z majetku J. D., nar. 4. 8. 1959, a přepravované zboží v hodnotě
nejméně 33 175,- Kč z majetku poškozeného F. H., nar. 5. 2.
1946, a z místa ujel, tedy - přisvojil si cizí věc tím, že se jí
zmocnil a způsobil tak škodu nikoli malou."
Obžalobu státního zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou proti
stěžovateli projednal obecný soud I. stupně v hlavním líčení
konaném ve dnech 18. ledna, 8. února, 14. března, 28. března,
18. dubna, 9. května, 23. května, 6. června, 1. srpna 1996, 20.
března a 24. dubna 1997 (č. l. 161, 168, 181, 189, 199, 203,
chybí protokol, 215, 223, 259, 261 spisu obecného soudu), kdy
trestní věc stěžovatele byla skončena rozsudkem, jímž byl
stěžovatel inkriminovanými skutky uznán vinným (při změně právní
kvalifikace tr. činu loupeže na tr. čin krádeže ve smyslu § 247
odst. 1, 2 tr. z.) a za ně odsouzen - mimo jiné - k trestu odnětí
svobody v trvání čtyř let se zařazením stěžovatele k jeho výkonu
do věznice s ostrahou.
Vzhledem k tvrzení ústavní stížnosti, jakož i vzhledem ke
skutkovému tvrzení obžaloby a koneckonců též vzhledem k rozsahu
a způsobu dokazování před obecným soudem I. stupně, jako
rozhodující otázky, které v řízení před obecným soudem bylo třeba
objasnit, se jeví
a) přítomnost stěžovatele ve společnosti poškozeného
v restauraci hotelu K. v M. ve večerních hodinách dne 22. srpna
1995,
b) stěžovatelova nabídka prodeje odcizeného zboží
poškozenému, a to v prodejně ve S.; k této nabídce mělo dojít
nedlouho poté, co zboží spolu s dodávkovým automobilem bylo
odcizeno.
Podle odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, skutkový děj
tvrzený obžalobou byl zjištěn především z výpovědi poškozeného F.
H. a dále též z výpovědi svědků M. N., M. K., O. R. a J. Ž.,
kteří tvrzení poškozeného o různých fázích posuzovaného děje tím
či oním způsobem potvrdili; tak kupříkladu přítomnost stěžovatele
ve společnosti poškozeného v kritické době [ad a)] potvrdili
svědci N., K. a R., nabízení odcizeného zboží stěžovatelem [ad
b)] pak svědci K. a M..
Podle protokolů o hlavním líčení (č. l. 162 spisu obecného
soudu) však svědek R. k dotazu státního zástupce totožnost
stěžovatele [ad a)] se "stoprocentní jistotou potvrdit nemohl",
sv. M. K. vypověděla (č. l. 170 spisu obecného soudu), že "když
se podívá na obžalovaného (sc. stěžovatele), není si dnes
stoprocentně jistá, že to není (?) ten muž, který byl v M... je
si jista proto, že ten muž byl vyšší (zřejmě než stěžovatel), že
"výška je podle jejího názoru rozhodující", že "trvá na tom, co
řekla, tam ten byl vyšší, není to on" a svědek N. k dotazu
(policisty v průběhu vyšetřování) uvedl (č. l. 163v. spisu
obecného soudu), že když byl tázán "zda by se mohlo jednat o toho
muže" (zřejmě stěžovatele), "nedokázal se k tomu vyjádřit".
Obdobně [ad b)] svědek M. vypověděl (č. l. 190v spisu
obecného soudu), že "zda to byl obžalovaný (sc. stěžovatel na
jeho prodejně), to není schopen říci" a sv. K. (tamtéž), že "se
nepamatuje, že by se setkala v prodejně s obžalovaným (sc.
stěžovatelem)".
Přihlédne-li se k údajům vpředu vyjmenovaných svědků, jak
tyto jsou v protokolu o hlavním líčení podchyceny, je zřejmé, že
tyto údaje ze svědeckých výpovědí jsou ve výrazném rozporu
s jejich (souhrnnou) reprodukcí v odůvodnění ústavní stížností
napadených rozhodnutí obecných soudů a že se tak (v uvažované
části) jejich hodnocení (jako provedených důkazů) očividně
rozchází jak s povinností obecných soudů uložených jim
ustanovením § 2 odst. 6 a § 125 tr. ř., tak se zásadami
(soudcovského) volného hodnocení důkazů vůbec.
Odvolací soud, který trestní věc stěžovatele projednával
z podnětu odvolání obou procesních stran, vpředu zmíněná
pochybení soudu I. stupně nejen přehlédl (jeho skutková zjištění
označil "za úplná a správná"), ale nadto - s odkazem na výpovědi
již vpředu zmíněných svědků a oproti závěrům soudu I. stupně
- označil výpověď poškozeného za natolik věrohodnou, že "není
důvodu poškozenému... nevěřit, že skutek proběhl tak, jak o něm
opakovaně vypovídal.", když o pravdivosti jeho výpovědi svědčí
"i výpovědi (v restauraci a hotelu K.) obsluhujícího personálu od
svědkyně Ž.", (která však společníka (řidiče) poškozeného "viděla
jen zezadu" - č. l. 163 spisu obecného soudu) až po svědka "K.
a N.", a když "v návaznosti na tvrzení poškozeného, o tom, že mu
byly odňaty peníze, automobil a zboží nelze přehlédnout výpovědi
K., M. ."; je proto zřejmé, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně,
jako soudu odvolacího, je zatíženo týmiž vadami jako rozhodnutí
soudu I. stupně.
Ústavní soud, z důvodů vyložených již v nálezu ve věci III.
ÚS 23/93 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů
a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha, 1994) a v jeho intencích,
nezamýšlí (za podmínek v označeném nálezu zmíněných) svou
jurisdikcí zasahovat do hodnocení důkazů provedeného obecnými
soudy, vychází však z přesvědčení, že před obecným soudem
provedené důkazy musí jím být - právě pro účely jejich hodnocení
- správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím
způsobem reprodukovány, pokud se týká ve vlastním vyhodnocení
interpretovány; řečeno jen poněkud jinými slovy, předpokladem
náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že
informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace
v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se
promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu.
Opačný postup by ve svých důsledcích znamenal nejen vážný zásah
do zákonných kautel soudního řízení, ale ohrozil by při výkonu
spravedlnosti samotný účel soudního řízení (v dané věci účel
vyjádřený ustanovením § 1 odst. 1 al. 1 tr. ř.).
I když další důkazy provedené obecným soudem I. stupně
a v tomto nálezu nezmíněné, stejně jako jiné okolnosti zjištěné
v průběhu trestního stíhání stěžovatele nasvědčují důvodnému
podezření, že stěžovatel je pachatelem inkriminovaných trestných
činů, jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to
vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující
výrok soudu, který - především z ústavního hlediska - musí být
vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze
zákonem stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocení
rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního
rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem
provedených důkazů (nález ve věci III. ÚS 84/94 in Ústavní soud
České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání
1., č. 34, Praha, 1995).
Jestliže zákon v oblasti trestního soudnictví pro trestní
řízení vyžaduje - mimo jiné - náležité zjištění a (podle zákona)
spravedlivé potrestání pachatele (§ 1 odst. 1 al. 1 tr. ř.),
nelze - pod aspekty Listiny základních práv a svobod - tomuto
postulátu zákona rozumět jinak, než že jím je současně ústavně
vymezen rozsah a ochrana ústavně zaručeného základního práva na
soudní ochranu (ve znaku "stanoveného postupu" - čl. 36 odst.
1); proto Ústavní soud, veden vpředu vyloženými důvody, shledal
ústavní stížnost důvodnou, aniž by však přitom sám hodnotil
kterýkoli z obecným soudem I. stupně provedených důkazů či zjevně
rozpornou důkazní situaci vůbec.
O důvodné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto zrušujícím
výrokem, jak ze znělky tohoto nálezu je zřejmé [§ 82 odst. 1, 3
písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze
odvolat (§ 54 odst. 2 zákona).
V Brně dne 4. června 1998
|
|