III.ÚS 977/08 ze dne 16. 10. 2008
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 2. 2008 č. j. 25 Cdo 15/2008-26, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2007 č. j. 13 Co 325/2007-17 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 5. 2007 č. j. 20 C 2/2007-12, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel P. K. svou ústavní stížností ze dne 17. 4. 2008 napadl a domáhal se zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (pozn.: v návrhovém žádání je sice mj. uvedeno "usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 8. 2003 č. j. 20 C 2/2007-12", jde ale zjevně o písařskou chybu), a to pro porušení čl. 1, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 5 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 5. 2007 č. j. 20 C 2/2007-12 bylo podle § 104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení ve věci stěžovatelovy žaloby proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR na zaplacení částky 260 000 Kč. Uvedený soud totiž dospěl k závěru, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a odst. 5 o. s. ř.), neboť stěžovatel se stejného nároku - zaplacení nemajetkové újmy ze stejného titulu (morální a citové újmy způsobené trestním stíháním) domáhal již v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 226/2002.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, avšak Městský soudu v Praze je ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 19. 7. 2007 č. j. 13 Co 325/2007-17 potvrdil. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 2. 2008 č. j. 25 Cdo 15/2005-26, jež je rovněž napadeno ústavní stížností, jako nedůvodné zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že se v řízení vedeném u Obvodního soudu pod sp. zn. 10 C 226/2006 bezúspěšně domáhal zaplacení výše zmíněné částky jakožto odškodnění za morální a citovou újmu způsobenou trestním stíháním jeho osoby v rozporu se zásadou ne bis in idem. Toto řízení bylo ukončeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2005 č. j. 25 Cdo 762/2004-49. Stěžovatel podal v této věci ústavní stížnost, ta však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 8. 2005 sp. zn. III. ÚS 152/05 jako zjevně neopodstatněná odmítnuta. Dne 26. 5. 2006 se stěžovatel, dle svých slov, znovu obrátil na Ministerstvo spravedlnosti ČR, jež mu však nevyhovělo s tím, že nárok je promlčen. Proto podal výše zmíněnou žalobu, přičemž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, nález č. 136), nebylo mu však, jak plyne z výše uvedeného, vyhověno.

Dále stěžovatel uvádí, že není třeba v obecné rovině obhajovat právo na náhradu za nemateriální újmu, pokud došlo k nezákonnému trestnímu stíhání před účinností zákona č. 160/2006 Sb., neboť se k tomu jednoznačně vyjádřil Ústavní soud kromě výše zmíněného nálezu i v nálezech ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 a ze dne 21. 8. 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06 (dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). Tyto nálezy jeho nárok prokazují, avšak dříve vydaná pravomocná rozhodnutí jej popřela. Dle názoru stěžovatele vznikla nerovnost, čímž došlo k porušení čl. 1 Listiny, neboť ve stejné věci, v níž byl vydán nález sp. zn. I. ÚS 84/04, dotčená osoba takový nárok měla. Pokud jeho právo existovalo již před účinností zákona č. 160/2006 Sb. a stěžovatel je včas a řádně uplatnil, mělo by mu být vyhověno a neměly se upřednostňovat formální překážky, že již bylo o věci jednou (byť pravomocně, ale vadně) rozhodnuto. Stěžovatel má za to, že mu obecné soudy neposkytly vůči Ministerstvu spravedlnosti ČR ochranu, když jeho žalobu, ač na to měl nárok, meritorně neprojednaly. Tím došlo k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel se dovolává svého práva na odškodnění, jež mu nemůže být odepřeno na základě již vydaných rozhodnutí, přičemž poukazuje na čl. 36 odst. 3 Listiny a čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Ustanovení čl. 6 Úmluvy mělo být porušeno proto, že dosavadní proces nebyl spravedlivý - prvně mu jeho právo bylo odepřeno a poté, co se stalo nesporné, mu bylo odmítnuto.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh.

Stěžovatel stran samotného naplnění podmínky, jež je upravena v ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., nic nenamítal. Argumentační podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že "formální" překážka věci rozhodnuté se neuplatní za situace, kdy obecné soudy v příslušné věci rozhodovaly vadně, v rozporu s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení. Ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod však nemůže být bezbřehá, resp. stát nad jinými ústavně chráněnými hodnotami. V této souvislosti je však nutno poukázat na jeden ze základních principů právního státu, a tím je princip právní jistoty, jenž se projevuje mj. v zásadě nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí jakožto jedné ze stránek tzv. materiální plné moci. Uvedená zásada samozřejmě není, resp. nemůže být absolutní, což je dáno povahou věci, anebo je tomu tak z důvodu veřejného zájmu. Příslušné výjimky z uvedeného pravidla pak může stanovit pouze zákon. Za základní dvě skupiny případů, kdy lze změnit pravomocné rozhodnutí, je třeba považovat mimořádné opravné prostředky a dále nový návrh na zahájení řízení v případech, že dojde ke změně poměrů.

V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04, jenž byl vydán až po skončení celého soudního řízení, a v jeho světle na vadnost (protiústavnost) původních, již pravomocných rozhodnutí. Ovšem s tím, že došlo ke změně judikatury (ať již Ústavního soudu, nebo soudů obecných), resp. že vzhledem k této skutečnosti vyšla najevo nesprávnost příslušných rozhodnutí, zákon žádné následky, jež by vedly k možnosti věc znovu projednat, nespojuje (srov. ale § 119a zákona o Ústavním soudu). S názorem stěžovatele, že (zákonem stanovená) překážka rei iudicatae je pouze jakýmsi formalizmem, jenž musí ustoupit jeho (údajným) ústavně zaručeným základním právům či svobodám, se nelze ztotožnit. V případě realizace daného názoru by nastal stav, že by každá již pravomocně skončená věc mohla být znovu a znovu otevírána, a to na základě tvrzení o porušení ústavních práv účastníka řízení, soudy by pak v této souvislosti musely v podstatě přezkoumávat nejen svá rozhodnutí, ale případně také rozhodnutí soudů vyšších stupňů (a Ústavního soudu, jak by tomu bylo v daném případě), zda skutečně netrpí ústavněprávním deficitem, aby mohly rozhodnout, jestli lze věc znovu projednat, či nikoliv. Jaké by toto mělo praktické důsledky, netřeba si jistě blíže představovat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2008


Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu