III.ÚS 65/93 ze dne 31. 5. 1994
N 27/1 SbNU 213
Poučovací povinnost soudů v občanském soudním řízení
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud ČR

rozhodl dne 31. května 1994 v ústním jednání
a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. L. proti
Městskému soudu v Praze 2, t a k t o :

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. května 1993, sp.
zn. 25 Co 261/93, se z r u š u j e .


O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/93
Sb. - dále jen zákon), která jinak splňovala podmínky pro ústavní
stížnost zákonem předepsané (§§ 34, 74, odst. 1 lit. a), 4
zákona), napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Městského soudu
v Praze (sp. zn. 25 Co 261/93), a tvrdila, že tímto rozsudkem
vpředu označený soud jako orgán veřejné moci zasáhl do jejího
ústavně zaručeného práva tím, že jí jako navrhovatelce v řízení
před obecným soudem, po vynesení rozsudku v opravném řízení,
poskytl nesprávné poučení o opravném prostředku, a tak jí
znemožnil domáhat se přezkumu rozhodnutí soudu II. stupně v řízení
o dovolání (podle části IV., hlavy třetí o.s.ř.); ve věci samé pak
má stěžovatelka zato, že odvolací soud pochybil, jestliže
- nesprávně aplikovav ust. § 5 odst. 1 zák. č. 87/91 Sb.
- odvolání odpůrce vyhověl a rozsudek soudu I. stupně změnil tak,
že její žalobu zamítl.

Městský soud v Praze vyjádřil se k podané ústavní stížnosti
(§ 43 odst. 3 zákona) tak, že rozsudek soudu I. stupně
přezkoumával v mezích svého oprávnění jako soud odvolací,
a protože v opravném řízení dospěl k odlišnému právnímu závěru než
soud I. stupně, napadené rozhodnutí posuzoval tak (§ 220 odst. 1
o.s.ř.), že žalobu stěžovatelky zamítl; své rozhodnutí pokládá
odvolací soud i nadále za odpovídající zákonu, a proto také
v dalším odkázal na odůvodnění tohoto rozhodnutí s tím, že z něj
jsou dostatečně patrny rozhodovací důvody, kterými se při
posouzení věci řídil. Pokud pak jde o námitku stěžovatelky stran
poučení, poukázal odvolací soud nato, že navrhovatelce se dostalo,
jak po vynesení rozhodnutí, tak i v jeho písemném vyhotovení,
poučení zcela odpovídající zákonu, totiž, že proti jeho
rozhodnutí, jako rozhodnutí odvolacího soudu, není
o d v o l á n í přípustné (§ 156 odst. 1 al. 2 o.s.ř.). Pokládá
proto odvolací soud vývody ústavní stížnosti za neopodstatněné,
mimo jiné též proto, že stěžovatelka před zahájením řízení před
Ústavním soudem nevyčerpala všechny procesní prostředky, které
měla podle zákona k ochraně svého práva k dispozici (§ 72 odst.
2 al. 2 zákona) a navrhl proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost
zamítl, pokud by však ještě předtím neshledal důvody pro postup
dle § 43 odst. 1 lit. e), f), § 75 odst. 1 zákona.

Vedlejší účastník (§ 76 odst. 2 al. 1 zákona) rovněž pokládá
rozhodnutí odvolacího soudu za správné a s odkazem na to, že
stěžovatelka vyvolala před soudem I. stupně řízení o obnovu řízení
(§ 232 a násl. o.s.ř.), které není dosud skončeno, Ústavnímu soudu
navrhl, aby ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Ústavní soud, poté co nezjistil důvody bránící meritornímu
projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 zákona), seznámil se
s věcí jednak na podkladě spisu (Obvodního soudu pro Prahu 3, sp.
zn. 4 C 247/92), jednak tím, že u ústního jednání (k němuž, ač
řádně předvoláni, se nedostavili účastník a vedlejší účastník,
takže bylo jednáno v jejich nepřítomnosti - § 101 odst. 2 o.s.ř.,
§ 63 zák. č. 182/93 Sb.) stěžovatelku sám vyslechl a takto
zjistil:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 7. 1. 1993 zcela
vyhověl žalobě stěžovatelky, která požadovala zavázat odpůrce
k uzavření dohody stran vydání věci (nemovitostí v řízení před
obecnými soudy blíže označené), a protože proti jeho rozsudku
podal odpůrce odvolání, zabýval se věcí Městský soud v Praze jako
soud odvolací. Ten svým rozhodnutím (rozsudkem ze dne 5. 5. 1993,
sp. zn. 25 Co 261/93) rozhodnutí soudu I. stupně, na podkladě
odlišného právního závěru, změnil tak, že žalobu zamítl.

Podle protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 40 v.,
sp. zn. 4 C 247/92 Obvodního soudu) bylo stěžovatelce po vyhlášení
rozsudku dáno poučení "o nepřípustnosti opravného prostředku";
poučení na písemném vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu zní
tak, že "proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné".

Stěžovatelka před Ústavním soudem jako účastnice řízení
vypověděla, že stran svého dalšího případného postupu ve své věci
řídila se poučením, poskytnutým jí odvolacím soudem, a teprve
později, po lhůtě uvedené v § 72 odst. 2 zákona, zjistila, že toto
poučení zákonu neodpovídá; je přesvědčena o tom, že rozhodnutí
odvolacího soudu není věcně ve shodě se zákonem, takže nesprávným
poučením jí bylo navíc zabráněno ve snaze dosíci nápravy vadného
rozhodnutí cestou dovolání; má proto zato, že odvolací soud,
především oním nesprávným poučením, ji zkrátil na jejím právu na
soudní ochranu.

Po těchto zjištěních dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní
stížnosti nelze upřít oprávnění; jestliže Městský soud v Praze
jako soud odvolací svým rozhodnutím změnil rozhodnutí soudu I.
stupně, založil tak pro stěžovatelku proti svému rozhodnutí
zákonný důvod pro další opravný prostředek, jímž je dovolání (§
238 odst. 1 o.s.ř.); jestliže jí posléze poučil tak, že proti jeho
rozhodnutí není o d v o l á n í přípustné, poskytl jí poučení sice
nikoli zcela v rozporu se zákonem (o.s.ř.), ale přesto poučení
neúplné. Zde Ústavní soud nesdílí názor odvolacího soudu (č. l.
8 v.), že poučovat účastníky o dalších opravných prostředcích než
o odvolání mu zákon neukládá. Odvolací soud totiž přehlíží, že
jeho povinnost podati účastníkům vyčerpávající poučení pro něj
vyplývá z dalších, případně jiných zákonných ustanovení.

Tak především obecné soudy mají ex lege povinnost poskytovat
účastníkům řízení poučení o jejich p r o c e s n í c h právech
a povinnostech (§ 5 o.s.ř.), přičemž občanské soudní řízení je
jednou ze záruk zákonnosti (§ 3 o.s.ř.); má-li být splněn tento
posléze uvedený účel, je třeba poučovací povinnost vztáhnout nejen
na řízení dle části čtvrté hlavy první o.s.ř. (v němž řízení
zpravidla končí), ale též na řízení dle téže části hlavy třetí
o.s.ř., to ovšem potud - jako je tomu v posuzované věci - pokud
zákon bez omezujících podmínek další opravný prostředek (dovolání)
připouští, když jinak nevznikají pochybnosti o tom, že do
kategorie procesních práv (účastníka) náleží zákonem přípustný
opravný prostředek (další).

Připuštění dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 o.s.ř., totiž
- na rozdíl kupř. od obnovy řízení - není nikterak vázáno na
splnění další (omezující) podmínky, takže o tom, zda dovolání
účastník podá nebo nikoli, rozhoduje výlučně on sám, aniž by byl
jakkoli vázán stanoviskem soudu či jinými okolnostmi. V takovém
případě spadá tedy úvaha o podání dovolání (obdobně jako je tomu
u odvolání), výlučně do rozhodovací sféry účastníka řízení
samotného, a proto - má-li být splněn účel poučovací povinnosti,
tak jak se obecně chápe - musí být o tom soudem, proti jehož
rozhodnutí opravný prostředek směřuje, poučen. Na tomto závěru
Ústavního soudu nic nemění skutečnost, že tato poučovací povinnost
odvolacího soudu do novely o.s.ř. expressis verbis nebyla pojata
(§ 156 al. 2, § 157 odst. 1 o.s.ř.).

Leč i kdyby nebylo povinností soudu, vyplývající z již
citovaného ustanovení § 5 o.s.ř. (v tom smyslu, jak bylo
vyloženo), vyplývala by tato povinnost pro obecný soud zcela
zřetelně z ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR (čl. 112 odst.
1 úst. zák. č. 1/93 Sb.); pod tam zmíněný "stanovený postup" (při
úsilí o právo před nezávislým a nestranným soudem) je totiž třeba
zahrnout též právo na zákonem připuštěný přezkum soudních
rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to (v případech
stanovených zákonem) i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné.

Také tímto předpisem vyšší právní síly (jde o předpis
ústavní) se měl cítit odvolací soud v posuzované věci vázán.

Protože pak obecné soudy jsou povolány především k tomu, aby
zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům (čl. 90
úst. zák. 1/93 Sb.), je zřejmé, že nesprávným, pokud se týče
neúplným, jeho poučením, byla stěžovatelka na svém ústavně
zaručeném právu (§ 72 odst. 1 lit. a) zákona) na soudní ochranu
(čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) zkrácena.

Jestliže tedy Městský soud v Praze ve věci stěžovatelky
postupoval tak, jak před Ústavním soudem bylo zjištěno, jako orgán
veřejné moci porušil její základní právo na soudní ochranu (čl.
36 odst. 1, čl. 112 odst. 1 úst. zák. č. 1/93 Sb.) a současně tak
nedostál své povinnosti vyplývající z ustanovení čl. 95 odst. 1
úst. zák. č. 1/93 Sb.; proto také jeho vývody ve vyjádření
k ústavní stížnosti sluší odkázati na úvahy Ústavního soudu, jak
shora jsou rozvedeny.

Při úvaze nad nápravou vadného postupu Městského soudu
v Praze byl Ústavní soud veden tím, že i když je poučení
o opravných prostředcích, obdobně jako odůvodnění rozhodnutí částí
rozhodnutí samého (§ 157 odst. 1 o.s.ř.), a to částí očividně
samostatnou, nejde o samostatnost takovou, aby je bylo možno od
vlastního rozhodnutí oddělit a je posléze jako nesprávné či
neúplné zrušit, případně nahradit vlastním výrokem; posléze
uvedenému navíc brání též to, že k nápravě vadného rozhodnutí
cestou reformace není Ústavní soud oprávněn (§ 82 odst. 3 lit. a)
zákona); obdobně nelze v posuzované věci hledat nápravu případně
v extenzivním výkladu (analogií) § 204 odst. 2 o.s.ř., již proto,
že analogie v procesním právu je v zásadě nežádoucí.

Z uvedených důvodů nezbylo proto, aniž by se Ústavní soud
jakkoli zabýval meritem věci, než ústavní stížností napadené
rozhodnutí z r u š i t (§ 82 odst. 1, 3 lit. a) zákona).


P o u č e n í :

Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat (§ 54
odst. 2 zák. č. 182/93 Sb.).

V Brně dne 31. 5. 1994