Ústavní soud
rozhodl v senátě ve věci navrhovatele L. K., nyní
ve výkonu trestu, zast. Mgr. K. P., advokátem, za vedlejší účasti
Krajského státního zastupitelství v Brně, proti usnesením
Krajského soudu v Brně, č.j. 3 To 430/98-595, ze dne 7. 10. 1998
a č.j. 3 To 430/98-593, ze dne 7. 10. 1998, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. 3 To 430/98-595, ze dne
7. 10. 1998 a usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. 3 To
430/98-593, ze dne 7. 10. 1998, se zrušují.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností navrhovatel napadl shora uvedené
rozhodnutí Krajského soudu v Brně s tím, že jeho vydáním byla
porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvená
v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a konečně i v čl. 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod (dále Listiny).
Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn.
6 T 98/97, že navrhovatel byl rozsudkem tohoto soudu, č.j. 6
T 98/97-544, uznán vinným trestnými činy loupeže dle § 234 odst.
1 trestního zákona, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista dle
§ 41 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.) a také útoku na
veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl
odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
O odvolání navrhovatele proti uvedenému rozsudku rozhodoval
Krajský soud v Brně, který jej usnesením ze dne 7. 10. 1998, č.j.
3 To 430/98-593, podle § 256 trestního řádu (dále tr.ř.) zamítl
s odůvodněním, že skutkové i právní důvody dovozené soudem I.
stupně jsou správné, zákonu odpovídající, a to i z pohledu
rozhodnutí učiněných již v předchozích fázích trestního řízení
vedeného proti navrhovateli (zejména co se týče rozsudku Městského
soudu v Brně ze dne 5. 2. 1998, č.j. 6 T 98/97-470 a následného
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 1998, č.j. 3 To
112/98-517). V napadeném rozhodnutí se Krajský soud v Brně se také
zabýval zevrubně otázkou postavení navrhovatele jako zvlášť
nebezpečného recidivisty a v tomto směru dospěl k závěru, že
uznání navrhovatele zvlášť nebezpečným recidivistou
v projednávané věci odpovídá všem okolnostem případu i kriteriím,
které takové označení z hlediska trestně právních předpisů jsou
vyžadována. V rámci uvedené věci také Krajský soud v Brně
rozhodoval rovněž usnesením (ještě před rozhodnutím ve věci samé)
o námitce podjatosti vůči všem členům senátu Krajského soudu
v Brně, který rozhodoval v uvedené věci dne 15. 4. 1998. Ze
spisového materiálu plyne, že dne 15. 4. 1998 usnesením, č.j. 3 To
112/98-515, rozhodoval v uvedené věci senát Krajského soudu
v Brně, složený z předsedy senátu JUDr. J. P. a soudců JUDr. M. O.
a M. A. Jediným soudcem, kterého se tedy námitka podjatosti
uplatněná navrhovatelem v rámci veřejného zasedání Krajského soudu
v Brně dne 7. 10. 1998 týká (spis Krajského soudu v Brně, sp. zn.
6 T 98/97, č.l. 591) je soudkyně M. A. Krajský soud v Brně
usnesením ze dne 7. 10. 1998, pod č.j. 3 To 430/98-595, rozhodl
tak, že soudkyně M. A. není vyloučena z vykonávání úkonů trestního
řízení v projednávané věci z důvodů, které vyložil, současně však
z poučení k tomuto rozhodnutí připojeného uvedl, že proti němu
není další řádný opravný prostředek přípustný. Následně potom
rozhodl v meritu věci tak, že odvolání navrhovatele (jak již
uvedeno) zamítl.
Proti označeným rozhodnutím podal navrhovatel ústavní stížnost.
V ní uvedl, že ve věci provedená rekognice byla provedena
v rozporu s pravidly kriminalistiky, protože v zásadě měl být
snadno odlišitelný od ostatních osob, které v rámci rekognice
vystupovaly a o tomto úkonu nebyla ani pořízena fotodokumentace.
Poukázal, že mělo být provedeno dvojí ohledání jednoho z místa
jeho činů, které jsou mu kladeny za vinu a o tomto úkonu
neexistuje příslušný protokol. Dále uvedl, že na rozdíl od
obžaloby bylo jeho jednání (trestný čin loupeže) kvalifikováno
soudem jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou
a ačkoli byl soudem na možnost takového posouzení upozorněn, nebyl
poučen o svém právu na poskytnutí lhůty k přípravě své obhajoby
právě s ohledem na uvedenou okolnost. Konečně poukázal i na to, že
v rámci veřejného zasedání konaném o jeho odvolání dne 9. 10.
1998 namítl podjatost soudkyně Krajského soudu v Brně a ten, aniž
by o této námitce rozhodl, pouze po závěrečné poradě vyhlásil
usnesení, že uvedená soudkyně není z projednávání věci vyloučena
a následně jeho odvolání ve věci samé jako nedůvodné zamítl. To
přesto, že proti rozhodnutí o vyloučení soudce je přípustná
stížnost (tento opravný prostředek mu bylo znemožněno podat), když
o této stížnosti rozhoduje orgán bezprostředně nadřízený tomu,
jenž napadené rozhodnutí vydal. V naznačených výhradách, které
směřují proti napadenému rozhodnutí potom spatřuje porušení svých
základních práv a svobod, jak již vpředu uvedeno.
Předsedkyně senátu krajského soudu, z něhož napadené rozhodnutí
vzešlo se vyjádřila k výzvě Ústavního soudu tak, že stran návrhu
na vyloučení soudkyně vycházel soud při svém rozhodování ze
striktního výkladu ustanovení § 141 odst. 2 tr.ř. s tím,že za dané
situace proti takovému rozhodnutí není stížnost přípustná, a proto
také bylo možné bezprostředně projednat i samotné odvolání
navrhovatele ve věci samé. Stran dalších námitek podaných
navrhovatelem odkázala na důvody obsažené v napadeném rozhodnutí.
Krajský státní zástupce v Brně nevyužil svého postavení
vedlejšího účastníka s tím, že se k uvedené věci nevyjadřuje,
s dodatkem, že výhrady vůči napadenému rozhodnutí měly být vedeny
nejprve cestou podání podnětu k užití mimořádného opravného
prostředku.
Ústavní stížnost je důvodnou, a to ve vztahu k usnesení
Krajského soudu v Brně, č.j. 3 To 595/98-595, ze dne 7. 10. 1998,
kterým bylo rozhodováno o podjatosti soudkyně.
K návrhu na vyloučení soudkyně, která byla členkou senátu soudu
II. stupně, který rozhodoval věc navrhovatele v odvolacím řízení
nutno připomenout, že v obdobné věci již Ústavní soud zaujal
stanovisko, a to při ústním jednání nálezem dne 9. 7. 1998 (sp.
zn. III. ÚS 86/98). V takto označené věci tehdy navrhovatelka
(i přes poučení dané jí soudem, že stížnost není jako opravný
prostředek přípustná) stížnost podala a Ústavní soud rozhodoval
o usnesení Vrchního soudu v Praze, který takto podanou stížnost
zamítl. V citovaném rozhodnutí potom Ústavní soud dospěl
k závěru, že ochrana právům (v oblasti trestního soudnictví
vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných
činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů
- § 1 odst. 1 al. 1 tr. ř., čl. 40 odst. 1 Listiny) je ústavně
svěřena obecným soudům, jímž je současně uloženo, aby při výkonu
spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem (čl. 90
al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); postup, jímž jsou obecné soudy ve
své jurisdikční činnosti vázány, je určen těmi kterými procesními
předpisy, ve věci stěžovatelky trestním řádem (zák. č. 140/1961
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ten - pokud jde o způsob
rozhodování - stanoví, že ve věci samé, tj. o otázce viny
a v případech odsuzujícího rozhodnutí, též o trestu rozhoduje soud
rozsudkem (§ 119 odst. 1, § 120 odst. 3, § 122 odst. 1, § 225
odst. 1 tr. ř.), zatímco v ostatních případech s věcí samotnou
souvisejících děje se tak usnesením; tento zásadně odlišný způsob
rozhodování obecných soudů, odhlédnuto od toho, že nachází svůj
výraz též v odlišně upraveném režimu opravného řízení, podle
přesvědčení Ústavního soudu je současně též výrazem kritérií,
která materii, o níž je nutno v průběhu celého (trestního) řízení
rozhodnout, zřetelně rozlišují. Jestliže totiž zákon stanoví, že
přezkum vyšším soudem má místo tehdy, bylo-li usnesení vydáno
soudem, který rozhoduje ve věci v prvním stupni (§ 141 odst. 2 tr.
ř.), nelze - především pod aspektem zásad daných podmínkami
ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36
odst. 1 Listiny) - zákonnou podmínku (rozhodování) "ve věci
v prvém stupni" vyložit tak omezujícím způsobem, jak až dosud,
zřejmě ve své ustálené praxi, činí obecné soudy, byť zákonný text
sám o sobě zřetelně připouští výklad širší, resp. jiný.
Tomu především nasvědčuje zákonem užité slovní vyjádření
(rozhoduje) "ve věci v prvém stupni", čímž - podle přesvědčení
Ústavního soudu - dlužno rozuměti nikoli procesně příslušný soud
prvého stupně (jemuž přísluší rozhodovat o meritu věci), ale soud,
který o té které otázce rozhoduje (usnesením) poprvé a který
v tomto smyslu je třeba pokládat za "soud v prvním stupni". Při
tomto výkladu nelze totiž ztrácet ze zřetele, že přes opakované
novelizace trestní řád (obdobně jako i další procesní normy
a současný právní řád vůbec) již ve své koncepci je stále ještě
poznamenán relikty totalitního systému, ty však nelze judikaturou
obecných soudů posilovat - v posuzované věci - restriktivním
výkladem, a to mimo jiné již také proto, že restriktivní výklad
(rozhodného zákonného ustanovení) na úkor ústavnosti nerozlišuje
vlastní povahu a význam otázek, o nichž se v konkrétní věci
usnesením rozhoduje.
Podle zákona obecné soudy rozhodují usnesením o otázkách, které
buď upravují způsob a průběh řízení, nebo o otázkách, které sice
s věcí samotnou - avšak jen volně - souvisí, nicméně které na
vlastní rozhodnutí v meritu věci (viz vpředu) zpravidla nemají
podstatný vliv [pokud jím obecné soudy nerozhodují (kasací)
o meritu věci]; přesto však některá rozhodnutí vydaná formou
usnesení mohou mít (a zpravidla také mívají) pro obžalovaného ať
procesní, ať jiné nikoli zanedbatelné důsledky; v případech tohoto
druhu stupni závažnosti takového rozhodnutí (na příklad o námitce
stran podjatosti soudce, o vzetí do vazby, o uložení pořádkové
pokuty apod.) dává zákon výraz tím, že proti němu - zřetelně jako
výjimku (§ 141 odst. 2 al. 2 tr. ř.) připouští opravný prostředek
- stížnost.
Z uvedeného posléze plyne, že v trestním řízení obecné soudy
rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy,
jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti
s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně
o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita)
oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním
(od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním
režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším
soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na
to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou
ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání
takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem.
K základním zásadám spravedlivého procesu ("stanoveného postupu"
dle čl. 36 odst. 1 Listiny), mimo postulátu nezávislého
a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci
aj., náleží - nikoli v poslední řadě - také ústavní požadavek
přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně,
neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené základní právo na
soudní ochranu (hlava pátá Listiny) a z ní vyplývající právo na
spravedlivý proces; proto také tam, kde zákon, ať již
z jakýchkoli důvodů, připouští dvojí výklad, je v intencích zásad
spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu
z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky
co nejvíce souladný.
V projednávané věci vycházel obecný soud z právního názoru,
který s vyloženými ústavními zásadami není v souladu, když po
vyhlášení citovaného usnesení poskytl navrhovateli poučení
o nepříslušnosti opravného prostředku (v rozporu s tím co již bylo
shora řečeno) a vytvořil tak stav, který způsobil, že navrhovatel
takto opravný prostředek pro nesprávné poučení nepodal. Obecný
soud tak vycházel z právního názoru, který nekoresponduje
s vyloženými ústavními zásadami, a proto Ústavnímu soudu nezbylo
než zrušit předmětné usnesení, stejně jako usnesení téhož soudu,
č.j. 3 To 430/98-593, ze dne 7. 10. 1998 (kterým bylo zamítnuto
odvolání v meritu věci) a to proto, že obě rozhodnutí na sebe
obsahově navazují a jde o výrok, který má svůj podklad ve výroku
o vině. Jinými slovy je nezbytné umožnit navrhovateli přezkum
rozhodnutí o namítané podjatosti soudkyně, jako nezbytný
(i ústavní předpoklad dalšího rozhodování ve věci samotné).
S ohledem na uvedené se potom Ústavní soud již nezbýval dalšími
výhradami navrhovatele, které již směřovaly právě do merita věci
a které v rámci jejího dalšího projednání může uplatnit.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně dne 8. července 1999
|
|