III.ÚS 968/17 ze dne 17. 7. 2019
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Základní škola Ostrava, Nádražní 117, příspěvková organizace, sídlem Nádražní 1217/117, Ostrava, zastoupené Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem, sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2017 č. j. 21 Cdo 5627/2016-173 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2016 č. j. 16 Co 72/2016-122, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Mgr. Zdeňka Vysloužila, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka navrhuje zrušení výše označeného rozsudku, kterým měl být porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za napadené rovněž v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, proti němuž stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší řadu námitek a jehož kopii taktéž přiložila k ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 nebo ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2816/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (viz jeho rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, č. 57567/00) zahrnul do okruhu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci rovněž uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (od jehož doručení ostatně stěžovatelka odvíjí zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti), aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejího návrhu.

2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 8. 12. 2015 č. j. 85 C 245/2014-84 určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 29. 5. 2014 daná stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi je neplatná a současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 235 136 Kč z titulu náhrady platu podle § 69 odst. 1 zákoníku práce.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soud jako věcně správný potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že stěžovatelkou daná výpověď z důvodu uvedeného v § 52 písm. f) zákoníku práce je vzhledem k výsledkům dokazování v rozporu s dobrými mravy, a to proto, že vedlejšímu účastníkovi v době ukončení pracovního poměru zbývalo 17 měsíců do vzniku nároku na starobní důchod.

4. Následné stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud rubrikovaným usnesením jako nepřípustné, když konstatoval, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

II.
Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajským soudem přijatý skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování, resp. neodpovídá postupu předvídanému v § 132 občanského soudního řádu, a že jím přijaté závěry nejsou ani řádně odůvodněny. Stěžovatelka zdůrazňuje, že zaměstnáváním vedlejšího účastníka, jenž v rozhodné době neměl potřebnou kvalifikaci pedagogického pracovníka požadovanou v § 3 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 2 odst. 1 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, by porušovala § 7 odst. 7 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon. Nutí-li deklaratorní výrok krajského soudu stěžovatelku vedlejšího účastníka nadále zaměstnávat, nutí ji tím současně porušovat zákon a vystavovat se riziku postihu od České školní inspekce. V této souvislosti stěžovatelka namítá, že krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepřípustně bagatelizoval zákonnou povinnost stanovenou v § 7 odst. 7 školského zákona konstatováním, že tato povinnost není absolutní ani po uplynutí lhůty uvedené v § 32 zákona o pedagogických pracovnících; takový výklad podle mínění stěžovatelky nemůže být souladný s právním řádem a se základními principy právního státu, neboť vede nevyhnutelně k relativizaci závaznosti právních předpisů, a tím i k narušení veřejného pořádku.

6. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že v dané věci byly splněny všechny podmínky pro dání výpovědi podle § 52 písm. f) zákoníku práce, má stěžovatelka za to, že ji nemohly zatížit další - zákonem nepožadovanou - povinností uzavřít s vedlejším účastníkem "gentlemanskou dohodu", kterou právní řád vůbec nezná. Obecné soudy proto podle názoru stěžovatelky postupovaly v rozporu s principem legality, přičemž v rozporu se zásadou právní jistoty porušily její legitimní očekávání, když přijaly závěry, které nejsou v souladu se zákonem ani s příslušnou judikaturou. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. 21 Cdo 1276/2008 navíc stěžovatelka upozorňuje na teleologický výklad § 32 zákona o pedagogických pracovnících; smyslem tohoto zákonného ustanovení totiž nebylo, aby byl tam uvedeným osobám do 31. 12. 2014 umožněn výkon přímé pedagogické činnosti bez náležité kvalifikace, resp. aby těmto osobám v uvedené době nemohla být dána výpověď z pracovního poměru. Stěžovatelka přitom zdůrazňuje, že v rozhodném období vedlejší účastník - ačkoliv byl na nedostatek odborné kvalifikace upozorněn - příslušné studium nezahájil, ani neoznámil úmysl toto studium zahájit; inkriminovaná výpověď proto podle stěžovatelky nemohla být dána předčasně. Stěžovatelka proto vyjadřuje přesvědčení, že napadené rozhodnutí krajského soudu trpí nepřípustnými prvky libovůle.

7. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýká, že odmítl její dovolání s poukazem na souladnost napadeného rozsudku krajského soudu s ustálenou rozhodovací praxí, z jím odkazovaných judikátů se však problematiky neplatnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy týká pouze rozsudek ze dne 24. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 2388/2014, jenž však ve srovnání se stěžovatelčinou věcí vykazuje podstatné skutkové odlišnosti. Stěžovatelka se proto domnívá, že Nejvyšší soud neměl její dovolání odmítnout jako nepřípustné, ale měl se jím meritorně zabývat. Podle stěžovatelky je totiž zjevné, že se krajský soud odchýlil od ustáleného výkladu pojmu "dobré mravy" v pracovněprávních věcech, když zvolil výklad extenzivní, kterým dobré mravy nadřadil nad zákon.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a včas podaná ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena působnost orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy již prima facie porušení základních práv nebo svobod, Ústavní soud ústavní stížnost odmítne pro zjevnou neopodstatněnost.

10. Stěžovatelce je třeba přisvědčit potud, že v případě inkriminované výpovědi postupovala striktně v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o pedagogických pracovnících, respektive jejich výkladem zastávaným v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jak vyplývá ze stěžovatelkou odkazovaného rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1276/2008 a rovněž kupř. také z rozsudku ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1493/2010.

11. Skutečnost, že v posuzované věci byly splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. f) zákoníku práce, nicméně nikterak nezpochybnil v napadeném rozsudku ani krajský soud (byť v tomto ohledu poněkud konfuzně poukazoval na to, že vedlejší účastník do 31. 12. 2014 stále mohl příslušné studium zahájit). Ratio decidendi napadeného rozsudku krajského soudu totiž stojí výhradně na závěru, že stěžovatelčin výkon práva (tedy dání vedlejšímu účastníkovi bezvadné výpovědi z pracovního poměru) je vzhledem k rozhodným skutkovým zjištěním v rozporu s dobrými mravy, přičemž primární rozhodnou okolnost podle mínění okresního soudu i krajského soudu představuje skutečnost, že stěžovatelka ukončila s vedlejším účastníkem pracovní poměr v té fázi jeho produktivního života, ve které je vzhledem k blížícímu se datu vzniku nároku na starobní důchod nejobtížnější najít si ještě novou práci, a tím - podle obecných soudů - postupovala ve zjevném rozporu s jednou ze základních zásad pracovního práva, jíž je podle § 1a zákoníku práce zvláštní ochrana postavení zaměstnance.

12. Jakkoli je proto možno stěžovatelce přisvědčit, že obecné soudy přikročily k extenzivnímu výkladu neurčitého právního pojmu "dobré mravy", Ústavní soud oproti tvrzení stěžovatelky v tomto postupu neshledává prvky svévole, neboť má za to, že napadený rozsudek krajského soudu - s jehož závěry se nemusí nutně ztotožňovat - je řádně odůvodněn. Veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů proto Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci byl dán prostor pro stěžovatelkou dovolávaný kasační zásah.

13. Uvedený úsudek se pak odráží i do hodnocení ústavní konformity napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Přestože má totiž Ústavní soud za to, že (a i v tomto ohledu je v zásadě třeba dát stěžovatelce zapravdu) rozhodnutí dovolacího soudu, respektive jeho odůvodnění je téměř nepřezkoumatelné (a to právě z důvodů přiléhavě uváděných v ústavní stížnosti), nemohl současně ztrácet ze zřetele, že případnou kasací tohoto rozhodnutí, jehož zrušení se stěžovatelka ostatně v petitu ústavní stížnosti ani výslovně nedomáhá (viz výše), by se stěžovatelčino procesní postavení patrně nikterak efektivně nezlepšilo, pouze by došlo k nedůvodné prolongaci předmětného řízení a s tím spojenému navýšení jeho nákladů. Nelze totiž přehlížet, že stěžovatelkou rozporovaný extenzivní výklad "dobrých mravů" víceméně odpovídá výkladu, ke kterému Ústavní soud - ačkoliv v kontextu odlišných skutkových okolností - přikročil v nálezu ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 129/16 (N 41/84 SbNU 469).

14. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. července 2019


Josef Fiala v.r.
předseda senátu