Ústavní soud České republiky
rozhodl ve věci ústavní
stížnosti R. ČR, a.s., se sídlem v P., zastoupené JUDr. H. Ch.,
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1997, č. j.
2 Co 54/96-59, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze
dne 9. 11. 1995, č. j. 21 C 82/95-40, t a k t o:
Ústavní stížnost se z a m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Ústavnímu soudu byla dne 5. 5. 1997 doručena včas podaná
ústavní stížnost, která směřuje proti výše uvedeným rozhodnutím.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 1997, č. j. 2 Co
54/96-59, byl ve věci samé potvrzen rozsudek Krajského soudu
v Praze ze dne 9. 11. 1995, č. j. 21 C 82/95-40, o ochranu
osobnosti, kterým byla stěžovatelce jako žalované uložena
povinnost, aby zaplatila na náhradě nemajetkové újmy 100 000,- Kč.
Obecné soudy shodně dospěly ke zjištění, že v č. 44 týdeníku
REFLEX, ročník 1993, byla bez souhlasu JUDr. J. H. uveřejněna
fotografie osobní povahy, která s jeho činností jako soudce pro
informovanost veřejnosti neměla žádnou souvislost. K uveřejnění
fotografie podle odůvodnění napadených rozhodnutí došlo v takové
grafické úpravě, že při běžném čtení článku, v němž byla
fotografie umístěna, v souvislosti s nadpisem "Nejlepší lék na
vraždu je oxasepam" a text "Opilý násilník brutálně umlátil svou
milenku", musel mít čtenář dojem, že nadpis a text patří
k fotografii JUDr. J. H. Z uvedeného zjištění pak tyto soudy
dovodily neoprávněný zásah do osobnostních práv JUDr. Jiřího
Horkého a na základě toho shledaly předpoklady pro přiznání
náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského
zákoníku.
Stěžovatelka je toho názoru, jak uvádí v ústavní stížnosti,
že oběma napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejího ústavně
zaručeného práva na svobodu projevu podle čl. 17 Listiny
základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka
konstatuje, že užívání práv a svobod ve smyslu tohoto článku
Listiny s sebou nese zvláštní povinnost a odpovědnost a respektuje
omezení daná zákonem, avšak za předpokladu, že tato omezení nesmí
zpochybnit právo samotné. Povinností médií je šířit informace
a myšlenky týkající se záležitostí, které přišly před soud, stejně
jako je tomu v jiných oblastech veřejného zájmu. Uvádí dále, že
tuto povinnost nelze omezit jen na veřejné jednání soudu a lze
tedy spravedlivě požadovat, aby veřejnost byla informována o celém
průběhu řízení. Stěžovatelka upozorňuje, že pro tento účel byl
v souladu s čl. 17 odst. 5 Listiny novelizován trestní řád, kde
v ustanovení § 8a je upraven postup při poskytování informací
o trestním řízení. Proto se také novináři obrátili na soudce, jako
na osobu oprávněnou, s požadavkem o poskytnutí informací o průběhu
trestního řízení. Z hlediska žurnalistického se jednalo
o reportáž, která prostředky sobě vlastními - slovem a obrazovými
snímky - popisovala konkrétní trestní řízení. V této souvislosti
stěžovatelka namítá, že nelze připustit omezení svobody projevu
pouze na slovo a neumožnit tak prezentaci informace obrazem. Proto
je třeba oba prostředky vnímat jako celek, jako způsob vyjádření
ústavně chráněné svobody projevu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti
sice připouští, že článek je pojat velmi kriticky, avšak zastává
názor, že nedošlo k překročení mezí, které by podrývaly autoritu
a nestrannost justice. Konečně ani nesouhlasí a považuje za
porušení svobody tisku argument uvedený v rozsudku Vrchního soudu
v Praze, že se nejednalo o zpravodajství ze soudní síně, neboť
uveřejněná fotografie byla osobní povahy. Závěrem proto navrhuje,
aby Ústavní soud vydal nález, kterým zruší oba napadené rozsudky.
Ústavní soud si v souladu s postupem stanoveným v zákoně č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření Vrchního soudu
v Praze, vedlejšího účastníka JUDr. J. H. a spis vedený
v předmětné věci u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 21
C 82/95, s jehož obsahem se seznámil. Vrchní soud v Praze ve svém
vyjádření v plném rozsahu odkázal na své rozhodnutí a poukázal na
ustanovení § 12 odst. 3 o.z., podle něhož ani použití obrazového
snímku nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby.
Předsedkyně senátu nakonec připomněla tu část odůvodnění
napadeného rozsudku, ve které se uvádí, že k neoprávněnému zásahu
do osobnostních práv žalobce nedošlo jenom uveřejněním jeho
fotografie bez jeho souhlasu, ale i způsobem uveřejnění této
fotografie. Vedlejší účastník ve svém vyjádření poukázal, oproti
stěžovatelkou namítanému porušení práva na svobodu projevu, na
porušení čl. 10 odst. 1 Listiny, ve kterém je zakotveno právo
každého na zachování jeho lidské důstojnosti, osobní cti, dobré
pověsti a chránění jeho jména. Ochrany těchto hodnot byl nucen
domáhat se soudní cestou. Dále ve svém vyjádření poukázal na
skutečnosti, které jsou v podstatě obsaženy v odůvodnění
napadených rozhodnutí, a které považuje za správné. Navrhuje proto
ústavní stížnost zamítnout. Vedlejší účastník ke svému vyjádření
zároveň přiložil výtisk týdeníku REFLEX, č. 44, ročník 1993,
obsahující článek s uveřejněnou fotografií, která se stala
předmětem sporu o ochranu osobnosti.
Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti
a rozhodování o ní především povinen respektovat, a to s odvoláním
na již ustálenou judikaturu, že obecně není oprávněn zasahovat do
jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich
soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky), a proto nemůže na sebe
atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Předpokladem respektování této zásady je však dodržení podmínky,
že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s ústavními
principy, které vyplývají zejména z hlavy páté Listiny. Kromě toho
Ústavní soud v uvedené souvislosti zaujal stanovisko, podle
kterého z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82
Ústavy vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená
v ustanovení § 132 občanského soudního řádu. Pokud obecné soudy
respektují kautely dané tímto ustanovením, nespadá do pravomoci
Ústavního soudu znovu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy,
a to dokonce ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám
neztotožňoval.
V těchto intencích se Ústavní soud zabýval i předmětnou
ústavní stížností. Základem předmětného sporu projednávaného před
obecnými soudy bylo posouzení, zda fotografie soudce JUDr. J. H.,
okolnosti jejího pořízení a zejména její následné použití pro
týdeník REFLEX, č. 44, ročník 1993, bylo v souladu s ustanovením
§ 12 občanského zákoníku.
Ústavní soud postupoval při posouzení stížnosti standardním
způsobem a zaměřil se proto nejprve na posouzení ústavnosti
aplikovaného ustanovení, tj. ustanovení § 12 občanského zákoníku,
zejména pak jeho odstavce třetího. Podle názoru Ústavního soudu
není toto ustanovení v rozporu s Ústavou, ústavními zákony ani
s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy, zejména pak
s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
"Evropská úmluva"). Toto ustanovení umožňuje obrazové snímky bez
svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též
pro tiskové zpravodajství, avšak za podmínky, že takové použití
není v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby (jedná se o tzv.
zpravodajskou či reportážní licenci). Jedná se o ustanovení, které
má za cíl sladit dvě ústavní práva či svobody, které se mohou za
určitých situací dostat do vzájemného konfliktu. Svoboda projevu
a právo na informace a jejich šíření, zaručené čl. 17 Listiny,
stojí na straně jedné, na straně druhé pak stojí právo každého na
to, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá
pověst, jakož i právo na ochranu jeho soukromí (čl. 10 Listiny).
Také článek 10 zmíněné Evropské úmluvy jednoznačně formuluje právo
na svobodu projevu jako právo, které zahrnuje nejen svobodu
zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace, ale obsahuje
i povinnosti a odpovědnost, a může proto být omezeno zákonem
v rozsahu, který je v demokratické společnosti nezbytný. Mimo jiné
se za přípustná omezení považují taková, která mají ochránit
pověst a práva jiných, resp. mají sloužit zachování autority
a nestrannosti soudní moci. K tomu, jaké zásahy jsou z hlediska
ochrany lidských práv akceptovatelné, existuje poměrně obsáhlá
judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Pro podporu názoru
Ústavního soudu v této věci lze uvést zejména rozsudek, který
Evropský soud pro lidská práva vynesl ve věci Prager a Oberschlich
proti Rakousku dne 26. 4. 1995 (A-313). Soud v této věci připomněl
prvořadou úlohu, kterou hraje tisk v právním státě, výslovně však
současně upozornil, že tisk má nejen povinnost šířit informace
a myšlenky týkající se činnosti justice jako základní instituce
demokratické společnosti, musí však na druhé straně respektovat
zvláštní postavení, které má justice jako garant hodnot právního
státu. Proto je nezbytné vážit vždy velmi pečlivě přiměřenost
použitých výrazů a prostředků.
Z výše uvedených závěrů vyplývá, že při střetu základního
politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu
osobnosti a soukromého života, tedy základních práv, které stojí
na stejné úrovni, bude vždy věcí nezávislých soudů, aby
s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě
zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před
právem druhým. Tak to ostatně stanoví i čl. 4 odst. 4 Listiny,
když ukládá orgánům aplikujícím právo, aby při této aplikace
šetřily podstatu a smysl základních práv. Proto se v dalším
Ústavní soud zaměřil na posouzení ústavnosti interpretace
aplikovaných právních předpisů obecnými soudy. Lze konstatovat, že
při interpretaci příslušných ustanovení se soudy zaměřily zejména
na posouzení přiměřenosti použití pořízené fotografie. Ústavní
soud neshledal nic neústavního na názoru soudu, že forma použití,
jeho rozsah i způsob, musí vždy odpovídat účelu, a dále že při
každém tomto použití musí být vždy šetřena lidská důstojnost
dotčené fyzické osoby, neboť jinak jde v těchto případech
o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby. Postup obecných
soudů v tomto směru, tj. jakými úvahami se řídily při hodnocení
důkazů, nelze hodnotit jako překračující meze ústavnosti z pohledu
namítaného zásahu do svobody projevu. Závěry plynoucí z jejich
hodnocení, tak jak jsou zřejmé z rozhodnutí, je třeba považovat za
výsledek, který je výrazem nezávislosti soudního rozhodování. To,
že se s těmito závěry stěžovatelka neztotožňuje, nemůže samo
o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
Konečně pak se Ústavní soud zaměřil, přesto že taková námitka
vznesena nebyla, na zjištění, zda ke svému rozhodnutí dospěly
obecné soudy po řádném a spravedlivém procesu. Ani v tomto směru
však neshledal důvody, které by jej opravňovaly ke konstatování
porušení zásad uvedených zejména v hlavě páté Listiny. Ze všech
výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost
není důvodná, a proto ji zamítl. Vzhledem k vyslovenému souhlasu
účastníků i vedlejšího účastníka s tím, aby Ústavní soud rozhodl
bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,
o Ústavním soudu), bylo takto rozhodnuto mimo ústní jednání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
|
|