III.ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995
N 10/3 SbNU 51
Provádění a hodnocení důkazů v civilním soudním řízení z hlediska ústavní zásady spravedlivého procesu
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud ČR rozhodl dne 16. 2. 1995 v ústním jednání a v senátě
ve
věci ústavní stížnosti proti Krajskému soudu v Hradci Králové, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 12 Co 887/93 ze
dne 23. 2. 1994, se zrušuje.


Odůvodnění


Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala zákonné
podmínky jejího věcného projednání (§ 72 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993
Sb.),
napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (sp. zn.
12 Co
887/93 ze dne 23. 2. 1994); aniž by však své tvrzení podrobněji rozvedl,
tvrdil, že označený soud, jako orgán veřejné moci, tímto rozhodnutím
zasáhl do
jeho ústavně zaručených práv (§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.),
zejména těch, která vyplývají z ustanovení čl. 1, 3 odst. 1 a čl. 11
odst. 4
Listiny základních práv a svobod; (v podrobnější argumentaci), dospěl
posléze k
právním závěrům, jak z odvolání a obdobně z odůvodnění rozhodnutí soudu
I.
stupně, tak i z obsahu ústavní stížnosti je patrno.


Navrhl proto, aby Ústavní soud ČR svým nálezem shora označené
rozhodnutí zrušil.


Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník tohoto řízení (§ 76 odst.
1 zák. č. 182/1993 Sb.), odmítl vývody stěžovatele, a odkázal především
na
odůvodnění svého rozhodnutí, v němž podaný výklad, především ustanovení
§ 4
odst. 2 zák. č. 403/1990 Sb., je zcela v souladu s cílem a smyslem citovaného
zákona, jakož i ustálenou judikaturou obecných soudů; navrhl proto, aby
Ústavní
soud ČR ústavní stížnost pro nedostatek zákonných důvodů zamítl.


Ústavní soud ČR, aniž se dotýkal meritorní stránky věci, z obsahu
vyžádaného spisu (Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 6 C 50/92) zjistil,
že soud
I. stupně, tj. Okresní soud v Jičíně, svým rozsudkem ze dne 21. dubna
1993
zamítl žalobu stěžovatele (v původním řízení spolu s dalším účastníkem
řízení
žalobce) na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním dohodu o vydání
nemovitostí (v žalobě blíže označených a popsaných), a to v podstatě
proto, že
po provedení listinných důkazů dospěl k závěru, že žalovaný posuzované
nemovitosti nenabyl v rozporu s předpisy v rozhodné době platnými, případně
na
základě svého protiprávního zvýhodnění.


V odvolání podaném proti tomuto rozhodnutí odmítl stěžovatel právní
závěry soudu I. stupně a řízení jemu předcházejícímu vytkl především
kusost,
kterou spatřoval jednak v opomenutí jim navržených důkazů (včetně výslechu
účastníků řízení), jednak v tom, že - poté co řízení (za účelem přestávky)
bylo
soudem I. stupně přerušeno - nebylo mu umožněno vznésti důkazní návrhy
další.



Co do merita věci, označil hodnocení provedených důkazů soudem I.
stupně za nesprávné a pro zmíněnou již kusost řízení odporující jak stavu
věci,
tak tehdy platnému právnímu režimu; domáhal se proto toho, aby takto
napadený
rozsudek byl Krajským soudem v Hradci Králové, jako soudem odvolacím,
zrušen a
věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu projednání (§ 221 odst. 1 lit.
a)
o.s.ř.).


Odvolací soud v opravném řízení (mimo dotazy (?) na druhého žalobce
a
žalovaného) další důkazy neprovedl a svým rozhodnutím (rozsudkem ze dne
23.
února 1994) ve věci samé rozsudek soudu I. stupně potvrdil.


Z téhož spisu (č. l. 67 a 68) Ústavní soud ČR zjistil, že mimo (v
protokolu o jednání blíže označené) listinné důkazy a přednesy (vyjádření)
zástupců účastníků soud I. stupně další procesní úkony neprovedl, a že
obdobně
v přiměřeném rozsahu (č. l. 89, 89 v.) postupoval v řízení o odvolání
odvolací
soud.


Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (č. l. 70 - 73), a zejména pak
z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (č. l. 91 - 94) vyplynulo, že oba
obecné
soudy, co do merita věci, dospěly v podstatě ke shodným právním závěrům
a že,
pokud jde o odvolací soud, zůstaly nepovšimnuty námitky odvolatele co
do
vytýkané neúplnosti řízení; posuzováno z tohoto hlediska je v naznačeném
směru
rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný (§ 157 odst. 2, § 223 o.s.ř.).

Bylo řečeno již dříve, jaká pochybení ve své ústavní stížnosti
stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu vytýkal; co do námitek stran merita
rozsouzené věci Ústavní soud ČR se jimi nezabýval, a to proto, že již
dříve ve
svých nálezech vyložil, za jakých podmínek se cítí oprávněn k přezkumnému
dohledu nad rozhodovací činností obecných soudů (sr. kupř. Sbírku nálezů
a
usnesení - svazek I., rozhodnutí č. 34), příp. jak je třeba chápat ústavní
ochranu vlastnictví ve smyslu Listiny základních práv a svobod (sr. Sbírku
nálezů a usnesení - svazek I., rozhodnutí č. 5); postačí proto na tato
předchozí rozhodnutí odkázat.


V podstatě z obdobných důvodů nebylo lze přijmout strohé vývody ústavní
stížnosti, pokud se dotýkaly čl. 1 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, odhlédnuto od toho, že tyto články na posuzovanou materii,
obsahujíce jiné ústavně právní principy - věcně nedopadají a jsou především
poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, aby ve své zákonodárné
činnosti respektoval práva (a svobody) vyplývající z hlavy druhé až páté
Listiny základních práv a svobod - muselo by se i zde jednat o k o n
k r é t n
í práva (a svobody), jak ve zmíněných ustanoveních Listiny základních
práv a
svobod jsou konstituovány.


Ve světle těchto úvah jeví se proto námitky a vývody stěžovatele jako
nedůvodné; přesto však - byť i z jiných důvodů - bylo třeba ústavní stížnosti
vyhovět.


I zde je však na místě připomenout, že Ústavní soud ČR stojí mimo
soustavu obecných soudů, netvoří v této soustavě vrchol soudní moci,
jak tato
je konstituována ústavním předpisem, a proto také jeho zásahy do této
moci jsou
odůvodněny jen tam, kde obecné soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého
procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), čemuž nelze
rozuměti
jinak, než že Ústavní soud, ve vztahu k soudům obecným, svou činností
je
povolán k tomu, aby především dbal v konkrétní věci na procesní čistotu
toho
kterého řízení.


Na již zmíněných zásadách spravedlivého procesu spočívá obecní procesní
norma, tj. - v posuzované věci - občanský soudní řád; ten obecným soudům
označuje důkazní prostředky, k nimž mimo ostatní náleží též i výslech
účastníků, z něhož podle zásad o volném hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.)
lze
čerpat zjištění potřebná pro spolehlivé závěry o skutkovém základu projednávané
věci (§ 6 o.s.ř.).


I když praxe obecných soudů (a z části též procesní nauka) k tomuto
druhu důkazů přistupuje s určitou nedůvěrou (sr. Bureš-Drápal: Občanský
soudní
řád - komentář), nelze takový důkaz za současné procesní úpravy a priori
odmítat, a to tím spíše, jestliže se jej účastníci nebo jen některý z
nich
dovolávají. V té souvislosti je ovšem třeba zdůraznit zásadní rozdíl
mezi
výslechem účastníka (provedeným jako důkaz) a jeho tvrzením, ať toto
vyplývá ze
samotného návrhu, písemného vyjádření nebo ústního přednesu, neboť takováto
tvrzení pro svou zcela odlišnou procesní povahu nemohou výslech účastníka
nahradit, a to tím spíše, jestliže taková tvrzení jsou součástí přednesu
účastníkova zástupce.


Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého
procesu), vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst.
1),
nutno proto rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem
(o.s.ř.),
v řízení před soudem (obecným), musí být dána jeho účastníkovi možnost
vyjádřit
se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod)
a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení
pro
zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu
právu
účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně
návrhů
důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí
vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům,
které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl)
navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění
je
nepřevzal (§§ 153 odst. 1, 157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud
neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení
obecných
procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými
v
hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních
práv a
svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zák.
č. 1/1993
Sb.


Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem
rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř.
(podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí
nejen
nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§§ 221 lit. c), 243b odst. 1
al. 2
o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.


V této souvislosti jeví se ovšem na místě zvlášť zdůraznit, že již z
výše zmíněných zásad nikterak nevyplývá povinnost soudu provést v š e
c h n y
důkazy, které účastník řízení navrhl (§ 120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.).


Jestliže tedy v posuzované věci, především Krajský soud v Hradci
Králové, jako soud odvolací, se procesními námitkami stěžovatele nezabýval
(č.
l. 89 spisu), a jestliže - posuzováno z tohoto hlediska - je i ve svém
rozhodnutí (č. l. 91 - 94) zcela opomněl (své stanovisko k nim nezdůvodnil),
postupoval v rozporu se zásadami vyloženými shora a své rozhodnutí zatížil
vadami, majícími charakter očividně protiústavní (čl. 95 odst. 1 úst.
zák. č.
1/1993 Sb.).


Ústavnímu soudu ČR - aniž by se ve svých úvahách jakkoli zabýval
meritorní stránkou rozsouzené věci - proto nezbylo, než rozhodnout, jak
již
řečeno, byť z jiných důvodů než těch, jimiž se zabývala samotná ústavní
stížnost, jak ve výroku tohoto nálezu se stalo.





Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2
zák. č. 182/1993 Sb.).




V Brně dne 16. 2. 1995