Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupené Mgr. Vladimírem Holcem, advokátem, se sídlem Jičínská 1346/6, Praha 3, proti postupu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1050/2023, spočívajícím ve vrácení věci bez věcného vyřízení dovolání podaného stěžovatelkou, za účasti Nejvyššího soudu, jakožto účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jakožto vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Postupem Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 1050/2023, který přípisem ze dne 9. 1. 2024 vrátil věc bez věcného projednání dovolání podaného stěžovatelkou, bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Nejvyššímu soudu se zakazuje, aby pokračoval v porušování stěžovatelčina práva na soudní ochranu a práva na obhajobu, a přikazuje se mu, aby pokračoval v řízení sp. zn. 4 Tdo 1050/2023 o podání stěžovatelky označeném jako dovolání.
Odůvodnění
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval, že v záhlaví uvedeným postupem Nejvyšší soud porušil stěžovatelčina ústavní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2. čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zakázal Nejvyššímu soudu pokračovat v porušování ústavních práv stěžovatelky a přikázal mu, aby podání stěžovatelky považoval za dovolání podané prostřednictvím obhájce.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 47 T 5/2021, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 9 To 53/2022, byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za toto jednání byla stěžovatelka odsouzena k peněžitému trestu ve výši 1 750 000 Kč.
3. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka prostřednictvím svého obhájce podání označené jako dovolání, které Nejvyšší soud přípisem ze dne 9. 1. 2024 vrátil stěžovatelce bez věcného vyřízení podle § 265d odst. 2 trestního řádu. Tento postup odůvodnil tím, že A. M. a R. M., kteří vykonávali pozici jednatelů stěžovatelky, nemohli stěžovatelce zvolit obhájce, protože sami byli v postavení spoluobviněných a nemohli tedy za právnickou osobu vykonávat úkony v trestním řízení. Z pozice obhájce diskvalifikovala advokáta Vladimíra Holce rovněž ustálená judikatura, podle které obhájcem nemůže být advokát, který v projednávané věci jednal jako opatrovník stěžovatelky. Tyto dvě procesní role jsou neslučitelné, a proto zaslané podání nelze za dovolání považovat. Nejvyšší soud nakonec poznamenal, že dvouměsíční lhůta pro podání dovolání již uplynula a stěžovatelku upozornil na možnost podnětu k podání stížnosti ministra spravedlnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že si pro řízení o dovolání v souladu s ustanovením § 37 odst. 1 trestního řádu zvolila obhájce, kterému udělila plnou moc. Dne 15. 5. 2023 podala jeho prostřednictvím dovolání. Současně jej zmocnila i k zastupování v řízení o povolení obnovy řízení vedeném u městského soudu. Dotyčný advokát taktéž stěžovatelku zastupuje ve vykonávacím řízení, přičemž v žádném dalším řízení nebyla zpochybněna platnost volby tohoto obhájce. Právní názor Nejvyššího soudu je proto pro stěžovatelku zcela překvapivým.
5. Argumentace obsažená ve výše zmíněném přípisu Nejvyššího soudu postrádá právní základ a navíc zkracuje stěžovatelku na jejích ústavně zaručených právech, zejména právu na soudní ochranu, právní pomoc a obhajobu, protože v důsledku přípisu nebyla věc meritorně projednána. Zmocněného obhájce diskvalifikuje z možnosti obhajoby fakt, že v předchozím řízení byl ustanoven opatrovníkem stěžovatelky, což podle Nejvyššího soudu zakládá nemožnost založení procesního postavení obhájce stěžovatelky. Stěžovatelka upozorňuje, že sám Nejvyšší soud poznamenal, že městský soud nakládal se zvoleným advokátem jako s obhájcem. Stěžovatelka nezpochybňuje postavení nynějšího obhájce jakožto jejího opatrovníka v předcházející fázi trestního řízení, nicméně tento status zanikl pravomocným skončením trestního řízení. Právo na obhajobu je nadřazeno zákonným možnostem omezení svobodné volby obhájce a každá situace musí být posuzována z pohledu důležitosti zachování účinného práva na obhajobu. Při vyloučení obhájce musí být zachováno právo obviněného se k takovému postupu vyjádřit a nechat jej případně přezkoumat nadřízeným soudem. Žádný z taxativních případů vyloučení obhájce podle § 37a trestního řádu není aplikovatelný ve stěžovatelčině situaci.
6. Nejvyšší soud argumentuje o kolizi role opatrovníka a obhájce "apriori ze své podstaty", s čímž stěžovatelka nesouhlasí. Užití analogie k § 35 odst. 2 trestního řádu u těchto dvou odlišných postavení není případné. Použití analogie v trestním právu procesním má své meze, které zabraňují zejména zásahu do ústavně zaručených práv obviněných a "dotváření" taxativních výčtů. Stěžovatelka se dále dovolává judikatury Ústavního soudu, týkající se slučitelnosti pozice zmocněnce poškozeného a obhájce obviněného, podle níž je v těchto případech nutno hodnotit potenciální kolizi zájmů dotčených osob (např. nález ze dne 10. 8 2016, sp. zn. II. ÚS 863/16, nález ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 1967/18, nález ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13, nebo nález ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 289/22). Stěžovatelka uvádí, že si není vědoma žádné takovéto kolize a naopak dokládá, že obhajoba stěžovatelky a spoluobviněných probíhala v naprostém souladu a kooperaci, přičemž popření svobodné volby obhájce je ze strany Nejvyššího soudu nepřípustným zásahem do práva na právní pomoc.
III.
Vyjádření ostatních účastníků řízení a replika stěžovatele
7. Ústavní soud postupem podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení.
8. Nejvyšší soud spatřuje v ústavní stížnosti snahu o odvrácení existující procesní situace, kterou zavinil zvolený advokát. Odbornou veřejnost se snaží přesvědčit o názoru, že právní úkon spočívající ve zvolení obhájce je absolutním právem obviněného. Nejvyšší soud zastává opačný názor a právo zvolit si obhájce bylo v dané věci zachováno. Nejvyšší soud nesouhlasí s názorem stěžovatelky, podle kterého zaniklo procesní ustanovení opatrovníka po pravomocném skončení trestního řízení, protože daného dne došlo pouze k ukončení trestního stíhání stěžovatelky, nikoliv skončení trestního řízení jako takového. Pokud by platil názor stěžovatelky, neexistoval by subjekt, který by byl oprávněn zplnomocnit advokáta k podání dovolání jménem právnické osoby. Dovolací řízení je podle Nejvyššího soudu součástí trestního řízení, ve kterém stěžovatelku obhájce zastupoval jakožto opatrovník. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyšší soud uvádí, že opatrovník právnické osoby za ni dovolání podat nemůže, ale musí k tomuto úkonu zplnomocnit jiného advokáta. Obhájce si tohoto postupu byl podle Nejvyššího soudu vědom a plnou moc si nechal podepsat od nyní již odsouzených jednatelů společnosti, což odporuje zákonu. Nejvyšší soud nevidí důvod pro samotné rozhodování o vyloučení obhájce, protože uvedený advokát se obhájcem stěžovatelky nikdy nestal, jelikož mu v tom bránila zákonná překážka. Rozhodnutí o vyloučení obhájce je nutné použít pouze v případech, kdy se advokát obhájcem stane a teprve poté se objeví překážka ve výkonu této funkce. V závěru Nejvyšší soud upozorňuje na skutečnost, že obhájce je osoba práva znalá a měl o nemožnosti zastoupení v dovolacím řízení upozornit osoby, které jej chtěly zplnomocnit. Problematika zastupování je dle Nejvyššího soudu rozpolcená a v trestním řízení by na ni mělo být nahlíženo shodně, nicméně Nejvyšší soud je toho názoru, že na daný případ lze nahlížet způsobem, který sám představil.
9. Nejvyšší státní zastupitelství považuje postup Nejvyššího soudu za ústavně souladný a nespatřuje v něm zásah do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Podání označené jako dovolání, leč podané opatrovníkem právnické osoby, se za dovolání nepovažuje. Nejvyšší státní zastupitelství odkazuje na princip subsidiarity spojující zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a trestní řád. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší státní zastupitelství navrhlo zamítnutí ústavní stížnosti podané stěžovatelkou.
10. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovatelce k případné replice, které však nevyužila.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž došlo k postupu, v němž stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavních práv. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Po zvážení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Ústavní soud v první řadě poukazuje na to, že se totožným postupem Nejvyššího soudu zabýval ve své předchozí nálezové judikatuře (srov. zejména nález ze dne 14. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 129/24). Nález ze dne 4. 9. 2024, sp. zn. IV. ÚS 341/24 byl dokonce vydán v téže trestní věci, avšak stěžovateli byly obviněné fyzické osoby. Na obecná ústavní východiska, z nichž tyto nálezy vychází, lze beze zbytku odkázat, neboť III. senát Ústavního soudu neshledal žádný důvod se od nich odchýlit.
14. Jako klíčové je z těchto nálezů nutné vyzdvihnout závěry, že zvoleného obhájce, který z různých zákonných důvodů nemůže podle názoru soudu být obhájcem, je třeba stanoveným procesem vyloučit. Tím je obviněnému dána možnost se k tomuto postupu vyjádřit a případně proti němu dále brojit. Zároveň mu tím nejsou upírána další procesní práva (typicky právě právo podat dovolání).
15. Postup podle § 265d odst. 2 trestního řádu dopadá typicky na situace, kdy dovolání podá obviněný bez využití advokáta, tedy přímo sám, či pomocí osoby, která zjevně není advokátem. Přípustným by byla i jeho aplikace na situaci, kdyby podání bylo učiněno prostřednictvím takového advokáta, o jehož vyloučení z obhajoby již bylo v řízení rozhodnuto. V každém případě ovšem může být aplikovatelný jen na případy, které jsou pro dovolatele předvídatelné, a které neobcházejí nutnost postupovat dle zákonné úpravy rozhodování o vyloučení advokátů z obhajoby (§ 37a trestního řádu). Nadto musí být obviněný o takovém postupu poučen. Rozhodně tak není možné toto ustanovení užít v případě advokáta, se kterým obviněný uzavřel smlouvu o zastoupení, soudu byla doložena plná moc, to vše bylo učiněno bez formálních vad a bez zjevné snahy o obstrukce či o zneužití procesních práv, přičemž u daného advokáta žádné rozhodnutí o vyloučení neexistuje. Obzvláště problematické je, že není dodržen procesní postup, který k vyloučení advokáta z obhajoby trestní řád stanoví, čímž zároveň obviněný ztrácí i záruky s tímto procesem spojené, totiž možnost vyjádření a možnost nápravy absence právního zastoupení. Pro úplnost lze konstatovat, že ani prvostupňový soud, který podle § 265h trestního řádu "hlídá" dodržení formálních podmínek podaného dovolání, nespatřoval v postupu stěžovatelky nezákonnost. Tím se podle Ústavního soudu potvrzuje i Nejvyšším soudem uznaná nepředvídatelnost a nejasnost právní úpravy zastupování právnických osob v trestním řízení. Nedostatečnost právní úpravy je sice zapříčiněna primárně zákonodárcem, avšak tím spíše je povinností soudů vykládat procesní předpisy in favorem zachování tak důležitých ústavních práv obviněných, jako je právo na právní pomoc a na přístup k soudu. Analogická aplikace ustanovení trestního řádu, řešícího jinou situaci (týkající se zejména střetu zájmů advokáta a obviněného), navíc vyjádřena v pouhém přípisu po uplynutí lhůty k podání dovolání, je postupem přesně opačným, který v konečném důsledku odebírá obviněnému právo na podání zákonem předvídaného opravného prostředku.
16. Irelevantní je podle Ústavního soudu rovněž skutečnost, že stěžovatelka je právnickou osobou, zatímco oba zmíněné nálezy byly vydány ve prospěch obviněných fyzických osob. Právě u právnických osob se nejasnost právní úpravy ještě prohlubuje. Skutečnost, že je u právnických osob častěji obtížné určit, kdo má procesní oprávnění za ně jednat, neopravňuje soudy k přísnějšímu přístupu, vylučujícímu účinné uplatnění procesních práv. Soudy by v tomto směru měly v duchu zásad spravedlivého procesu postupovat naopak tak, aby se právnické osobě dostalo možnosti chránit své (byť třeba jen domnělé) zájmy navzdory sporné procesní úpravě a rozdílnému názoru jednotlivých soudů. Odhlédne-li Ústavní soud od značně formalistické povahy požadavku, aby jeden na věci osobně nezaujatý advokát v pozici opatrovníka musel vybrat dalšího na věci osobně nezaujatého advokáta do pozice obhájce, který teprve následně může podat totožné dovolání, není podle něj důvodu, aby Nejvyšší soud svůj právní názor na správnost takového požadavku nevyjádřil postupem podle § 37a trestního řádu, tedy vyloučením konkrétního advokáta jako zvoleného obhájce a výzvou k výběru obhájce nového. Takový postup je podle Ústavního soudu nutný zvláště tehdy, je-li vůle podat dovolání u všech jednajících osob zjevně totožná, jako tomu bylo v dané věci a nehrozí tedy střet zájmů.
17. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že ze strany Nejvyššího soudu nebyla dodržena zákonná procedura týkající se vyloučení advokáta, v důsledku čehož bylo stěžovatelce upřeno právo na přezkum jí podaného dovolání. Takový postup shledal Ústavní soud rozporným s ústavními právy na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a na právní pomoc a obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny.
18. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. b) téhož zákona přikázal Nejvyššímu soudu, aby pokračoval v řízení o dovolání podaném stěžovatelkou. Rozhodl tak bez nařízení ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 14. listopadu 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu
|
|