III.ÚS 408/10 ze dne 4. 11. 2010
N 220/59 SbNU 187
Nahlížení úpadce do spisu a právo činit podání v daňovém řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila - ze dne 4. listopadu 2010 sp. zn. III. ÚS 408/10 ve věci ústavní stížnosti KMB nábytek, s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Písku, Samoty 2124, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2010 č. j. 2 Aps 6/2009-52, kterým byl zrušen rozsudek krajského soudu a byla odmítnuta stěžovatelčina žaloba proti nezákonnému zásahu správního orgánu v podobě odepření práva nahlédnout do daňového spisu.

Výrok

Ústavní stížnost se zamítá.


Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 92/2009 se podává následující.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. 10. 2009 č. j. 10 Ca 92/2009-25 zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu správního orgánu, který spatřovala (podle odůvodnění rozsudku) v tom, že při jednání dne 12. 8. 2009 nebylo umožněno jejímu zástupci Ing. M. učinit jménem stěžovatelky podání ústně do protokolu a stěžovatelce (resp. její likvidátorce Ing. M.) nebylo umožněno nahlédnout do daňového spisu. Podle krajského soudu bylo v dané věci rozhodné, že na majetek stěžovatelky byl usnesením tohoto soudu ze dne 17. 7. 2006 prohlášen konkurs, v důsledku čehož přešel výkon subjektivních práv a povinností daňového subjektu v daňovém řízení na správce konkursní podstaty; pouze ten - a nikoli úpadce či jeho likvidátor - tudíž může nahlížet do spisu a činit podání. V posuzovaném případě pak soud dospěl k závěru, že o nezákonný zásah ze strany žalovaného se ani z povahy věci jednat nemohlo, neboť neumožnění nahlédnutí do spisu a odmítnutí sepsat podání za této situace nezákonným zásahem ve smyslu § 82 s. ř. s. není.

Proti rozhodnutí krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž upozornila "na zřejmý rozpor v rozhodování soudů, a to v náhledu na otázku, zda je úpadce oprávněn nahlédnout do svého daňového spisu"; ačkoli prý "NSS i ÚS" na ni odpovídají kladně, krajský soud v její věci přisvědčil opačnému názoru správce daně, jestliže jí (jako jednatelce a likvidátorce) do spisu nahlédnout neumožnil. Stěžovatelka "odmítá názor", z něhož tento postup správce daně vychází, že po prohlášení konkursu "přechází (veškerá) práva a povinnosti na správce konkursní podstaty", jakož i názor, že "není daňovým subjektem", neboť úpadce jím zůstává nadále, byť "s omezenými právy". Za "absurdní" tedy považuje, že by do svého daňového spisu nahlédnout nemohla, a stejně tak hodnotí i to, že by tak nemohla učinit "zprostředkovaně", prostřednictvím zvoleného zástupce; "právě tak" je daňový subjekt - úpadce "oprávněn činit (některá) písemná či ústní podání ... příkladmo požádat o výpis ze svého daňového účtu".

Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a žalobu stěžovatelky ze dne 13. 8. 2009 proti nezákonnému zásahu správního orgánu odmítl. Soud vycházel z toho, že kasační stížnost směřovala proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu toliko ohledně nezákonného zásahu tvrzeného v podobě odepření práva nahlédnout do daňového spisu (viz odstavec 15), a zde uplatnil názor, že v této procesní situaci stěžovatelce (její likvidátorce) svědčilo právo se odvolat [§ 23 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, (dále jen "daňový řád")]. Jelikož stěžovatelka je nevyužila, pak podle kasačního soudu soud krajský "vyhodnotil nastolenou situaci procesně chybně", jestliže věc projednal meritorně, aniž nejprve zhodnotil, zda pro podání žaloby byly splněny všechny procesní podmínky; platí totiž, že "bylo-li možné se proti rozhodnutí správce daně bránit jinými právními prostředky (odvoláním)", pak měla být žaloba jako nepřípustná podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s. odmítnuta. Kasační stížnost je proto důvodná, neboť takto založený neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (nepřípustnost žaloby) zakládá kasační důvod zmatečnosti řízení před soudem prvního stupně ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., a v důsledku toho kasační soud, maje na zřeteli ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s., nejen napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil, ale "zároveň rozhodl o odmítnutí žaloby podané stěžovatelkou (§ 110 odst. 2 s. ř. s.)". V části odůvodnění, titulované jako "obiter dictum", prezentoval názor (odlišný od názoru krajského soudu), že "v důsledku prohlášení konkurzu ... úpadce nepřestává být účastníkem hmotněprávních vztahů - nadále zůstává dlužníkem, resp. vlastníkem majetku"; proto "výklad, který by úpadci právo nahlížet do spisu upíral, je nutno považovat za nepřípustně extenzivní, neboť by nad rámec zákona (o konkurzu a vyrovnání) zasahoval do postavení úpadce jako daňového subjektu". Výkon práva nahlížet do spisu podle § 23 daňového řádu není totiž dispozicí s majetkem a případné poškození konkursních věřitelů (což je vlastní smysl úpadcových omezení) tím nehrozí.

V ústavní stížnosti stěžovatelka shledává v napadeném rozhodnutí "jisté nedorozumění, které vzešlo z textu kasační stížnosti" a tvrdí, že v podané žalobě brojila toliko proti tomu, že správce daně odmítl s jí určeným zástupcem jednat a neumožnil jí (prostřednictvím zástupce) učinit podání ústně do protokolu. Není tak podle ní pravda, že v řízení před krajským soudem uplatnila též námitku proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v neumožnění nahlédnout do daňového spisu, stejně jako, že v kasační stížnosti pak toliko namítala nesprávnost jeho závěrů ohledně této námitky. Zásah do svých práv proto spatřuje zejména v tom, že Nejvyšší správní soud "neodůvodněně změnil kasační předmět, a v důsledku toho rozhodl o naprosto jiném podání", čímž se jí nedostalo ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu "mocí soudní". Stranou podle jejího názoru nemůže zůstat ani to, že postup, jenž je jí Nejvyšším správním soudem "nakazován" (podat odvolání), není možné reálně uskutečnit, neboť není oprávněna činit v daňovém řízení procesní úkony, jestliže - podle správce daně - přísluší pouze správci konkursní podstaty, a jím zahájené řízení by proto bylo zastaveno.

Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti (ve vztahu k námitce o změně "kasačního předmětu") uvedl, že stěžejní a prakticky jediná kasační námitka stěžovatelky mířila právě proti neumožnění nahlédnutí do spisu, přičemž formulace kasační stížnosti byla zcela v její dispozici a (tento) rozporovaný postup správního orgánu byl předmětem přezkumu i v řízení před krajským soudem. Rozhodnutím soudu nedošlo k vyloučení věci ze soudního přezkumu, nýbrž bylo toliko specifikováno - v souladu se zásadou subsidiarity ochrany ve správním soudnictví - že k ochraně svých práv měla stěžovatelka k dispozici jiný opravný prostředek. Namítá-li pak, že tento "nakázaný" postup není možné reálně uskutečnit, neboť řízení o odvolání bude správním orgánem zastaveno, má i zde možnost - po vyčerpání řádných opravných prostředků - se domáhat poté soudní ochrany cestou žaloby proti rozhodnutí o zastavení řízení.

V replice na vyjádření Nejvyššího správního soudu se stěžovatelka ohradila proti jeho "interpretaci kasačního řízení" s tím, že podle ní nejde o "žádné opakování řízení o podané žalobě a Nejvyšší správní soud sám měl mít trvale na paměti, čeho se stěžovatelka domáhá". Podle ní bylo "vše popsáno dostatečně srozumitelně a to jediné, co je správním soudům nyní vytýkáno, je, že nad touto věcí dostatečně nepouvažovaly".

Jelikož od ústního jednání nebylo možné očekávat další objasnění věci, Ústavní soud se souhlasem účastníků od jednání upustil (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Posledně uvedené vystupuje do popředí, jestliže se námitka stěžovatelky - hodnocená v ústavněprávní rovině - nemůže spojovat s ničím jiným než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), což činí zejména tvrzením, že Nejvyšší správní soud neoprávněně odmítl její žalobu, jíž se domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu správního orgánu.

Lze předeslat, že v té části, v níž Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil, stěžovatelčině kasační stížnosti vyhověl, v důsledku čehož o zásahu do jejích práv nemůže být řeč.

Jde však o to, zda Nejvyšším správním soudem přijatý (další) závěr, že žaloba je nepřípustná, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence ve smyslu zásahu do stěžovatelkou dovolávaného práva na spravedlivý proces tím, že vadně vymezil ("zúžil") předmět kasačního přezkumu; kladná odpověď by vskutku takovým zásahem do práva (a jeho porušením) být mohla, neboť by ji bylo lze identifikovat s odepřením spravedlnosti.

Nejvyšší správní soud odůvodnil své odmítavé rozhodnutí poukazem na § 68 písm. a) s. ř. s. [ve spojení s § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], podle něhož není žaloba přípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného. Dovodil přitom, že stěžovatelka svojí žalobou mířila proti postupu správce daně, jenž jí neumožnil nahlédnout do daňového spisu, aniž proti tomu (resp. rozsahu, v němž jí nebylo nahlížení umožněno) podala odvolání dle § 23 odst. 4 daňového řádu.

Tento právní závěr je plně obhajitelný ve vztahu k tomu postupu správního orgánu, jenž měl spočívat v tom, že stěžovatelce neumožnil nahlédnout do spisu, nikoliv však i ve vztahu k postupu, kterým (zvolenému zástupci) bylo zabráněno učinit podání do protokolu. Stěžovatelka totiž - v petitu žaloby - výslovně požadovala určení, že nezákonným bylo "nejednání se zmocněným zástupcem", a předmětem žaloby byly podle krajského soudu (ve shodě s včasným závěrečným návrhem při jednání dne 7. 10. 2009) dva postupy správce daně v podobě dvou samostatných úkonů (neumožnění nahlédnout do spisu a odmítnutí sepsat podání zástupcem) a v tomto rozsahu byly i krajským soudem přezkoumány (viz níže).

Není tedy pochyb, že kasační soud opodstatněně (na jeho odůvodnění postačí jen odkázat) naložil se stěžovatelčinou kasační stížností, pakliže byla opřena o důvod vycházející z neumožnění nahlédnout do daňového spisu, dospěl-li k závěru, že implikuje úsudek o zmatečnosti řízení před soudem prvního stupně ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Z obsahu kasační stížnosti není stejně tak pochyb, že vskutku - jak mínil Nejvyšší správní soud - právě tuto kritiku stěžovatelka uplatnila; "politování"... "nad jistým nedorozuměním" - co do obsahu jejích procesních podání v řízení vůbec - nelze než přičíst jí samé, jestliže bylo na ní, aby se vyjádřila jednoznačně, jmenovitě, co je žalobním bodem (a posléze kasačním) důvodem (resp. rozsahem), co je jejich pouhou konkretizací a co jen kontemplací na všeobecné téma či všeobecným příkladmo uvedeným zpodobením.

Stěžovatelka - ač nyní tvrdí opak - v kasační stížnosti proti postupu správce daně ohledně neumožnění nahlédnout do daňového spisu vskutku brojila, a Nejvyšší správní soud se s touto námitkou vypořádal adekvátně, předvídatelně a s logickým a srozumitelným odůvodněním; tím je řečeno, že tak učinil mimo možnosti efektivní námitky libovůle či jiného excesu (nad ústavněprávní rámec lze konstatovat, že tak učinil i "podústavně" správně). Současně platí, že potud bylo stěžovatelce vyhověno, a bylo dovozeno, že není důvod oponovat ani závěru, že - v této části - bylo i namístě její žalobu, jako nepřípustnou, pro nevyčerpání opravného prostředku (odvolání) odmítnout.

Potud je tedy stěžovatelčina ústavní stížnost neopodstatněná, a to ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně.

Ve smyslu výše řečené výhrady však nelze v dalším pominout, že Nejvyšší správní soud své zrušující rozhodnutí zakotvil v mezích ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s., věty za středníkem, tj. sám rozhodl způsobem, jímž se (celé) řízení před správními soudy končí. To je zde významné potud, že žaloba stěžovatelky, jak již bylo zaznamenáno (posuzována spolu obsahem závěrečného návrhu jejího zástupce), zahrnovala i návrh na určení nezákonnosti "nejednání se zákonným zástupcem", a tím byla rovněž vymezena její soudní věc v řízení před správními soudy; přitom rozhodovací důvody pro odmítnutí žaloby Nejvyšší správní soud k tomuto návrhu nevztáhl, resp. vztáhnout zřejmě ani nemohl.

Pak je namístě nevyhnutelný úsudek, že tato okolnost je - v obecné rovině - způsobilá založit vadu řízení před Nejvyšším správním soudem, která se vztahuje k výroku, jejž stěžovatelka napadla ústavní stížností, a v tomto rozsahu a smyslu jí nelze než přiznat jisté opodstatnění.

Přesto však Ústavní soud ke kasaci tohoto rozhodnutí nepřistoupil.

Nejvyšší správní soud se totiž i zde k věci vyjádřil, byť tak učinil jen formou tzv. obiter dicti.

Odtud lze dovodit, že odmítl klíčový argument jak správního orgánu, tak krajského soudu, jimiž bylo zdůvodněno, že stěžovatelka není legitimována "činit podání" (případně v zastoupení), tím, že byl na její majetek prohlášen konkurs; soud výslovně konstatoval, že 1. úpadce nepřestává být účastníkem hmotněprávních vztahů, 2. "skupina práv a povinností, jež prohlášením konkursu přecházejí na správce konkursní podstaty, je limitována pouze jejich vztahem k nakládání s majetkem patřícím do konkursní podstaty" a konečně 3. co do majetku, jenž do konkursní podstaty nenáleží, nejsou úpadcovy dispozice omezeny vůbec. Ačkoli explicitní závěr vztáhl Nejvyšší správní soud k oprávnění nahlížet do spisu (§ 23 daňového řádu), které tím aproboval, je zjevné, že obdobné bude platit i o oprávnění k "podáním", jež právě tyto podmínky splňují, a ve vztahu k nimž dispoziční oprávnění nepřecházejí na správce konkursní podstaty.

Z toho se však podává, a je současně pro stěžovatelčinu věc podstatné, že oprávnění "činit podání" není bezbřehé; naopak je zjevně limitováno specifickými hranicemi toho, co je smyslem a účelem omezení založených prohlášeným konkursem.

Stěžovatelčina žaloba pak trpěla - tomu korespondujícím - nedostatkem, pakliže jakkoli neidentifikovala podání, které mínila učinit a které jí bylo odepřeno. Nebyla-li tato neurčitost odstraněna, nemohlo být její žalobě v této části, a to již proto, že ve své "šíři" není evidentně důvodná, vyhověno (bylo by stejně tak možné uvažovat, zda byla - pro tuto neurčitost - vůbec projednatelná), a obdobné hodnocení z týchž důvodů by se muselo dostat i korespondující kasační stížnosti v případě, že ji stěžovatelka i takto odůvodnila.

I kdyby postupoval Nejvyšší správní soud důsledně ve smyslu reflexe ke stěžovatelkou zdůrazňované (opomenuté) "druhé části" žaloby (a měl pro to procesní prostor), nemohl by - tak jako tak - být dosažen stěžovatelce příznivější výsledek řízení. Ničeho by stěžovatelka nedosáhla, pakliže by Nejvyšší správní soud odmítl žalobu stěžovatelky jen v části týkající se odepření práva nahlédnout do spisu.

Ostatně je namístě úsudek, že procesní poměry stěžovatelky (aniž by bylo nezbytné výslovné hodnocení dřívějších postupů správního orgánu) byly do budoucna (materiálně vzato o nic jiného nejde) adekvátně usměrněny, čímž zásah Ústavního soudu není nezbytný. Ústavní soud se spravuje principy sebeomezení a minimalizace kasačních postupů do rozhodovací činnosti obecných (správních) soudů a vyhrazuje je až situacím, kdy nápravy nelze dosíci (nebylo dosaženo) jinak. Právě tak se však ve stěžovatelčině věci stalo, neboť lze očekávat, že právní názor Nejvyššího správního soudu (k němuž se Ústavní soud přihlašuje) bude působit v dalším stěžovatelčině řízení dostatečně autoritativně.

Z těchto důvodů Ústavní soud stěžovatelce nevyhověl ani v této části, a ústavní stížnost zde podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl, což subsumuje i výše dovozený úsudek o její (částečné) zjevné neopodstatněnosti ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) téhož předpisu.