III.ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002
N 10/25 SbNU 69
Řádné odůvodnění soudního rozhodnutí
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 31. ledna 2002
v senátě, ve věci ústavní stížnosti Y. B., trvale bytem Ruská
federace, t. č. ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného JUDr. T. S.,
advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června
2001, sp. zn. 6 To 224/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu
7 ze dne 6. dubna 2001, sp. zn. 24 T 15/2001, v trestní věci,
takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2001, sp.
zn. 6 To 224/2001, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne
6. dubna 2001, sp. zn. 24 T 15/2001, se zrušují, a to i ve vztahu
k spoluobviněnému L. M.


Odůvodnění
I.
Návrhem, podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 3. září
2001, tj. ve lhůtě, stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2001, sp. zn.
6 To 224/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6.
dubna 2001, sp. zn. 24 T 15/2001. Uvedenými rozhodnutími obecných
soudů se cítí být dotčen v základních právech, plynoucích z čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen Úmluva").

Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24
T 15/2001, jejž si Ústavní soud vyžádal, jakož i z příloh ústavní
stížnosti, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. dubna 2001,
sp. zn. 24 T 15/2001, byli stěžovatel s dalším obviněným L. M.,
uznáni vinnými, že společně dne 11. listopadu 1999 v době kolem
12.30 hod. v Praze 7 v kanceláři firmy R., s. r. o., se sídlem
Praha 7, požadovali po majitelce firmy poškozené E. M-ové
proplacení směnky znějící na částku 1.061.387,- Kč, podepsané
poškozenou ve prospěch firmy C., s. r. o., se sídlem, s tím, že
pokud poškozená peníze nezaplatí, zatáhnou ji proti její vůli do
lesa, vezmou ji na houby, nikdo ji již nepozná a Česká republika
jí bude malá. Tímto jednáním, dle soudu, spáchali trestný čin
vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák., za což byl
každému uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tři a půl
roku se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou.
Stěžovateli, jako cizímu státnímu příslušníku, byl nadto uložen
trest vyhoštění na dobu neurčitou.

V odvolání do uvedeného rozsudku stěžovatel namítl zejména
chybné hodnocení provedených důkazů ze strany nalézacího soudu,
když tento svoje závěry opřel toliko o výpověď poškozené, jež však
vykazuje četné rozpory, spočívající především ve změnách této
výpovědi v jednotlivých fázích trestního řízení. V této
souvislosti odkazuje i na znění obžaloby, dle které v některých
částech výpověď poškozené není příliš přesvědčivá. Tato skupina
námitek se dotýká interpretace skutkového děje, jenž, v podobě jak
byl zrekonstruován nalézacím soudem, dle názoru stěžovatele
neodpovídá dalším provedeným důkazům, jakož i soudem tvrzenému
úmyslu spáchat trestný čin vydírání. Stěžovatel v odvolání dále
vytkl opomenutí některých významných skutečností, které vyplynuly
z výpovědí dalších svědků a týkaly se věrohodnosti poškozené.
Konečně namítl i nesprávné právní posouzení věci, když nalézací
soud úhradu dluhu kvalifikoval ve smyslu škody, přičemž pojem
škody je doktrinárně i judiciálně vymezován jako újma, která
nastala v majetkové sféře poškozeného.

Kromě stěžovatele do předmětného rozhodnutí nalézacího soudu
podali rovněž odvolání další obviněný L. M. a obvodní státní
zástupce.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. června 2001, sp. zn.
6 To 224/2001, odvolání obou obžalovaných i obvodního státního
zástupce zamítl. V rozhodnutí soudu prvního stupně neshledal
nedostatky, které by odůvodňovaly jeho zrušení podle § 258 odst.
1 písm. a) tr. řádu, když toto rozhodnutí, dle jeho názoru,
dostálo všem požadavkům plynoucím z ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr.
řádu. Odvolací soud k námitkám obsaženým v odvolání stěžovatele
(jakož i spoluobviněného M.) konstatoval, že lze těmto "přitakat,
že v odůvodnění svého rozhodnutí soud I. stupně u poškozené pomíjí
určité nepřesnosti či neúplnosti v její výpovědi, zatímco
u obžalovaných obdobné nesrovnalosti spíše akcentuje a že se nijak
nevypořádává s výpověďmi svědků dr. S. a dr. M., souhlasit je
možno i s výtkami obhajoby k neserióznímu postoji poškozené M-ové
stran plnění jejích závazků, nicméně i přes tyto dílčí výhrady se
ale městský soud s konečným rozhodnutím prvostupňového soudu
ztotožňuje". Odvolací soud považoval za nepochybně prokázané, že
oba obžalovaní pracovali pro firmu E. M., s. r. o., se sídlem
Brno, předmětem jejíhož podnikání byl prodej a odkup pohledávek,
a že podle smlouvy ze dne 19. května 1999 obchodní společnost C.,
s. r. o., postoupila uvedené firmě pohledávku ve výši
1.061.387.-Kč, kterou měla u firmy R., s. r. o., patřící poškozené
M-ové. Postupník měl přitom uhradit postupiteli 85 z dlužné částky
teprve do deseti dnů poté, co dlužník (tj. poškozená M-ová) mu
pohledávku vyrovná. Předmětná smlouva byla přitom uzavřena na dobu
3 měsíců. Dále soud považoval za prokázané, že dne 11. listopadu
1999, tedy téměř čtvrt roku poté, co skončila platnost zmíněné
smlouvy o postoupení pohledávky, obžalovaní navštívili poškozenou,
byli rozčíleni a hlasitě se dožadovali, aby tato dostála svým
závazkům, což sami doznali. Soud považoval za zjištěnou
i skutečnost, že v průběhu uvedeného rozhovoru se poškozené
podařilo vyjít ze své kanceláře a požádat spolupracovníky
o telefonické přivolání policie s tím, že obžalovaní ji chtějí
odvézt. Městský soud v Praze v této souvislosti vyjádřil
přesvědčení, že v případě obžalovaných se jednalo "jednoznačně
o profesionály", jímž žádná újma jednáním poškozené, která svůj
závazek nesplnila, nevznikla, neboť předmětná pohledávka až
do okamžiku jejího případného vymožení byla obchodní společností
C., s. r. o., postoupena zcela bezúplatně, platnost jejich smlouvy
s touto firmou v mezidobí skončila, pročež neměli důvod
k afektivnímu jednání, které by snad bylo pochopitelné
u skutečného věřitele.

Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí plně ztotožnil
i s právní kvalifikací skutku ze strany nalézacího soudu, jakož
i s výroky o uložených trestech.

Ve shodě s obsahem svého odvolání do rozhodnutí nalézacího
soudu stěžovatel namítá i vůči rozhodnutí soudu odvolacího
nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, nesprávné hodnocení
důkazů, jakož i nesprávnou právní kvalifikaci skutku.

V ústavní stížnosti se zejména uvádí, že předmětný dluh
poškozené vznikl tím, že tato převzala zboží, ač věděla, že nemá
na jeho zaplacení, pak se ho pokusila zaplatit nekrytou směnkou,
změnila sídlo své firmy, aby se vyhnula vymáhání a nakonec se
pokusila dluh uhradit leasovanými vozidly, ačkoliv leasing dosud
nebyl splacen, a jak sama uvedla u soudu, věděla, že není
vlastnící těchto aut. Stěžovatel přitom konstatuje, že jde
o zjištění provedená soudem a dále poukazuje na skutečnost, rovněž
soudem zjištěnou, že společně s obviněným M. poškozenou navštívili
opakovaně, chovali se korektně, přičemž dne 11. listopadu 1999
došlo k návštěvě třetí. V této souvislosti odkazuje na výpověď
svědka dr. S., jenž potvrdil, že průběh předchozích jednání,
kterých byl účasten, byl klidný a korektní, jakož i výpověď
svědkyně S-ové, která v průběhu rozhovoru obviněných s poškozenou
v její kanceláři seděla v předpokoji, nepotvrdila ale výjimečný
hluk pocházející z rozhovoru obviněných s poškozenou v její
kanceláři. Stěžovatel považuje dále interpretaci skutkového děje
v podobě, jak byl zrekonstruován nalézacím soudem,
za neodpovídající provedeným důkazům, jakož i soudem tvrzenému
úmyslu spáchat trestný čin vydírání. Tato interpretace je, dle
jeho přesvědčení, spjata s předpokladem nelogického chování
obviněných, kteří by po provedených vyhrůžkách měli nechat
poškozenou odejít z kanceláře a po jejím návratu, když tato
nepřivolala pomoc svých zaměstnanců, ještě pokračovali
v rozhovoru a bez uskutečnění vyhrůžek odešli. Nadto upozorňuje na
skutečnost, kterou potvrdil i svědek dr. S., že spolu s obviněným
L. M. se poškozené řádně legitimoval, předal jí za účelem možného
spojení potřebné informace. Lze, dle jeho názoru, pochybovat, že
by tímto způsobem postupovali pachatelé trestného činu vydírání.

Jak bylo již uvedeno, v ústavní stížností napadených
rozhodnutích obecných soudů spatřuje stěžovatel dotčení ve svých
základních právech a svobodách, plynoucích z čl. 36 odst. 1
Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ve vazbě na tato základní práva
odkazuje i na judikaturu Ústavního soudu, který pod rámec principu
spravedlivého procesu podřadil i vyloučení libovůle
v rozhodování, jež je dáno povinností obecných soudů svá
rozhodnutí řádně odůvodnit, v oblasti trestního soudnictví
způsobem upraveným v § 134 odst. 2 tr. řádu (nález ve věci sp. zn.
III. ÚS 271/96).

Na základě výzvy Ústavního soudu podle § 42 odst. 4 a § 76
odst. l zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
podal dne 15. října 2001 Městský soud v Praze k předmětné ústavní
stížnosti vyjádření, v němž předseda senátu 6 To v plném rozsahu
odkazuje na odůvodnění v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu.


II.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94, III. ÚS 142/98, III. ÚS 224/98
a další). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení
právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dalšími komponenty jsou
hodnocení dodržení ústavních procesních práv, a konečně posouzení
ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva.

V předmětné věci Ústavní soud neshledal důvod k posuzování
ústavnosti aplikovaného hmotného a procesního práva.

Dle § 48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění
skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů
je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou
navrhovány.

Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl.
83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany
ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je
zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům
obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů
posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními
zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných
základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem
jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést
dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení
o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však
dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého
práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Uvedená
diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní
soudnictví od soudnictví obecného.

Z pohledu naznačených kautel, za účelem ověření tvrzení
obsažených v ústavní stížnosti, provedl v předmětné věci Ústavní
soud dokazování spisem Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24
T 15/2001.

Ve spise Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 15/2001:
* na č. l. 52 je založena fotokopie směnky vystavené E. M-ovou
jako výstavcem na spol. C., s. r. o., ve výši 1.061.387.-Kč,
na níž je škrtnuto datum splatnosti 15. září 1999 a přepsáno
rukou na termín 30. říjen 1999;
* na č. l. 53 je založena fotokopie smlouvy ze dne 19. května
1999 o postoupení pohledávky mezi postupitelem, obchodní
společností C., s. r. o., a postupníkem obchodní společností
E. M., s. r. o., jež dle svého čl. VI. byla uzavřena na dobu
tří měsíců;
* na č. l. 55 je založena fotokopie dohody o vyrovnání
pohledávky mezi E. M. a firmou M. s., se sídlem Brno, ze dne
27. července 1999, kterou se E. M-ová zavazuje uhradit
předmětný dluh do 30. října 1999;
* na č. l. 60 je založen úřední záznam Městské policie Brno,
č. j. MP-09546/1P-00, ze dne 27. října 2000, dle něhož hlídka
Městské policie předvedla stěžovatele, jakož i obviněného M.
poté, co při projednání dopravního přestupku zjistila, že se
jedná o osoby hledané Policií České republiky;
* na č. l. 61 je založen úřední záznam Policie České republiky,
Místní oddělení H., č. j. 027-1385/101-22-99, ze dne 11.
listopadu 1999, v němž je popsáno vyslání hlídky policie na
základě telefonického oznámení o hrozící újmě E. M-ové ze
strany stěžovatele a spoluobviněného M., přičemž k příjezdu
hlídky došlo až po jejich odchodu. Dále dle úředního záznamu
byla z výpovědi E. M-ové zjištěna jména osob, které ji měly
vydírat, u obviněného M. rovněž jeho rodné číslo a adresa;
* na č. l. 141 a 142 je založen protokol o výslechu svědka
PaeDr. J. M., takto ředitele firmy C., s. r. o., který ve
vztahu k předmětné pohledávce, vycházeje z konkrétních
poznatků, vyslovil přesvědčení, že mu bylo jasné, že ji
poškozená neuhradí, že jakkoli společně s uznáním dluhu
předložila splátkový kalendář, tento nedodržela, a dále uvedl
své zjištění o tom, že poté co vystavila směnku,
nedisponovala žádným majetkem.

III.
Posuzovaná věc je z hlediska důkazního tzv. případem "tvrzení
proti tvrzení", tj. případem, ve kterém jediným důkazem je výpověď
osoby poškozené, jež stojí v protikladu s výpovědí osoby jiné,
resp. jiných osob (dle závěru obecné justice pachatelů).

K hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného
hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 trestního řádu), dle níž orgány
činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního
přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Tato zásada však není
a nesmí být projevem libovůle, resp. svévole orgánů činných v
trestním řízení. Je nezbytné ji strukturovat do konkrétních
komponentů a kritérií. Jedním z nich, patřícím ke klíčovým, je
transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup
vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým
způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do
soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení
(§ 125 a § 134 odst. 2 tr. řádu).

Uvedená ustanovení § 125 a § 134 odst. 2 tr. řádu nároky na
odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy
vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné
na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva
ústavního (čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) klást zvýšené
požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které
skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková
zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených
důkazů.

Výpověď obviněného, resp. svědka, se skládá s řetězce
tvrzení, jež mohou obsáhnout skutkový děj od přípravy přes
provedení a dokonání trestného činu až po okolnosti následující po
jeho spáchání. Součástí induktivní metody postupu orgánů činných
v trestním řízení je ověřením věrohodnosti a nezaujatosti
vypovídající osoby a ověřením té části tvrzení, které lze testovat
dalším dokazováním, myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení
i o pravdivosti zbývajících částí, resp. celé výpovědi.

V posuzované věci obecné soudy nedostály ústavním požadavkům,
kladeným na dokazování v trestním řízení.

Soud nalézací i soud odvolací nedostály zejména požadavku
důsledného zhodnocení usvědčujícího důkazu výpovědí poškozené,
když dalšími důkazy neprověřily pravdivost jejích tvrzení ohledně
okolností spáchání trestného činu, a konečně se nevypořádaly
s otázkou věrohodnosti a nezaujatosti osoby poškozené. V řízení
nebyly provedeny důkazy, týkající se zaměření aktivit obchodní
společnosti E. M., s. r. o., nebyly dále provedeny důkazy, jež
jakkoli odůvodňovaly závěr odvolacího soudu, dle něhož
v souvislosti s předmětnou trestnou činností se jednalo
"jednoznačně o profesionály". Skutkový děj, jak byl obecnými soudy
rekonstruován, přesvědčivě neobjasnil jak způsob jednání
stěžovatele a spoluobviněného M., tak i způsob jednání poškozené.
Dostavila-li se dne 19. listopadu 1999 hlídka policie po
telefonátu zaměstnanců poškozené na místo činu po odchodu
pachatelů, obecné soudy neobjasnily, z jakého důvodu tito
nepokračovali ve vymáhání předmětného dluhu. Nelze v této
souvislosti ze strany Ústavního soudu neupozornit ani na
skutečnost, že jakkoli Policie ČR měla na základě oznámení
poškozené jména obou obviněných, u obviněného M. i adresu a rodné
číslo, k dispozici již dne 19. listopadu 1999, policie v průběhu
téměř celého roku ve věci neučinila žádný úkon a k zadržení obou
obviněných došlo až dne 27. října 2000 při zjišťování totožnosti
v souvislosti s projednáním dopravního přestupku (viz č. l. 60
spisu Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 15/2001).

Dospěly-li by obecné soudy, poté co by v souladu se všemi
kautelami plynoucími z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy,
jakož i příslušnými ustanoveními tr. řádu, provedly řádné
dokazovaní a vyhodnocení provedených důkazů, k závěru, dle něhož
se stěžovatel i spoluobviněný M. předmětným skutkem dopustili
trestného činu vydírání, pro kvalifikaci skutku by bylo nezbytné
provést zjištění k otázce výše hrozící škody. Soudy zejména
výpovědí svědka PaeDr. J. M., případně výslechem dalších svědků,
především osob oprávněných jednat jménem obchodní společnosti
E. M., s. r. o., neobjasnily skutečnost, zdali uplynutím tří
měsíců ke dni 19. srpna 1999 zanikla smlouva o postoupení
pohledávky, jejíž fotokopie je založena na č. l. 53 spisu
Obvodního soudu pro Prahu 7 sp. zn. 24 T 15/2001, jakož
i skutečnost, že postupník dne 27. července 1999 uzavřel dohodu
o vyrovnání pohledávky s poškozenou, kterou se tato zavázala
uhradit předmětný dluh do 30. října 1999. Objasnění těchto
skutečností je klíčové pro posouzení, zdali k vymáhaní předmětného
dluhu dne 19. listopadu 1999 došlo ze strany stěžovatele
a spoluobviněného M. v rámci uplatnění oprávnění, plynoucích
z uvedené smlouvy o postoupení pohledávky, anebo se jednalo
o exces z této smlouvy vybočující. Toliko tato zjištění by pak
umožňovala učinit závěr o hrozící škodě, tj. právní kvalifikaci
skutku. Pakliže by se o takový exces jednalo, pro posouzení míry
zavinění by bylo nezbytné objasnit, zda při svém jednání
postupovali samostatně anebo na pokyn zaměstnavatele.

Jakkoli je Ústavní soud ve své konstantní judikatuře veden
zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných
soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění
a hodnocení důkazů, vzhledem ke kumulaci řady vytýkaných
okolností, jež ve svém souhrnu a intenzitě odůvodňují konstatování
o vybočení z rámce kautel spravedlivého procesu, dospěl
v předmětné věci Ústavní soud k závěru o dotčení základních práv
a svobod stěžovatele, plynoucích z čl. 36 Listiny, jakož i z čl.
6 odst. 1 Úmluvy.

Pro uvedené Ústavní soud usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 1. června 2001, sp. zn. 6 To 224/2001, zrušil. Jelikož
důvody zrušení usnesení soudu odvolacího byly založeny
v rozhodující míře již rozhodnutím soudu prvního stupně, jakož
i z důvodu procesní ekonomie, Ústavní soud rozhodl i o zrušení
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6. dubna 2001, sp. zn.
24 T 15/2001 [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Dle marginální rubriky k § 63 zákona č. 182/1993 Sb., ve
znění pozdějších předpisů, se pro řízení před Ústavním soudem
předpokládá použití soudních řádů, přičemž samotná dikce uvedeného
ustanovení již pak odkazuje pouze na občanský soudní řád
a předpisy vydané k jeho provedení. Uvedený rozpor mezi plurálem
obsaženým v marginální rubrice a konkrétním odkazem v dikci normy
nutno interpretovat v tom smyslu, že pokud zákon o Ústavním soudu
nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem
přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané
k jeho provedení, pakliže z povahy věci na danou procesní situaci
nedopadá přiměřené použití toliko řádu trestního. (Viz nález
ve věci sp. zn. III. ÚS 188/99.)

Důvod kasace usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.
června 2001, sp. zn. 6 To 224/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 7 ze dne 6. dubna 2001, sp. zn. 24 T 15/2001, ve prospěch
stěžovatele Y. B. prospívá i spoluobviněnému L. M., u něhož jsou
dány shodné skutkové i právní okolnosti, významné pro posouzení
věci. V předmětné věci proto Ústavní soud, vycházeje z § 63 zákona
č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přiměřeně aplikoval
institut beneficii cohaesionis (§ 150 odst. 2 a § 261 tr. řádu)
i pro uvedeného spoluobviněného.



Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat.
V Brně dne 31. ledna 2002