Ústavní soud ČR rozhodl dne 16. 2. 1995 v ústním jednání a v senátě ve věci ústavní stížnosti proti Krajskému soudu v Hradci Králové, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 12 Co 887/93 ze dne 23. 2. 1994, se zrušuje.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala zákonné podmínky jejího věcného projednání (§ 72 odst. 1, 2 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (sp. zn. 12 Co 887/93 ze dne 23. 2. 1994); aniž by však své tvrzení podrobněji rozvedl, tvrdil, že označený soud, jako orgán veřejné moci, tímto rozhodnutím zasáhl do jeho ústavně zaručených práv (§ 72 odst. 1 lit. a) zák. č. 182/1993 Sb.), zejména těch, která vyplývají z ustanovení čl. 1, 3 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod; (v podrobnější argumentaci), dospěl posléze k právním závěrům, jak z odvolání a obdobně z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, tak i z obsahu ústavní stížnosti je patrno.
Navrhl proto, aby Ústavní soud ČR svým nálezem shora označené rozhodnutí zrušil.
Krajský soud v Hradci Králové, jako účastník tohoto řízení (§ 76 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.), odmítl vývody stěžovatele, a odkázal především na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž podaný výklad, především ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 403/1990 Sb., je zcela v souladu s cílem a smyslem citovaného zákona, jakož i ustálenou judikaturou obecných soudů; navrhl proto, aby Ústavní soud ČR ústavní stížnost pro nedostatek zákonných důvodů zamítl.
Ústavní soud ČR, aniž se dotýkal meritorní stránky věci, z obsahu vyžádaného spisu (Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 6 C 50/92) zjistil, že soud I. stupně, tj. Okresní soud v Jičíně, svým rozsudkem ze dne 21. dubna 1993 zamítl žalobu stěžovatele (v původním řízení spolu s dalším účastníkem řízení žalobce) na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí (v žalobě blíže označených a popsaných), a to v podstatě proto, že po provedení listinných důkazů dospěl k závěru, že žalovaný posuzované nemovitosti nenabyl v rozporu s předpisy v rozhodné době platnými, případně na základě svého protiprávního zvýhodnění.
V odvolání podaném proti tomuto rozhodnutí odmítl stěžovatel právní závěry soudu I. stupně a řízení jemu předcházejícímu vytkl především kusost, kterou spatřoval jednak v opomenutí jim navržených důkazů (včetně výslechu účastníků řízení), jednak v tom, že - poté co řízení (za účelem přestávky) bylo soudem I. stupně přerušeno - nebylo mu umožněno vznésti důkazní návrhy další.
Co do merita věci, označil hodnocení provedených důkazů soudem I. stupně za nesprávné a pro zmíněnou již kusost řízení odporující jak stavu věci, tak tehdy platnému právnímu režimu; domáhal se proto toho, aby takto napadený rozsudek byl Krajským soudem v Hradci Králové, jako soudem odvolacím, zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu projednání (§ 221 odst. 1 lit. a) o.s.ř.).
Odvolací soud v opravném řízení (mimo dotazy (?) na druhého žalobce a žalovaného) další důkazy neprovedl a svým rozhodnutím (rozsudkem ze dne 23. února 1994) ve věci samé rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Z téhož spisu (č. l. 67 a 68) Ústavní soud ČR zjistil, že mimo (v protokolu o jednání blíže označené) listinné důkazy a přednesy (vyjádření) zástupců účastníků soud I. stupně další procesní úkony neprovedl, a že obdobně v přiměřeném rozsahu (č. l. 89, 89 v.) postupoval v řízení o odvolání odvolací soud.
Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (č. l. 70 - 73), a zejména pak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (č. l. 91 - 94) vyplynulo, že oba obecné soudy, co do merita věci, dospěly v podstatě ke shodným právním závěrům a že, pokud jde o odvolací soud, zůstaly nepovšimnuty námitky odvolatele co do vytýkané neúplnosti řízení; posuzováno z tohoto hlediska je v naznačeném směru rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelný (§ 157 odst. 2, § 223 o.s.ř.).
Bylo řečeno již dříve, jaká pochybení ve své ústavní stížnosti stěžovatel rozhodnutí odvolacího soudu vytýkal; co do námitek stran merita rozsouzené věci Ústavní soud ČR se jimi nezabýval, a to proto, že již dříve ve svých nálezech vyložil, za jakých podmínek se cítí oprávněn k přezkumnému dohledu nad rozhodovací činností obecných soudů (sr. kupř. Sbírku nálezů a usnesení - svazek I., rozhodnutí č. 34), příp. jak je třeba chápat ústavní ochranu vlastnictví ve smyslu Listiny základních práv a svobod (sr. Sbírku nálezů a usnesení - svazek I., rozhodnutí č. 5); postačí proto na tato předchozí rozhodnutí odkázat.
V podstatě z obdobných důvodů nebylo lze přijmout strohé vývody ústavní stížnosti, pokud se dotýkaly čl. 1 odst. 2 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, odhlédnuto od toho, že tyto články na posuzovanou materii, obsahujíce jiné ústavně právní principy - věcně nedopadají a jsou především poukazem ústavního zákonodárce zákonodárci obyčejnému, aby ve své zákonodárné činnosti respektoval práva (a svobody) vyplývající z hlavy druhé až páté Listiny základních práv a svobod - muselo by se i zde jednat o k o n k r é t n í práva (a svobody), jak ve zmíněných ustanoveních Listiny základních práv a svobod jsou konstituovány.
Ve světle těchto úvah jeví se proto námitky a vývody stěžovatele jako nedůvodné; přesto však - byť i z jiných důvodů - bylo třeba ústavní stížnosti vyhovět.
I zde je však na místě připomenout, že Ústavní soud ČR stojí mimo soustavu obecných soudů, netvoří v této soustavě vrchol soudní moci, jak tato je konstituována ústavním předpisem, a proto také jeho zásahy do této moci jsou odůvodněny jen tam, kde obecné soudy vykročily z mezí a zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod), čemuž nelze rozuměti jinak, než že Ústavní soud, ve vztahu k soudům obecným, svou činností je povolán k tomu, aby především dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení.
Na již zmíněných zásadách spravedlivého procesu spočívá obecní procesní norma, tj. - v posuzované věci - občanský soudní řád; ten obecným soudům označuje důkazní prostředky, k nimž mimo ostatní náleží též i výslech účastníků, z něhož podle zásad o volném hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) lze čerpat zjištění potřebná pro spolehlivé závěry o skutkovém základu projednávané věci (§ 6 o.s.ř.).
I když praxe obecných soudů (a z části též procesní nauka) k tomuto druhu důkazů přistupuje s určitou nedůvěrou (sr. Bureš-Drápal: Občanský soudní řád - komentář), nelze takový důkaz za současné procesní úpravy a priori odmítat, a to tím spíše, jestliže se jej účastníci nebo jen některý z nich dovolávají. V té souvislosti je ovšem třeba zdůraznit zásadní rozdíl mezi výslechem účastníka (provedeným jako důkaz) a jeho tvrzením, ať toto vyplývá ze samotného návrhu, písemného vyjádření nebo ústního přednesu, neboť takováto tvrzení pro svou zcela odlišnou procesní povahu nemohou výslech účastníka nahradit, a to tím spíše, jestliže taková tvrzení jsou součástí přednesu účastníkova zástupce.
Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu), vyplývající z Listiny základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), nutno proto rozuměti tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem (o.s.ř.), v řízení před soudem (obecným), musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (§§ 153 odst. 1, 157 odst. 2 o.s.ř.); jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.
Tak zvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle § 132 o.s.ř. (podle zásad volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§§ 221 lit. c), 243b odst. 1 al. 2 o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.
V této souvislosti jeví se ovšem na místě zvlášť zdůraznit, že již z výše zmíněných zásad nikterak nevyplývá povinnost soudu provést v š e c h n y důkazy, které účastník řízení navrhl (§ 120 odst. 1 al. 2 o.s.ř.).
Jestliže tedy v posuzované věci, především Krajský soud v Hradci Králové, jako soud odvolací, se procesními námitkami stěžovatele nezabýval (č. l. 89 spisu), a jestliže - posuzováno z tohoto hlediska - je i ve svém rozhodnutí (č. l. 91 - 94) zcela opomněl (své stanovisko k nim nezdůvodnil), postupoval v rozporu se zásadami vyloženými shora a své rozhodnutí zatížil vadami, majícími charakter očividně protiústavní (čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).
Ústavnímu soudu ČR - aniž by se ve svých úvahách jakkoli zabýval meritorní stránkou rozsouzené věci - proto nezbylo, než rozhodnout, jak již řečeno, byť z jiných důvodů než těch, jimiž se zabývala samotná ústavní stížnost, jak ve výroku tohoto nálezu se stalo.
Poučení:
Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).
V Brně dne 16. 2. 1995
|
|