III.ÚS 80/96 ze dne 4. 7. 1996
N 62/5 SbNU 475
K ústavnímu právu na soudní ochranu. K petitu, předmětu řízení a povinnosti soudu vést řízení řádně a meritorně rozhodnout.
 
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
 
Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti
navrhovatele Český stát - Ministerstvo pro správu národního
majetku a jeho privatizaci ČR, zastoupeného JUDr. J. H., proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, t a k t o :

Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. prosince
1995, sp. zn. 17 Co 598/95, se spolu s usnesením Okresního soudu
v Jičíně ze dne 9. května 1995, sp. zn. 3 C 66/95, z r u š u j í .


O d ů v o d n ě n í

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb.), která i jinak splňovala podmínky stanovené zákonem
(§§ 30 odst. 2, 34 odst. 1, 2, 72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb.),
napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
29. prosince 1995 (sp. zn. 17 Co 598/95) a tvrdil, že pravomocným
rozhodnutím odvolací soud, stejně jako předtím obecný soud I.
stupně, jako orgány veřejné moci, porušily jeho ústavně zaručené
základní právo (§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.), totiž
právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod); v podrobném zdůvodnění své stížnosti poukázal pak na
to, že v řízení před obecnými soudy zamýšlel usilovat o to, aby
vedlejší účastník město H. (v řízení před obecnými soudy žalovaný)
byl rozsudkem soudu zavázán "vydat mu a převést na jeho zvláštní
účet vedený u České spořitelny, a. s., v Praze I, č. ú. 216
2096-008/0800, částku rovnající se konečnému zůstatku likvidace
podniků Uhelné sklady, st. p., H. a Kovo-dřevo-elektro, st. p.,
H., a to spolu s náklady řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku".

V naraci svého návrhu (žaloby) opřel stěžovatel svůj nárok
o ustanovení § 19 zák. č. 427/1990 Sb. s tím, že oba dříve
jmenované státní podniky vedlejší účastník uvedl jako jejich
zakladatel ke dni 31. prosince 1992 do likvidace; přestože
likvidace vykázala aktivní saldo, vedlejší účastník v rozporu se
shora citovaným ustanovením zákona toto převedl do svého obecního
rozpočtu a přes opakované výzvy stěžovatele svou zákonem
stanovenou povinnost nesplnil a aktivní saldo z likvidace
stěžovateli nevydal.

Takto formulovaný návrh (žalobu) pokládal obecný soud I.
stupně za zásadně vadný (protože jím stěžovatel "nevymezil
konkrétně předmět řízení"), a proto - pod následky vyplývajícími
z ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. - vyzval jej k odstranění vady
"jasným návrhem, o čem má soud rozhodnout".

Na tuto výzvu obecného soudu reagoval stěžovatel podáním,
v němž vyložil, že k okamžiku zahájení řízení (podání žaloby)
přesnou výši aktivního salda nezná (především proto, že žalovaný
mu odmítá podat jakékoli informace), nicméně že tato může být
(v průběhu řízení) snadno zjištěna ze závěrečných zpráv o ukončení
likvidace jmenovaných podniků a z koncových rozvah, kteréžto
účetní doklady má žalovaný ve své dispozici a k jejichž předložení
by měl být obecným soudem vyzván. Se zdůrazněním, že žalobce
nedisponuje nijakým právním ani jiným nástrojem, kterým by
žalovaného mohl sám přimět k předložení zmíněných listin
a s prohlášením, že v průběhu řízení, jakmile se bude moci
s označenými doklady seznámit, své návrhové žádání (petit) upraví,
požádal obecný soud, aby v řízení pokračoval a ve věci nařídil
jednání (§ 115 odst. 1 o. s. ř.).

Stěžovatelovo vysvětlení však obecný soud I. stupně nepřijal
a usnesením ze dne 9. května 1995 (sp. zn. 3 C 66/95) řízení
zastavil (§ 43 odst. 2 o. s. ř.), když dospěl k závěru, že žalobce
"nevymezil vůbec předmět řízení", neboť "ze žaloby nelze zjistit,
čeho se žalobce domáhá, o čem má soud rozhodnout, čemu vyhovět,
popřípadě co zamítnout".

Odvolací soud, který se věcí zabýval z podnětu odvolání
stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalobce), se ztotožnil
s právním názorem obecného soudu I. stupně, ten sám doplnil v tom
smyslu, že "vymezení práv a jim odpovídajících povinností
(v petitu žaloby) musí být provedeno tak přesně, aby po jejich
převzetí do výroku rozhodnutí soudu mohl být nařízen a proveden
výkon rozhodnutí, což platí zvláště, když se jedná o žalobu na
plnění (§ 80 písm. b) o. s. ř.)" a napadené rozhodnutí soudu I.
stupně svým usnesením ze dne 29. prosince 1995 potvrdil.

Účastník řízení Krajský soud v Hradci Králové, jemuž ústavní
stížnost byla doručena, se k ní na výzvu Ústavního soudu (§ 42
odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb.) vyjádřil podáním předsedy senátu,
z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, tak, že odkázal na odůvodnění
napadeného rozhodnutí, vyslovil své přesvědčení, že svým
rozhodnutím obecné soudy nikterak nezasáhly do ústavně zaručených
základních práv stěžovatele, a navrhl proto, aby Ústavní soud
ústavní stížnost zamítl.

Ústavní stížnost je důvodná.

Co do skutkových zjištění, resp. co do procesního průběhu
řízení před obecnými soudy, Ústavní soud z předložených písemností
zjistil, že tvrzení stěžovatele, jak vpředu jsou shrnuta,
odpovídají skutečnosti, a proto z nich jako správných ve svém
rozhodnutí vycházel a z nich vyvodil ústavně právní aspekty
posuzované věci.

Ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu má svůj
základ v Listině základních práv a svobod; ta zaručuje každému
(tedy i státu) právo domáhat se stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod), který především je povolán k tomu, aby
zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům (čl. 40 al.
1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).

Tyto ústavní záruky v občanskoprávních věcech provádí
(a ústavně stanovený postup při ochraně práva před soudem kogentně
rozvádí) procesní předpis, jímž je především zákon č. 99/1963 Sb.,
v současně platném znění, občanský soudní řád; ten upravuje postup
soudu a účastníků v občanském řízení v zásadě tak, aby byla
zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků
(§ 1 o. s. ř.) a obecným soudům ukládá povinnost - mimo jiné
- projednávat a rozhodnout spory a dbát přitom na to, aby
nedocházelo k porušení zájmů práv fyzických a právnických osob (§
2 o. s. ř.).

I když novely občanského soudního řádu z doby po listopadu
1989 svým obsahem i smyslem daly průchod zásadě odpovědnosti
účastníka řízení za ochranu jeho práv ("každý nechť si střeží svá
práva"), neznamená to ještě, že obecné soudy jsou pro tuto zásadu
již zcela vyvázány ze své povinnosti poskytnout účastníkům řízení
účinnou součinnost tam, kde je toho - z procesního hlediska
- k ochraně práva nezbytně zapotřebí, a to tak a v takovém
rozsahu, aby ústavní zásady plynoucí především z Listiny
základních práv a svobod byly v řízení před ním respektovány;
opačný postup by totiž ve svých důsledcích vedl k tomu, že by
obecné soudy výkon spravedlnosti účastníkům odepřely (denegatio
iustitiae), což již samo o sobě je zřetelným výrazem
protiústavnosti.

V posuzované věci opřely obecné soudy své negativní
stanovisko ke stěžovatelově návrhu (žalobě) o skutečnost, že (pro
pasivní resistenci protistrany) nebyl s to již v žalobě vyčíslit
svůj peněžitý nárok (majetkový prospěch), k jehož vydání (odvedení
na zvláštní účet stěžovatele) je vedlejší účastník ex lege
povinen, a ve svých rozhodnutích se postavily na stanovisko, že
absence konkrétního peněžitého vyčíslení stěžovatelova nároku
v návrhovém žádání (petitu) zakládá neodstranitelnou překážku
řízení (§ 43 odst. 2 o. s. ř.); tak prý nastala situace, že
"žalobce nevyznačil vůbec předmět řízení" (soud I. stupně),
případně že "žalobní petit tak, jak byl žalobcem navržen, není
určitý" (odvolací soud).

I když lze připustit, že stěžovatelem formulovaný petit
v jeho návrhu na zahájení řízení (žalobě) není příliš obratný,
a že návrhové (žalobní) žádání je obecně pokládáno za vyvrcholení
návrhové narace, v níž petit musí mít svůj zřetelný podklad, jen
stěží by bylo lze přijmout právní závěry obecných soudů, totiž že
v posuzované věci tento nedostatek již sám o sobě zakládá
nemožnost vymezení předmětu řízení.

Obecné soudy se mýlí, jestliže mají za to, že výlučně jen
petit sám, přesněji řečeno, že jen přesné vyčíslení nároku
v penězích v něm, je pro vymezení řízení rozhodující; vymezujícími
kritérii jsou též takové skutečnosti, jimiž se postihne skutek, na
jehož základě je nárok uplatňován (skutkový děj), přičemž jedinou
(a nezbytnou) podmínkou je, aby popis skutku byl v návrhu (žalobě)
natolik individualizován, že je vyloučena jeho záměna se skutkem
jiným (k tomu srov. např. Bureš-Drápal in Občanský soudní řád
- komentář); řečeno jinými slovy, rozhodujícími skutečnostmi (§
79 odst. 1 al. 2 o. s. ř.), které jsou spoluurčujícími kritérii
pro vymezení předmětu řízení (po skutkové stránce) jsou též takové
údaje, které jsou nezbytné pro úvahu o čem a na jakém podkladě má
soud rozhodnout. Z uvedeného posléze vyplývá, že pro vymezení
předmětu řízení (tj. závěr, čeho se navrhovatel domáhá a na
základě jakých rozhodujících skutečností) je rozhodující nejen
samotné návrhové žádání jako takové, ale že je nutno posuzovat
návrh jako celek.

Z písemností předložených Ústavnímu soudu je zcela zřejmé, že
návrh na zahájení řízení tak, jak byl stěžovatelem obecnému soudu
předložen, před zmíněnými kritérii obstojí; nejen že je z něj
patrno - při vší rezervě k němu - z jakých skutkových ale
i právních skutečností žalobce vůči žalovanému svůj nárok
vyvozuje, ale (z podání ze dne 21. dubna 1995, příp. z obsahu jeho
opravného prostředku) též i to, jaké okolnosti žalobci v rané fázi
řízení brání v tom, aby svůj nárok vůči žalovanému přesně
v penězích vyčíslil.

Bylo proto na obecných soudech, aby vhodným způsobem, ať již
v ústním jednání či jiným opatřením (kupř. postupem ve smyslu §
129 odst. 2 o. s. ř.) přiměly vedlejšího účastníka k předložení
takových dokladů, z nichž by výtěžek likvidace státních podniků
Uhelné sklady H. a Kovo-dřevo-elektro H. byl zřejmý, a umožnil tak
stěžovateli upřesnění (přesné peněžité vyčíslení) jeho nároku,
který vůči vedlejšímu účastníkovi ex lege má; tím, že obecné soudy
v řízení přes tvrzenou svévoli žalovaného (lichost žalobcova
tvrzení nebyla zjištěna) nepokračovaly, nejen stěžovateli
neumožnily splnění jeho zákonné povinnosti, ale ve svých
důsledcích mu odepřely jeho ústavně zaručené základní právo na
soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Právo na soudní (a jinou právní) ochranu ve smyslu čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (právo na spravedlivý
proces) je výrazem jedné ze stěžejních zásad, na nichž spočívá
demokratický právní stát (čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), ctící
jako ústavní a všelidské hodnoty práva a svobody člověka a občana
(dtto); ochrana těchto práv je ústavně svěřena především obecným
soudům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), které při výkonu své
jurisdikční pravomoci jsou vázány zákonem (čl. 95 odst. 1 úst.
zák. č. 1/1993 Sb.), a to - jak se rozumí samo sebou - jak
v oblasti hmotného, tak i procesního práva, jehož předpisy (pro
úsilí o ochranu práva) vymezují stanovený postup (čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod), jímž je vázán nejen účastník
soudního řízení, ale i obecný soud sám; aplikace těchto procesních
předpisů obecnými soudy, případně jejich výklad jako formální
(procesní) předpoklad zákonnosti jejich rozhodnutí, musí proto být
vždy s ústavními principy ve shodě.

Spor o právo jako typické řízení kontradiktorní předpokládá
ovšem přiměřenou součinnost (aktivitu) všech na řízení
zúčastněných stran (účastníků řízení); je-li tato procesní
součinnost ztěžována záměrným jednáním jedné z nich, přináleží
obecným soudům, aby využitím všech procesních nástrojů, které jsou
jim ex lege k dispozici, dbaly na to, aby navzdory tomu mohly
dospět k meritornímu rozhodnutí; je proto porušením ústavních
principů (zásad spravedlivého procesu), jestliže obecné soudy při
výkonu spravedlnosti postupují jinak.

Pravomocná rozhodnutí obecných soudů, jimiž řízení ve
stěžovatelově věci proti vedlejšímu účastníkovi, vedené před
Okresním soudem v Jičíně pod sp. zn. 3 C 66/95, bylo zastaveno (§
43 odst. 2 o.s.ř.), jsou pro důvody shora vyložené výrazem zásahu
orgánu veřejné moci do stěžovatelova ústavně zaručeného základního
práva na soudní ochranu; protože obě rozhodnutí obecných soudů
trpí v důsledku protiústavního zásahu totožnými vadami, nezbylo
než - též s přihlédnutím k zásadám procesní ekonomie - je jako
taková obě zrušit (§ 82 odst. 1, 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.).



P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu ČR se
nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 4. 7. 1996