III.ÚS 718/16 ze dne 17. 5. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti M. L., zastoupeného Mgr. Lukášem Blažkem, advokátem, sídlem Čs. legií 500, Pardubice, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. prosince 2015 č. j. 11 Co 297/2015-53, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a navrhoval jeho zrušení.

2. K věci uvedl, že byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání přečinu krádeže, kterého se měl dopustit tím, že neoprávněně odebíral plyn. Po opakovaném odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně rozhodl odvolací soud tak, že věc postoupil Městskému úřadu ve Skutči jako přestupek. Na základě těchto skutečností se obrátil na vedlejší účastnici se žádostí o náhradu škody, včetně nemajetkové újmy, která mu v souvislosti s uvedeným trestním stíháním vznikla; jeho žádost byla odmítnuta. Z tohoto důvodu stěžovatel podal žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud"), který rozsudkem ze dne 11. 5. 2015 č. j. 10 C 259/2013-38 žalobu zamítl. Podané odvolání bylo zamítnuto napadeným rozsudkem městského soudu. Jako důvod zamítnutí prezentoval městský soud skutečnost, že sice trestní stíhání stěžovatele neskončilo odsuzujícím rozsudkem, avšak navazující trestní stíhání skončilo srovnatelně se zastavením tr. stíhání podle § 172 odst. 2 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Analogicky pak městský soud použil ustanovení § 12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zák. č. 82/1998 Sb."), a uzavřel, že stěžovateli náhrada škody nepřísluší. Žalobu ohledně částky 6 000 Kč, kterou se stěžovatel domáhal náhrady nákladů za mimosoudní uplatnění nároku u vedlejší účastnice, zamítl pro rozpor s ust. § 31 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb.

3. Stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů byl zkrácen na svých ústavních právech, konkrétně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 6 (pozn. správně má být "čl. 36") Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

4. Stěžovatel nemá námitky vůči závěrům obecných soudů, avšak domnívá se, že v rozporu se zákonem a jeho smyslem vykládají zákon, pokud jde o podmínky nepřiznání nároku na náhradu škody v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, nepřípustně extenzivně, tj. o své libovůli rozšiřují zákonné předpoklady pro nepřiznání náhrady škody poškozenému nezákonným trestním stíháním. Tvrdí, že v jiném případě (bez bližší specifikace) se soudy zcela bezpochyby vyjádřily tak, že pro posouzení nároku na náhradu škody podle zák. č. 82/1998 Sb. není podstatné, jakým způsobem bylo ukončeno přestupkové řízení navazující na trestní řízení proti stěžovateli, které bylo ukončeno právě postoupením k vyřízení jako přestupek, tudíž v tomto směru bylo napadené rozhodnutí zcela neočekávatelné. Podle názoru stěžovatele nelze srovnávat zásah do práv občana způsobený trestním řízením a zásah způsobený přestupkovým řízením. Kromě toho je zřejmé, že podmínky pro nepřiznání náhrady škody vycházejí z předpokladu, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchal obviněný, avšak trestní řízení nelze z různých důvodů ukončit odsuzujícím rozsudkem. Jestliže je závěr soudu v trestní věci takový, že posuzované jednání není trestným činem, pak je zřejmé, že bylo trestní stíhání konkrétní osoby nesprávné, obviněný je poškozeným a vzniká mu nárok na náhradu škody.

5. Dále se stěžovatel domnívá, že ustanovení § 31 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb., na jehož základě byla odmítnuta náhrada nákladů spojených s uplatněním nároku zákonem předpokládaným způsobem, je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, konkrétně s čl. 6 (pozn. i na tomto místě má být "čl. 36") Listiny, když je tímto způsobem zamezováno přiznání evidentně účelných nákladů v souvislosti s uplatněním nároku (zákon předpokládá mimosoudní uplatnění nároku jako podmínku pro úspěšné podání žaloby). S ohledem na závěry uvedené v usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 3120/11 zrušení tohoto ustanovení nenavrhuje.

II.

6. Z předloženého rozsudku městského soudu Ústavní soud zjistil, že obvodní soud zamítl stěžovatelovu žalobu o zaplacení částky 45 800 Kč s příslušenstvím. V odůvodnění, kromě jiného, konstatoval, že pokud byla trestní věc postoupena Městskému úřadu ve Skutči, je třeba považovat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po formální stránce za nezákonné, v daném případě však s vydáním tohoto rozhodnutí nemůže být spojen nárok na náhradu škody ani nemajetkové újmy (odkázal na smysl a účel zák. č. 82/1998 Sb., kterým je předpoklad, že se poškozený nedopustil protiprávního jednání). Uzavřel, že se stěžovatel jednání, které naplňovalo minimálně znaky přestupku, dopustil, přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním stíháním by v tomto případě bylo v příkrém rozporu se zásadou, že z bezpráví právo vzejít nemůže. Zamítnutí stěžovatelova požadavku na náhradu nákladů na právní zastoupení při jednání s vedlejší účastnicí odůvodnil odkazem na § 31 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb. Rozsudek obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, které městský soud neshledal důvodným, proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění popsal skutková zjištění z trestního spisu a z úředního záznamu Komise k projednání přestupků města Luže. Z nich stojí především za připomenutí, že Komise k projednání přestupků města Luže přestupek odložila s tím, že podle zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o přestupcích"), lze za přestupek proti majetku uložit pokutu do 15 000 Kč, což je oproti uloženému trestu odnětí svobody trest bezvýznamný (stěžovateli byl v mezidobí za přečin zpronevěry uložen Okresním soudem v Hradci Králové trest odnětí svobody v trvání jednoho roku a tří měsíců s podmíněným odkladem tři roky), a sankce za přestupek by tak k nápravě nepřispěla s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel byl v minulosti opakovaně v trestním řízení trestán. Po právní stránce městský soud vyhodnotil, že v přestupkovém řízení došlo k aplikaci ustanovení § 66 odst. 2 zákona o přestupcích, který obsahuje obdobný důvod, pro který lze podle § 172 odst. 2 písm. a) trestního řádu zastavit trestní stíhání; zastavení trestního stíhání podle tohoto ustanovení však má za následek, že trestně stíhanému nevznikne právo na náhradu škody způsobené nezákonně vedeným trestním stíháním - viz § 12 odst. 2 písm. d) zák. č. 82/1998 Sb. Tímto postupem podle jeho názoru nedochází k vytváření dalších, v zákoně neuvedených, podmínek pro přiznávání náhrady škody, resp. zadostiučinění za nemajetkovou újmu (což byla jedna ze stěžovatelových odvolacích námitek).

III.

7. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).

9. Z tohoto důvodu Ústavní soud napadený rozsudek městského soudu přezkoumal z hlediska argumentů stěžovatele o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a dospěl k závěru, že jeho ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na spravedlivý proces teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), resp. by mu bylo upřeno právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. K takovému následku v posuzované věci evidentně nedošlo; obecné soudy nevyloučily ani neomezily takové stěžovatelovo právo, kterým se domáhal náhrady újmy podle zák. č. 82/1998 Sb. Oba soudy se podrobně zabývaly naplněním předpokladů pro vznik práva na náhradu újmy podle uvedeného zákona, které mělo vzniknout v důsledku trestního stíhání stěžovatele a oba (v režimu dvojinstančního řízení) shledaly, že podmínky nebyly dány. Obvodní soud výstižně odkázal na zásadu ex iniuria ius non oritur a městský soud zamítnutí žaloby odůvodnil aplikací § 12 odst. 2 písm. d) zák. č. 82/1998 Sb. Zamítnutí žaloby ohledně požadavku na náhradu nákladů na právní zastoupení vzniknuvší projednáním nároku před podáním žaloby je plně v souladu s § 31 odst. 4 zák. č. 82/1998 Sb.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu