IV.ÚS 1372/21 ze dne 29. 6. 2021
 
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
 
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Mgr. Marka Orsága, advokáta, sídlem Národní třída 300/24, Hodonín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. dubna 2021 č. j. 7 To 91/2021-138 a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 1. března 2021 č. j. 3 T 41/2020-130, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 3 T 41/2020 byl stěžovatel soudem ustanoven obhájcem obviněného D. H. Po pravomocném skončení věci stěžovatel požádal o odměnu a náhradu hotových výdajů za provedené úkony ve výši 9 847,47 Kč. V záhlaví označeným usnesením okresního soudu byla stěžovateli podle § 151 odst. 2, 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), určena odměna a náhrada hotových výdajů za obhajobu v částce 9 447,47 Kč. Okresní soud stěžovateli nepřiznal dvě půlhodiny za časové období po skončení veřejného zasedání o odvolání dne 30. 9. 2020 a dvě půlhodiny za časové období po skončení veřejného zasedání o odvolání dne 19. 1. 2021 (v částce 400 Kč). Poukázal na to, že podle § 14 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), advokátu nenáleží náhrada za promeškaný čas, má-li za stejné časové období nárok na odměnu za úkon právní služby. Konstatoval, že veřejné zasedání u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") se konalo dne 30. 9. 2020 v době od 9:12 hodin do 9:28 hodin a dne 19. 1. 2021 v době od 8:30 hodin do 8:57 hodin, přičemž odměna za účast u veřejného zasedání se stanoví v souladu s § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu za úkon právní služby spočívající v účasti u jednání soudu za každé započaté dvě hodiny. Okresní soud uzavřel, že stěžovatel v obou případech mohl hodinu a půl z dvouhodinového časového úseku, za který mu byla přiznána odměna za úkon právní služby, využít k cestě od úkonu zpět do kanceláře, přičemž mu byla navíc přiznána jedna půlhodina promeškaného času pro cestu zpět.

3. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. S názorem okresního soudu se v plném rozsahu ztotožnil a k tvrzení stěžovatele, že nejde o jakési předplacení na celou dobu dvou hodin a že odměna náleží za každou další započatou dvouhodinu bez ohledu na to, zda úkon trval pět minut či dvě hodiny (k čemuž stěžovatel poukázal na usnesení krajského soudu ze dne 29. 11. 2018 č. j. 7 To 297/2018-131), uvedl, že cílem § 14 odst. 4 advokátního tarifu je zamezit tomu, aby za jednu dobu obdržel advokát zaplaceno dvakrát, jednou jako odměnu za úkon právní služby a podruhé jako náhradu za promeškaný čas. Krajský soud konstatoval, že dospěl-li okresní soud k závěru, že při uhrazených úkonech spočívajících v právní službě (účasti u veřejného zasedání) měl stěžovatel určitý časový prostor k tomu, aby uskutečnil cestu z kanceláře k soudu nebo od soudu do kanceláře, a přistoupil-li k úhradě ztráty za promeškaný čas jen v rozsahu, který přesahoval limit dvou hodin, tak tento jeho postup odpovídá obsahu § 14 odst. 4 advokátního tarifu.


II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že aplikace § 14 odst. 4 advokátního tarifu na danou věc je nesprávná. Opětovně zdůrazňuje, že odměna za úkon právní služby je koncipována ne jako předplacená, ale jako odměna za skutečnou a započatou účast, která je ohraničena vždy buď skončením samotného úkonu, nebo časovou hranicí dvou hodin. Znovu také poukazuje na rozdílnou rozhodovací praxi soudů s odkazem na usnesení krajského soudu ze dne 29. 11. 2018 č. j. 7 To 297/2018-131.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.


IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

9. V nyní posuzované věci je především zjevné, že částka, o kterou byla obecnými soudy snížena odměna stěžovateli za obhajobu jeho klienta (tj. 400 Kč), je svou výší bagatelní. V takových případech Ústavní soud konstantně judikuje, že ani případná nezákonnost rozhodnutí ještě nemusí mít nutně za následek porušení základního práva nebo svobody.

10. Z napadených usnesení okresního soudu a krajského soudu, proto není patrný žádný exces, který by činil tato rozhodnutí vybočujícími ze zásad řádně vedeného soudního řízení. Takový exces nezakládá ani rozdílná praxe jednotlivých senátů krajského soudu týkající se rozhodování o náhradě za promeškaný čas, na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal. Stěžovatel předložil Ústavnímu soudu shodné námitky, kterými se krajský soud již náležitě zabýval a s nimiž se v napadeném usnesení vypořádal. To, že očekávání stěžovatele vztahující se k výši požadované odměny za promeškaný čas v částce 400 Kč nebylo naplněno, ještě nevede k závěru, že byla porušena jeho základní práva.

11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. června 2021


Pavel Šámal v. r.
předseda senátu