IV.ÚS 1365/16 ze dne 11. 5. 2016
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva kultury, se sídlem Praha 1, Maltézské nám. 471/1, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2016 č. j. 30 Cdo 2179/2013-341, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a spolku Ochranná organizace autorská - Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektury a obrazové složky audiovizuálních děl, z.s., IČ: 60166916, se sídlem Praha 1, Žitná 1575/49, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Vymezení věci

1. Ústavnímu soudu byla dne 29. dubna 2016 doručena ústavní stížnost stěžovatelky proti v záhlaví uvedenému rozsudku z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jakož i principů obsažených v čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 94 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 7. července 2011 č. j. 30 C 37/2004-252, jenž byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "odvolacího soudu") ze dne 7. listopadu 2012 č. j. 13 Co 591/2011-318, byla zamítnuta žaloba vedlejší účastnice proti stěžovatelce o zaplacení částky 77 548 833 Kč s příslušenstvím. Tato částka měla představovat náhradu škody ve smyslu ušlého zisku z důvodu nesprávného úředního postupu stěžovatelky, který měl spočívat v tom, že v zákonné lhůtě nevydala správní rozhodnutí o oprávnění k výkonu kolektivní správy autorských práv podle § 106 odst. 7 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon). Rozsudkem Nejvyššího soudu (dále jen "dovolací soud") ze dne 20. ledna 2016 č. j. 30 Cdo 2179/2013-341 byla obě tato rozhodnutí zrušena a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Stěžovatelka má za to, že ústavní stížnost směřující proti posledně uvedenému rozsudku je přípustná, a to navzdory tomu, že směřuje proti kasačnímu rozhodnutí. Její podstatou je totiž námitka procesního pochybení dovolacího soudu, který se měl v rámci svého právního hodnocení odklonit od názoru vyjádřeného v jiném jeho rozhodnutí v téže věci, konkrétně rozsudku ze dne 29. července 2009 č. j. 25 Cdo 1821/2007-123, aniž by tak učinil postupem podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), tedy předložením věci velkému senátu.

4. Podstatou uvedeného odklonu mělo být odlišné vymezení podmínek, za nichž vedlejší účastnice mohla prokázat vznik škody. Zatímco podle původního rozhodnutí mělo být pro určení výše ušlého zisku nezbytné, aby zisk realizovala již v době minulé, podle napadeného rozsudku se tento závěr neměl uplatnit v situaci, kdy má být zisku dosaženo až poté, co bude vedlejší účastnici jeho realizace povolena úředním rozhodnutím, jehož vydání mohla důvodně očekávat jako součást obvyklého běhu věcí. Stěžovatelka zároveň upozorňuje na nesprávnost tohoto právního závěru, neboť vedlejší účastnice nebyla novým žadatelem o oprávnění k výkonu kolektivní správy, nýbrž toto oprávnění získala již několik let před nabytím účinnosti autorského zákona podle předchozí zákonné úpravy. Podle § 106 odst. 7 autorského zákona mělo dojít pouze k vydání nového oprávnění, které by z hlediska obsahu a rozsahu odpovídalo nové právní úpravě.

II.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti

5. Předtím, než Ústavní soud mohl přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musel se zabývat otázkou, zda jsou splněny podmínky pro její projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

6. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na uvážení. Ústavní stížnost tedy může zásadně směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2].

7. Napadeným rozsudkem byly zrušeny rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Řízení před obecnými soudy tak doposud nebylo pravomocně skončeno a stěžovatelka může k ochraně svých práv dál uplatňovat procesní prostředky v jeho rámci. V souladu se svojí ustálenou judikaturou přitom Ústavní soud neshledal, že by napadený rozsudek bylo možné považovat za nemeritorní rozhodnutí, které je způsobilé bezprostředně zasáhnout do základních práv stěžovatelky. Okolnost, že instančně nižší soud je vázán právním názorem vyššího soudu, v tomto smyslu neuzavírá žádné předmětem identifikovatelné stadium řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení ze dne 24. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1493/08). Rovněž nelze vyloučit, aby byla v dalším řízení, bude-li v něm opětovně rozhodováno o dovolání některého z účastníků řízení, relevantně vznesena otázka, zda v řízení před dovolacím soudem nemělo/nemá být postupováno podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích.

8. Jen na okraj Ústavní soud dodává, že nic nebrání stěžovatelce, aby v budoucnu napadla ústavní stížností rozhodnutí, jež bude mít v její věci povahu "rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje", dospěje-li k závěru, že v jeho důsledku byla porušena její ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl ústavní stížnost stěžovatelky pro její nepřípustnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2016


Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj