IV.ÚS 12/16 ze dne 31. 8. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti společnosti KAGAMA Plus, s.r.o., sídlem Praha, Štěpařská 20, zastoupené JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem Plzeň, Žižkova 52, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2015 č. j. 3 Afs 49/2015-36 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 1. 2015 č. j. 57 Af 40/2013-35, spojené s návrhem na zrušení čl. LXXVIII zákona č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, za účasti A) Nejvyššího správního soudu a B) Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a za účasti 1) Krajského úřadu Plzeňského kraje, 2) Obecního úřadu Chlumčany a 3) Obecního úřadu Lestkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění

I.

V ústavní stížnosti ze dne 4. 1. 2016 se KAGAMA Plus, s. r. o., (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka") domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná ve věci vrácení správního poplatku za povolení výherních hracích přístrojů.

Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na zrušení čl. LXXVIII zákona č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, vyplývají následující skutečnosti.

Obecní úřad Chlumčany vydal dne 8. 11. 2011 pod č. j. 953/2011, podle ustanovení § 18 odst. 1 a 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen "zákon o loteriích"), rozhodnutí o povolení provozu tří výherních hracích přístrojů na kalendářní rok 2012, a platební výměr ve výši 90 000 Kč, tj. ve výši 30 000 Kč za každý výherní hrací přístroj, dle položky č. 21 písm. c) zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, ve znění účinném ke dni podání žádosti; žalobkyně správní poplatek v této výši uhradila.

Obecní úřad Lestkov vydal pod č. j. 404/11 rozhodnutí o povolení provozu dvou výherních hracích přístrojů pro rok 2012. Žalobkyně uhradila správní poplatek 60 000 Kč, tj. 30 000 Kč za každý výherní hrací přístroj.

Zákonem č. 458/2011 Sb., o změně zákonů související se zřízením jednoho inkasního místa a dalších změnách daňových a pojistných zákonů, byly s účinností od 1. 1. 2012 sníženy poplatky za povolení výherních hracích přístrojů na částku 5 000 Kč, resp. 3 000 Kč, zároveň však byly zvýšeny jiné, resp. zavedeny nové odvody z výherních hracích přístrojů.

Dne 11. 4. 2012 a dne 12. 4. 2012 žalobkyně podala u výše jmenovaných obecních úřadů žádosti o vrácení správních poplatků s odkazem na změnu právních předpisů týkajících se provozování výherních hracích přístrojů.

Dne 15. 5. 2012 rozhodnutím č. j. 344/2012 Obecní úřad Chlumčany žádost žalobkyně o vrácení správního poplatku 90 000 Kč za povolení tří výherních hracích přístrojů zamítl, a dne 11. 6. 2012 rozhodnutím bez uvedeného č. j. Obecní úřad v Lestkově zamítl obdobnou žádost žalobkyně o vrácení správního poplatku 60 000 Kč za povolení dvou výherních přístrojů.

Dne 19. 7. 2013 rozhodnutím č. j. EK/4577/13 a dne 22. 7. 2013 rozhodnutím č. j. EK/4665/13, Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen "žalovaný") k odvoláním stěžovatelky obě prvoinstanční rozhodnutí změnil tak, že pouze upřesnil jejich výroky, avšak ve výsledku potvrdil, že se dané správní poplatky nevrací.

Dne 30. 1. 2015 rozsudkem č. j. 57 Af 40/2013-35 Krajský soud v Plzni (dále jen "správní soud") žaloby proti rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 7. 2013 č. j. EK/4577/13 a ze dne 22. 7. 2013 č. j. EK/4665/13 zamítl (výrok I). Podle správního soudu klíčovou otázkou bylo posouzení tvrzení protiústavnosti přechodného ustanovení obsaženého v čl. LXXVIII odst. 1 výše citovaného zákona č. 458/2011 Sb., a z ní plynoucí nerovnosti adresátů v právech a povinnostech. Tato otázka však již byla předmětem rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, a to v rozsudku ze dne 3. 4. 2014 č. j. 1 Afs 98/2013-41, přičemž správní soud neshledal důvod se od něho odchýlit.

Dne 4. 11. 2015 rozsudkem č. j. 3 Afs 49/2015-36 Nejvyšší správní soud (dále jen "kasační soud") kasační stížnost žalobkyně proti rozsudku správního soudu ze dne 30. 1. 2015 č. j. 57 Af 40/2013-35 zamítl (výrok I). Podle kasačního soudu napadený rozsudek správního soudu nebyl nepřezkoumatelný, aplikovaná přechodná ustanovení v čl. LXXVIII zákona č. 458/2011 Sb. nezakládala nerovnost mezi subjekty podnikajícími v oblasti výherních hracích přístrojů a nebyl shledán důvod odchýlit se od závěrů plynoucích z jeho výše citovaného rozsudku ze dne 3. 4. 2014 č. j. 1 Afs 98/2013-41.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, zásada rovnosti dle čl. 1 a právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka si je vědoma skutečnosti, že kasační soud i Ústavní soud se ústavností přechodného ustanovení v čl. LXXVIII zákona č. 45/2011 Sb. ve svých rozhodnutích, tj. v rozsudku ze dne 3. 4. 2014 č. j. 1 Afs 98/2013-41, resp. v usnesení ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 2000/14, již zabývaly, je však toho názoru, že uvedené soudy by své závěry měly přehodnotit "v kontextu všech dopadů daňové reformy na provozování VHP."

Stěžovatelka polemizovala s napadenými rozhodnutími správního soudu a kasačního soudu a tvrdila, že jako podnikatel v oboru výherních hracích přístrojů byla diskriminována oproti jiným subjektům ve shodném postavení tím, že byla nucena na jedné straně zaplatit poplatek za povolení výherního hracího přístroje podle zákona účinného do 1. 1. 2012, tj. v původní výši 30 000 Kč za jeden výherní hrací přístroj, a současně odvést zvýšené a nové odvody z výherních hracích přístrojů zavedené zákonem č. 458/2011 Sb. od 1. 1. 2012, zatímco jiní podnikatelé zaplatili sice shodné odvody zavedené cit. zákonem, nicméně současně uhradili významně nižší správní poplatky za povolení výherního hracího přístroje, a to ve výši 5 000 Kč za všechny výherní hrací přístroje. Aplikace přechodného ustanovení tak dle názoru stěžovatelky nesplňovala požadavek objektivního a rozumného ospravedlnění, a přechodné ustanovení neobstojí ani v testu proporcionality.

Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny stěžovatelka spatřovala v dle jejího názoru nedostatečném vypořádání se s jejími námitkami oběma soudy, zejména z hlediska navýšení odvodů pro rok 2012.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost podanou včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatelka tvrdila především nerovnost v právech (čl. 1 Listiny) ve vztahu k jiným podnikatelům v oboru, z hlediska rozdílné výše správního poplatku za provozování výherních hracích přístrojů v roce 2012, porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že ve správním soudnictví nebyly vypořádány všechny její námitky, a porušení základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.

Správní soud a následně i kasační soud ve svých rozhodnutích naopak tvrdily, že předmětné přechodné ustanovení protiústavní nerovnost nezakládá, koncepce daňového zatížení a správních poplatků náleží zákonodárci, který má relativně široký prostor pro rozhodování o předmětu, míře a rozsahu daní a poplatků, změna právní úpravy vedoucí k rozdílné výši správního poplatku nebyla svévolná a že změna odvodu z výtěžku dle § 4 odst. 2 zákona o loteriích, resp. jeho nahrazení novým odvodem z loterií dle § 41 téhož zákona, nebyla předmětem řízení, a proto se jí správní soud nemohl zabývat, a tyto své závěry dostatečně v napadených rozhodnutích odůvodnily.

Ústavní soud je toho názoru, že stěžovatelka v nynější ústavní stížnosti pouze opakovala námitky již uplatněné ve správním soudnictví, s nimiž se správní soud i kasační soud dostatečně vypořádaly. Neshledal proto jakýkoliv důvod odchýlit se od svých dříve již učiněných závěrů obsažených v usneseních ze dne 22. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 2000/14, ze dne 7. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2040/14 a ze dne 7. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 681/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).

K tvrzení o porušení základního práva na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny, resp. práva na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud připomíná (a v této části souhlasí s tvrzením stěžovatelky), že zdanění, za které se považuje i placení poplatků, je v zásadě zásahem do práva zaručeného citovanými články, neboť zbavuje dotčenou osobu majetku, zejména částky peněz, kterou musí platit. Jinak řečeno, daňová povinnost je v zásadě považována za zásah do základního práva na ochranu a pokojné užívání majetku zaručeného citovanými články, neboť ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku. Tento zásah je však ospravedlnitelný, dojde-li k němu na základě zákona a při dodržení spravedlivé rovnováhy mezi požadavky obecného zájmu a nutností chránit základní práva jedince.

Požadavek spravedlivé rovnováhy by mohl být porušen, ukládá-li se dané osobě či subjektu přílišné břemeno, anebo je zásadním způsobem zasahováno do jeho finanční situace (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s.r.o. proti České republice, stížnost č. 43783/98, dostupný na http://hudoc.echr.coe.int a též v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 1/2004). V projednávaném případě Ústavní soud nepochybuje o tom (a v této části nesouhlasí s opačným tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti), že zmiňovaný zásah byl v souladu s vnitrostátní právní úpravou, která odrážela požadavky obecného zájmu, a respektovala též výše uvedený požadavek spravedlivé rovnováhy. Ze shromážděných podkladů Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelce bylo napadenými rozhodnutími ukládáno přílišné břemeno, anebo bylo zásadním způsobem zasahováno do její finanční situace. K porušení citovaných článků tudíž nedošlo.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení ustanovení citovaného zákona Ústavní soud odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť tento návrh sleduje osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu