III.ÚS 729/2000 ze dne 12. 6. 2001
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
III. ÚS 729/2000

Ústavní soud rozhodl dne 12. června 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci ústavní stížnosti F. V., a V. V., obou zastoupených JUDr. J. N., advokátem, proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. září 2000, č. j.
28 Cdo 2122/99-354, Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 1999, sp. zn. 13 Co 15/99, a Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. září 1998, č. j. 8 C 100/97-295, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, o určení neplatnosti dohod o osobním užívání a o určení neplatnosti právních úkonů, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Návrhem podaným k doručení Ústavnímu soudu dne 12. prosince 2000 se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. září 2000, č. j. 28 Cdo 2122/99-354, Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 1999, sp. zn. 13 Co 15/99, a Okresního soudu v Klatovech ze dne 14. září 1998, č. j. 8 C 100/97-295, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, o určení neplatnosti dohod o osobním užívání a o určení neplatnosti právních úkonů. Uvedenými rozhodnutími obecných soudů se cítí být dotčeni ve svých základních právech a svobodách, vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V ústavní stížnosti stěžovatelé uvedené dotčení v základním právu na řádný proces spatřují v postupu Krajského soudu v Plzni, kterým jim byla, dle jejich názoru, výrazně omezena možnost jednat před soudem, a to tím, že odvolací soud ve věci rozhodl z jiných důvodů, než tak učinil soud I. stupně, v důsledku čehož došlo k odnětí práva účastníkům řízení v plném rozsahu se vypořádat s těmito důvody. Rozsudek Nejvyššího soudu ČR pak, dle přesvědčení stěžovatelů, trpí ústavně relevantním pochybením, jež spočívá ve skutečnosti, že dovolací soud nepřihlédl k existenci dovolacího důvodu dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (ve znění platném ke dni 31. prosinci 2000), ačkoliv k němu měl přihlížet z úřední povinnosti.
Dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, senát mimo ústní a jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.
K otázce interpretace dovolacího důvodu dle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.) se Ústavní soud vyjádřil v nálezu věci sp. zn. III. ÚS 139/98. Konstatoval v něm, že výklad ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež v postupu odvolacího soudu v případech tzv. překvapivých rozhodnutí neshledává nesprávnost, a s tím spjaté nepřipuštění dovolání Nejvyšším soudem ČR, zakládá v důsledku ústavně rozporné interpretace a aplikace dovolacích důvodů porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil k otázce tzv. překvapivých rozhodnutí (viz zejména nálezy ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95, III. ÚS 210/2000,
III. ÚS 4/97). Za taková vymezil rozhodnutí odvolacího soudu, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc.
V předmětné věci se ale o takový případ nejedná. Právní názor odvolacího soudu, jímž v rozsudku ze dne 11. května 1999, sp. zn. 13 Co 15/99, posoudil rozhodovanou věc, pro stěžovatele nebyl překvapivým, šlo o právní názor, jenž plně akceptoval právní názor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 1997, sp. zn. 2 Cdon 1876/96, a z pohledu tohoto rozsudku posoudil právně i skutkově rozhodovanou věc. Jakkoli okresní soud v rozhodnutí ze dne 14. září 1998, č. j. 8 C 100/97-295, nesprávně zúžil předmět posuzování věci, tato skutečnost byla stěžovatelům známa nejen s ohledem na uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ČR, nýbrž její znalost se projevila i v argumentaci obsažené v odvolání do uvedeného rozsudku soudu nalézacího (jak plyne ze spisu Okresního soudu v Klatovech, č. l. 303 a násl.). Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. května 1999, sp. zn. 13 Co 15/99, proto nesplňuje znaky rozhodnutí překvapivého, právní kvalifikace, jíž věc posuzuje, byla stěžovatelům nejen známa, nýbrž byla i kvalifikací jimi tvrzenou, u níž neunesli důkazní břemeno. Pro uvedené nelze ani Nejvyššímu soudu ČR vytknout pochybení v aplikaci ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (ve znění před novelou č. 30/2000 Sb.), a tudíž porušení základních práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Z těchto důvodů nutno posuzovat návrh stěžovatelů na zrušení v ústavní stížnosti napadených rozhodnutí za zjevně neopodstatněný, čímž byl naplněn důvod jeho odmítnutí podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. června 2001