III.ÚS 462/98 ze dne 11. 1. 2000
N 2/17 SbNU 7
K právní kontinuitě mezi dnešni Českou stranou sociálně demokratickou a poválečnou Československou sociální demokracií
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání konaném ve dnech 16.
prosince 1999 a 11. ledna 2000 a v senátě ve věci ústavní
stížnosti stěžovatelky Cíl.l, a. s., se sídlem v Praze 1,
Hybernská 7, za účasti vedlejšího účastníka České strany sociálně
demokratické, se sídlem v Praze 1, Hybernská 7, obou zastoupených
JUDr. Z. A., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
12. srpna 1998 (32 Cdo 488/98-540), usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 1. července 1998 (7 Cmo 586/96-480) a usnesení
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. září 1996 (Firm
06132/95/Rg B XXVI 240-432, o zápis změny v obchodním rejstříku,
takto:

Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 1998 (32 Cdo
488/98-540), usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července
1998 (7 Cmo 586/96-480) a usnesení Krajského obchodního soudu
v Praze ze dne 25. září 1996 (Firm 06132/95/Rg B XXVI 240-432), se
zrušují.


Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co
do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34
odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla
stěžovatelka usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 1998
(32 Cdo 488/98-540) a spolu s ním též usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 1. července 1998 (7 Cmo 586/96-480) a usnesení
Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 25. září 1996 (Firm
06132/95/Rg B XXVI 240-432) a tvrdila, že obecné soudy všech tří
stupňů svými rozhodnutími porušily její vlastnická práva
a vlastnická práva jejího jediného akcionáře (České strany
sociálně demokratické) a obecným soudům vytkla, že protiprávně
a protiústavně popřely právní kontinuitu České strany sociálně
demokratické s poválečnou Československou sociální demokracií.
Zásah obecných soudů do zmíněných vlastnických práv spatřovala
stěžovatelka v tom - stručně shrnuto - že tyto soudy ve svých
rozhodnutích zcela pominuly, že její akcie v celkovém počtu 3.500
ks v nominální hodnotě po 1.000 Kč byly v důsledku dekretu
presidenta republiky č. 95/1945 Sb. nuceně deponovány v peněžním
ústavu, odkud po 17. dubnu 1993 jako archiválie s trvalou
historickou hodnotou jako "ucelená sbírka akcií" byly převedeny do
Státního oblastního archivu v Praze, který je akcionáři odmítl
vydat.

V polemice se závěry obecných soudů stěžovatelka dovozovala
nesprávnost jejich interpretace zákona o politických stranách č.
15/1990 Sb. a tvrdila, že tento zákon není zákonem o právní
kontinuitě a nástupnictví politických stran, zdůraznila, že
současná ČSSD v době jeho přijetí po 40ti letech zákazu činnosti
na území československého státu svoji činnost teprve obnovovala,
když usnesení tzv. slučovacího sjezdu v dubnu 1948 pokládala
a pokládá za neplatné, neboť šlo o jednání "sjezdu zastupitelstva
strany", tedy orgánu, který její stanovy neznaly. Poukázala na to,
že přes takto vynucené "sloučení" s KSČ řada jejich funkcionářů
i prostých členů byla vystavena persekuci státní moci a zejména,
že exilová část strany vyvíjela v cizině politickou činnost
s cílem dosíci osvobození republiky od diktátorského režimu jaký
v československém státě tato strana představovala od doby
násilného zvratu z února 1948.

S odkazem na své členství v mezinárodních institucích (Výboru
mezinárodních socialistických konferencí, Kongresu socialistické
internacionály) svá tvrzení uzavřela tak, že současná ČSSD je
jedinou nepřetržitě existující politickou stranou, která legálně
existovala nepřetržitě po roce 1945, svou činnost vyvíjela i po
roce 1948, a to především v zahraničí, a podílela se tak na odporu
proti komunistickému režimu (sr. zák. č. 198/1993 Sb.); pokud tedy
obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích
nepřihlédly ke všem těmto skutečnostem a odmítly v obchodním
rejstříku - zastavením řízení - zápis nově ustavených statutárních
orgánů, porušily stěžovatelčina ústavně zaručená práva plynoucí
z Listiny základních práv a svobod, a to z jejího čl. 11 a čl. 36
odst. 1. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem
všechna rozhodnutí obecných soudů (viz vpředu) zrušil.

Obecné soudy jako účastníci řízení sdělením předsedů senátů,
z nichž ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla (§ 30 odst.
3 zákona) se k výzvě Ústavního soudu (§ 42 odst. 4 zákona)
k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřily tak, že s odkazem na
důvody vyložené v odůvodnění svých rozhodnutí tvrzení stěžovatelky
a vedlejšího účastníka odmítly a navrhly, aby Ústavní soud
stížnost stěžovatelky - pokud ji neodmítne - zamítl.

U ústního jednání setrvali stěžovatelka i vedlejší účastník
na svých stanoviscích vyjádřených v ústavní stížnosti a obdobně
také předsedové senátů obecných soudů (§ 30 odst. 3 zákona), kteří
- aniž k argumentaci stěžovatelky zaujali stanovisko - odkázali na
dříve učiněný návrh, totiž aby stěžovatelčina ústavní stížnost
byla zamítnuta.

Ústavní stížnost je důvodná.

I.
Skutková stránka posuzované věci


Ústavní soud, necítě se vázán skutkovými zjištěními učiněnými
v předchozích řízeních (§ 81 zákona), provedl v řízení o ústavní
stížnosti stěžovatelky především důkaz obsahem spisů obecných
soudů, a to spisu Krajského obchodního soudu v Praze zn. Firm
06132/95/Rg B XXVI 240 a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 zn. 16
C 560/93 a z nich v rozhodujících ohledech zjistil:

1) Stran otázek spojených s dříve sporným vlastnictvím

Ze spisu obchodního soudu:

Stěžovatelka jako akciová společnost byla zapsána do
obchodního rejstříku dne 28. prosince 1939, a to s vyznačenou
formou podnikání "převzíti a dále provozovati podnik dosud vedený
pod firmou "Lidová knihtiskárna A. Němec a spol. v Praze", a to
činnostmi podrobně označenými sub. 2 až 4 zápisu, když sama, jak
patrno z konstitutivního (notářského) protokolu, vznikla usnesením
ustavující valné hromady dne 24. února 1939, na níž byly současně
přijaty stanovy, stanoven počet členů správní rady (5 až 9
volených valnou hromadou), provedena volba prvních jejich členů
(František Veselý, poslanec ing. Jaromír Nečas, Jaroslav Metal,
senátor Vojtěch Dundr, JUDr. František Vorel a Jan Aleš) a přijato
usnesení o přínosu majetkových předmětů. Po upisovacích
přihlášeních (Všeobecné dělnické záložny spol. s r. o. v Praze
a po přínosu Lidové knihtiskárny A. Němec a spol.) bylo posléze
rozhodnuto vydat 3.500 ks akcií po 1.000 Kč nominálu, takže
základní jmění stěžovatelky představovalo částku 3,500.000 Kč;
číslované akcie byly vydány jako akcie na majitele dne 1. ledna
1940.

V průběhu válečných let a v době bezprostředně po válce
docházelo v zápisech rejstříku obchodního soudu k různým změnám,
z nichž za zmínku stojí:

a) zápis s platností ode dne 26. srpna 1942, jímž na základě
rozhodnutí majetkového úřadu u Říšského protektora v Čechách
a na Moravě stěžovatelka byla podrobena správě k věrné ruce
(Treuhänder), kterou vykonávala s vyznačenou dobou platnosti do
30. června 1945 firma Erich Fucks v Praze XIX,

b) zápis s platností od 30. června 1945 (do 25. 2. 1946), jímž
rozhodnutím Zemského národního výboru v Praze ze dne 11. června
1945 (čj. 104/45), na základě dekretu prezidenta republiky č.
5/1945 Sb., byla jako k německému majetku na stěžovatelku
zavedena národní správa a ustanoveni tři národní správci,

c) zápis s platností od 25. února 1946, jímž národní správa
rozhodnutím téhož orgánu ze dne 9. února 1946
(III/3b-3918/2-45) byla zrušena,

d) zápis s platností od 3. srpna 1950, jímž vyhláškou ministra
informací a osvěty č. 1076, Úředního listu II č. 105/1950 byl
"podnik znárodněn a majetková podstata začleněna do firmy
"Svoboda, tiskařské závody, národní podnik v Praze".

Z téhož spisu a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 (16
C 560/93) je dále zřejmé, že

a) znárodnění stěžovatelku postihlo jen v její knihtiskárenské
části (tiskařské stroje a jiné technické zařízení byly vyvezeny
a předány n. p. Svoboda), zatímco ostatní majetek (tj.
nemovitosti včetně Lidového domu) byl jako "pro potřeby
národního podniku Svoboda nepotřebný" ponechán v původně
zapsaném stavu (Cíl, a. s.), i když jej (přirozeně že bez
jakéhokoli právního důvodu) od doby bezprostředně po únoru
1948 užíval v různých formách a způsobech Ústřední výbor KSČ;

b) opakovaně byly projevovány snahy a činěny pokusy uvést faktický
stav (ad d) do souladu s tehdejším právním řádem, byly podávány
různé návrhy (č. l. 60 až 67 spisu Obvodního soudu pro Prahu
1), které však byly funkcionáři ÚV KSČ odmítány, až posléze
bylo (předsednictvem ÚV KSČ) rozhodnuto, že formálně
znárodněním nepostižený majetek stěžovatelky je od roku 1920
vlastnictvím KSČ, jež však pro "politickou persekuci vlády
nemohl být knihovně přepsán, a proto současné jeho držení KSČ
je jen nápravou této nespravedlnosti"; o tom bylo vydáno
prohlášení jako prohlášení ÚV KSČ a na základě něho byl
proveden "knihovní pořádek" a vlastnictví k nemovitostem bylo
knihovně vyznačeno jako majetek KSČ;



c) hospodářskou smlouvou ze dne 19. března 1990 (§ 349 hosp. zák.)
Ústřední výbor KSČ areál Lidového domu (se všemi pozemky)
převedl bezplatně do vlastnictví ČSSD; tuto smlouvu však obecné
soudy ve sporu ČR Ministerstva financí ca ČSSD (věc Obvodního
soudu pro Prahu 1 sp. zn. 16 C 560/93) prohlásily za neplatnou
pro rozpor s ust. § 114 odst. 1 hosp. zák. (smlouva byla na
obou stranách podepsána jen jednou osobou) a také proto, že
přes zápis v pozemkové knize KSČ vlastnictví k nemovitostem
platně nenabyla (zmíněné prohlášení KSČ nebylo vkladuschopnou
listinou);

d) ve sporu zahájeném žalobou ČR Ministerstva financí o zjištění
vlastnictví k nemovitostem (16 C 560/93 Obvodní soud pro Prahu
1), v němž šlo nejen o Lidový dům, ale také o rozsáhlý komplex
parcel, byla otázka vlastnictví k němu předmětem jednak
úporného kontradiktorního úsilí obou stran (státu a ČSSD),
jednak podrobných úvah, zejména obecného soudu I. stupně, který
žalobu českého státu zamítl; jeho rozsudek jako věcně správný
byl potvrzen jak v odvolacím, tak v dovolacím řízení.

1) Stran problematiky akcií

Jak již řečeno sub. 1a), s datem 1. ledna 1940 bylo vydáno
celkem 3.500 ks číslovaných akcií na majitele; podle zjištění
obecných soudů a tvrzení stěžovatelky a ČSSD držitelem všech
těchto akcií byla vždy jen Československá strana soc.
demokratická. Správnosti těchto zjištění (tvrzení) nasvědčuje to,
že v souvislosti s (první) měnovou reformou (Dekret prez. rep. č.
95/1945 Sb.) byly všechny akcie a. s. Cíl Československou stranou
sociálně demokratickou jako jejich vlastníkem (§ 12, § 15 ozn. D.)
složeny do depozita u Všeobecné dělnické záložny v Praze, odkud
byly později převedeny na Českou státní spořitelnu a posléze
v roce 1993 - již v průběhu dříve zmíněného sporu ministerstva
financí s ČSSD - byly na příkaz ministra financí předány do
Státního archivu v Praze, kde se v počtu 3.497 ks jako archiválie
nacházejí dosud; v době od deponování akcií u peněžního ústavu
dispozice s nimi byla podle zákona v zásadě možná jen "v mezích,
jež stanoví ministr" (§ 19 odst. 1 ozn. D.); pokud však jde
o akcie stěžovatelky, taková dispozice s nimi do doby uložení
v archivu zjištěna nebyla.

Zákon o (druhé) peněžní reformě č. 41/1953 Sb. pohledávky
a závazky z tuzemských cenných papírů v povinné úschově dle vpředu
označeného dekretu zrušil [§ 7 písm. b)], čímž dotčené akcie
ztratily charakter cenného papíru; zákon o vlastnictví k akciím
jako k takovým mlčí.

2) Stran problematiky právní existence stěžovatelky

Stěžovatelka jako akciová společnost (Cíl a. s. v Praze)
vznikla a akcie na majitele vydala v režimu zákona č. 1/1863 ř. z.
(obchodní zákon) a režimem tohoto zákona se řídila a spravovala,
přirozeně že ve znění doplňků a novel, jak k nim postupem doby
docházelo (ty se však posuzovaných otázek nikterak nedotýkají),
a to až do doby, kdy byl tento zákon zrušen a kdy nabyl účinnosti
zákon o akciových společnostech č. 243/1949 Sb.

Po době nesvobody (D. prez. č. 11/1944 Úř. věst. čsl., vl.
nař. č. 31/1945) stěžovatelka usnesením správní rady ze dne 27.
června 1948 upravila své právní poměry ve shodě se zákonem č.
200/1946 Sb. a přesto, že po únoru 1948 po znárodnění své
tiskárenské části a po převzetí veškerého jejího zařízení národním
podnikem Svoboda (zpětně ke dni 1. ledna 1948, vyhl. č. 2289 ze
dne 10. září 1948 o znárodnění podniků podle zák. č. 1234/1948
Sb.) nevyvíjela nijakou činnost (poslední valná hromada se konala
13. srpna 1948), k jejímu zrušení jako nečinné akciové společnosti
nedošlo [§ 3, § 4 odst. 1, § 13 odst. 1 písm. b), § 17 odst. 3
zák. č. 243/1949 Sb.].



Z těchto skutkových zjištění lze již na tomto místě učinit
závěr, že stěžovatelka jako akciová společnost

a) dosud právně existuje a jako taková má také právní
subjektivitu, že

b) Lidový dům a s ním spojené další nemovitosti podle pravomocného
rozhodnutí obecných soudů tří stupňů (věc 16 C 560/93 Obvodního
soudu pro Prahu 1) vlastnicky nenáleží českému státu, ale že
podle stavu v pozemkové evidenci jsou vedeny jako její
vlastnictví, a konečně že

c) není zde jiného subjektu, který by vlastnický nárok ať již
k nemovitostem nebo k akciím stěžovatelky uplatňoval.

Jakkoli otázka vlastnictví k nemovitostem problematikou
spojenou s ústavní stížností prolíná, není pro posouzení
důvodnosti ústavní stížnosti rozhodující; těžiště posouzení věci
Ústavním soudem spočívá v otázce, zda obecné soudy, které
zastavily řízení o provedení zápisu změn v obchodním rejstříku
(v oddílu B XXVI ve složce 240 Krajského obchodního soudu
v Praze), postupovaly ve shodě se zákonem a způsobem ústavně
souladným a zejména, zda svými rozhodnutími porušily ústavně
zaručená základní práva stěžovatelky, příp. vedlejšího účastníka
České strany sociálně demokratické.

II.
Rozhodnutí obecných soudů a podstata jejich odůvodnění

Obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily tak, že

a) Krajský obchodní soud v Praze (v usnesení ze dne 25. září
1996), s odkazem na ust. § 155 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb.,
dovodil, že ing. Zemana, ing. Nováka a RNDr. Havlíčka nelze
považovat za oprávněné členy statutárního orgánu stěžovatelky,
neboť ti byli sice jako noví členové statutárního orgánu
zvoleni na shromáždění ČSSD dne 26. ledna 1995, nicméně nešlo
(v intencích obchodního zákoníku - § 190) o rozhodnutí jediného
akcionáře vykonávajícího působnost valné hromady, protože nikdo
z přítomných se nemohl prokázat akciemi společnosti
(stěžovatelky), na něž jsou práva z akcií vázána.

b) Vrchní soud v Praze jako soud odvolací sice nesdílel sub. a)
naznačené závěry soudu I. stupně [dospěl k závěru, že nuceným
deponováním akcií a posléze ze zákona (§ 7 odst. 1 písm. b)
zák. č. 41/1953 Sb.) došlo sice k zániku pohledávek a závazků
z deponovaných akcií, nikoli však k zániku akcií jako takových,
a proto ani nedošlo k zániku vlastnického práva k nim], odmítl
důvod zastavení řízení spatřovaný soudem I. stupně v tom, že
ČSSD jako (jediný) akcionář se na shromáždění dne 26. ledna
1995 nemohl prokázat (deponovanými) akciemi, přesto však
rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil; za
základní otázku totiž označil, "zda ČSSD je právním nástupcem
Čsl. sociální demokracie jako původního vlastníka akcií
a tudíž, zda mohla na shromáždění dne 26. ledna 1995 vykonávat
akcionářská práva spojená s akciemi stěžovatelky".

Takto položenou otázku zodpověděl odvolací soud záporně, když
dospěl k závěru, že "ČSSD je sice ideovým pokračovatelem Čsl.
sociální demokracie, není však jejím pokračovatelem právním";
tento svůj závěr opřel o zákon o politických stranách (č. 15/1990
Sb.), který interpretoval tak, že za kontinuitní se stranami
existujícími před účinností tohoto zákona lze pokládat jen ty
strany, které ke dni jeho účinnosti již existovaly (§ 9 odst. 1
ozn. zákona), totiž Čsl. stranu lidovou, Čsl. stranu
socialistickou, Demokratickou stranu, KSČ a Stranu svobody;
protože ČSSD mezi takto zákonem vypočtenými stranami uvedena není,
sluší ji pokládat ve smyslu zákona za nový subjekt (§ 2 až 4,
§ 9 odst. 2 ozn. zák.), což ji z právního nástupnictví k Čsl.
sociální demokracii z doby před únorem 1948 vylučuje.

Nejvyšší soud, rozhodující o dovolání připuštěném odvolacím
soudem, řízení o něm zastavil s odůvodněním, že (v současné době)
deponováno je toliko 3.497 ks akcií, a proto, "dokud nebudou
zbývající 3 akcie nalezeny (příp. umořeny - § 185i a násl.
o. s. ř.), nelze prokázat, že ČSSD je jedinou akcionářkou";
z toho posléze Nejvyšší soud usoudil, že i kdyby "ČSSD byla právní
nástupkyní původní jediné akcionářky, nemohla by vykonávat
působnost valné hromady (§ 190 obch. zák.)" a zejména, že "osoby,
které podepsaly plnou moc advokáta k podání dovolání, nebyly řádně
ustanovenými členy statutárního orgánu stěžovatelky, a protože
v současné době neexistuje jiná osoba oprávněná jménem
stěžovatelky udělit jí (k podání dovolání) plnou moc, nebyla
splněna jedna ze základních podmínek řízení o dovolání, totiž
zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodovací důvody obecných soudů lze tudíž shrnout tak, že
k zastavení řízení o návrhu na zápis změn v obchodním rejstříku
(případně o dovolání) obecnými soudy došlo proto, že

a) Krajský obchodní soud v Praze založil své rozhodnutí na tom, že
navrhovatelé nebyli řádně do funkcí stěžovatelky ustanoveni
proto, že při jejich volbě (26. ledna 1955) nebyly řádně
vykázány akcie,

b) Vrchní soud v Praze, odmítnuv závěry soudu I. stupně,
nepokládal ČSSD za právní nástupkyni jediné akcionářky, tj.
Čsl. strany sociálně demokratické,

c) Nejvyšší soud - ze ztráty 3 ks akcií (z původních 3.500 ks)
ČSSD vyvodil neplatnost plné moci zástupce stěžovatelky jako
dovolatelky a z tohoto formálního důvodu řízení o dovolání
zastavil, aniž by se dovolacími důvody stěžovatelky jakkoli
zabýval.

III.
Procesní postup Ústavního soudu

Ústavní soud sám ex officio, příp. k návrhu stěžovatelky,
doplnil dokazování:



a) sdělením Ministerstva vnitra České republiky, zda
Československá strana sociálně demokratická žádala o vydání
v archivu deponovaných akcií, v kladném případě uvedení důvodu,
proč jí akcie nebyly vydány,

b) stanoviskem Státního oblastního archivu v Praze ke ztrátě 3 ks
akcií stěžovatelky,

c) zprávou o právním režimu České strany sociálně demokratické
v zahraničí od ministerstva zahraničí (tituláře ve Velké
Británii) a

c) podrobnějším vyjádřením právního zástupce stěžovatelky co do
právního postavení České strany sociálně demokratické
v zahraničí, a takto

- necítě se vázán skutkovými zjištěními učiněnými
v předchozích řízeních (§ 81 zákona) - zjistil:

ad a) Ministerstvo vnitra - archivní správa odmítla vydání listin
(akcií) s odkazem na zákon č. 591/1992 Sb. (§ 97), z něhož
usoudila, že posuzované akcie byť ztratily hodnotu
a charakter cenných papírů mají trvalou dokumentární
historickou hodnotu a soudní spory nejsou podle ní
dostatečným důvodem pro opačný postup,

ad b) že akcie stěžovatelky byly Státním oblastním archivem
v Praze převzaty předávacím protokolem ze dne 17. dubna
1993 jako inventární celek bez kontroly jednotlivých kusů,
že teprve z popudu Krajského obchodního soudu v Praze byly
akcie přepočteny a že tak bylo zjištěno, že uschovávaná sada
obsahuje 3497 kusů; o "nepřítomnosti 3 ks akcií" není
oblastnímu archivu nic známo a jejich ztrátu v archivu
pokládá za vyloučenu,

ad c) právní zástupce stěžovatelky ve dvou obsáhlých podáních
Ústavnímu soudu sdělil - stručně shrnuto - že předúnorová
sociální demokracie po únoru 1948 svou činnost vyvíjela
v exilu pod názvem Československá sociální demokracie
v zahraničí, že své sídlo měla zprvu v Londýně, poté
v Bonnu, Curychu a posléze ve Wuppertalu (SRN); zatímco
v Londýně sídlila v propůjčených místnostech britské Labour
Party, později měla své sídlo v bydlišti jejich tajemníků
(JUDr. Šádka, JUDr. Tučky, JUDr. Hrubého a Jiřího Loewyho).

ad d) ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí, s odkazem na
sdělení Ministerstva vnitra Spojeného království Velké
Británie a Severního Irska (Home office), že politické
strany se nikdy v historii Spojeného království Velké
Británie a Severního Irska neregistrovaly.



Otázku, zda a v kladném případě jakému cizozemskému právnímu
režimu byla Čsl. soc. dem. v zahraničí podrobena [srov. ad d)],
právní zástupce stěžovatelky sice pominul, nicméně o její
organizaci a o otázkách s ní spojených nabídl Ústavnímu soudu
důkazy jak listinami tak svědky.

Z listin předložených právním zástupcem stěžovatelky, tj.
z cirkulářů Čsl. sociální demokracie v zahraničí ze dne 13.
července 1993, ze dne 3. prosince 1993, ze dne 28. prosince 1994,
ze dne 26. února 1995 a ze dne 8. dubna 1995 (č. l. 56a až n spisu
Ústavního soudu) a dále z protokolu XXIV. (obnovovacího) sjezdu
ČSSD (příloha 1 spisu Ústavního soudu), jakož i z organizačního
řádu Čsl. sociální demokracie v zahraničí (č. l. 49a až d spisu
Ústavního soudu) a z výslechu svědků J. L. a PhDr.
J. K. (č. l. 81 až 85 spisu Ústavního soudu) Ústavní
soud vzal za prokázáno, že Československá soc. demokracie po
násilném obsazení Lidového domu ozbrojenou složkou KSČ (Lidovými
milicionáři) a po rozehnání její domácí členské základny a po
rozvrácení jejich organizačních struktur na území tehdejšího
československého státu, tedy po jejím protiústavním umlčení,
přenesla svoji politickou činnost do zahraničí, a že tam se ve
svém vnitřním životě řídila od roku 1949 organizačními řády, které
byly postupně novelizovány (naposledy v roce 1983).

Pokud jde o její politickou činnost navenek, měla
Československá sociální demokracie v zahraničí své přiměřené
zastoupení v mezinárodních organizacích (COMISCO, později
Socialistické internacionále apod.) vydávala různé tiskoviny
(Demokracie a socialismus, Právo lidu) a takto svou politickou
činností - též ve spolupráci s částí své někdejší domácí členské
základny - usilovala o uskutečnění svých politických záměrů.

Podle posledního organizačního řádu nejvyšším orgánem této
strany byl její sjezd (čl. III. odst. 1), jehož se měly právo
zúčastnit stanovené subjekty [členové Ústředního výkonného výboru,
delegáti zemských organizací a další dle čl. III odst. 1 písm. a)
až c)].
Rozhodování o běžných záležitostech bylo svěřeno
předsednictvu Ústředního výkonného výboru voleného sjezdem,
z jehož středu volbou vzniklo předsednictvo (9 členů a předseda).



Členství v exilové straně vzniklo za stanovených podmínek
přijetím kandidáta buď Ústředním výkonným výborem nebo zemskou
organizací.

Takto lze mít za prokázáno, že exilová Čsl. sociální
demokracie vybudovala svoji zahraniční organizaci na
demokratických zásadách, že v exilu pokračovala ve své doma
násilím přerušené politické činnosti, o čemž mimo jiné svědčí
i číslování jejích sjezdů navazující plynule na poslední sjezd ve
vlasti, a že se ve svém vnitřním životě řídila obvyklým právně
závazným režimem (stanovami), což vše - posuzováno vnitrostátními
aspekty s odhlédnutím od důsledků plynoucích z násilného zvratu ve
státě z února 1948 - jí podle přesvědčení Ústavního soudu dává ve
smyslu předúnorového nazírání charakter právnické osoby
s politicky vyjádřeným cílem dosíci osvobození čsl. státu od
násilím zavedené diktatury a obnovení jeho plné státní suverenity
a demokratického zřízení.

Pokud jde o dobu po listopadu 1989 má Ústavní soud
z označených důkazních pramenů za prokázáno, že Čsl. sociální
demokracie v zahraničí si po jistou dobu "jako samostatný subjekt
zachovala dosavadní organizační strukturu", že "v Ústředním
výkonném výboru Čsl. strany sociálně demokratické měla status
zahraničního regionu, že vůči této straně obnovivší politickou
činnost na území čsl. státu v dubnu 1990 měla jisté jak ideové,
tak personální výhrady, což ji pro "rozpaky nad vývojem a profilem
ČSSD" vedlo k rozhodnutí pokračovat ve své činnosti jako
samostatná politická strana s jistým zastoupením v orgánech ČSSD,
nicméně že posléze rozhodnutím svého členstva z dubna 1995
ukončila svoji činnost a částí svého členstva vplynula do ČSSD.

IV.
Rozhodovací důvody Ústavního soudu

S výhradou naznačenou již v úvodu (sub. II) nelze otázku
vlastnictví k Lidovému domu a k dalším s ním svázaným nemovitostem
ponechat zcela stranou a opomenout tak jejich zcela zřejmou
vysokou hodnotu a také historické souvislosti, za nichž je
předchůdkyně nynější ČSSD nabyla a zejména pak ty, za nichž byla
užívání tohoto majetku očividně protiprávním způsobem zbavena;
důsledně vzato, rozhodnutí obecných soudů, byť z různých důvodů,
z majetku značné ekonomické i historické hodnoty vytváří
v současnosti "věc bez pána", navzdory tomu, že vlastně shodně
konstatují, že jejich vlastníkem je právnická osoba (a. s. Cíl),
za níž však v současné době není nikoho, kdo by jejím jménem mohl
platně jednat.



Vzhledem ke skutkovým zjištěním, k nímž Ústavní soud nad
rámec zjištění obecných soudů po doplnění řízení o ústavní
stížností dospěl, jeví se však posléze zmíněný základní aspekt
plynoucí z rozhodnutí obecných soudů všech tří stupňů jako neúplný
a nepřesvědčivý, a to již proto, jak důvodně tvrdí stěžovatelka,
že opomíjí historické souvislosti a zejména mimořádnost situace,
v níž se Československá sociální demokracie, jako z veřejného
(ústavního) života čsl. státu násilně vytěsněná politická strana
po únoru 1948, ocitla.
Lze pokládat za notorietu (§ 121 o. s. ř., § 63 zák. č.
182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), že sociálně
demokratické strany obecně byly v očích komunistických stran
nepřáteli "pracujícího lidu", že komunistické strany je pokládaly
za rozbíječe jednoty dělnické třídy a dělnických hnutí; tento
antagonismus projevuje se historicky od samotného vzniku
komunistických stran jak v oblasti politické ideologie, tak
později i v mezistátních mocenských mechanismech, zejména poté, co
v mocenské oblasti bývalého SSSR dospěly komunistické strany jako
"předvoj dělnické třídy" k moci ve státě a začaly prakticky uvádět
v život svou třídně zaměřenou doktrínu o "budování socialismu"
jako vývojově předcházející fáze komunismu. Zásady třídního boje
a vůbec komunistickým stranám vlastní představy (a pozdější jejich
uskutečňování) o diktatuře proletariátu vtělené do řady
teoretických děl Marxem a Engelsem počínaje a ku příkladu Stalinem
a Leninem v jejich vlastním pojetí konče, v oblasti státní moci
byly vřazeny do celého právního systému a zejména do praktické
činnosti jejich mocenských orgánů.

Touto ideologií usměrňovanou nadnárodními (nadstátními)
organizacemi (Kominterna apod.) a později aplikovanou přímo ve
stranických a státních orgánech, VKSb, resp.SSSR jako rozhodující
velmoc, účinně ovlivňovaly ostatní komunistické strany a později
- po skončení druhé světové války - SSSR touto svou ideologií
mocensky ovládly beze zbytku celý geopolitický prostor východní
a střední Evropy.



V těchto intencích postupovala vůči Československé straně
sociálně demokratické i Komunistická strana Československa, jíž
- zejména po mocenském zvratu ve státě v únoru 1948 - nic
nebránilo v praktickém uskutečňování "jednoty pracujícího lidu" se
všemi dostatečně známými důsledky, které z její ideologie
a politických záměrů vyplynuly; pro Československou stranu
sociálně demokratickou to znamenalo nejen konec její samostatné
politické činnosti na území čsl. státu, ale - co do nikoli
zanedbatelné části jejího členstva - také jeho pronásledování
a vydání represi státní moci, jak o tom mimo jiné dostatečně
svědčí dlouhá řada politických procesů, včetně procesu
s posledním jejím předsedou L.



V těchto souvislostech proto nelze stěžovatelce upřít
důvodnost jejího tvrzení, že Československá strana sociálně
demokratická byla na území čsl. státu umlčena násilně, že
rozhodnutí tzv. sjezdu zastupitelstva jako rozhodnutí orgánu,
který její stanovy neznaly, bylo jen chabým pokusem dodat jakéhos
takéhos zdání legality jejímu zániku jako politické strany a že
jistá část její reprezentace uchýlila se do zahraničí se záměrem
tam v činnosti na území ČSR (ČSSR) zakázané strany pokračovat, byť
zprvu a i později na dlouhou dobu bez reálné naděje na úspěch.

Těchto skutečností si ostatně byl obecný soud II. stupně
zřejmě vědom, jestliže usoudil, že dnešní "ČSSD je sice ideovým
pokračovatelem Československé sociální demokracie, nicméně není
jejím pokračovatelem právním".



Posléze uvedenému závěru obecného soudu však Ústavní soud
nepřisvědčil.

Mimořádnost politické situace nastalé ve státě po únoru 1948
a - posuzováno kritérii ústavnosti - její v demokratických
mechanismech nepředstavitelná ústavní petrifikace (čl. 4 úst. zák.
č. 100/1960 Sb.) a v neposlední řadě také svévolný a od vlastního
právního režimu začasté odtržený výkon státní moci (sr. § 1 zák č.
480/1991 Sb.) pro svou váhu a význam - na rozdíl od obecných soudů
uchýlivších se k rigoróznímu výkladu pozitivního práva
- nedovolují Ústavnímu soudu, aby je přehlédl.

Jestliže mocenským zvratem z února 1948 došlo v čsl. státě
k situaci, kdy KSČ se stala nejen politickým hegemonem, ale
postupně jako taková zmocnila se i samotného státu a, vytvořivše
v duchu své ideologie vlastní (spíše však z VKSb, příp. z KSSS
importovaný) jeho "lidovědemokratický" model, mocensky vytěsnila
z politického a státního ústrojenství jeden ze základních aspektů
politického uspořádání demokratického státu, dle něhož "každá
politická strana již pojmově předpokládá existenci alespoň jedné
protistrany, a v němž již proto nemůže být za stranu pokládána
politická skupina, která došedši k moci, vyloučí existenci všech
ostatních stran" (Weyr), jde ústavně o tak mimořádně závažnou
nejen politickou, právní, ale - a to především - neobvyklou
ústavní situaci, že pro pozdější nápravu důsledků z této
mimořádnosti plynoucí nelze vystačit s obvyklou aplikací
pozitivního práva; řečeno jinými slovy, jestliže se mocenským
zvratem stanou ve státě z politických odpůrců jedné politické
strany nepřátelé samotného státu, a jestliže podle toho tato
strana s nimi také zachází, a konečně jestliže stát sám jak
v jednotlivých složkách, tak ve svém celku nabude podoby
a charakteru státu totalitního, nelze poraženým politickým
odpůrcům obecně upřít právo na to, aby - zpravidla mimo dosah
mocenských orgánů totalitního státu - v přiměřené organizační
formě a způsobem, které jim poměry dovolí, usilovali o dosažení
stavu quo ante.

Tento základní teoretický předpoklad a nepominutelný atribut
ústavnosti nebylo možno při úvahách nad posuzovanou ústavní
stížností opomenout.

Jestliže se části politické reprezentace, ve vlasti násilně
potlačené politické strany po obtížích a rozmíškách obvyklých
v případech exilové činnosti, podařilo tuto stran ustavit
v zahraničí, a jestliže se jí posléze podařilo navázat a udržovat
rozličné mezinárodní vztahy jako mimo mocenskou sféru SSSR
uznávané politické strany, je zřejmé, že v této činnosti (obdobně
jako ve vlastní činnosti politické) vystupovala tato exilová
politická strana v rozličných vztazích jako samostatný nejen
politický, ale současně i jako právní subjekt, jemuž by
v intencích tehdy platného vnitrostátního práva bylo třeba
přiznávat ve smyslu nauky a shodné jurisdikce obecných soudů
z doby před násilným zvratem z února 1948 právní subjektivitu ad
hoc, když jinak postavení a vztahy politických stran až do vydání
zákona o politických stranách (č. 15/1990 Sb.) nebyly v oblasti
českého (československého) práva upraveny.

Tento aspekt, a spolu s ním i zkušenosti s odbojovou exilovou
činností, na které je historie českého (československého) státu
tak bohatá, kdy otázky spojené s platností a kontinuitou
potlačeného domácího práva bylo nezbytné zejména pro foro externo
opakovaně řešit (srov. kupř. Prozatímní státní zřízení čsl.
v Londýně za II. světové války a vůbec politické strany v exilu té
doby apod.), nemohou zůstat stranou pozornosti ani v případě
Československé sociální demokracie, zejména přidruží-li se k nim
její exilová (a koneckonců i domácí) činnost, která má zřejmé
znaky odporu vůči komunismu a která jako taková je podle zákona
hodna úcty (§ 3 zák. č. 198/1993 Sb.); s přihlédnutím k tomu proto
na z vlasti násilně vypuzený politický subjekt vyvíjející
v zahraničí činnost v intencích svého politického zaměření
s cílem dosíci zvratu v domácích poměrech je z hlediska českého
(československého) právního řádu nutno nahlížet jako na subjekt,
který v rámci této své činnosti je s to vstupovat do práv
a závazků z této činnosti vyplývajících, a proto také z hlediska
československého (českého) právního řádu je Čsl. strana soc.
demokratická v zahraničí politickou organizací spravující se, bez
ohledu na místo jejího působení, tímto právním řádem a svými
stanovami, a je tedy samostatným a svébytným právním subjektem.



Na správnosti těchto závěrů nic nemění skutečnost, že ta část
Čsl. strany sociálně demokratické, která ve svých organizačních
strukturách zůstala po únorových událostech roku 1948 v dosahu
státu a totalitních orgánů KSČ - za jisté součinnosti části svého
vedení (Fierlinger, Laušman, Jankovcová a jiní) - "zanikla
slučovacím sjezdem zastupitelstva strany dne 17. dubna 1948"; je
tomu tak nejen proto, jak důvodně tvrdí stěžovatelka, že
"sloučení" vedlejšího účastníka s KSČ provedl orgán, který stanovy
čsl. soc. demokracie té doby vůbec neznaly a tedy orgán k tomu
neoprávněný, ale zejména a především proto, že onen "slučovací"
akt sám byl za již zmíněných okolností projevem a důsledkem
očividně mocenské svévole KSČ.



Závěr odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze) vyslovený
v odůvodnění jeho usnesení ze dne 1. července 1997, dle něhož ve
smyslu zákona (č. 15/1990 Sb., resp. č. 424/1991 Sb.) "politické
strany, u nichž je dána kontinuita se stranami existujícími před
účinností zák. č. 15/1990 Sb., jsou jen ty, které jsou v zákoně
výslovně uvedeny (tj. Čsl. strana lidová, Čsl. strana
socialistická, Demokratická strana, Komunistická strana
československá a Strana svobody) proto v dané věci podle
přesvědčení Ústavního soudu neobstojí jak z důvodů již vyložených,
tak také proto, že v souvislosti s již rozvedenými důvody nutno
vzít v úvahu, že politické strany v označených zákonech
vyjmenované, vyvíjející v letech 1948 až 1989 sice víceméně
formálně jistou "politickou" činnost, vždy však jen v těsném rámci
vymezeném KSČ (čl. 4 úst. zák. č. 100/1960 Sb.), v tom či onom
stupni a rozsahu byly v této své činnosti zatíženy zřetelnými
důsledky politické podřízenosti, a tak - ostatně zcela ve shodě
s ideologií a představami KSČ jako "vedoucí síly ve společnosti
i ve státě" - degradovaly ztrátou vlastní svobodné politické vůle
na její "převodové páky". Toto nelichotivé sepjetí s totalitním
systémem lidově-demokratického a později socialistického státního
zřízení přirozeně muselo být - po listopadu 1989 - vlastním
očistným mechanismem a pod tlakem jiných politických sil rozrušeno
natolik, aby politické strany a politická hnutí mohly být do
budoucna ústavně odděleny od státu (čl. 20 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod) a zejména, aby sám politický systém mohl
být za splnění dalších ústavních podmínek založen na volné soutěži
politických stran (čl. 5 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Interpretace kontinuity zákonem vyjmenovaných politických
stran podaná odvolacím soudem má nadto zvláštní povahu potud, že
do ní, navzdory podstatným změnám v ústavním ústrojenství českého
(československého) státu, implicite zahrnuje zcela zřejmé prvky
"politické činnosti" totalitního období.

Tento aspekt zasluhuje zvláštního zdůraznění, neboť závěry
obecných soudů ve vztahu k současné České straně sociálně
demokratické, jíž tyto soudy přes existenci a organizaci Čsl.
sociální demokracie v zahraničí upřely právní kontinuitu
s předúnorovou stranou, ve svých důsledcích a domyšleno do
důsledku vedou k absurdnímu výsledku: strany (vyjmenované
v zákoně) tak či onak - snad až na výjimky jednotlivců
- poznamenané spoluprací s totalitním režimem nebo alespoň
podřízením jemu, navzdory této skutečnosti mají být kontinuálně
spojeny s jejich novým postavením v politickém spektru od totality
osvobozeného státu, zatímco činnost a postavení exilové strany
sociálně demokratické jako politického a právního subjektu
(s právní subjektivitou ad hoc) ponechává stranou jakoby mimo
oblast českého právního řádu, a to přesto, že její činnost, jak
již řečeno, v oblasti českého právního řádu sluší pokládat za
hodnou úcty. Protože ekonomický základ je pro činnost kterékoli
politické strany nepochybně významným a spoluurčujícím faktorem,
lze dovodit, že posuzovaná rozhodnutí obecných soudů svými
důsledky zasahují omezujícím způsobem do politického systému
státu, který - mimo jiné - je založen na volné soutěži politických
stran (čl. 5 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Pod aspekty těchto úvah obdobně neobstojí právní závěry
obecného soudu I. stupně a Nejvyššího soudu ČR pokud z nich
vyplývají procesní vady z nedostatku procesní (aktivní) legitimace
odvozené - co do vztahu ČSSD ke stěžovatelce - z toho, že při
ustavení současných jejich orgánů, jako statutárních orgánů a. s.
Cíl, nedisponovala tato strana jejími akciemi, na něž je výkon
práv z akcií vázán.



Již v řízení před obecnými soudy bylo jako nesporné zjištěno,
že až do doby dekretem presidenta republiky (D. č. 95/1945 Sb.)
nařízené depozice byly všechny akcie a. s. Cíl v úplném počtu
3.500 kusů v rukou Československé sociální demokracie, která je
také jako jejich vlastník v tomto počtu (úplné sadě) podle
zmíněného dekretu složila do nucené úschovy; toto zjištění ani
v řízení o ústavní stížnosti nedoznalo změn, a protože šlo
o důsledek jednání přikázaného a pod sankcí vynuceného státem, je
zřejmé, že odpovědnost za ztrátu 3 ks akcií, kterou se nepodařilo
objasnit ani v řízení před Ústavním soudem, nestíhá deponenta,
a že k této ztrátě došlo mimo jakýkoli jeho vliv; proto také za
zmíněnou ztrátu nese odpovědnost depozitář, ať by jím byl peněžní
ústav, či později, došlo-li ke ztrátě mimo jeho dosah, stát;
odkazy obecných soudů na to, že ČSSD se při opětném ustavení
statutárních orgánů a. s. Cíl akciemi nevykázala, resp. že nemá
k dispozici plnou sadu vydaných akcií, proto za daných okolností
nejsou namístě.



S přihlédnutím k tomu, jakož i k jinak správným skutkovým
zjištěním obecných soudů a také k těm, které byly učiněny v řízení
před Ústavním soudem, nutno dospět k závěru, že až do doby
sjednocovacích aktů mezi Čsl. stranou soc. demokratickou
v zahraničí a obnovenou stranou sociálně demokratickou na území
českého (československého) státu svědčila práva z akcií k a. s.
Cíl původní její vlastnici, tj. Čsl. sociální demokracii
v zahraničí a že následně, po splynutí obou (dohodou mezi nimi
z dubna 1995 a usnesením exilové strany o ukončení její činnosti
v zahraničí z téže doby), přešla tato práva na nově splynutím
dotvořený subjekt, jimž je v současné době Česká strana soc.
demokratická; posuzováno z těchto hledisek je doba registrace této
strany ve smyslu zák. č. 15/1990 Sb., resp. zák. č. 424/1990 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů, zcela nerozhodná, neboť mimo důvody
již vyložené - pro sloučení obou složek v podstatě jedné a téže
politické strany - není nejmenšího zákonného, tím méně ústavního
důvodu pro závěr, že práva z akcií plynoucí tímto sloučením
zanikla a že v důsledku toho zanikla i dříve nabytá majetková
práva očividně soukromé povahy, resp. že zaniklo vlastnictví
z nich plynoucí.



Jestliže posléze v intencích svých stanov a ve shodě
s obchodním zákoníkem (zák. č. 513/1991 Sb.) na shromáždění dne
26. ledna 1995 předsednictvo Ústředního výkonného výboru České
strany sociálně demokratické podle zápisu z valné hromady
společnosti ze dne 18. prosince 1996 přijalo rozhodnutí, jímž za
vymřelé její statutární orgány ustanovilo orgány nové (poslední
úprava správní rady v personálních poměrech v osobách dnes již
nežijících členů byla provedena v říjnu 1948), nutno na takovéto
rozhodnutí ústavně nahlížet jako na platné rozhodnutí jediného
akcionáře (§ 190 obch. zák.), neboť průkaz o tom, že šlo
o jediného akcionáře společnosti je dán nespornou skutečností, že
akcie společnosti Cíl, které nebyly nikdy obchodovány, byly
v úplném počtu 3.500 kusů složeny do zákonem nařízeného depozita,
když dosud neobjasněná ztráta 3 kusů akcií v průběhu nuceného
depozita, příp. z archivní úschovy není z uvažovaných hledisek
podstatná a z důvodů již vyložených není rozhodující.

Dnešní ČSSD tak svědčilo a svědčí (bez ohledu na zánik práv
a závazků z akcií jako cenných papírů) postavení jediné a výlučné
akcionářky a. s. Cíl, a v důsledku toho také jednání předsednictva
Ústředního výkonného výboru ČSSD dne 26. ledna 1995, též ve smyslu
jejich současně platných stanov, mělo charakter valné hromady této
společnosti (§ 190 obch. zák.), a v důsledku toho také osoby na
tomto zasedání zvolené za její statutární orgány byly a jsou
oprávněny za tuto společnost a jejím jménem jednat.

V takto rozvedených zjištěních a v jejich vzájemných
souvislostech, jakož i v úvahách s nimi spojených, spatřuje
Ústavní soud dostatek dobrých a rozumných důvodů pro závěr, že
násilné odejmutí majetku Čsl. straně sociálně demokratické
Komunistickou stranou Československa, potlačení její politické
činnosti a posléze praktické její rozpuštění na území
československého státu a konečně politická činnost Československé
sociální demokracie v zahraničí, směřující k obnově demokratického
zřízení a plné suverenity českého (československého) státu, jsou
tak výjimečnými a výraznými skutečnostmi, které nejen z hlediska
pozitivní právní úpravy a její přiměřené interpretace, ale také
- a to především - z hlediska demokratických zásad, jimiž stát má
být ovládán (preambule a čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.),
spravedlnosti a slušnosti, ve svých důsledcích vedou ke konečnému
závěru o důvodnosti stěžovatelčiny ústavní stížnosti, zejména
je-li předchozími pravomocnými rozhodnutími obecných soudů
(usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. srpna 1998 - 32 Cdo
488/98-540, usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července
1998 - 7 Cmo 586/96-480) a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 8. dubna 1994 - 16 C 560/93) dáno, že posuzovaný majetek
jako majetek v soukromém vlastnictví je mimo jakoukoli ingerenci
státu a je-li pro rozhodovací důvody v tomto nálezu již vyložené
zřejmé, že náprava násilím přivoděných důsledků svévole totalitní
moci spočívá výlučně jen v pravomoci moci soudní, když jakékoli
případné zásahy (rozhodnutí) moci výkonné či moci zákonodárné jsou
z povahy věci vyloučeny. Nadto nelze ztrácet ze zřetele, že jinak
zákonu odpovídající procesní postup naznačený v odůvodnění
rozhodnutí dovolacího soudu by za dané situace v samotném meritu
věci vedl jen ke zcela zbytečným průtahům, pokud by ovšem vůbec
byl s to přivodit rozumný výsledek. Je-li vlastnictví k majetku,
případně jeho výkon přiměřenou správou vystaven ke škodě vlastníka
pochybnostem po dobu delší 6ti let (spor o vlastnictví k Lidovému
domu začal před obecným soudem I. stupně v říjnu 1993), ocitl by
se zmíněný postup navíc v rozporu s ústavně chráněným právem na
soudní ochranu (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny základních práv
a svobod).

Je-li za daných okolností nepochybné, že Lidový dům spolu
s dalšími nemovitostmi, jak již ostatně opakovaně řečeno, není ve
vlastnictví státu, a že vlastnictví k němu má tak zcela zřejmý
charakter vlastnictví soukromého, je zcela důvodné a namístě toto
vlastnictví jako takové respektovat a posuzovat, a to se všemi
důsledky, které z této skutečnosti vyplývají (čl. 11 Listiny
základních práv a svobod, § 123 a násl. o. z.), včetně práva na
jeho řádnou správu, která, jak z přirozené povahy věci vyplývá, je
podstatným a výrazným atributem vlastnictví, a kterou bez věcného
či právního důvodu nelze potlačit nebo omezit.

Ochrana vlastnictví a respekt k němu, s nimiž je posouzení
projednávané ústavní stížnosti úzce spojeno, bez ohledu na druh
a povahu subjektu, jemuž vlastnické právo svědčí, jsou jedním ze
základních postulátů (znaků) demokratického a právního státu,
a proto - posuzováno kritérii ochrany ústavnosti - stěžovatelce
(a obdobně ani vedlejšímu účastníkovi) za nesporné její právní
existence jako akciové společnosti, jejíž statutární orgány
vymřely, aniž pro důsledky vyplývající z protiústavní svévole
totalitní moci mohly být dříve nahrazeny jinými, nelze odepřít
právo takové orgány nově ustavit a jejich prostřednictvím pak
vykonávat správu posuzovaného majetku.

Pro takto rozvedené důvody Ústavní soud, neztotožniv se
s právními názory obecných soudů všech tří stupňů jak co do právní
subjektivity jediného akcionáře, tak co do důsledků jednání jejich
nově ustavených statutárních orgánů stěžovatelky, příp. co do
průkazu práv plynoucích z akcií, dospěl k již dříve zmíněnému
závěru, že zastavením řízení o provedení zápisu změn v obchodním
rejstříku, odepřely obecné soudy stěžovatelce ochranu jejich
ústavně zaručených (vlastnických) práv (čl. 11 Listiny základních
práv a svobod), a to postupem, který není ústavně souladný (čl.
90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod); obecné soudy, byť každý z nich v důsledku jiného
právního názoru, z nichž však žádný nebyl shledán ústavně
souladným, tak rozhodly způsobem, který z hlediska ochrany
ústavností republiky neobstojí. Proto všechna rozhodnutí obecných
soudů, jak ve znělce tohoto nálezu jsou označena, byla zrušena [§
82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona].



Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat
(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 11. ledna 2000