III.ÚS 937/16 ze dne 14. 4. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti SILMET Příbram, a. s., sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. ledna 2016 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013, 1 VSPH 2418/2015-B-87, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví specifikované usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a navrhovala jeho zrušení.

2. K věci uvedla, že podala ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") insolvenční návrh s návrhem na prohlášení konkursu na majetek dlužníka Zdeňka Šilhánka. Krajský soud zjistil úpadek dlužníka, na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenční správkyní ustanovena společnost Brátová a Krejčí, v. o. s. Pozdějším usnesením byla tato společnost zproštěna funkce a novým insolvenčním správcem byl ustanoven Ing. Antonín Diviš. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání k vrchnímu soudu, který ho usnesením napadeným ústavní stížnosti odmítl. Odmítnutí odvolání vrchní soud odůvodnil tak, že odvolání bylo podáno někým, kdo k němu v této věci není oprávněn (s argumentací, že proti rozhodnutí o odvolání správce se mohou odvolat insolvenční správce a osoby oprávněné podat návrh, tj. schůze věřitelů a věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů; přitom stěžovatelka je sice členkou věřitelského výboru, sama o sobě však nevytváří vůli věřitelského výboru).

3. Stěžovatelka se domnívá, že napadeným usnesením vrchního soudu byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), potažmo v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Je přesvědčena, že byla porušena zejména poučovací povinnost, neboť byla soudem prvního stupně nesprávně poučena o možnostech podání opravného prostředku (v usnesení je uvedeno, kromě jiného, že proti výroku I. se může odvolat jen zproštěný správce, dlužník a členové věřitelského výboru). Je přesvědčena, že skutečnost, že se řídila při podání opravného prostředku poučením soudu prvního stupně, nemůže jít k její tíži a odvolací soud nebyl oprávněn odmítnout její odvolání, a to s ohledem na významnost práva na procesní poučení a jemu odpovídající poučovací povinnost soudů, představující jeden ze základních předpokladů práva na spravedlivý proces [s využitím odkazů na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 1331/07 (N 207/47 SbNU 255), ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. IV. ÚS 769/02 (N 57/30 SbNU 91) a ze dne 21. 5. 2002 sp. zn. I. ÚS 89/02 (N 60/26 SbNU 135)]. Nadto ještě uvedla, že v době vydání usnesení krajského soudu nebyl věřitelský výbor oprávněn rozhodovat, protože jeden ze tří členů z funkce odstoupil, tudíž zbývající dva členové nemohli funkci věřitelského výboru vykonávat.

II.

4. Z přiložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že krajský soud usnesením ze dne 21. 7. 2014 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013-A-59 zjistil úpadek dlužníka (výrok I.), ustanovil insolvenční správkyní společnost Brátová a Krejčí, v. o. s. (výrok II.) a dalšími výroky rozhodl o dalších skutečnostech. Usnesením ze dne 18. 11. 2015 č. j. KSPL 20 INS 11503/2013-B-77 zprostil insolvenční správkyni (na návrh státního zástupce) funkce (výrok I.), ustanovil novým insolvenčním správcem Ing. Antonína Diviše (výrok II.) a rozhodl o souvisejících povinnostech (výrok III. a IV.); v poučení krajský soud uvedl, že proti výroku I. se může odvolat jen zproštěný správce, dlužník a členové věřitelského výboru, proti výroku II. se mohou odvolat účastníci řízení a správce, ale jen za určitých podmínek, proti oběma výrokům se může odvolat též státní zástupce, atd. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka odvolání odůvodněné tvrzením, že nebyly dány důvody pro zproštění insolvenční správkyně její funkce; vrchní soud usnesením napadeným ústavní stížností odvolání odmítl. V odůvodnění připomenul text ustanovení § 32 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), obsahující předpoklady zproštění insolvenčního správce z funkce a vymezující okruh osob oprávněných k podání odvolání proti rozhodnutí o zproštění, tj. insolvenční správce a ve spojení s § 46 odst. 1 schůze věřitelů a věřitelský výbor nebo zástupce věřitelů. Protože stěžovatelka byla "pouze" členkou věřitelského výboru, neshledal ji vrchní soud subjektivně legitimovanou k podání odvolání, proto její odvolání odmítl.

III.

5. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením její subjektivní legitimace k podání řádného opravného prostředku proti rozhodnutí krajského soudu, kterým byla zproštěna funkce insolvenční správkyně. Přitom svoje oprávnění, které neplyne přímo ex lege, odvozuje z poučení krajského soudu a dovolává se judikatury Ústavního soudu týkající se hodnocení významu nesprávného poučení pro podání opravného prostředku. Budiž konstatováno, že stěžovatelkou zmiňované nálezy Ústavního soudu se týkají jiné procesní situace (poučení o údajné nemožnosti podat opravný prostředek a o lhůtě k podání opravného prostředku); nejde o poučení tvrdícího možnost podat opravný prostředek, které je v rozporu se zákonem. V takovém případě může jít o nesprávný úřední postup, nemůže však jím být založena legitimace k podání opravného prostředku. Jinými slovy, konkretizovanými na posuzovanou věc: Nesprávné poučení soudu o přípustnosti odvolání osobou, které podle zákonné úpravy právo podat odvolání nepřísluší, nevede k její možnosti napadnout odvoláním příslušné rozhodnutí a v případě jeho podání je třeba odvolání podle § 218 písm. b) občanského soudního řádu odmítnout. Z tohoto pohledu hodnotí Ústavní soud postup vrchního soudu jako legální i ústavně konformní, který nemohl vést k porušení stěžovatelkou namítaných ustanovení Listiny a Úmluvy.

8. Ke stěžovatelčině námitce, že v době vydání usnesení krajského soudu nebyl věřitelský výbor oprávněn rozhodovat, Ústavní soud toliko odkazuje na § 66 odst. 1 insolvenčního zákona, podle něhož v dané situaci vykonával působnost věřitelského výboru insolvenční soud.

9. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu