Ústavní soud České republiky
rozhodl ve věci ústavní
stížnosti Okresního úřadu v Chomutově a Ministerstva pro správu
národního majetku a jeho privatizaci České republiky, za účasti
vedlejšího účastníka R. K., o zrušení usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, kterým bylo
odmítnuto odvolání Okresního úřadu v Chomutově do usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 1993, č. j.
8628/91/21-15, o zastavení řízení, t a k t o :
1. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 1995, sp.
zn. 5 Cmo 378/94, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 24. září 1993, č. j. 8628/91/21-15, se z r u š u j í .
2. Návrh Okresního úřadu v Chomutově se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
I.
Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu České republiky dne 24.
dubna 1995, podaným ve lhůtě, stanovené v § 72 odst. 2 zákona č.
182/1993 Sb., se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, kterým
bylo odmítnuto odvolání Okresního úřadu v Chomutově do usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. září 1993, č. j.
8628/91/21-15, o zastavení řízení, týkajícího se vymáhání částky
392.869,25 Kč za převzaté zásoby vydražené provozní jednotky.
Uvedeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze se stěžovatelé cítí
být dotčeni na svých základních právech a svobodách, vyplývajících
z čl. 90 Ústavy České republiky.
Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 a § 76 odst. 1 zákona č.
182/1993 Sb. vyžádal od Vrchního soudu v Praze k předmětné ústavní
stížnosti vyjádření a dne 30. května 1995 od Krajského soudu
v Ústí nad Labem spis sp. zn. 8628/91/21. Uvedený spis byl
Ústavnímu soudu Krajským soudem v Ústí nad Labem doručen dne 5.
října 1995 až po další urgenci a po ní následující žádosti
ministru spravedlnosti o zjednání nápravy.
Ve svém vyjádření ze dne 22. ledna 1996 předsedkyně senátu
5 Cmo Vrchního soudu v Praze, odkazuje na odůvodnění usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 8. února 1995, č. j. 5 Cmo
378/94-30. Zdůrazňuje v něm zejména tu skutečnost, že v případě
zániku státního podniku likvidací je pojmově vyloučena univerzální
sukcese. Ve vyjádření dále upozorňuje na skutečnost, že Vrchní
soud v Praze dospěl k názoru, že smlouva o postoupení pohledávky,
uzavřená mezi státním podnikem v likvidaci V. a Okresním úřadem
v Chomutově, obchází zákon, je tudíž podle § 39 občanského
zákoníku neplatná, v důsledku čehož nedošlo ve vztahu obou
subjektů ani k sukcesi singulární. Konstatování neexistence
hmotněprávní sukcese vedlo Vrchní soud v Praze i k odmítnutí
možnosti procesního nástupnictví Okresního úřadu v Chomutově po
státním podniku v likvidaci V.. Na základě uvedeného závěru Vrchní
soud v Praze odmítá tvrzení stěžovatelů, že bylo porušeno Ústavou
zaručené právo na soudní ochranu. Zdůrazňuje, že pokud se Okresní
úřad v Chomutově domníval, že je účastníkem řízení v dané věci
a Vrchní soud v Praze jeho odvolání neprávem odmítl, čímž mu jako
účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem, pak měl
využít možnost podat dovolání podle § 237 písm. f) o. s. ř.
Pakliže tak neučinil, nevyčerpal, podle názoru obsaženého ve
vyjádření, před podáním ústavní stížnosti všechny procesní
prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, v důsledku
čehož vrchní soud navrhuje ústavní stížnost odmítnout, resp.
v případě jejího věcného projednání zamítnout, a to z důvodu
nepřípustnosti podle § 75 zákona č. 182/1993 Sb.
II.
V. Ch., s. p. v likvidaci, návrhem ze dne 3. října 1991
uplatnil u Krajské státní arbitráže v Ústí nad Labem právo na
zaplacení částky 392.869,25 Kčs, kterou mu dlužil R. K.,
podnikatel, na úhradu zásob, jež převzal v souvislosti
s vydražením provozní jednotky Vzorkovna a půjčovna průmyslového
zboží, Ch.. Jelikož byl žalobce v řízení před obecnými soudy,
zapsaný ve vložce č. A XIX 37 obchodního rejstříku Okresního soudu
v Ústí nad Labem, s účinností ke dni 10. března 1993 z obchodního
rejstříku vymazán, Krajský soud v Ústí nad Labem v usnesení ze dne
24. září 1993, č. j. 8628/91/21-15, z důvodu překážky v řízení
zánikem způsobilosti navrhovatele být účastníkem řízení, s odkazem
na § 20 o. z. a § 107 odst. 1 o. s. ř., řízení zastavil.
Proti uvedenému usnesení podal Okresní úřad v Chomutově
odvolání, ve kterém namítá své procesní nástupnictví (účastenství)
v řízení z důvodu singulární sukcese, a to na základě smlouvy
o postoupení pohledávek ze dne 30. prosince 1992. Touto smluvou
Okresní úřad v Chomutově převzal od postupitele, V. Ch., s. p.
v likvidaci, veškeré jeho pohledávky, a to s účinností dnem zániku
právní subjektivity postupitele výmazem z obchodního rejstříku.
Odvolání Okresního úřadu v Chomutově bylo usnesením Vrchního soudu
v Praze ze dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, odmítnuto. Ve
svém rozhodnutí Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, podle něhož
pokud došlo k likvidaci navrhovatele a k jeho výmazu z obchodního
rejstříku, pak takto zaniklý subjekt nemůže mít právního nástupce.
Podle názoru odvolacího soudu smlouva o postoupení pohledávek,
uzavřená mezi státním podnikem v likvidaci a okresním úřadem, je
podle § 39 o. z. neplatná, protože obchází platnou právní úpravu
likvidace státních podniků. S odkazem na ustanovení § 761 odst.
3 obchodního zákoníku a § 27 odst. 2 písm. c) hospodářského
zákoníku se přitom poukazuje na povinnost likvidátora státního
podniku vypořádat závazky a pohledávky likvidovaného státního
podniku. Vrchní soud v Praze považuje z uvedeného důvodu za
vyloučené, aby určité pohledávky státního podniku byly po jeho
zániku převedeny na jiný právní subjekt.
III.
V ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 19. května
1995, stěžovatelé vytýkají obecným soudům tu skutečnost, že se
v řízení o návrhu V., s. p. v likvidaci, zabýval pouze podmínkami
řízení a nikoli uplatněným právem, v důsledku čehož mělo na straně
vydražitele dojít k bezdůvodnému obohacení podle § 451 odst. 1 o.
z. Konstatují dále, že požadoval-li státní podnik V. splnění
dražební podmínky, tj. zaplacení převzatých zásob vydražené
provozní jednotky, uplatňoval v podstatě právo státu na úhradu
příslušné částky, a to na zvláštní účet, spravovaný Fondem
národního majetku (§ 11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů). Dle názoru stěžovatelů v daném případě bylo
oprávněno jménem státu jednat Ministerstvo pro správu národního
majetku a jeho privatizaci České republiky. Jelikož v postupu
likvidátora státního podniku V. nespatřují žádné porušení
příslušných právních předpisů, neztotožňují se konečně s názorem
Vrchního soudu v Praze o neplatnosti smlouvy o postoupení
pohledávky, uzavřené mezi V., s. p. v likvidaci, a Okresním úřadem
v Chomutově. Ze všech uvedených důvodů se stěžovatelé, jak bylo
již uvedeno, cítí být dotčeni na svých základních právech
a svobodách, vyplývajících z čl. 90 Ústavy České republiky.
IV.
IV/1
Podle § 72 odst. 2 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.
podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech
procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, mezi
něž nutno zařadit i dovolání. V opačném případě je dán důvod
odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. f) citovaného
zákona.
Ústavní soud se v posuzované věci proto zabýval i možností
stěžovatele podat proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8.
února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, kterým bylo odmítnuto odvolání
Okresního úřadu v Chomutově do usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 24. září 1993, č. j. 8628/91/21-15, o zastavení
řízení, dovolání podle § 237 písm. f) o. s. ř.
Otázkou tudíž je, zdali usnesení o odmítnutí odvolání podle
§ 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. lze kvalifikovat jako postup
soudu, jímž byla účastníku řízení odňata možnost jednat před
soudem. Při jejím řešení judikatura obecných soudů dospívá
k odmítavému stanovisku. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne
30. června 1993, sp. zn. 3 Cdo 144/93, v této souvislosti
konstatoval: "Postupem odvolacího soudu, jímž byla účastníku
řízení odňata možnost jednat před soudem (§ 237 písm. f) o. s.
ř.), je třeba rozumět takový postup, kterým účastníku nebylo
umožněno buď účastnit se jednání (§ 214 odst. 1, § 211, § 115
a násl. o. s. ř.), anebo realizovat procesní práva, jež mu
občanský soudní řád pro tento úsek řízení přiznává. V prvé
eventualitě jde o případy, kdy soud vůbec účastníka k jednání
nepředvolal (případně kdy jej nebo jeho procesního zástupce
o konání jednání nevyrozuměl, nebo bylo-li osobní přítomnosti
účastníka třeba), nebo byla-li lhůta mezi doručením předvolání
(vyrozumění) a jednáním tak krátká, že se účastník nemohl
k jednání dostavit, případně se na ně dostatečně připravit, popř.
uskutečnilo-li se jednání jindy, než ve stanovenou dobu apod. Ve
druhé eventualitě pak jde o situace, kdy účastníkovi, přítomnému
u jednání (zástupci účastníka), bylo soudem znemožněno činit
přednesy a důkazní návrhy, vyjadřovat se k provedeným důkazům
apod. Takový nesprávný postup soudu v případech druhé eventuality
přichází tedy v úvahu jen při jednání (§ 214 odst. 1, § 211, §
115 až 119 o. s. ř.). ... Důvod přípustnosti dovolání podle § 237
písm. f) o. s. ř. dopadá totiž jen na postup, tj. faktické úkony
soudu (jeho činnost nebo nečinnost), jejichž důsledkem je odnětí
možnosti účastníka jednat před soudem - účastnit se aktivně
projednání věci, nedopadá ale na samotné rozhodnutí soudu."
Stanovisko shodné s judikaturou obecných soudů zastává i právní
teorie (J. Bureš, L. Drápal, Dovolání podle občanského soudního
řádu, Praha 1994, s. 56-57).
Jelikož Ústavní soud v soudní interpretaci § 237 písm. f) o.
s. ř. nenachází rozpor s ústavními zákony nebo mezinárodními
smlouvami podle čl. 10 Ústavy České republiky, zbývá mu jen
konstatovat, že v posuzované věci stěžovatelům dovolání podle §
237 písm. f) o. s. ř. nepřísluší, v důsledku čehož jim nelze
vytknout nevyčerpání všech procesních prostředků, poskytovaných
zákonem k ochraně práva. Neodmítnutí ústavní stížnosti vedlo proto
podle § 42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. k jejímu projednání
v senátu Ústavního soudu.
IV/2
Odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo odmítnuto
odvolání stěžovatele, se zakládá na dvou argumentech: prvním je
negativní stanovisko k možnosti právní sukcese v případě zániku
státního podniku likvidací a druhým je neakceptování smlouvy
o postoupení pohledávek, uzavřené mezi státním podnikem
v likvidaci a okresním úřadem, z důvodu její neplatnosti jednáním
in fraudem legis.
Podle § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí
způsobilost být účastníkem řízení dříve než řízení bylo pravomocně
skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit
nebo přerušit anebo zda v něm může pokračovat. Soud na základě
uvedeného ustanovení o. s. ř. objasňuje ex officio, kdo po
zaniklém účastníku řízení převzal práva a povinnosti, které jsou
předmětem řízení, neboť procesní nástupnictví je důsledkem sukcese
materiálněprávní. Jelikož k procesnímu nástupnictví dochází ze
zákona, není vázáno na návrh.
Podle § 218 odst. 1 písm. b) o. s. ř. odvolací soud odmítne
odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn.
V takovémto případě odvolací soud není oprávněn zkoumat věcnou
stránku napadeného rozhodnutí a jemu předcházející řízení. Na
základě § 201 o. s. ř. napadnout rozhodnutí soudu prvního stupně
může účastník řízení, z čehož lze dovodit oprávnění k podání
odvolání i pro právního nástupce účastníka.
Klíčovou otázkou posouzení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze
z hlediska dodržení příslušných ustanovení o. s. ř. je tudíž
naplnění podmínek právního nástupnictví Okresního úřadu
v Chomutově po státním podniku v likvidaci V. Ch. podle § 107
odst. 1 o. s. ř.
IV/3
Právní předpisy, upravující postavení státních podniků,
v rozhodující míře vycházejí z právních teorií, neslučitelných
s právními systémy demokratických států, spjatými s ochranou
základních práv a svobod a tržního hospodářství. Při interpretaci
těchto předpisů si je Ústavní soud vědom skutečnosti, že je nelze
systémově sladit s tradiční civilistickou naukou, na které je
postaven stávající občanský a obchodní zákoník, což je úkolem
demokratického zákonodárce, a tudíž lze v této souvislosti řešit
jenom otázky parciální.
Podle § 761 odst. 3 obchodního zákoníku se likvidace státních
podniků do vydání nové právní úpravy řídí ustanoveními § 27 až
27d hospodářského zákoníku, jakož i ustanoveními § 71 odst. 3 až
6, § 72 a § 75 odst. 2 a 3 obchodního zákoníku. Podle § 27 odst.
2 písm. c) hospodářského zákoníku je likvidátor v průběhu
likvidace povinen vypořádat závazky a pohledávky likvidovaného
státního podniku. Smyslem povinnosti vypořádat pohledávky je
přitom nejen ochrana státního vlastnictví, nýbrž i ochrana třetích
osob při uplatňování jejich pohledávek vůči likvidovanému státnímu
podniku.
Smyslem a účelem zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, je privatizace majetku ve státním vlastnictví. Tato se
uskutečňuje převodem vlastnictví k některým věcem ve státním
vlastnictví, k nimž měly právo hospodaření státní organizace,
přičemž podle § 19 uvedeného zákona v případě, kdy právo
hospodaření vykonával státní podnik, pak je po vykonané
privatizaci jeho provozních jednotek zakladatel státního podniku
povinen, za podmínky, že jeho další existence již není odůvodněna,
jej zrušit. Jedním z důsledků naplnění účelu zákona č. 427/1990
Sb., ve znění pozdějších předpisů, je tudíž zánik státních
podniků.
Podle § 5 odst. 2 zákona č. 111/1990 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, stát neodpovídá za závazky podniku, pokud zákon
nestanoví jinak. Takovou zákonnou výjimku stanoví § 19 zákona č.
427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle něhož stát
uspokojí v případě likvidace státního podniku věřitelům zbývající
pohledávky. Uvedená výjimka souvisí s dosažením smyslu a účelu
zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterým je
privatizace majetku ve státním vlastnictví, současně však
zabezpečuje právní jistotu třetích osob.
Dodržení povinnosti, vyplývající z již zmíněného ustanovení
§ 27 odst. 2 písm. c) hospodářského zákoníku, však znemožňuje
dosažení účelu zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších
předpisů. Vypořádání pohledávek likvidovaného státního podniku,
nota bene v období zanikající státní arbitráže a vznikajícího
obchodního soudnictví, by znamenalo prakticky znemožnění likvidace
privatizovaných státních podniků. Zároveň, a to s ohledem na cit.
ustanovení § 19 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, ztrácí povinnost vypořádat pohledávky státního podniku
smysl, spočívající v zabezpečení práv třetích osob.
V konkurenci uvedených ustanovení § 27 odst. 2 písm. c)
hospodářského zákoníku a § 19 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, nutno považovat druhé z uvedených za
ustanovení speciální, a tudíž nutno upřednostnit dosažení smyslu
a účelu zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, před
povinností vypořádat pohledávky likvidovaného státního podniku.
Podle § 11 odst. 4 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, zaplatí vydražitel cenu zásob organizaci,
a to do 30 dnů ode dne dražby. Uvedené povinnosti vydražitele
koresponduje pohledávka organizace. V daném případě povinnost
zaplatit cenu zásob státnímu podniku v likvidaci V. Ch. tížila R.
K., podnikatele, subjektem jí odpovídající pohledávky se stal
zmíněný státní podnik.
Ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním
podniku, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že podnik
hospodaří s věcmi a majetkovými právy, svěřenými mu při jeho
založení, a dále s věcmi a majetkovými právy, nabytými v průběhu
jeho podnikání, přičemž věci, s nimiž podnik hospodaří, jsou ve
státním vlastnictví. Do rámce práva na hospodaření patří tudíž
podle § 64 odst. 1 hospodářského zákoníku i majetková práva
státního podniku. Jelikož státní podnik hospodaří pouze s věcmi ve
státním vlastnictví (sám není a nemůže být subjektem vlastnického
práva), v případě majetkových práv státního podniku se jedná
o závazky ve prospěch třetího (obligationes in favorem tertii),
přičemž oprávnění státu, jako subjektu, v jehož prospěch se
uzavírá závazek, není založeno jeho souhlasem, nýbrž přímo ze
zákona. Pořadí aktivně solidárních věřitelů v posuzovaném případě
není založeno právem předstihu, nýbrž zákonem, tj. věřitelem
prvním je státní podnik a až druhým v pořadí je stát.
Zánikem podniku likvidací tudíž zaniká pouze subjekt
majetkového práva (závazku ve prospěch třetího), nezaniká však
subjekt vlastnictví. Dochází proto k univerzální sukcesi státu,
přičemž nový subjekt hospodaření je stanoven příslušnou zákonem
vymezenou posloupností.
Subjekty hospodaření s pohledávkami státu určuje § 72
hospodářského zákoníku. Jelikož žádný zvláštní předpis nestanoví
jinak, a protože zánik státního podniku likvidací vylučuje
aplikaci odstavce 1 citovaného ustanovení hospodářského zákoníku,
přísluší podle § 72 odst. 2 hospodářského zákoníku právo
hospodaření s pohledávkami příslušnému ústřednímu orgánu, jehož
oboru působnosti se pohledávka týká, popřípadě té z podřízených
organizací, kterou určí tento orgán. Podle § 5 zákona č. 2/1969
Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, jakož i podle
§ 1 a § 15 odst. 1 zákona č. 500/1990 Sb., ve znění pozdějších
právních předpisů, je tímto ústředním orgánem Ministerstvo pro
správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky. Na
této skutečnosti nic nemění ani ustanovení § 16 odst. 2 zákona č.
500/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, na základě kterého
okresní úřad přebírá některé správní činnosti, související
s převody národního majetku podle zákona č. 427/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a to až po přijetí rozhodnutí o zrušení
komise pro privatizaci národního majetku. Touto správní činností
tudíž není právo hospodaření, nýbrž administrativněprávní
kompetence.
Protože univerzální sukcese do práva hospodaření státního
podniku s národním majetkem je stanovena zákonem, nutno považovat
smlouvu o postoupení pohledávek, uzavřenou mezi státním podnikem
v likvidaci a okresním úřadem, za neplatnou nikoli z důvodu
jednání in fraudem legis, nýbrž z důvodu jednání contra legem (§
39 občanského zákoníku).
Procesním nástupcem státního podniku v likvidaci V. Ch. se
tudíž podle příslušných ustanovení obchodního a hospodářského
zákoníku a podle § 107 o. s. ř. ex lege stal stát, tj. Česká
republika. Za stát na základě § 21 o. s. ř. jedná pracovník toho
státního orgánu, jehož se věc týká (tj. v případě existence
příslušné právní úpravy státního orgánu právním předpisem k tomu
určeného), nebo pověřený pracovník jiného státního orgánu.
Nesprávné určení orgánu, oprávněného jednat jménem státu, jak tomu
bylo i v předmětné věci (kdy za stát místo Ministerstva pro správu
národního majetku a jeho privatizaci České republiky jednal
okresní úřad), neznamená nedostatek věcné legitimace, nýbrž má
povahu nedostatku podmínky řízení.
Podle § 104 o. s. ř je soud v případě nedostatku podmínky
řízení povinen zkoumat, jde-li o nedostatek odstranitelný nebo
neodstranitelný. V případě, kdy se jedná o nedostatek podmínky
řízení, který lze odstranit, je povinen učinit k tomu vhodná
opatření.
Nedostatek podmínky řízení je neodstranitelný, jestliže
jejímu odstranění brání objektivní právo nebo ji nelze odstranit
z důvodů nemožnosti faktické. Správné určení státního orgánu,
oprávněného jednat jménem státu, nutno tudíž, na rozdíl od jiných
překážek v řízení (např. nedostatku pravomoci, překážky
litispendence, překážky rei iudicatae), považovat za překážku
odstranitelnou. V dané věci byl tedy odvolací soud povinen učinit
k jejímu odstranění vhodná opatření.
IV/4
Ústavní úprava řádného procesu je obsažena zejména v čl. 90
Ústavy a čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod.
V souvislosti se závěrem, konstatujícím rozpor usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94,
s ustanoveními § 107 a 104 o. s. ř., nutno zodpovědět otázku,
zdali tento rozpor svým obsahem a intenzitou představuje zároveň
porušení citovaných ústavních norem.
Nesprávné posouzení procesního nástupnictví a z toho
vyplývající absence zkoumání odstranitelnosti nedostatku podmínek
řízení ze strany obecných soudů má za následek ztrátu možnosti
právního subjektu domáhat se stanoveným postupem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu. Abnegatio iustitie nutno tudíž
podřadit mezi procesní principy, chráněné ustanovením čl. 36 odst.
1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České
republiky.
IV/5
Ústavní stížnost o zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 8. února 1995, sp. zn. 5 Cmo 378/94, podali společně dva
stěžovatelé: Okresní úřad v Chomutově a Ministerstvo pro správu
národního majetku a jeho privatizaci České republiky.
Podle § 72 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je ústavní stížnost
oprávněna podat i právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným
rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její
základní právo nebo svoboda.
V posuzované věci se v důsledku procesního nástupnictví podle
§ 107 o. s. ř. po státním podniku v likvidaci V. Ch. účastníkem
řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, vedeném pod sp. zn.
8628/91/21, stal stát, tj. Česká republika (§ 21 obč. zák.). Stát
se tím stal i tou právnickou osobou, jež je oprávněna podle cit.
ustanovení zákona č. 182/1993 Sb. ústavní stížnost podat.
Na základě § 72 odst. 2 hospodářského zákoníku, ve spojení
s ustanovením § 5 zákona č. 2/1969 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, bylo v dané věci oprávněno jednat jménem státu
Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci České
republiky (a nikoli okresní úřad). Z uvedeného důvodu Ústavní soud
podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. kvalifikoval
podání Okresního úřadu v Chomutově jako návrh, podaný zjevně
neoprávněnou osobou, v důsledku čehož jej odmítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.
V Brně 22. února 1996
|
|