Ústavní soud České republiky
rozhodl po ústním jednání dne
20. června 1995, v senátě ve věci ústavní stížnosti M. J.,
zastoupené za účasti vedlejšího účastníka J. K., o zrušení
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna
1994, sp. zn. 5 Co 210/94, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního
soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7
C 522/91, o odstranění stavby, t a k t o :
Rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna
1993, sp. zn. 7 C 522/91, a rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, se
z r u š u j í .
O d ů v o d n ě n í
I.
Návrhem, podaným Ústavnímu soudu České republiky, se
stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, kterým
byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne
9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91, jímž byl zamítnut návrh na
odstranění stavby, podaný podle § 135c občanského zákoníku.
V uvedených rozhodnutích soudů spatřuje stěžovatelka omezení svého
vlastnického práva a tím porušení čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod.
Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb. vyžádal od Krajského soudu v Českých Budějovicích
k předmětné ústavní stížnosti vyjádření a od Okresního soudu
v Jindřichově Hradci si vyžádal spis.
Ve svém vyjádření ze dne 15. března 1995 předseda senátu
Krajského soudu v Českých Budějovicích, odkazuje na odůvodnění
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna
1994, sp. zn. 5 Co 210/94. Současně vyjadřuje stanovisko, podle
kterého citovaným rozhodnutím nedošlo k porušení čl. 11 odst. 4
Listiny základních práv a svobod, neboť navrhovatelce bylo pouze
odepřeno právo na odstranění stavby na jejím pozemku, přičemž se
ve vyjádření interpretuje obsah čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod pouze v souvislosti se zásahy státu do vlastnického
práva.
II.
Jak již bylo uvedeno, stěžovatelka se v řízení před obecnými
soudy vůči odpůrci J. K. domáhala odstranění stavby podle § 135c
občanského zákoníku, a to s poukazem na skutečnost, že je
vlastnicí pozemku, na němž stavba stojí a jenž jí byl navrácen
podle § 57 odst. 5 zákona č. 162/1990 Sb., jakož i s poukazem na
neoprávněnost dané stavby.
Okresní soud v Jindřichově Hradci v odůvodnění rozsudku ze
dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91, z výpovědí navrhovatelky
i odpůrce konstatuje zjištění skutečnosti, že vlastníkem stavby je
odpůrce. Tento závěr v souvislosti s výpovědí odpůrce je
v odůvodnění rozsudku podepřen i odkazem na kupní smlouvu č. RI
969/84, na základě které, podle zjištění soudu, odpůrce stavbu
nabyl od svého otce J. K.. Ústavní soud z uvedené smlouvy,
předložené stěžovatelkou, zjistil, že v ní stavba, jejíž
odstranění bylo navrhováno, obsažena není.
Jelikož předmětná stavba vznikla na pozemku, který byl
v družstevním užívání, a byla postavena jednotným zemědělským
družstvem, Okresní soud v Jindřichově Hradci vykonal svědecké
dokazování ohledně vzniku stavby. Svědci, vyslechnutí u jednání
dne 14. dubna 1992 shodně vypověděli v tom smyslu, že předmětnou
stavbu stavělo družstvo, a to nikoli s úmyslem stavět pro sebe,
nýbrž s úmyslem stavět pro J. K., otce odpůrce v řízení před
obecnými soudy (jako náhradu za nemovitost jím vnesenou do
družstva).
Po vykonání uvedeného dokazování Okresní soud v Jindřichově
Hradci dospěl k závěru, podle něhož stavba vznikla oprávněně,
jelikož družstvo stavělo na pozemku, k němuž mělo právo
družstevního užívání, v důsledku čehož se právní poměr
navrhovatelky ke stavbě, stojící na jejím pozemku, řídí zákonem č.
229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud v Českých Budějovicích se ve svém rozsudku ze
dne 29. dubna 1994, sp. zn. 5 Co 210/94, se skutkovými i právními
závěry soudu prvního stupně ztotožnil.
III.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje
v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.
Procesněprávní rámec představují především principy řádného
a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny
základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky.
Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný
proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky)
a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své
rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.) a to způsobem,
zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení
důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu
s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné
interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno
takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České
republiky.
V posuzované věci soudy skutkovými i právními zjištěními
dospěly k závěru, podle něhož je vlastníkem stavby, jejíž
odstranění bylo navrhováno, J. K., odpůrce v řízení před obecnými
soudy. Odmítnutí návrhu na odstranění stavby je pak zdůvodněno
skutečností, podle níž stavba vznikla oprávněně, jelikož družstvo
stavělo na pozemku, k němuž mělo právo družstevního užívání,
v důsledku čehož se právní poměr navrhovatelky ke stavbě, stojící
na jejím pozemku, řídí zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Ústavní soud České republiky ve své judikatuře zaujal
stanovisko (III. ÚS 23/93), podle kterého z ústavního principu
nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy České republiky) vyplývá též
zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu),
resp. skutkového stavu (§ 250f občanského soudního řádu); jestliže
obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními občanského
soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit"
hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně
zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým
hodnocením sám neztotožňoval. Z uvedeného důvodu Ústavní soud
nehodnotil způsob, jakým obecné soudy vyhodnotily způsob nabytí
vlastnictví vznikem věci, jakož i přechod vlastnictví na základě
smlouvy č. RI 969/84. Ústavní soud se v posuzované věci omezil
důsledně na již zmíněné ústavní aspekty dodržení principů řádného
procesu a právního státu.
Pokud stavba na pozemku stěžovatelky vznikla oprávněně (podle
zjištění obecných soudů se jedná o roky 1960-1961), pak podle
tehdejších právních předpisů (§ 24 zákona č. 49/1959 Sb.,
o jednotných zemědělských družstvech) mohlo být jejím vlastníkem
jenom družstvo. J. K., otec odpůrce v řízení před obecnými soudy,
mohl pak vlastnictví předmětné stavby nabýt buď vydržením nebo
převodem. V řízení před obecnými soudy nebyla o převodu učiněna
žádná zmínka a případné vydržení by vylučovalo uplatnění § 8 odst.
1 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Při
aplikaci režimu podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, jsou tímto vyloučeny fyzické osoby v postavení povinných
osob. Když obecné soudy konstatují, že právní poměr stěžovatelky
ke stavbě, jejíž odstranění bylo navrhováno, se řídí podle
citovaného zákona, pak jeho aplikace musí být spjata s postavením
družstva ve smyslu povinné osoby (tj. vlastníka). Takový závěr
soudů je ale v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými
a právními zjištěními, resp. z nich v žádné možné interpretaci
odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývá. Z tohoto důvodu nutno
rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. dubna
1994, sp. zn. 5 Co 210/94, a rozsudek Okresního soudu
v Jindřichově Hradci ze dne 9. srpna 1993, sp. zn. 7 C 522/91,
považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jakož i s čl. 1 Ústavy České republiky.
IV.
Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních
práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94,
III. ÚS 114/94). Patří mezi ně posouzení ústavnosti aplikovaného
ustanovení právního předpisu (což vyplývá z § 68 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb.), dále posouzení ústavnosti interpretace daného
ustanovení při jeho aplikaci, samotná aplikace a dodržení
ústavními zákony chráněných procesních práv.
Jelikož Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před
obecnými soudy nebyly dodrženy principy řádného procesu a právního
státu, nezabýval se, a protože není součástí soustavy obecných
soudů a jeho úkolem není skutkové a právní objasnění věcí,
patřících do pravomoci obecných soudů, ani se nemohl zabývat
ústavností posuzovaných rozhodnutí z hlediska ústavních
subjektivních hmotných práv. V dané věci se tudíž nezabýval
přípustností nuceného omezení vlastnického práva (čl. 11 odst. 4
Listiny základních práv a svobod) z hlediska § 135c občanského
zákoníku, jeho obsahu, interpretace a aplikace.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně 20. června 1995
|
|