III.ÚS 440/16 ze dne 18. 5. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Břeclav, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Šabršulou, advokátem se sídlem Jiřího z Poděbrad 1212, 686 01 Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015 č. j. 6 Tdo 1193/2015-48, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 3. 2015 č. j. 3 To 2/2015-2199 a rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 27. 11. 2014 č. j. 61 T 5/2008-2046, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností v konečném úhrnu splňující náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, tj. rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel usuzuje, že v záhlaví specifikovaná rozhodnutí porušují jeho základní práva a svobody zaručené ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatel konstatuje zásah do práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen "Úmluva"). Dále konstatuje zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva navrhovat důkazy a k nim se vyjadřovat ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z ústavní stížnosti a předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. 10. 2008 č. j. 61 T 5/2008-1577, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1 a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"). Za to byl podle ustanovení § 250 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle ustanovení § 39a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle ustanovení § 49 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech a v zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu pěti let. Podle ustanovení § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 trestního zákoníku mu byl také uložen peněžitý trest ve výši 100 000 Kč a podle ustanovení § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o náhradě škody. Následně krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem shora citovaný rozsudek doplnil tak, že pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců a také některé poškozené odkázal se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. b) a písm. d) trestního řádu rozsudek ze dne 15. 10. 2008 č. j. 61 T 5/2008-1577, včetně ústavní stížností napadeného doplňujícího rozsudku, zrušil a podle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem podvodu ve smyslu ustanovení § 209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Za to mu vrchní soud uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích a zákazu výkonu podnikatelské činnosti v oblasti nákupu, prodeje a zprostředkovatelské činnosti na dobu pěti let, a peněžitý trest ve výši 100 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále vrchní soud rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit poškozeným způsobenou škodu. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl. Toto usnesení stěžovatel ústavní stížností napadl rovněž.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud přistupoval lhostejně k základním zásadám trestního řízení a zcela pominul základní principy důkazního řízení. Dále tvrdí, že odvolací soud ignoroval Vyjádření státního zástupce k odvolání obžalovaného P. T. ze dne 10. 3. 2015 (č. j. 1 VZT 168/2014), které Vrchní státní zastupitelství v Olomouci adresovalo vrchnímu soudu. Tímto stanoviskem se státní zastupitelství mělo zcela přiklonit na stranu stěžovatele, avšak odvolací soud se jím ve svém hodnocení nijak nezabýval. Stěžovatel je přesvědčen, že se nedopustil podvodného jednání, ale pouze jednání sobeckého a amorálního, resp. jednání odporujícího dobrým mravům, což však není důvod pro trestněprávní represi. Stěžovatel dospívá k závěru, že celé řízení představovalo zásah do jeho práva na spravedlivý proces, jak je zaručeno ústavním pořádkem České republiky a Úmluvou. K takovému zásahu mělo dojít i nesprávným právním posouzením jeho jednání, neboť obecné soudy aplikovaly základní zásady trestního řízení a základní principy plynoucí z ústavního pořádku České republiky nesprávně. Stěžovatel je přesvědčen, že takovým ústavně nekonformním postupem obecné soudy zcela rezignovaly na prokázání jeho podvodného úmyslu. Své rozhodnutí opřely toliko o domněnky, aniž by uvedly jakýkoli relevantní důkaz. Stěžovatel dále polemizuje s celou řadou provedených důkazů a pokouší se skutková zjištění na nich založená vyvrátit. Tento stížnostní bod uzavírá s tím, že subjektivní stránka zaviněného porušení právní povinnosti, v tomto případě trestného činu, nebyla prokázána, ale dovozena. Totéž platí dle jeho soudu i o motivu.

Další námitku směřuje stěžovatel proti neuplatnění principu ultima ratio trestněprávní represe. Je přesvědčen, že jeho jednání měl posoudit soud v občanském soudním řízení a nikoli v řízení trestním. I tímto postupem, popírajícím princip subsidiární úlohy trestního práva v regulaci společensky nežádoucího jednání, mělo dojít k zásahu do jeho základních práv a svobod.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V této části řízení o ústavních stížnostech je přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Dominantní část ústavní stížnosti představuje polemika se skutkovými zjištěními krajského, případně vrchního soudu a s právními posouzeními vyjádřenými ve všech napadených rozhodnutích. V ústavní stížnosti však stěžovatel nijak nerozvíjí námitky, jejichž základ uplatnil již v odvolání. Těmito námitkami se obecné soudy dostatečně zabývaly a Ústavní soud nemá pravomoc do jejich postupu zasahovat, neboť zcela zjevně nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele [viz ustanovení čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) a čl. 90 Ústavy České republiky]. Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele, že by obecné soudy postupovaly svévolně a svá právní hodnocení založily na nesprávných skutkových zjištěních. Jejich postup je plně v souladu s podmínkami, které Ústavní soud klade na důkazní řízení [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)].

Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že by mu byl prokázán úmysl a namítá tak nesplnění všech prvků trestněprávní odpovědnosti. Ani zde nemá Ústavní soud důvod zasáhnout, neboť by tím nepřípustným způsobem zasáhl do pravomoci obecných soudů, jejichž úkolem je rozhodovat o vině a trestu (viz čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny). Kasační pravomoc Ústavního soudy lze v těchto případech realizovat pouze v případě extrémních vad subsumpce či obecně právního posouzení. K takové situaci však v projednávaném případě nedošlo. Právní hodnocení provedené obecnými soudy je dostatečně podloženo skutkovými zjištěními a příslušnou právní úpravou.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. května 2016


Jan Filip v. r.
předseda senátu